↗

„Každá koruna investovaná do kultury se státnímu rozpočtu jeden a půl krát napřímo vrací.“ Foto Facebook Ondřej Chrást

Pane Chráste, jsme shodou příjemných náhod ve vašem rodném městě, ve Františkových Lázních. Před chvílí jste říkal, že zdejší rusky vypadající kostel není ruský. Máte nějakou detailní informaci o této kulturní památce a jejím duchovním životě, jak by se slušelo u kandidáta na ministra kultury za Piráty?

Ke kostelu mám spousty informací, protože zde byl můj dědeček Jan Křivka šedesát tři let pravoslavným duchovním a já tam s ním vyrůstal jako ministrant v oltáři. Dědeček přišel jako volyňský Čech se Svobodovou armádou. Osvobozoval republiku.

Usadil se tady, našel si na Lounsku, respektive na Vroutecku, babičku Boženu. Po hrůzách války, kde byl zraněn a přišel o většinu svých přátel, se dal na duchovní cestu. Stal se farářem české pravoslavné církve.

Za normalizace byl dědeček zahrnut do takzvané akce Norbert. Režim si vytipoval potencionální vůdce protikomunistické vzpoury. Ve Františkových Lázních jich bylo pět až deset. Stávalo se, poměrně pravidelně, že dědu na čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin někam odvezli. Babička z toho měla do konce života noční můry, nikdy nevěděla, kdy si pro něj zase přijdou.

Dědeček se vždy vrátil úplně vyřízený, často absolvoval výslech a celou dobu nespal. Jako duchovní měl dědeček na starosti i jiné obce, například věřící v Aši. Málokdo dnes už ví, že do Aše se jezdilo na propustku. Děda musel vždy jet do Chebu, aby dostal povolení jet do Aše. Někdy čekal hodinu, někdy ho nechali na chodbě sedět mnoho hodin i třeba přes noc.

Zas babička nevěděla, kde je, mobily neexistovaly. Babiččina bratra komunisté zavraždili v roce 1953, jako dělníka vzpouzejícího se režimu ho hodili v Lovosicích v chemičce do kyseliny. Takže její strach byl umocněn a tohle rodinné trauma a nesmiřitelnost s komunisty se u nás projevovaly velmi silně. Ale to jsme od zdejšího kostela utekli daleko, i když ne úplně.

Kostel navrhl koncem osmdesátých let devatenáctého století zdejší architekt Gustav Wiedermann, který byl i starostou Františkových Lázní. Důvodem postavení kostela, tak jako v dalších městech našeho lázeňského trojúhelníku, byla duchovní služba ruské klientele a také početné klientele z dalších pravoslavných zemí například Srbska, Řecka a podobně.

Většina lidí neví, co je česká pravoslavná církev. Zrodila se z náboženského a vlasteneckého kvasu po první světové válce…

Česká pravoslavná církev se hlásí k cyrilometodějským kořenům. Jako organizace vznikla ve dvacátých letech minulého století. Od římskokatolické církve se oddělily dva proudy, česká pravoslavná církev spolu s Církví československou-husitskou. Po krátkém společném vývoji vznikly dvě české národní církve, jak tehdy bylo moderní i na západě, neboť zklamání z „nadnárodní“ Římskokatolické církve po první světové válce bylo veliké.

Lidé chtěli církve spojené se zemí, kde působily, což římskokatolická církev jako nadnárodní struktura nebyla. Česká pravoslavná církev se pak v dobrém proslavila za heydrichiády, kdy její biskup Gorazd, dnes kanonizován na svatého, spolu s duchovními chrámu v Resslově ulici schovávali parašutisty po odstranění Heydricha. Celá církev byla ze msty zlikvidována, kněží posláni do Mauthausenu. Část byla zavražděna i s rodinami.

Církev v roce 1942 přestala existovat. Obnovila se hned po válce. Z velké části právě volyňskými Čechy. Rodina mého dědečka byla na Volyni pravoslavná.

Česká pravoslavná církev patří do širší rodiny, kde najdeme velmi silnou řeckou církev, a kromě ruské, se kterou bývá neprávem neustále ztotožňována, také srbskou, která byla rozhodující pro zachování srbské státní myšlenky, pak také církev rumunskou, polskou, syrskou, ale silné pravoslavné národní církve jsou i na západě, v Anglii či USA. Ministrování ve zdejším českém pravoslavném kostele mělo na mě duchovní i řekněme vlastenecký vliv.

Kromě toho jste ekonom a manažer, jak jsem se dočetl ve vašem životopise. Co nabízíte jako možný ministr kultury?

