Soubor budov bývalého ministerstva paliv a energetiky a plynárenského dispečinku Transgas, který se nachází níže od budovy Českého rozhlasu poblíž Václavského náměstí, představuje jeden z nejzdařilejších a nejodvážnějších architektonických celků postavených u nás v druhé v polovině 20. století. Z globálního pohledu je Transgas pokladem internacionální brutalitní architektury, kterou dnes již v zemích na západ od nás všeobecně obdivují a stále častěji státně chrání. Aktuálně ohrožený Transgas si už i u nás získal vedle odborníků i širokou domácí veřejnost, především z řad mladší generace. To dokazuje mimořádný mediální zájem, obliba komentovaných prohlídek, čtyři tisíce signatářů petice na jeho záchranu a další kulturní aktivity, které zpráva o ohrožení stavby k budově přitáhla. Pozadu jako vždy zůstává stát.

Nepodbízivý a „hipsterský“ Transgas si získal zejména mládež svým razantním tvaroslovím, impresí dobového technooptimismu a sci-fi retro estetikou, která vybízí k úvahám, jak chápali utopickou budoucnost v 60. a 70. letech. Skvělý výsledek, který vzešel z dobové architektonické soutěže, z velkorysého způsobu financování prestižní, technicky náročné a inovativní stavby a z mimořádné pozornosti, která se věnovala propojení architektury, designu a užitého umění, je v dnešní situaci nedosažitelný.

Je jasné, že unikátní soubor budov Transgasu nemůže být v současném tržním systému nahrazen kvalitnější stavbou, což by měl být jediný možný argument pro zbourání zdravé budovy. Naopak zveřejněná vizualizace stavby od architekta Jakuba Ciglera jasně ukazuje, že unikátní architekturu Transgasu má vystřídat pokleslé stavebnictví na základě rychlého projektu a levné technologie využívané pro administrativní a rezidentní zástavbu, u které jde především o maximální využití plochy a komerční vytěžení parteru. Unikátní architektura tak ustoupí tuctové budově zaměnitelné za jakoukoli novostavbu, kterou najdeme na kterékoli městské periferii ve světě.

Ovšem podivovat se tomu, že majitel — developerská firma (v tomto případě HB Reavis slovenského oligarchy Ivana Chrenka) se bude chovat nekulturně a jen podle logiky tržního kapitalismu, je stejné jako se divit, že žralok požírá ryby. Hlavní problém nespočívá v  barbarském chování, ale v chybě celého systému — což ovšem z firmy zodpovědnost nijak nesnímá. Český stát, tedy ministerstvo kultury a Národní památkový ústav, které mají mít ochranu faktických kulturních památek v gesci, dlouhodobě selhává.

Politici často argumentují, že stát nemůže zasahovat do rozhodnutí soukromého majitele a omezovat jeho vlastnická práva. Tento argument je ovšem zcela v rozporu s principem památkové peče, která je již od svého počátku, tedy od druhé poloviny 19. století, chápana právě jako zásah do vlastnického práva ve prospěch veřejnosti (národa), jenž musí definovat stát. Ostatně vlastnické právo tu také naráží na právo přístupu ke kulturnímu bohatství podle Listiny základních práv a svobod, k jehož dodržování se Česká republika zavázala a jež se stal díky odkazu Charty 77 proklamativním ideovým obsahem nového demokratického státu.

Nekompetentnost ministrů kultury?

Český stát ale ve skutečnosti nejen v těchto ohledech dlouhodobě selhává. Jeho orgány nejsou vůbec schopny definovat, jak by se mělo hodnotit, co je a co není poválečná architektonická památka, a začít být samy aktivní. Posledních deset let se naopak ke všem návrhům veřejnosti postavily zamítavě. NPÚ i ministerstvo kultury přitom zaměstnává odborníky, kteří stavbu ke státní ochraně třeba i doporučili, ale politicky dosazené vedení ministerstva posudek vlastních profesionálů i odborné veřejnosti svévolně zamítlo.

