Mosilana: selhalo město, selhala památková péče, selhali jsme my všichni

Roman Čerbák

Vaňkovka, Vlněna, Zbrojovka, a nyní Mosilana. Brněnské fabriky padají k zemi jedna za druhou a nás to stále překvapuje. Pojďme zavčas obrátit pozornost tam, kde ještě „nestojí bagry“.

Dnešní „Mosilana“ je významný historický areál, vznikal více než století, má urbanistické kvality a jeho součástí jsou budovy, které mají architektonickou a historickou hodnou, třebaže nejsou památkami. Foto Martin Klenovský

V Brně se v těchto dnech vede debata, zda a jak zachránit „Mosilanu“, jeden z posledních významných industriálních areálů ve městě. Její majitel, společnost Financial Consortium, v současnosti usiluje o demolici.

Společně s 4AM vytváříme snesitelnější každodennost života ve městech. Pomozte nám v tom!
×

O tom, jak rychle může jít fabrika k zemi, jsme se přesvědčili už v roce 2004. Městem tehdy prošel smuteční průvod oplakávající historickou továrnu Vaňkovka a leckdo byl překvapen, protože areál byl na seznamu kulturních památek. Překvapeni byli někteří i v roce 2016, když se začal demolovat areál Vlněny. O rok později pro nás byla překvapivá demolice Zbrojovky a teď jsme překvapeni, že se má zbourat Mosilana.

Jak je možné, že se situace stále opakuje? Není těch překvapení už dost?

Zdá se, že budoucnost těchto areálů ve skutečnosti nikoho zainteresovaného nezajímala a nikdo s dostatečným předstihem žádné kroky vedoucí k záchraně nepodnikl. Jako vždy to řešíme pozdě a nesystémově. Snažíme se ad hoc změnit pravidla během hry, což je problematické. A nic na tom nezmění, když bude Ministerstvo kultury při prohlašování nemovitostí kulturními památkami odvážnější — což není, jak nás utvrzují kauzy jako hotel Thermal nebo budova Transgasu.

Chtít po městě, aby areál koupilo a vše řídilo samo je příliš naivní a šílený nápad. Město Brno není schopno ani opravit ulici, aby nevypadala jako někde v Kazachstánu. Stačí se podívat na pár nedávných rekonstrukcí, zatím poslední jednání této tragédie jsou ulice Plotní a Dornych. Dva příklady promarněné šance, kde jsme místo kvalitní a přívětivé ulice dostali dálnici a protihlukovou stěnu.

Angažmá města by bylo jednou z možných cest, ale jen za předpokladu fungující a efektivní samosprávy. Samosprávy, která se snaží prosadit změnu nesmyslných předpisů stavební legislativy, řídí se daty a nikoli představami o dopravě z hlubin minulého století, a kde veřejný prostor a ulice navrhují urbanisté a ne pouze dopravní inženýři.

Areály jako Mosilana by město muselo řešit od počátku lépe: dobrým zadáním, výběrem kvalitního zpracovatele, a to vše bez ohledu na čtyřletá volební období. Druhou cestou je dopředu daná regulace, například v územním či regulačním plánu s obecně závaznou vyhláškou, která by stavebníkům definovala konkrétní podmínky. Nesměly by to být ale nekvalitně zpracované dokumenty do šuplíku.

Zní to jako utopie, ale lepší nástroje právní stát nemá. V Hamburku se to ve staronové čtvrti HafenCity podařilo, kodaňský Carlsberg si vede také dobře, lipská Spinnerei už je nejspíš taky zachráněna.

Obecně nejde o to, že by se nesmělo bourat. Město, tak jak ho známe, je výsledkem koloběhu bourání a stavění. Někdy se to vzalo „zhurta“ (asanace Josefova v Praze, „velká asanace“ v Brně), většinou jsou ale nahrazovány jednotlivé domy v rámci relativně stabilní uliční sítě. Problém spíš představuje „co“ se nahrazuje „čím“. A tady bohužel většinou prohráváme.

Dnešní „Mosilana“ je významný historický areál, vznikal více než století, má urbanistické kvality a jeho součástí jsou budovy, které mají architektonickou a historickou hodnou, třebaže nejsou památkami „de lege“. Můžeme zde zcela legitimně hovořit o „geniu loci“, na ten ovšem investoři v tabulkách výtěžnosti kolonku nemají.

Jsem přesvědčen, že kombinace starého a nového působí lépe než ubíjející unifikovanost leckterého nově postaveného celku. Rekonstrukcí části areálu a jeho dostavbou by tak mohl investor získat více „kvality“, metrů čtverečních a nakonec i peněz. Cesta k tomu by byla ale delší a složitější.

Manažer projektu „přestavby“ Mosilany se nechal slyšet, že městu chybí bytová výstavba. Co a jak plánují nevíme, areál bude nejspíše zbourán celý a někteří z toho budou překvapeni.

Nový „rezidenční komplex“, krásný naposledy na vizualizacích, bude pravděpodobně urbanisticky nevhodným shlukem několika samostatně stojících staveb mezi zduřelou dopravní infrastrukturou. Ta sice mnohým znemožní bezpečný pohyb i (městský) život, zato bude mít zatáčky přesně podle poloměrů uváděných v dopravních normách. Nakonec i regulace z nového územního plánu k tomu v tomto místě nabádá. Podle územního plánu se ovšem kvalitní město stavět nedá a žádnou podrobnější dokumentaci nemáme.

Industriální areály fabrik již nezachráníme. V Brně je ale řada dalších cenných staveb, které může čekat podobný osud. Poučme se. Foto Petr Hurník

Co dělat abychom nebyli zase překvapeni, nezbyly nám jen oči pro pláč a refrén „Don´t steal my history“ jedné z písní „industriální“ hudební skupiny Einstürzende Neubauten? Odborná veřejnost představu o hodnotných stavbách či areálech má, jak je patrné z řady iniciativ a materiálů. Je ale potřeba politické vůle a úřednické kompetentnosti k přetavení teoretických znalostí do praktických kroků.

Brno ještě stále disponuje architektonicky i urbanisticky hodnotnými areály (nebo alespoň jejich částmi) i jednotlivými objekty, jsou to mimo jiné i stavby z druhé poloviny 20. století. Ony samy, respektive pozemky, na kterých stojí, se mohou stát brzy předmětem zájmu stavebníků. O jejich hodnotě a možnostech skutečné „revitalizace“ by se mělo diskutovat dřív, než o kupní ceně a demoličním rozhodnutí.

Diskuse