Bourání Transgasu: když unikátní architektura ustupuje developerům
Pavel KarousAktuální kauza plánovaného bourání komplexu budov Transgas poukazuje jak na naprostou dysfunkčnost památkové péče, tak na opakované selhání státu jako veřejné instituce, upozorňuje Pavel Karous.
Soubor budov bývalého ministerstva paliv a energetiky a plynárenského dispečinku Transgas, který se nachází níže od budovy Českého rozhlasu poblíž Václavského náměstí, představuje jeden z nejzdařilejších a nejodvážnějších architektonických celků postavených u nás v druhé v polovině 20. století. Z globálního pohledu je Transgas pokladem internacionální brutalitní architektury, kterou dnes již v zemích na západ od nás všeobecně obdivují a stále častěji státně chrání. Aktuálně ohrožený Transgas si už i u nás získal vedle odborníků i širokou domácí veřejnost, především z řad mladší generace. To dokazuje mimořádný mediální zájem, obliba komentovaných prohlídek, čtyři tisíce signatářů petice na jeho záchranu a další kulturní aktivity, které zpráva o ohrožení stavby k budově přitáhla. Pozadu jako vždy zůstává stát.
Nepodbízivý a „hipsterský“ Transgas si získal zejména mládež svým razantním tvaroslovím, impresí dobového technooptimismu a sci-fi retro estetikou, která vybízí k úvahám, jak chápali utopickou budoucnost v 60. a 70. letech. Skvělý výsledek, který vzešel z dobové architektonické soutěže, z velkorysého způsobu financování prestižní, technicky náročné a inovativní stavby a z mimořádné pozornosti, která se věnovala propojení architektury, designu a užitého umění, je v dnešní situaci nedosažitelný.
Je jasné, že unikátní soubor budov Transgasu nemůže být v současném tržním systému nahrazen kvalitnější stavbou, což by měl být jediný možný argument pro zbourání zdravé budovy. Naopak zveřejněná vizualizace stavby od architekta Jakuba Ciglera jasně ukazuje, že unikátní architekturu Transgasu má vystřídat pokleslé stavebnictví na základě rychlého projektu a levné technologie využívané pro administrativní a rezidentní zástavbu, u které jde především o maximální využití plochy a komerční vytěžení parteru. Unikátní architektura tak ustoupí tuctové budově zaměnitelné za jakoukoli novostavbu, kterou najdeme na kterékoli městské periferii ve světě.
A nejhorší na tom je, že není nic, čím by ty bezduché - a zřejmě jakýmkoli estetickým cítěním naprosto nepostižené - byrokraty z ministerstva (kultury!!) za toto jejich barbarství bylo možno jakýmkoli způsobem volat k odpovědnosti. Po nás potopa! Hlavně když to posype.
Na druhé straně je samozřejmě pravda, že s architekturou druhé poloviny minulého století se obecně nezachází nejlépe.
- Nutno uznat, že ten nový projekt (nakolik se to dá poznat z jednom jedné jediné perspektivy) nepostrádá určitou stylistickou lehkost a eleganci, a skutečně docela příhodně zapadá do svého (ovšem jen málo inspirativního) okolí; nicméně i tak se jeví, že ta původní budova Transgasu byla architektonicky smělejší a progresivnější; a za druhé, pro její zachování by hovořilo právě to, že je to už zřejmě opravdu jenom jedna z nemnohých opravdu cenných staveb onoho období. Čili by byla nenahraditelná; zatímco ten nový projekt je možno postavit víceméně kdekoli, kde vznikne nějaká příhodná proluka.
O architektuře 60. let (s přesahy) vznikla roku 2008 velká kvalitní stejnojmenná kniha (O. Beneše a O. Ševčíka), která je dokladem historizace, památkového dozrávání a odborného ocenění podstatného a vlivného tvůrčího fenomenu. Je smutné a stěží uvěřitelné, že pojednaný svět vrcholů dobové tvorby během stěží další dekády se vytrácí, skoro jako by prošla zemí válka. (Na obálce nejnovějsího čísla Věstníku Klubu Za starou Prahu stojí výstižně, že mizí celá vrstva naší architektury.)