Tak tomu bylo i případě zbourání obchodního domu Ještěd v Liberci, který představoval ve světě uznávaný architektonický unikát. I tady hrály hlavní roli peníze a na nejvyšších politických místech chyběla vůle tuto stavbu správně ohodnotit. Přestože odborná komise ministerstva Ještěd jako památku doporučila, tehdejší ministr kultury Vítězslav Jandák (ČSSD) ignoroval odborný názor, dal přednost ekonomickým tlakům  a rozhodl se vyslyšet argumenty majitele.

Stejně to dopadlo v případě dalších skvostů poválečné architektury: hotelu Praha a havířovského nádraží, nad kterými podepsala rozsudek smrti ministryně kultury v demisi Alena Hanáková (TOP 09). Přesto, že deklarovala svůj odchod, učinila definitivní rozhodnutí  proti doporučení vlastních expertů a naléhání odborné veřejnosti pod nátlakem finanční lobby. Přitom mohla klidně ponechat nepohodlné rozhodnutí na svém nástupci.

Následující ministr Jiří Balvín (nestraník) pak verbalizoval svoji nekompetentnost v oblasti památkové péče, když v rámci diskuse o budoucnosti pražského hotelu Praha v Českém rozhlase prohlásil: „Já si pamatuji, když se Hotel Praha stavěl. Tenkrát byla nesvoboda a nikdo nemohl demonstrovat. Vím ale, že se všeobecně o Hotelu Praha mluvilo jako o stavbě ne příliš povedené. A vidíte, uteče pár desítek let a všichni z toho chtějí mít historickou památku. Také si myslím, že se do toho ministerstvo nemůže vlamovat, protože ten hotel si koupila nějaká společnost, s tím si PPF může dělat, co chce. Rozhodně se v tom nebudeme angažovat."

Ani současné vedení ministerstva se nechová v případě komplexu Trangas jinak. Na podnět spolků a veřejnosti je Transgas navržen na vyhlášení kulturní památkou. Ministerstvo, které je ze zákona povinno se vyjádřit, následně zahájilo řízení a svolalo jednak odborníky do komise MK ČR posuzující návrhy na prohlášení kulturní památkou, jednak do komise pro ochranu památkového fondu 2. poloviny 20. století při generálním ředitelství NPÚ. Z jednání obou komisí vyšla kladná doporučení. Vedení ministerstva v čele s Danielem Hermanem (KDU-ČSL) však vydalo rozhodnutí budovy Transgasu za kulturní památku neprohlásit, čímž je odsoudilo k demolici. Negativní rozhodnutí státní instituce se opírá především o posudky, které dodal do řízení soukromý investor.

Tyto kauzy ukazují na naprosté selhání struktury Ministerstva kultury a jeho rozhodovacího aparátu. Neakceptování odborných názorů a podléhání moci investorů vede nenávratnému mazání celé kapitoly české kultury a drastickému přerušení kontinuity, tak důležité pro jedinečný charakter místa i povahu společnosti. Bohužel brzy nebude celá tato diskuse ani boj o ochranu kulturního dědictví relevantní, protože z unikátní architektury tohoto období nic nezůstane. Damoklův meč visí po nedávno zničené Dejvické telefonní ústředně a sportovní hale ve Frýdku-Místku i nad unikátním karlovarským hotelem Thermal.

Situace na ministerstvu kultury je součástí širšího negativního fenoménu, který sledujeme i v jiných oblastech státní moci, totiž k postupnému demontování demokracie a stále otevřenějšímu profilování státu jako služební složky pro mocnou třídu oligarchů. Pokud si necháme bez problému podřizovat fungování našich státních institucí zájmům mocných jednotlivců k naprostému neprospěchu široké veřejnosti, může se snadno stát, že následující generace nebude už moci obdivovat architekturu pozdní moderny, ale novostavby raného feudalismu.

Galerie (7)