Ministerstvo financí v minulých týdnech představilo rámce rozpočtu pro příští rok. Počítá s bezmála čtyřsetmiliardových schodkem a deficity přesahující tři sta miliard korun plánuje i pro následující roky. Jak plán hodnotíte?

Je to průšvih. Zejména z toho důvodu, že výrazně vzrostou úroky na dlouhodobých dluhopisech. Každý procentní bod představuje zhruba třicet miliard korun. Dnes Česká republika platí za obsluhu státního dluhu nějakých padesát miliard korun ročně. Pokud nás dluh během příštích pěti let bude stát o šedesát miliard korun více, tak bude strašně znát. A bohužel k tomu směřujeme.

Pokud příští rozpočet zavání takových průšvihem, jak říkáte, nabízejí se Poslanecké sněmovně, která vzejde z podzimních voleb nějaké možnosti, jak jej upravit?

Z naší interní analýzy stavu veřejných financí vyplývá, že pokud bude všechno „sluníčkový“, ekonomika poroste o fous rychleji, než se dnes očekává, a nepřijde žádný vnější šok, tak je možné hospodaření státu konsolidovat bez zvyšování daní. Teoreticky to není vyloučené, ale musela by se sejít spousta příznivých okolností.

Myslel jsem to více prakticky. Vláda musí zákon o státním rozpočtu postoupit Sněmovně nejpozději na konci září. Volby jsou v říjnu. Když všechno půjde hladce, nový kabinet nastoupí v listopadu, kdy bude rozpočet zřejmě již po prvním čtení…

Rozpočet na příští rok nepředstavuje z hlediska veřejných financí zásadní problém. Stejně tak nejsou problematické ani dva předchozí schodkové rozpočty. Zadlužení České republiky se sice zvýšilo, ale nijak závratně. Nebezpečný je trend strmého nárůstu, jenž straší investory. Musíme se proto soustředit na následující léta. Pokud se budeme podílet na příští vládě, jistě k nějaké revizi naplánovaného rozpočtu přistoupíme. Ale opakuji: Za nejdůležitější považuji, jak budou vypadat státní rozpočty pro roky 2023, 2024 a 2025.

Chápu. Nicméně: Vidíte prostor, jak deficit rozpočtu pro příští rok snížit?

Nešťastné je, že rozpočet nepočítá se spoustou výdajů, které má vláda v plánu. Jde nejméně o třicet miliard korun, jež ministerstvo financí do rozpočtového rámce nezahrnulo.

Bavíme se o navýšení plateb za státní pojištěnce?

Ano. Dále rozpočet nepočítá s růstem platů učitelů nebo přídavků na děti. A ještě nevíme, co se semele před volbami. Na druhé straně se domnívám, že ministerstvo podstřelilo příjmy, které nakonec budou podstatně vyšší. Proto jsem mírně optimistický.

Narážíte na to, že ekonomický růst, který má být podle České národní banky přes čtyři procenta, nedopovídá očekávaným příjmům, jež ministerstvo financí odhadlo o pouhých deset miliard vyšší, než jak skončilo hospodaření státu v roce 2020?

Přesně tak. Jestli česká ekonomika poroste předpokládaným tempem a vyhneme se další covidové vlně, tak budou rozpočtové příjmy zcela jistě vyšší.

V Konvergenčním plánu ministerstvo financí odhadlo, že v roce 2024 by Česká republika mohla narazit na „dluhovou brzdu“. Co by to pro budoucí vládu a občany této země znamenalo? A jak se lze nárazu vyhnout?

Největším rizikem je zvýšení úroků na správu státního dluhu. Pokud by vláda měla respektovat platný zákon o rozpočtové odpovědnosti, musela by razantně škrtat. Otázkou ovšem je, co by se reálně stalo. Jestli by třeba nepřistoupila k úpravě legislativy. Hlavní riziko proto vidím v signálu vůči trhům, že si Česká republika se zvládáním dluhu neví rady.

Příští vláda nebude mít na konsolidaci veřejných financí mnoho času. Kde vzít rychle prostředky na výrazné snížené strukturálního deficitu, který ekonomové odhadují na zhruba dvě stě miliard korun ročně?

Z našich analýz vyplývá, že strukturální deficit je zřejmě vyšší než těch dvě stě miliard; blíží se ke čtvrt bilionu korun. Vidíme ovšem řadu příležitosti, jak zadlužení země snížit.

V prvé řadě je třeba usilovat o zrychlení ekonomického růstu. Kdyby se během celého volebního období v agregátu zvýšil o pět procent, znamenalo by to pro státní rozpočet sto miliard korun navíc.

Další mezery spatřujeme na trhu práce, do něhož se nám dlouhodobě nedaří zapojit velké společenské skupiny. Zejména lidi v exekuci, kterým se za stávajících podmínek prakticky nevyplatí legálně pracovat.

Nebo rodiče malých dětí, jimž vedle infrastruktury návrat do práce ztěžují i mimořádně hloupě nastavená daňová pravidla. A totéž platí pro ty, kteří si chtějí dobrovolně — a zdůrazňuji dobrovolně — přivydělávat v důchodovém věku.

Pokud by se všichni tito lidé zapojili do legálního trhu práce, přineslo by to státnímu rozpočtu významné desítky miliard korun navíc.

Prakticky: Jak zrychlit ekonomický růst?

Za klíčové považujeme dva nástroje: Rychlejší odpisy investic v některých oblastech a daňové zvýhodnění reinvestic. Dále vidíme prostor v systematičtější podpoře podnikání, zejména v jeho začátcích.