Nabízíme změnu. Po třiceti letech bylo dost bývalých komunistů ve vedení této země. Dost bylo všeho, čeho jsme byli svědky za účinkování dnešního premiéra. Chceme zemi vrátit budoucnost, to je naše volební heslo.

Spojili jsme se se silnou dříve spíše regionální stranou starostů a nezávislých, kteří mají velké zkušenosti z komunální politiky. Obětovali jsme část své původní identity a programu, abychom pomohli naši zemi dostat do jednadvacátého století a vymanili jí z toho estébáckého vedení.

Už je prostě třeba překonat tuto etapu. Kultura je mou profesionální specializací. Celá kulturní obec se shodne, že kultura od devadesátých let neprošla zásadní a nutnou změnou. Struktury ministerstva jsou nastaveny zastaralým způsobem, ministerstvo často působí jako Kafkův Zámek.

Třicet let tady každá vláda slibuje reformy v kultuře. Třeba zákon o veřejnoprávní kulturní instituci nebo restrukturalizaci dotačních schémat. Každá vláda si to dala do programu a vždycky to vyšumělo. Ministerstvo kultury při jednáních o vládě vždycky nějak na někoho zbyde. Zbyde na toho, kdo ho také vlastně nechce.

Už jsme toho byli svědky mnohokrát, ministři se střídají velmi rychlým tempem, často neudělali vůbec nic. U mě je to opačně. Přeji si, aby toto ministerstvo nebylo tou poslední volbou a v řadě ohledů ho považuji za klíčové pro budoucnost naší země.

Budete to schopen uřídit? Bez různých pachutí zatím na kultuře ministroval snad jen Pavel Dostál. Říká se, že i na ministerstvo kultury je třeba hlavně mít manažerské schopnosti, přestože osobně si to nemyslím.

Sám si to trochu myslím. Myslím si, že funkce ministra kultury má být kombinace manažerských schopností, elánu a odborných znalostí.

Troufám si říct, že manažerské schopnosti mám. Zkušenosti sbírám posledních více než deset let. Působil jsem jako manažer mnoha kulturních akcí. Například nezávislé části oslav sedmistého výročí narození Karla IV., pracoval jsem ve Sdružení historických sídel.

S velkou láskou vzpomínám na oslavy výročí tisícího stopadesátého výročí příchodu Cyrila a Metoděje. Na jižní Moravu tehdy přijeli vysocí církevní a státní představitelé mnoha zemí spojených s Cyrilem a Metodějem. Ač se tenkrát, v roce 2013, vůbec nevyvedlo počasí, spousta okolností hrála proti, byla to nádherná akce.

Zkusil jsem si tam organizaci logisticky velmi náročné akce. Mohu říct, že umím věci zorganizovat, organizační schopnosti máme v rodině v genech, celá rodina pořád něco někde — a někoho — organizuje.

U Pirátů by člověk čekal techno, a vy tu mluvíte o Karlovi IV. a Cyrilu a Metodějovi… jak dále kulturně žijete?

Techno se mi líbí, pouštím si ho doma k úklidu a relaxaci. Kultura mi teď ale byla dosti v pandemii odepřena, v online světě jsem se ji konzumovat prostě nenaučil. Můžu říct, že jsem v době epidemie trpěl nedostatkem kulturních zážitků.

Moje žena je kurátorkou Národního muzea, takže tam se chystám opakovaně, teď jsem dostal k narozeninám vstupenky, výstava Toyen v Národní galerii je také výborná a moc se na ni těším. Těším se, že po více než dvou letech vyrazíme za kulturou zas třeba do Vídně, jak jsme často s ženou činili před pandemií.

Když se stanete ministrem, kam sáhnete v prvních měsících? Co uděláte jako první?

Změnu právní formy příspěvkových organizací. Jsou navázány přímo na Ministerstvo kultury. Rádi bychom z nich vytvořili veřejnoprávní kulturní instituce. Otevře to možnosti vícezdrojového financování, spolupráci státu, krajů, měst, mecenášů a dalších institucí. Slibovaly to snad všechny vlády, my to chceme předložit během prvních sta dní vlády.

Chceme příspěvkovým organizacím ministerstva dát možnost, nikoli povinnost, to zdůrazňuji, přetvořit se v jinou, flexibilnější právní formu. Zabrání se tak i politickému vlivu na fungování kulturních organizací, instituce bude řízená odbornou správní radou, která bude jmenovat a odvolávat ředitele. Vzpomeňme si, jak někteří ministři politicky řádili v kulturních institucích, to už nebude možné.

Příspěvkové organizace vyčerpají asi osmdesát procent rozpočtu Ministerstva kultury. Nemáte pocit, že rozhýbete a zničíte nějaký systém, se kterým sice nikdo není spokojený, ale přeci jen jakž takž přežívá?

