Česká republika se propadá do dluhů. Bez zvýšení daní rozpočet nezalátá
Jan GruberZadlužení České republiky je sice v evropském srovnání nízké, ale prudce stoupá. Příští vláda proto bude nucena urychleně konsolidovat veřejné finance. Jaké se jí nabízejí cesty? Může ušetřit na provozu státu? Nebo se nevyhne zvýšení daní?
Příští vládu, která vzejde z podzimních sněmovních voleb, čeká náročný úkol. Bude čelit nejen dozvukům koronavirové krize, ale také krizi ekonomické. Kterak konsolidovat rozvrácené veřejné finance? Kde uspořit na výdajové stránce rozpočtu? Jak posílit tu příjmovou? A lze to vůbec provést bez zvyšování daní?
Nejprve několik čísel. Veřejné rozpočty byly v loňském roce výrazně ovlivněny průběhem pandemie koronaviru a souvisejících mimořádných opatření směřujících k jejímu potlačení. Poslanecká sněmovna upravovala státní rozpočet hned třikrát. A hospodaření státu skončilo s deficitem bezmála tří set sedmdesáti miliard korun.
Původně schválený rozpočet pro letošní rok, který pracoval se schodkem tří set dvaceti miliard korun, se rovněž neobešel bez dodatečných změn. Nezahrnoval totiž dopady snížení zdanění fyzických osob v podobě zrušení superhrubé mzdy a zvýšení slevy na poplatníka, což státní kasu připravilo o více než sto miliard korun ročně.
Zatímco v letech 2014 až 2019 míra zadlužení státu soustavně klesala, jen v loňském roce dluh České republiky vzrostl o bezmála osm procentních bodů na více než šestatřicet procent hrubého domácího produktu. Ministerstvo financí navíc předpokládá, že bude i nadále stoupat, a to svižným tempem.
„V roce 2021 očekáváme překročení čtyřiceti procent hrubého domácího produktu s tím, že zadlužení na jeho konci dosáhne téměř pětačtyřiceti procent. […] Dále předikujeme, že v roce 2024 bude dluh činit více než čtyřiapadesát procent hrubého domácího produktu,“ shrnul rezort financí v Konvergenčním programu z letošního dubna.
Kolize s dluhovou brzdou
Národní rozpočtová rada proto varovala, že setrvalé prohlubování nerovnováhy veřejných financí, které je v některých případech důsledkem opatření, jež nijak nesouvisela s pandemií koronaviru, přibližuje termín kolize s takzvanou dluhovou brzdou, což by vládě umenšilo prostor pro zvládnutí ekonomické krize.
Podle Rady je proto nezbytné přistoupit k úpravě jak příjmové, tak výdajové stránky veřejných rozpočtů. „Nejedná se však o doporučení provádět fiskálně restriktivní politiku, to by nebylo vzhledem ke stavu ekonomiky vhodné, ale o omezení rozsahu opatření prohlubujících strukturální deficit,“ uvedla v březnovém stanovisku.
A podotkla, že konsolidace veřejných financí se neobejde bez významného navýšení daňové zátěže, neboť výpadek příjmů způsobený zrušením superhrubé mzdy nelze pokrýt toliko omezením státní výdajů. Tedy pokud by příští vláda nepřistoupila k redukci objemů prostředků na školství, zdravotnictví a sociální zabezpečení.
Hra se stovkami miliard
„Fiskální konsolidace, o které se dnes bavíme, není hra s miliardami, ale se stovkami miliard. Oproti minulým letům se jedná o zcela jiné řády,“ řekla Deníku Referendum hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská. „Půjde o zcela zásadní, nikoliv jen parametrickou změnu. A máme na ní málo času,“ dodala.
Ačkoli se rok 2024, kdy by podle výhledu ministerstva financí měl státní dluh dosáhnout hranice pětapadesáti procent hrubého domácího produktu, může zdát daleko, je třeba mít na paměti, že příští vláda bude sestavovat rozpočet až pro rok 2023. Ten letošní připraví ještě stávající Babišův kabinet.
A jelikož se před volbami všechny strany obávají voličům přiznat, že se v následujících letech budou muset hledat nové příjmy — volební programy koalice SPOLU i aliance Pirátů a Starostů to ostatně dosvědčují —, nelze předpokládat, že rozpočet zahrne dostatek opatření, jež by směřovala ke snížení zadlužení.
„Pro budoucí vládu to znamená, že v zásadě během jednoho roku musí přijít s plánem, který zbrzdí zadlužování České republiky a zároveň nepodváže její ekonomický růst,“ upřesnila Horská s tím, že je nezbytné, aby se zdroje hledaly jak na straně státních výdajů, tak i jeho příjmů. „Ideálně půl na půl,“ podotkla.
Daňová reforma pro bohaté
Objem finančních prostředků, které bude nový kabinet nucen získat, ekonomové odhadují na více než dvě stě miliard korun. „Ta částka je tak velká, že nestačí propustit pár úředníků. Konsolidace si vyžádá buď razantní zásah, nebo množství dílčích kroků na příjmové a výdajové stránce,“ vysvětlila Deníku Referendum ekonomka Ilona Švihlíková.
Podle jejího názoru proto bude muset příští politická reprezentace přistoupit k revizi „daňového balíčku“ z loňského roku. „Zřejmě nepůjde o první volbu, ale až selžou dílčí fígly, jež státní kase téměř nic nepřinesou, realita vládu donutí k tomu, aby daň z příjmu fyzických osob zvýšila,“ odhadla.
