Jedna z epizod seriálu Simpsonovi se odehrává v nedaleké budoucnosti. Korporace a nadnárodní firmy v ní ovládly většinu veřejného prostoru. I v nebi se stal šéfem Steve Jobs a samotný Bůh ho musí prosit o dovolenou na Vánoce. Jeho syn má totiž narozky.

Dokonce i obloha se stala lukrativní inzertní plochou — letadla do mraků vpisují obrovská loga a názvy firem. Zcela zanikla citlivost k tomu, co by mělo zůstat veřejně sdíleným statkem.

A protože jsou pražští radní vždy o krok dál před zbytkem světa, začali hlavní město předělávat na Springfield. Několik domů v historickém centru se tak bude muset proměnit na luxusní hotelový komplex „U Sixtů“.

Budovy mezi ulicemi Celetná, Kamzíkova a Železná prodal v devadesátých letech tehdejší radní Filip Dvořák, nyní člen výkonné rady ODS. Ano, ten Dvořák, který byl později vyšetřován v souvislosti s problematickou koupí privatizovaného bytu.

Od té doby provází nepochopitelné zmatky i celý developerský projekt, na jehož dokončení se čeká téměř dvě dekády. Firmy nejsou schopny dodržovat termíny. Už před sedmi lety byly ohlášeny „poslední šance“ na finální dostavbu. Vždy se ale na radnici našla vůle k prodloužení lhůty.

Během jedné ze změn povolení byly dokonce do plánů přidány další dva domy. Asi jako bonus za nedodržení dohody. Nemůžeme si přece rozhněvat developery, kteří nehledí na stížnosti památkářů a soustavně nechávají chátrat bydliště Franze Kafky a okolní domy!

Nyní se tedy počítá s osmi budovami. Zevnitř budou vybrakovány a propojeny v prostor k ubytování turistů. S tím nebude tolik práce: vzácné gotické stavby už nyní chřadnou a Richard Biegel, ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK, je nazývá „vykastrovanými ruinami“.

V některých z nich přesto stále bydlí nájemníci. Co s nimi? Ideálně vystěhovat, samozřejmě. Nicméně starousedlíkům se pryč nechce. Už třeba jen proto, že jejich nájemní smlouvy jsou napsány na dobu neurčitou.

Praha tedy předala pravomoc k jednání právě developerské firmě. Ať si to s potížisty vyřeší sama. Místním nabídli developeři směšné odstupné, za které si náhradní byt rozhodně nepořídí. Vyhazovači zřejmě přijdou až později. Na nízké částky jsou ostatně zúčastnění obchodníci zvyklí. Praha jim jeden z domů pronajímá za padesát tisíc korun ročně!

Zbývající čtyři domy vlastní polská Bucentauro Trade. A s ní začíná další fascinující prvek celého počinu: devadesáti-procentní podíl dotyčné firmy totiž vlastní Golden Star Real Estate B. V. z Nizozemska. Chybějících deset procent pak zaplatila nedohledatelná společnost SAVILLE ASSETS LIMITED. Sídlí na Panenských ostrovech, velmi oblíbeném daňovém ráji. Tím to ale nekončí.

Vyvlastnit ve veřejném zájmu

Celý projekt přestavby má na starosti firma Akroterion. A hádejte, kdo je jejím vlastníkem — máte jeden pokus. Ano, ta stejná nizozemská firma a ti stejní milovníci pražských památek z Panenských ostrovů. Sdílejí i totožného jednatele.

Praha tak už téměř dvacet let přihrává výhodné smlouvy do jedné kapsy v Nizozemském království. Z něj je pravděpodobně většina financí rychle odlifrována na příjemnou dovolenou u moře v daňovém ráji. Mimochodem — v nebi bude také většina čtenářů tohoto článku, až vyprší nájemní smlouva, kterou Praha uzavřela s firmou Akroterion: má trvat až do roku 2081.

Občanská iniciativa se proto činí a umělci z Pražské služby zavěsili u Staroměstského náměstí pomník developerům, aby na celou záležitost upozornili. Přesto v celkové debatě převládá velmi oblíbený postoj, který je typický pro podobné excesy. Můžeme jej nazvat „nihilismem směny“: kontrakty byly podepsány, tak se nedá nic dělat.

Samozřejmě, že není vše ztraceno. Stále tu zůstávají ošklivá, ošklivá slovíčka začínající písmenkem „v“. Vyvlastnění ve veřejném zájmu. V tomto případě by totiž bylo zcela oprávněné. Hotelový komplex neschvalují památkáři, stál Prahu mnoho milionů a další zisky budou mizet v Karibiku. Firmy devastují původně krásně zachované budovy, které leží na bývalé středověké tepně matky měst.

Bohatství minulosti nemůže být k dispozici komukoli, kdo má dostatečně dobré kontakty a mazaně vyřešené účetnictví. Ztratil by se tak horizont budoucnosti. Té bychom zanechali jen luxusní záchody mezi malovanými stěnami, bazén pod klenutým stropem a románský sklep proměněný na saunu. To všechno jsou totiž skutečně plánované změny.

Jistě, takové nároky budou označeny jako komunistický návrat k totalitě. Nesuďme však příliš rychle, soudruzi. Třeba taková profesorka politických věd Jodi Deanová totiž pojem „komunistický“ nově přeformulovala. Do jeho charakteristik začlenila hodnoty, s nimiž může souhlasit snad každý, kdo nemá developerskou firmu ve Střední Americe. Jsou to: suverenita lidí, sdílené statky a egalitářská a univerzalistická touha, která zpřetrhává vazby nezdravých praktik, v nichž jsme uvězněni. Přesně to jsou požadavky, na něž je třeba se odvolávat při nesouhlasu s hotelem U Sixtů.

Musíme přerušit spekulace s pozemky a dědictvím historie. Musíme dopřát suverenitu obyvatelům. A musíme znovu obnovit myšlení o veřejně sdíleném majetku, který nám zůstavila minulost. Nejde o zápas mezi totalitními blázny a poctivými podnikateli. Jedná se o spor mezi veřejným zájmem a soukromým švindlem.