Řekl jste to přesně. My nechceme, aby kultura jakž takž přežívala. Má-li kultura být organizována moderně, způsobem odpovídajícím jedenadvacátém století, změna je nutná. Na západě se například mecenášství podílí i dvaceti procenty na financování velkých kulturních institucí a kulturní instituce zde normálně vyvíjejí i doprovodné ekonomické aktivity, které jim pomáhají propagovat se.

To u nás chybí, nemají žádnou motivaci vyvíjet nějakou další činnost, ač je to v zahraničí naprosto běžné a oblíbené. Zvykli jsme si, že v kulturních institucích máme nadprůměrně vzdělané a kvalitní vědecké síly, které jsou výrazně podprůměrně zaplacené. Vícezdrojové financování to může změnit.

Jste zastupitelem na Praze 6. Čemu se tam věnujete?

Jsem na Praze 6 takzvaný lídr opozice. Ve vládnoucí koalici jsme na magistrátu, kde také působím v několika komisích, třeba v dozorčí radě Prague City Tourism, což je společnost starající se o turismus v Praze, nebo ve správní radě Pražského filmového fondu, kde podporujeme filmy propagující pozitivně Prahu v zahraničí.

Na Praze 6 velmi důsledně kontrolujeme současnou koalici. Snažíme se chránit veřejné prostředky. Velmi, velmi jsme kritizovali rozprodej obecního majetku za nízké ceny. Například naprosto zbytečný odprodej areálu Dračky, místní jistě budou vědět. Praha 6 odprodala developerovi pozemky, které nám teď chybí.

Chybí nám byty pro učitele, pro zdravotní sestry. Život v Praze se zdražuje. Na Praze 6 je čtyřiatřicet škol. Odcházejí nám učitelé, nízké platy je neuživí. Snažíme se prostě na Praze 6 zuby nehty chránit zbylý obecní majetek. Čtyřčlenná rodina, kde oba rodiče jsou učitelé, nemá šanci na Praze 6 bez bytu přežít, a to je hrozně špatně pro naši budoucnost, i budoucnost Prahy 6 a vlastně i celé země. Bez kvalitně zaplacených učitelů se nikam nepohneme.

O Pirátech se říká, že jsou liberálové, některé recepty, třeba byty pro učitele, zní dosti levicově. Bude naslouchat učitelům? Tato vláda si učitele hýčkala.

Neřekl bych, že si tato vláda učitele hýčkala. Návrh na učitelský plat ve výši sto třiceti procent průměrné mzdy podali Piráti a ministr školství proti němu dosti tvrdě bojuje. My jsme moderní strana jednadvacátého století, pravolevé dělení je věcí století uplynulého. Pokud řeknete, že je levicová nabídka bytů pro učitele, pak ano, protože jinak na Praze 6 učitelé mohou jen těžko působit. Můžeme v tomto bodu být levicoví.

Vybavím si vždycky Zemana s Klausem, jak si udělali opoziční smlouvu a pravice s levicí si rozdělila všechny státní firmy a zakázky, a dodnes se z toho hrabeme. Jsme liberální středová strana a pravicově levicové vidění světa považujeme za přežitek.

Statisíce lidí s více exekucemi jsou tématem pro levici? Přenecháte je levici? Pro středové liberály byli tito lidé donedávna neviditelní. Jak si všimnete, že někdo potřebuje pomoc, když nemáte ideologii, která vás tam zavede?

V České republice je 800 tisíc lidí v exekuční pasti. Dokonce teď po tornádu na Moravě hrozí, že ti, kdo jsou v exekuci, se nedostanou ke státní ani jiné pomoci. Hledají se zákonné možnosti, jak těmto lidem pomoci. Je to neskutečný problém.

Osm set tisíc lidí nemá přístup ke svým penězům, často kvůli malichernostem. Jeli načerno. Načerno se jezdit nemá, ale naběhla jim pokuta padesát tisíc, často to ani nevěděli, a ta pokuta je dostává do kolen půl života.

Je to tristní stav této země a předchozích vlád, že exekuční podnikání tak dlouho trpí. Mít skoro desetinu národa v exekuční pasti, je cesta do pekel, lidé pak ztrácejí naději a motivaci. Máme pocit, že se za poslední léta zapomnělo na člověka, konkrétního člověka. Exekuce jsou jen jedním z příkladů.

Přetrvává představa o Pirátech, že jsou to lidé ozáření monitory, kteří se mezi sebou oslovují přezdívkami z Pána prstenů. Máte snubní prsten. Znamená to, že kvůli rodině máte na počítač méně času?

