Dny architektonicky unikátního komplexu budov na pražské Vinohradské ulici se zdají být sečteny. Mnozí tvrdí, že budovy známé jako Transgas od architektů Aulického, Malátka, Loose a Eisenreicha jsou světově prvotřídní ukázkou brutalistické a hi-tech architektury z přelomu 60. a 70. let. Leč jejich soukromý majitel dosáhl svého. Stavební úřad vyhověl jeho žádosti o povolení demolice stavby.

Zbývá jen pár dní, než demoliční výměr nabude právní moci a developerovi nebude nic bránit v rozstříhání unikátní konstrukce obřími hydraulickými nůžkami. Do té doby je možné kontaktovat pražský Institut plánování a rozvoje jakožto účastníka řízení a pokusit se jej přesvědčit k odvolání, což by mohlo rozhodnutí o demolici zvrátit.

Zájem o kvalitní architekturu z doby poznamenané takzvaným socialismem v posledních letech velice roste. Na sociálních sítích vznikají kluby fanoušků moderní architektury 60. až 80. let. Známý Klub za starou Prahu už nechrání jen onu „starou“ Prahu, ale i její podstatně modernější architektonické vrstvy.

↗

Zbývá už jen pár dní, než demoliční výměr nabude právní moci a developer bude moci zničit unikátní konstrukce stavby. Foto Martin Švec

O takzvaně socialistickou architekturu se začínají zajímat odborníci a odbornice v oboru kunsthistorie a teorie architektury. Tím se legitimizuje i její vzrůstající obliba u laické veřejnosti. Někteří propagátoři pronikají i do mainstreamové popkultury — jako rapper Vladimir 518, tvář architektonické TV show Adam Gebrian nebo „Pán vetřelců a volavek“ Pavel Karous.

I přes toto všechno je ale nutné říct, že obdiv k poválečné architektuře, taktéž i občanský boj proti jejímu ničení, je stále záležitostí menšiny obyvatel. Stále probíhá navzdory většinovému názoru, a především navzdory systému, který je založený na imperativu maximalizace zisku a nadřazení svobody nakládání se soukromým vlastnictvím všem celospolečenským zájmům. Mezi většinou odborné architektonické veřejnosti se v posledních letech uplatňuje konzervativní konsenzus.

Vzorem je tradiční urbanismus založený na blokové zástavbě, byť soudobého ztvárnění v podobě krabic s prosklenými fasádami. Netradiční přístupy k urbanismu, které stavby v 60. až 80. letech vnášely do našich měst, se berou jako historický omyl, zločin na našich městech. Toto vnímání souzní s obecným vkusem, který oceňuje pojetí architektury jako designu — jako navrhování lákavého balení pro metry čtvereční prodejní plochy, ovšem vtěsnané do řádu tvorby měst, jaký se přece utvářel po staletí.

Architektonický konzervatismus velice dobře souzní se zájmy developerských korporací. Ty pak mohou maximalizovat stavební objemy i na úkor kapacity místa, a přitom se ohánět respektem k prostoru.

O budovách postavených takříkajíc za komunistů se často mluví jako o reliktu totality. Jsou ideologickým dědictvím, se kterým se přece musíme vypořádat (rozuměj — zbavit se ho). Tento argument je ale zcela nesmyslný. Stačí se podívat do zahraničí. Kolébkami brutalistické architektury jsou Francie a Velká Británie. I v těchto zemích se bourají cenné stavby z poválečného období, protože jsou nejspíše pro záměry developerů příliš malé. A stejně jako u nás se proti jejich bourání často protestuje. Je jasné, že v těchto zemích je antikomunistická rétorika docela k ničemu.

O Transgasu stejně jako o spoustě dalších staveb z jeho éry se říká, že jsou příliš mohutné. Ocitají se tak ve schrödingerovské pozici. Na jednu stranu jsou odpudivé, protože jsou předimenzované. Na druhou stranu mají pro záměry developera nedostatečnou kapacitu.

