Bourání Transgasu: když unikátní architektura ustupuje developerům

Pavel Karous

Aktuální kauza plánovaného bourání komplexu budov Transgas poukazuje jak na naprostou dysfunkčnost památkové péče, tak na opakované selhání státu jako veřejné instituce, upozorňuje Pavel Karous.

Soubor budov bývalého ministerstva paliv a energetiky a plynárenského dispečinku Transgas, který se nachází níže od budovy Českého rozhlasu poblíž Václavského náměstí, představuje jeden z nejzdařilejších a nejodvážnějších architektonických celků postavených u nás v druhé v polovině 20. století. Z globálního pohledu je Transgas pokladem internacionální brutalitní architektury, kterou dnes již v zemích na západ od nás všeobecně obdivují a stále častěji státně chrání. Aktuálně ohrožený Transgas si už i u nás získal vedle odborníků i širokou domácí veřejnost, především z řad mladší generace. To dokazuje mimořádný mediální zájem, obliba komentovaných prohlídek, čtyři tisíce signatářů petice na jeho záchranu a další kulturní aktivity, které zpráva o ohrožení stavby k budově přitáhla. Pozadu jako vždy zůstává stát.

Nepodbízivý a „hipsterský“ Transgas si získal zejména mládež svým razantním tvaroslovím, impresí dobového technooptimismu a sci-fi retro estetikou, která vybízí k úvahám, jak chápali utopickou budoucnost v 60. a 70. letech. Skvělý výsledek, který vzešel z dobové architektonické soutěže, z velkorysého způsobu financování prestižní, technicky náročné a inovativní stavby a z mimořádné pozornosti, která se věnovala propojení architektury, designu a užitého umění, je v dnešní situaci nedosažitelný.

Je jasné, že unikátní soubor budov Transgasu nemůže být v současném tržním systému nahrazen kvalitnější stavbou, což by měl být jediný možný argument pro zbourání zdravé budovy. Naopak zveřejněná vizualizace stavby od architekta Jakuba Ciglera jasně ukazuje, že unikátní architekturu Transgasu má vystřídat pokleslé stavebnictví na základě rychlého projektu a levné technologie využívané pro administrativní a rezidentní zástavbu, u které jde především o maximální využití plochy a komerční vytěžení parteru. Unikátní architektura tak ustoupí tuctové budově zaměnitelné za jakoukoli novostavbu, kterou najdeme na kterékoli městské periferii ve světě.

×
Diskuse
JP
April 10, 2017 v 16.03
Ve srovnání se sterilními, konvenčními nebo naopak extravagantně kýčovitými stavbami současné doby ta budova Transgasu skutečně působí jako architektonický zázrak nejen z jiného století, ale snad i z úplně jiné planety. Pokud bude zbourána, bude to opravdu z kulturního hlediska barbarský počin, který nebude už možno žádným způsobem napravit.

A nejhorší na tom je, že není nic, čím by ty bezduché - a zřejmě jakýmkoli estetickým cítěním naprosto nepostižené - byrokraty z ministerstva (kultury!!) za toto jejich barbarství bylo možno jakýmkoli způsobem volat k odpovědnosti. Po nás potopa! Hlavně když to posype.
HZ
April 11, 2017 v 16.45
Tak úplně jednoznačné to není.
Například autor ohrožené stavby sice lituje, že by se měla zbourat, ale o novém řešení v daném prostoru se nevyjádřil negativně. Označit ho za pokleslé mi nepřipadá spravedlivé, Cíglerův návrh se i u jiných odborníků setkal s uznáním. Není to pravda "brutalitní", ani jiným způsobem razantní, na kontext příliš nehledící architektura, ale když si zkusím představit situaci, že by do věci v době realizace Aulického projektu kecal spolek ochránců Prahy, úplně slyším jejich temné mručení právě o zkáze kontextu Vinohradské třídy.
Na druhé straně je samozřejmě pravda, že s architekturou druhé poloviny minulého století se obecně nezachází nejlépe.
JP
April 12, 2017 v 14.18
Ten nový projekt neznám, k tomu se nemohu nijak vyjádřit. - Nemáte snad náhodou na to nějaký link?...
JP
April 12, 2017 v 14.26
Aha, už jsem si to sám našel. ;-) Napoprvé jsem ten link na tu novou vizualizaci zcela přehlédl.

- Nutno uznat, že ten nový projekt (nakolik se to dá poznat z jednom jedné jediné perspektivy) nepostrádá určitou stylistickou lehkost a eleganci, a skutečně docela příhodně zapadá do svého (ovšem jen málo inspirativního) okolí; nicméně i tak se jeví, že ta původní budova Transgasu byla architektonicky smělejší a progresivnější; a za druhé, pro její zachování by hovořilo právě to, že je to už zřejmě opravdu jenom jedna z nemnohých opravdu cenných staveb onoho období. Čili by byla nenahraditelná; zatímco ten nový projekt je možno postavit víceméně kdekoli, kde vznikne nějaká příhodná proluka.
IH
April 12, 2017 v 16.50
Posoudit hodnotu nové architektury je velmi obtížné, ve fázi projektu prakticky nemožné. Osobně se domnívám, že nyní vznikající architekturu obecně srážejí co se týče její kvality dolů minimálně dvě skutečnosti. Bývá téměř vždy naddimenzovaná (což je arogantní vůči okolí) a výrazově krajně nekontextuální (což stupňuje onu aroganci a působí autisticky). I kdyby však byla každá současná stavba mimořádně kvalitní, stejně by neměla přinášet zkázu dílu našich předků (a průvodcům našeho žití). Zvláště tehdy ne, když nejlepší arbitr - čas již rozhodl, že se jedná o důležitou a významnou stavbu. A to už vůbec nezmiňuji, že stavět na místě mladých a funkčních budov je velmi nehospodárné a neekologické.
O architektuře 60. let (s přesahy) vznikla roku 2008 velká kvalitní stejnojmenná kniha (O. Beneše a O. Ševčíka), která je dokladem historizace, památkového dozrávání a odborného ocenění podstatného a vlivného tvůrčího fenomenu. Je smutné a stěží uvěřitelné, že pojednaný svět vrcholů dobové tvorby během stěží další dekády se vytrácí, skoro jako by prošla zemí válka. (Na obálce nejnovějsího čísla Věstníku Klubu Za starou Prahu stojí výstižně, že mizí celá vrstva naší architektury.)