S Ferjenčíkem o konsolidaci veřejných financí: Zvýšení daní se chceme vyhnout

Jan Gruber

S místopředsedou rozpočtového výboru Sněmovny a garantem části volebního programu Pirátů a Starostů, která se věnuje hospodaření státu, Mikulášem Ferjenčíkem jsme hovořili o tom, jakými prostředky zvládnout zvyšující se zadlužení země.

Zvýšení daní nemáme v plánu, ale možná nám nic jiného nezbude, přiznává pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík. Foto Flickr, Piráti

Ministerstvo financí v minulých týdnech představilo rámce rozpočtu pro příští rok. Počítá s bezmála čtyřsetmiliardových schodkem a deficity přesahující tři sta miliard korun plánuje i pro následující roky. Jak plán hodnotíte?

Je to průšvih. Zejména z toho důvodu, že výrazně vzrostou úroky na dlouhodobých dluhopisech. Každý procentní bod představuje zhruba třicet miliard korun. Dnes Česká republika platí za obsluhu státního dluhu nějakých padesát miliard korun ročně. Pokud nás dluh během příštích pěti let bude stát o šedesát miliard korun více, tak bude strašně znát. A bohužel k tomu směřujeme.

Pokud příští rozpočet zavání takových průšvihem, jak říkáte, nabízejí se Poslanecké sněmovně, která vzejde z podzimních voleb nějaké možnosti, jak jej upravit?

Z naší interní analýzy stavu veřejných financí vyplývá, že pokud bude všechno „sluníčkový“, ekonomika poroste o fous rychleji, než se dnes očekává, a nepřijde žádný vnější šok, tak je možné hospodaření státu konsolidovat bez zvyšování daní. Teoreticky to není vyloučené, ale musela by se sejít spousta příznivých okolností.

Myslel jsem to více prakticky. Vláda musí zákon o státním rozpočtu postoupit Sněmovně nejpozději na konci září. Volby jsou v říjnu. Když všechno půjde hladce, nový kabinet nastoupí v listopadu, kdy bude rozpočet zřejmě již po prvním čtení…

Rozpočet na příští rok nepředstavuje z hlediska veřejných financí zásadní problém. Stejně tak nejsou problematické ani dva předchozí schodkové rozpočty. Zadlužení České republiky se sice zvýšilo, ale nijak závratně. Nebezpečný je trend strmého nárůstu, jenž straší investory. Musíme se proto soustředit na následující léta. Pokud se budeme podílet na příští vládě, jistě k nějaké revizi naplánovaného rozpočtu přistoupíme. Ale opakuji: Za nejdůležitější považuji, jak budou vypadat státní rozpočty pro roky 2023, 2024 a 2025.

Mikuláš Ferjenčík
Mikuláš Ferjenčík je poslanec za Českou pirátskou stranu. V letech 2014 až 2018 byl zastupitelem hlavního města Prahy. V minulosti dvakrát zastával post místopředsedy strany, naposledy v roce 2014. Vystudoval bakalářský studijní program na Fakultě humanitních studiích Univerzity Karlovy. V letošních podzimních volbách vede společnou kandidátku Pirátů a Starostů v Pardubickém kraji.

Chápu. Nicméně: Vidíte prostor, jak deficit rozpočtu pro příští rok snížit?

Nešťastné je, že rozpočet nepočítá se spoustou výdajů, které má vláda v plánu. Jde nejméně o třicet miliard korun, jež ministerstvo financí do rozpočtového rámce nezahrnulo.

Bavíme se o navýšení plateb za státní pojištěnce?

Ano. Dále rozpočet nepočítá s růstem platů učitelů nebo přídavků na děti. A ještě nevíme, co se semele před volbami. Na druhé straně se domnívám, že ministerstvo podstřelilo příjmy, které nakonec budou podstatně vyšší. Proto jsem mírně optimistický.

Narážíte na to, že ekonomický růst, který má být podle České národní banky přes čtyři procenta, nedopovídá očekávaným příjmům, jež ministerstvo financí odhadlo o pouhých deset miliard vyšší, než jak skončilo hospodaření státu v roce 2020?

Přesně tak. Jestli česká ekonomika poroste předpokládaným tempem a vyhneme se další covidové vlně, tak budou rozpočtové příjmy zcela jistě vyšší.

V Konvergenčním plánu ministerstvo financí odhadlo, že v roce 2024 by Česká republika mohla narazit na „dluhovou brzdu“. Co by to pro budoucí vládu a občany této země znamenalo? A jak se lze nárazu vyhnout?