S údajnou přílišnou mohutností souvisí i údajná přílišná monumentalita. Jenže zrovna v případě Transgasu je jeho monumentalita bezesporu na místě. Stojí na jednom z nejexkluzivnějších míst v Praze — mezi Národním muzeem a Českým rozhlasem. Tady přece musí stát budova výjimečného kulturního významu. Nejlépe taková, která bude sloužit téměř všem lidem. Tak jako Český rozhlas, jehož aspoň jednu stanici si většina z nás pravidelně ladí na svých přijímačích. Anebo Národní muzeum, kde snad každý z nás byl aspoň jednou za život na výletě. Je škoda, kdyby toto místo měla zaplnit konvenční kancelářská budova, která může vzniknout kdekoliv na periferii.

V posledních letech zmizel nespočet příkladů kvalitní architektury poválečné doby. Namátkou jmenujme Hotel Praha, obchodní dům Ještěd, továrnu OP Prostějov, Kulturní dům v Plzni. Vinu na tom jednoznačně nesou developeři, kteří ve stávající stavbě nevidí žádnou hodnotu, nýbrž hroudu betonu a železa překážející na draze koupeném pozemku.

I kdybychom začali developery vychovávat a podařilo by se většinu z nich přesvědčit, že bourat potenciální kulturní památky je škoda i pro ně, nic moc tím nezměníme. Vždy se najde jiný developer, který k bourání přistoupí a získá konkurenční výhodu v podobě nižších nákladů. Proto je nutné se zaměřit přímo na systém. A zde je zásadní jedna otázka: Má vůbec smysl toto místo privatizovat?

Co stát, respektive město získá, když „střelí“ jedno z nejlukrativnějších míst na svém území? Pěkných pár set milionů, které se ve veřejném rozpočtu ztratí jako kapka v moři. Mnohem víc toho stát, potažmo veřejnost tvořená každým a každou z nás, ztratí. Ztratí možnost na tomto místě provozovat aktivity prospěšné pro všechny. Ztratí místo, které lze věnovat kultuře, vzdělávání, vědě nebo třeba „jen“ dostupnému bydlení. Ztratí možnost spolurozhodovat o budoucím vývoji místa i jeho okolí. Vše, co se má v místě odehrávat, je v moci soukromého vlastníka a jeho případného zpeněžitelného altruismu.

Navíc, při hrozící klimatické katastrofě je stále důležitější i environmentální dopad staveb. Jistě, brutalistní stavby ze 70. let jsou přehlídkou ekologicky nejbrutálnějších způsobů výstavby. Padly na ně tuny betonu, oceli, skla, plastů — samých materiálů s vysokou uhlíkovou stopou. Co se stane, když takový dům zbouráme? Ze všech těch ekologicky problematických materiálů se stanou tuny odpadu.

Na nový dům opět padnou stovky vagonů neobnovitelných surovin a megawatty zabudované energie. Lhostejno, že nový dům bude mít „téměř nulovou“ spotřebu energie (jaký to oxymorón). Z toho plyne, že jediným opravdu účinným způsobem, jak snížit dopady stavebnictví na planetu, je nestavět. Anebo preferovat opravu stávajících domů před stavbou nových. Jistě se dá vymyslet, jak rekonstruovat nejen architektonicky citlivě, ale i udržitelně — nejlépe s využitím recyklovaných, nebo dokonce obnovitelných přírodních materiálů.

Stejně tak nejlepší cestou k záchraně architektonické mnohovrstevnatosti našich měst je nebourat, ale opravovat. Tomu však brání preference soukromého vlastnictví. Bezpočet domů je nevyužívaných v důsledku podnikatelské rozvahy jejich soukromých vlastníků. A v demokratickém právním státě nezbývá než se na to jen koukat. Privatizaci nemovitostí ve veřejném vlastnictví proto vidím jako zásadní chybu. Čím více budov bude ve veřejném vlastnictví, tím více bude možností pro naplňování skutečného veřejného zájmu.

Samozřejmě musí existovat způsoby, jak bychom my coby veřejnost mohli o naplňování veřejného zájmu rozhodovat a kontrolovat jej. Zbourání Transgasu by mělo představovat poučení pro celou společnost. Poučení o tom, že výprodej města do soukromých rukou, včetně jeho exkluzivních míst, jako je Transgas, je pro budoucnost krajně nezodpovědné.