Bohužel u počítače sedím víc, než je zdrávo, jako většina lidí, kteří pracují. Jak říká jeden ze zakladatelů Pirátské strany, Mikuláš Ferjenčík: „Ze strany ajťáků, což naše strana bezesporu byla, jsme se stali stranou otců a matek.“ Například na našich akcích nikdy nechybí dětské koutky a hromada dětí.

Ze začátku byli Piráti vnímáni jako ti, kdo chtějí umožnit stahování filmů a písní bez ohledu na autorská práva. Jaký je váš vztah k autorským právům, když chcete být ministrem kultury?

Především kolem autorského práva a Pirátů panuje hodně mýtů. Pro nás je středobodem autorského práva autor. Ne organizace, které autory využívají. Autor má dostávat spravedlivou odměnu za svou práci. Piráti nikdy netvrdili něco jiného.

Piráti jsou proti monopolům, které si autory přivlastňují a vysávají je. Chceme na velkém trhu posilovat pozice autorů. Nejsme odpůrci kolektivní správy. Kolektivní správa je důležitá a autorům, pokud je poctivá, dokáže pomoci a usnadnit život — organizace jako OSA, INTERGRAM, DILIA a podobně.

Například OSA si ale bere až dvacet procent režie a dostává pokuty od Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v řádech milionů, které pak platí z peněz autorů. Tedy, opakuji, nevadí nám dobrovolná kolektivní správa, kterou si autor zvolí, ale vadí nám, jakým způsobem je často vykonávána.

Jiný kolektivní správce, napříklasd Dilia si vystačí asi s deseti procenty režie, což je takové maximum toho, co je ještě v slušné normě. Ale ne dvacet procent, to nám přijde hodně, bere si to totiž peníze autorů. V dnešní době elektronizace tvorby existují platformy, kdy kolektivní správa může probíhat dost automatizovaně. Zahrají vaši písničku, dostanete své peníze, tak funguje například známé Spotify.

Peníze jdou přímo k autorovi. I když nadnárodní platformy mají také své velké mouchy, autory dost vysávají a dávají jim také velmi malé peníze, přestože by bylo možné nastavit systém jinak. Chceme jednat s nadnárodními platformami, které si s autory dělají, co chtějí, a platí jim málo.

Naší vizí je, aby se úspěšní autoři mohli důstojně uživit a nepropadali do sociálního dna společnosti. Na tom jsme se shodli i v programu v koalici se Starosty, který jsme spolu velmi detailně diskutovali a připravovali.

S tím souvisí statut umělce, který také máte v programu. Co si pod tím představit? Bude se stát chovat jako odbory pro ty, kdo zrovna mají tvůrčí krizi?

Nejde primárně o tvůrčí krizi. Statut umělce se dobře vysvětluje na právě proběhlé pandemii. Kulturní sektor zaměstnává přes 200 tisíc lidí. Zaměstnává s následnými obory čtyři procenta práceschopné populace. Asi 80 tisíc lidí jsou takzvané OSVČ — osoby samostatně výdělečně činné. V době pandemie tito lidé propadli do příjmové pasti. Neměli nic.

Na začátku pandemie si desetitisíce lidí z umělecké činnosti přerušily živnost, ale pak nepřerušení živnosti bylo podmínkou covidových programů a náhrad. Lidé byli biti dvakrát. Statut umělce znamená, že člověk dostane určité záruky, pro případ pandemie, ale i pro případ zmíněné tvůrčí krize. Umělec nemůže pořád, nepřetržitě vydělávat.

Musíme si uvědomit, že když umělci půjdou dělat ke kase do supermarketu, těžko se budou vracet. Je zájmem společnosti, aby umění žilo. Statut umělce vychází z mezinárodních chart. Vychází z poznání, že umění pomáhá rozvíjet společnost. Stát jako celek.

Chci také vysvětlovat význam státních investic do kultury. Každá koruna investovaná do kultury se státnímu rozpočtu jeden a půl krát napřímo vrací. Několikanásobně v takzvaných ekonomických externalitách.

Zabývám se těmito věcmi při svém doktorandském studiu na vysoké škole ekonomické, na Arts managementu. Kulturní kreativní odvětví se v současné době podílejí 5,3 procenty hrubého domácího produktu celé EU. To je víc než celé zemědělství. Když to pochopíme, kultura přestane být popelkou mezi ministerstvy.

Chceme, aby se strany v budoucnu o ministerstvo kultury praly. Leží tady i těžiště budoucí moderní ekonomiky. Kromě potěšení, které má také svou velkou hodnotu.

JAN ŠÍCHA