Největším rizikem je zvýšení úroků na správu státního dluhu. Pokud by vláda měla respektovat platný zákon o rozpočtové odpovědnosti, musela by razantně škrtat. Otázkou ovšem je, co by se reálně stalo. Jestli by třeba nepřistoupila k úpravě legislativy. Hlavní riziko proto vidím v signálu vůči trhům, že si Česká republika se zvládáním dluhu neví rady.

Příští vláda nebude mít na konsolidaci veřejných financí mnoho času. Kde vzít rychle prostředky na výrazné snížené strukturálního deficitu, který ekonomové odhadují na zhruba dvě stě miliard korun ročně?

Z našich analýz vyplývá, že strukturální deficit je zřejmě vyšší než těch dvě stě miliard; blíží se ke čtvrt bilionu korun. Vidíme ovšem řadu příležitosti, jak zadlužení země snížit.

V prvé řadě je třeba usilovat o zrychlení ekonomického růstu. Kdyby se během celého volebního období v agregátu zvýšil o pět procent, znamenalo by to pro státní rozpočet sto miliard korun navíc.

Další mezery spatřujeme na trhu práce, do něhož se nám dlouhodobě nedaří zapojit velké společenské skupiny. Zejména lidi v exekuci, kterým se za stávajících podmínek prakticky nevyplatí legálně pracovat.

Nebo rodiče malých dětí, jimž vedle infrastruktury návrat do práce ztěžují i mimořádně hloupě nastavená daňová pravidla. A totéž platí pro ty, kteří si chtějí dobrovolně — a zdůrazňuji dobrovolně — přivydělávat v důchodovém věku.

Pokud by se všichni tito lidé zapojili do legálního trhu práce, přineslo by to státnímu rozpočtu významné desítky miliard korun navíc.

Prakticky: Jak zrychlit ekonomický růst?

Za klíčové považujeme dva nástroje: Rychlejší odpisy investic v některých oblastech a daňové zvýhodnění reinvestic. Dále vidíme prostor v systematičtější podpoře podnikání, zejména v jeho začátcích.

Skupiny lidí, o nichž jste hovořil, se na trh práce nevrátí ze dne na den. Školky nevyrostou přes noc. Přijetí potřebných zákonů zabere v nejlepším případě několik měsíců. Máme za sebou několik relativně vstřícných — byť nedostatečných — novel insolvenčního zákona, ale počet osob v exekuci stále přesahuje sedm set tisíc a v osobním bankrotu se jich nachází sto patnáct tisíc. I kdyby se pravidla oddlužení rychle změnila, bude trvat roky, než se ti lidé znovu uplatní na legálním trhu práce. A to nemluvím o tom, že byste pro takovou úpravu museli sehnat podporu ve Sněmovně. Proto znovu: Jak rychle snížit rozpočtové schodky?

Některá opatření nemusejí být nutně na dlouhé lokte. Například sleva na manželku je v současnosti nastavená tak, že se nevyplatí, aby si vydělala přes sedmdesát tisíc korun. A podobně je tomu i s lidmi v exekuci. Pokud člověk přijde o dvě třetiny výplaty, tak nikdy nebude pracovat legálně. Vždyť by to bylo zcela iracionální ekonomické chování. Dnešní pravidla de facto podporují černý trh a exekuovaným nezbývá nic jiného než pracovat nelegálně, žít z dávek nebo krást. A vlastně jim to ani nelze vyčítat.

Opravdu se domníváte, že zmíněné kroky mohou během jednoho až dvou let významně snížit rozpočtový schodek?

Spíše předpokládáme, že se jejich efekt projeví až v průběhu volebního období. V roce 2025 by se mohlo jednat až o padesát miliard korun rozpočtových příjmů navíc. Ale jak už jsem říkal: Nejpodstatnější je řešit strukturální problém, nikoliv rychle ušetřit pár drobných. I když šetřit je samozřejmě třeba.

Zajímalo by mě, do jakých oborů se mají vámi zmiňovaní lidé vracet. Zdaleka ne každý dnes pracuje na klasický hlavní pracovní poměr. Rozmohly se jiné typy úvazků — různé dohody a švarcsystém —, z nichž státní rozpočet získává mnohem méně prostředků. Počítají s tím vaše kalkulace?

To je zdaleka nejsilnější argument pro způsob, jakým vláda zrušila superhrubou mzdu. Přestože šlo s ohledem na rozpočtové dopady o nešťastný krok, rozdíl mezi švarcsystémem a hlavním pracovním poměrem se výrazně snížil.

Navíc většina firem potřebuje zaměstnance, často kvůli odběratelům, kteří chtějí, aby někdo nesl jasnou odpovědnost za výsledky odvedené práce. Proto si myslím, že tu je jistá šance, aby se trend nárůstu prekarizované práce otočil a více lidí získalo klasické zaměstnání.

