Pane Chráste, jsme shodou příjemných náhod ve vašem rodném městě, ve Františkových Lázních. Před chvílí jste říkal, že zdejší rusky vypadající kostel není ruský. Máte nějakou detailní informaci o této kulturní památce a jejím duchovním životě, jak by se slušelo u kandidáta na ministra kultury za Piráty?

Ke kostelu mám spousty informací, protože zde byl můj dědeček Jan Křivka šedesát tři let pravoslavným duchovním a já tam s ním vyrůstal jako ministrant v oltáři. Dědeček přišel jako volyňský Čech se Svobodovou armádou. Osvobozoval republiku.

Usadil se tady, našel si na Lounsku, respektive na Vroutecku, babičku Boženu. Po hrůzách války, kde byl zraněn a přišel o většinu svých přátel, se dal na duchovní cestu. Stal se farářem české pravoslavné církve.

Za normalizace byl dědeček zahrnut do takzvané akce Norbert. Režim si vytipoval potencionální vůdce protikomunistické vzpoury. Ve Františkových Lázních jich bylo pět až deset. Stávalo se, poměrně pravidelně, že dědu na čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin někam odvezli. Babička z toho měla do konce života noční můry, nikdy nevěděla, kdy si pro něj zase přijdou.

Dědeček se vždy vrátil úplně vyřízený, často absolvoval výslech a celou dobu nespal. Jako duchovní měl dědeček na starosti i jiné obce, například věřící v Aši. Málokdo dnes už ví, že do Aše se jezdilo na propustku. Děda musel vždy jet do Chebu, aby dostal povolení jet do Aše. Někdy čekal hodinu, někdy ho nechali na chodbě sedět mnoho hodin i třeba přes noc.

Zas babička nevěděla, kde je, mobily neexistovaly. Babiččina bratra komunisté zavraždili v roce 1953, jako dělníka vzpouzejícího se režimu ho hodili v Lovosicích v chemičce do kyseliny. Takže její strach byl umocněn a tohle rodinné trauma a nesmiřitelnost s komunisty se u nás projevovaly velmi silně. Ale to jsme od zdejšího kostela utekli daleko, i když ne úplně.

Kostel navrhl koncem osmdesátých let devatenáctého století zdejší architekt Gustav Wiedermann, který byl i starostou Františkových Lázní. Důvodem postavení kostela, tak jako v dalších městech našeho lázeňského trojúhelníku, byla duchovní služba ruské klientele a také početné klientele z dalších pravoslavných zemí například Srbska, Řecka a podobně.

Většina lidí neví, co je česká pravoslavná církev. Zrodila se z náboženského a vlasteneckého kvasu po první světové válce…

Česká pravoslavná církev se hlásí k cyrilometodějským kořenům. Jako organizace vznikla ve dvacátých letech minulého století. Od římskokatolické církve se oddělily dva proudy, česká pravoslavná církev spolu s Církví československou-husitskou. Po krátkém společném vývoji vznikly dvě české národní církve, jak tehdy bylo moderní i na západě, neboť zklamání z „nadnárodní“ Římskokatolické církve po první světové válce bylo veliké.

Lidé chtěli církve spojené se zemí, kde působily, což římskokatolická církev jako nadnárodní struktura nebyla. Česká pravoslavná církev se pak v dobrém proslavila za heydrichiády, kdy její biskup Gorazd, dnes kanonizován na svatého, spolu s duchovními chrámu v Resslově ulici schovávali parašutisty po odstranění Heydricha. Celá církev byla ze msty zlikvidována, kněží posláni do Mauthausenu. Část byla zavražděna i s rodinami.

Církev v roce 1942 přestala existovat. Obnovila se hned po válce. Z velké části právě volyňskými Čechy. Rodina mého dědečka byla na Volyni pravoslavná.

Česká pravoslavná církev patří do širší rodiny, kde najdeme velmi silnou řeckou církev, a kromě ruské, se kterou bývá neprávem neustále ztotožňována, také srbskou, která byla rozhodující pro zachování srbské státní myšlenky, pak také církev rumunskou, polskou, syrskou, ale silné pravoslavné národní církve jsou i na západě, v Anglii či USA. Ministrování ve zdejším českém pravoslavném kostele mělo na mě duchovní i řekněme vlastenecký vliv.

Kromě toho jste ekonom a manažer, jak jsem se dočetl ve vašem životopise. Co nabízíte jako možný ministr kultury?

Nabízíme změnu. Po třiceti letech bylo dost bývalých komunistů ve vedení této země. Dost bylo všeho, čeho jsme byli svědky za účinkování dnešního premiéra. Chceme zemi vrátit budoucnost, to je naše volební heslo.

Spojili jsme se se silnou dříve spíše regionální stranou starostů a nezávislých, kteří mají velké zkušenosti z komunální politiky. Obětovali jsme část své původní identity a programu, abychom pomohli naši zemi dostat do jednadvacátého století a vymanili jí z toho estébáckého vedení.

Už je prostě třeba překonat tuto etapu. Kultura je mou profesionální specializací. Celá kulturní obec se shodne, že kultura od devadesátých let neprošla zásadní a nutnou změnou. Struktury ministerstva jsou nastaveny zastaralým způsobem, ministerstvo často působí jako Kafkův Zámek.

Třicet let tady každá vláda slibuje reformy v kultuře. Třeba zákon o veřejnoprávní kulturní instituci nebo restrukturalizaci dotačních schémat. Každá vláda si to dala do programu a vždycky to vyšumělo. Ministerstvo kultury při jednáních o vládě vždycky nějak na někoho zbyde. Zbyde na toho, kdo ho také vlastně nechce.

Už jsme toho byli svědky mnohokrát, ministři se střídají velmi rychlým tempem, často neudělali vůbec nic. U mě je to opačně. Přeji si, aby toto ministerstvo nebylo tou poslední volbou a v řadě ohledů ho považuji za klíčové pro budoucnost naší země.