Budou-li se Piráti podílet na příští vládě, musejí nejen zalátat díry v rozpočtu, ale rovněž sehnat peníze na financování vlastních priorit. Váš program počítá se zvýšením výdajů na školství a obranu, které si vyžádá dalších zhruba šedesát až sedmdesát miliard korun ročně. Postačí na jejich krytí zmiňovaný rychlejší růst ekonomiky a návraty některých společenských skupin na trh práce?

Ještě jsem neskončil. Doposud jsem zmínil jen některá opatření z našeho programu. Ke školství: Jde jednoznačně o investici, jež zajistí, abychom do budoucna byli bohatší zemí. Ani špatná kondice našich veřejných financí proto není důvodem, abychom v této oblasti šetřili.

A jak na všechno vzít? Na místě jsou úspory. Úředníci České správy sociálního zabezpečení a Finanční správy dělají mnohé identické úkony, které by mohl provádět systém. Na ministerstvech se často dublují agendy. Není zřejmé, proč vedle svých pracovníků na tiskovém odboru potřebují ještě externí PR firmy. Mám podezření, že jejich vlastní lidé nejsou dostatečně kvalifikovaní, a tak potřebné služby outsourcují.

Bavíme se o racionalizaci agend a propuštění?

Primárně se musíme podívat, jak se utrácejí veřejné peníze za konzultační a PR služby na ministerstvech.

Ale to budou nejvýše jednotky miliard…

Jednotky miliard jsou fajn. Další velká otázka je nákup inzerátů v médiích. Přijde mi bizarní, když vidím, jak si ministerstvo koupí titulku Mladé fronty DNES. To si vždycky říkám, k čemu je něco takového občanům dobré. A velký prostor k úsporám v řádu miliard korun ročně vidíme i v oblasti veřejných zakázek.

Kde přesně?

Dám jeden přiklad: Když stát pořádá výběrové řízení na nákup aut, tak osloví několik institucí, zeptá se, co by potřebovaly koupit, a následně udělá velkou soutěž. Můžeme ovšem postupovat i obráceně. Podobně jako v Německu. Tam stát od automobilek soutěží ceny aut v závislosti na objemu zakázky. Jednotlivé instituce se následně podívají na nabídku a řeknou si, co přesně by chtěly. Odpadnou tak malé soutěže, například na úrovni obcí, protože budou mít možnost využít rámcovou smlouvu. A veřejné rozpočty ušetří.

Další prostředky může Česká republika získat v oblasti výběru daní. Přes transferové platby nadále utíkají velké miliardy korun. Pokud si vezmeme balík odlivu kapitálu, jež se pohybuje mezi třemi až čtyřmi sty miliardami korun ročně, tak desítky procent představují právě transferové platby. Daňová správa by se na ně měla více soustředit.

V neposlední řadě se musíme zamyslet nad nastavením daňových výjimek. S ministryní financí Alenou Schillerovou se shodnu, že je třeba řešit výjimku na letecký benzín. Bez shody na evropské úrovni to ovšem nepůjde. Nabízejí se ale i další.

Pokud se nepletu, většina daňových výjimek je sociálního charakteru…

Jistě. Je nesmyslné tvrdit, že dluh „zaplácneme“ zrušením daňových výjimek. Ačkoli Schillerová říká, že jde celkem o tři sta miliard korun, při bližším pohledu je zřejmé, že zrušit většinu výjimek není možné. Mám na mysli například slevu na poplatníka nebo osvobození důchodů od daně.

Jsem v poslední době označován za bolševika, protože jsem řekl, že nepovažuji za správné, aby některé kapitálové příjmy byly osvobozeny od daně, když práci — včetně odvodů — daníme čtyřiceti procenty. Na tohle se určitě chceme podívat. Uvidíme, na kolik to bude reálné v koalici s občanskými demokraty.

Další peníze lze ušetřit na obsluze státního dluhu. Pokud vstoupíme do mechanismu směnných kursů ERM II, tak úroky z dlouhodobých dluhopisů půjdou — podobně jako v případě Bulharska, Dánska nebo Chorvatska — raketově dolů.

Znamená to, že chcete na konci volebního období přijmout euro?

To nestihneme. Abychom vůbec mohli vstoupit do ERM II, musíme nejdříve znovu začít plnit Maastrichtská kritéria. A to tak rychle nepůjde.

V programu dále píšete o danění negativních externalit v oblasti životního prostředí. Co si pod tím máme představit?

Pokud bude evropský návrh rozumný, tak nemáme vůbec žádný problém s uhlíkovou daní a karbonovými cly, které by zohlednily rozdíly výroby v Evropské unii a Číně, aby snaha chránit klima nevedla k tomu, že se produkce přesune z Evropy do ještě špinavějších továren v jiných částech světa.

K diskusi je opětovné zvýšení daně na naftu, poplatků za vynětí z půdního fondu nebo zdanění těžby. Dále jsme přesvědčeni, že by mělo vzrůst zdanění komerčních nemovitostí typu hal. A nakonec můžeme zdanit i konopí. Přinese to státnímu rozpočtu pár miliard, a ještě ušetříme za policajty.

Máte v úmyslu penalizovat špinavé zdroje energie?

Stačí znečišťovatelům přestat odpouštět. Dnes se čtyřmi miliardami dotují firmy, aby si mohly pořídit emisní povolenky. To je přece bizár!

Ještě se zastavme u vašich představ o důchodové reformě, která bude rovněž něco stát. Počítáte s garantovanou základní složkou důchodu. Kolik to bude?

Především chceme podniknout některé kroky, které nebudou stát vůbec nic, a ještě nějaké peníze přinesou. Rádi bychom zvýšili podíl lidí, kteří odcházejí do penze později, a živnostníků, kteří si platí dobrovolně vyšší odvody. Cestu, jak toho dosáhnout, vidíme v informování občanů, na jaký důchod budou mít nárok při stávajících platbách do systému. V Německu to zafungovalo.

Nebylo by lepší, aby živnostníci zkrátka platili vyšší odvody?

Nižší daňové zatížení živnostníků má své opodstatnění, neboť jsou ve srovnání se zaměstnanci ze strany státu méně chráněni. Chceme začít u dobrovolnosti. To je naše filozofie. A uvidíme, jak to bude v praxi fungovat.

Ještě jste mi neodpověděl, kolik by měl činit základní důchod?

Jeho výše bude záviset na možnostech státní kasy. Téma jsme dlouho diskutovali, ale konkrétní číslo jsme do programu nenapsali, protože nevíme, jaké budou příjmy státu, až se přežene koronavirová krize.

Rozumím, ale jistě vidíte ten rozdíl, když lidem řeknete, že jejich základní důchod bude pár stovek nebo třeba deset tisíc korun…

Určitě nemůže být nižší než osm tisíc korun měsíčně. To je bez debat. Oněch osm tisíc zhruba odpovídá důchodu, na který dosáhne živnostník, jenž celý život platil minimální odvody. Od téhle hranice se chceme odpíchnout.

Znamená to, že vaše důchodová reforma nevytvoří další finanční nároky na státní rozpočet?

Spíše se bavme o tom, jak řešit problémy lidí, kteří roky pracovali na různé dohody a nepřispívali do důchodového systému. Musíme jim přece garantovat nějakou rozumnou penzi.

Všichni ekonomové, s nimiž jsem se nedávno bavil, říkali, že se příští vláda — nebude-li chtít pokračovat v zadlužování státu — nevyhne zvýšení daní. Z našeho rozhovoru se ovšem zdá, že vy se růstu daní intenzivně bráníte. Nedomníváte se, že si zrušení superhrubé mzdy zaslouží revizi?

Samozřejmě se obáváme, že se tyhle předpovědi potvrdí, současně ale chceme udělat všechno pro to, abychom se zvýšení daní skutečně vyhnuli. Bude to mimořádně obtížné a závislé na řadě vnějších faktorů. V debatě ovšem nesmíme zapomínat, že zdanění práce bylo v České republice absurdně vysoké. A my nechceme problém zadlužování vyřešit tak, že se jednoduše vrátíme zpátky.

Tak jsem to nemyslel. Všichni víme, že daňový balíček pomohl bohatší, nikoliv chudší části společnosti. Je to podle vás fér?

Paradoxní je, že na zrušení superhrubé mzdy nejvíce doplatili důchodci. Snížením zdanění práce zpomalilo tempo růstu mezd, což se projevilo v růstu penzí. Ve zkratce: To, co Andrej Babiš rozdal seniorům na „rouškovném“, jim vzápětí daňovým balíčkem sebral.

Opravdu by nebylo na místě zavést výraznější progresivní zdanění příjmů fyzických osob?

Ta progrese přece již dnes existuje.

Opravdu?

Patnáct, nebo třiadvacet procent je docela velký rozdíl.

A vy jste s takovým nastavením spokojení?

Jasně jsme říkali, že zrušení superhrubé mzdy není rozumné, není-li doprovázeno úsporami a jinými rozpočtovými příjmy. My se především pokusíme dát do kupy veřejné finance skrze úspory a nové zdroje nedaňového typu, o nichž jsme již mluvili. Pokud to nebude stačit, přistoupíme k úpravám daňového systému.

JAN GRUBER

Diskuse