V zásadě totéž předpokládá i ekonom Daniel Münich z think-tanku IDEA při CERGE-EI. „Za klíčové pokládám navrácení míry zdanění na úroveň před zrušením superhrubé mzdy, čímž by stát získal zpět sto miliard korun,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum. „S tím zdaněním jsme byli schopní roky žít, tak to zvládneme,“ doplnil.
A se svými kolegy se shoduje i Horská, která připomněla, že schválení „daňového balíčku“ těm, na něž krize dopadla nejtíživěji, prakticky nepomohlo. „Byla to daňová reforma pro bohaté, ale my potřebujeme podpořit nízkopříjmové. Považuji za nevkusné, že stát lidem s minimální mzdou ‚bere‘ třetinu výplaty,“ shrnula.
Škrtat daňové výjimky?
Potřebné prostředky v řádu jednotek miliard korun může státní kasa získat i zrušením některých dalších opatření, které prosadila Babišova vláda. Jedná se například o slevy na jízdném nebo snížení spotřební daně z nafty o jednu korunu za litr. Podle Švihlíkové a Münicha lze dále uvažovat o zvýšení spotřebních daní.
„Pokud by se vrátila daň z příjmů fyzických osob na původní úroveň, je třeba více zdanit i osoby samostatně výdělečně činné, které daně prakticky neplatí, v opačném případě by se totiž výrazně rozevřely nůžky mezi nimi a zaměstnanci,“ připomněla Švihlíková s tím, že považuje za důležité posílit i daně z majetku.
Ačkoli ministryně financí Alena Schillerová (nestr. za ANO) ve shodě s prezidentem Milošem Zemanem říká, že stát může nemalé objemy peněz uspořit i zrušením daňových výjimek — podle dva roky starého vyjádření hlavy státu dokonce přes tři sta miliard korun — ve skutečnosti daňové úlevy mnoho prostoru pro šetření nenabízejí.
Téměř třiatřicet procent z předmětné sumy totiž představuje sleva na poplatníka, bezmála dvacet procent osvobození dávek a služeb z důchodového pojištění a dalších jedenáct procent daňové zvýhodnění na děti. Celkově podíl úlev sociálního charakteru na úhrnu daňových slev přesahuje pětaosmdesát procent.
Úspory v chodu státu
Pokud jde o výdajovou stránku státního rozpočtu, Münich s Horskou se domnívají, že v této oblasti bude úspora podstatnějších objemů prostředků — alespoň v krátkodobém horizontu — mimořádně obtížná, neboť většina výdajů je takzvaně mandatorních. Jde například o penze, nemocenské dávky nebo sociální podporu.
„Současně nesmíme zapomínat, že mnohé kapitoly jsou dlouhodobě podfinancované. Namátkou školství, obrana nebo sociální služby,“ připomněl Münich v narážce na to, že Česká republika vydává na vzdělávání zhruba tři a půl procenta hrubého domácího produktu, zatímco průměrem zemí OECD je pět procent.
Podle Horské si proto bude muset příští vláda přiznat, že první fáze konsolidace veřejných financí se odehraje na příjmové stránce a teprve v následujících letech se jí otevře prostor pro redukci výdajů. „Zkraje volebního období půjde o krizový management,“ zdůraznila s tím, že komplexní daňová reforma může být až dalším krokem.
„Nejprve je třeba zalátat státní rozpočet, aby se zadlužení dále nezvyšovalo. Až se to podaří, bude čas promyslet hlubší strukturální změny nejen v daňové, ale také v důchodové a zdravotní oblasti,“ uzavřela s tím, že omezování státní výdajů nelze provést ze dne na den, pokud nemá být ohrožena kvalita a šíře veřejných služeb.
Jiného než příjmy z práce, například kapitálové výnosy nebo nemovitosti. Koukneme-li kousek na západ, Německo, Francie i Rakousko zdaňují kapitálové výnosy podstatně tvrději než ČR. Švýcarsko sice ne, ale zase zdaňuie nemovitosti - platí se daň ze zisku při prodeji (Grundstückgewinnsteuer), z majetku (Vermögenssteuer) a dokonce si takzvanou hodnotu vlastního užívání (Eigenmietwert) musíte připočítat k příjmům - jako byste dům pronajímali sami sobě.
Zrušení superhrubé mzdy bez zavedení daňové progrese způsobilo neúnosný výpadek příjmů státního rozpočtu. K jeho vyrovnání nicméně není nezbytně nutné zvyšovat sazby daní, nutné je zvýšit jejich výběr. Což lze zařídit i tak, že se zvýší daňový základ — ostatně právě snížením daňového základu koalice ANO a ODS (spolu s SPD, nemýlím-li se) ten výpadek způsobila. Stačí zvýšit mzdy tak, aby hrubá mzda dosáhla dřívější úrovně mzdy superhrubé, tedy asi o třetinu — a je to.
Samozřejmě zaměstnavatelům se zvyšovat mzdy nechce — ale platit vyšší daně taky ne. Účelem zrušení superhrubé mzdy dokonce bylo přidat zaměstnancům pár korun, aniž by museli cokoliv přidat zaměstnavatelé. Zároveň ale fungujeme jako německá kolonie levné práce se mzdami asi třikrát nižšími, takže prostor pro jejich zvyšování je dost velký.
Stát sice nemůže donutit všechny zaměstnavatele ke zvýšení všech mezd, navíc zvýšením platů svým zaměstnanců dosáhne většího vzrůstu svých výdajů než příjmů, ale i tím konec konců posílí konkurenci na trhu práce, a jestli soukromí zaměstnavatelé budou se mzdami škudlit, aspoň jim přetáhne do svých služeb pár lepších zaměstnanců. Také další zvýšení státních výdajů zvýšením životního minima přispěje i ke tlaku na růst mez v soukromém sektoru, i když k takové výši sociálních dávek, aby si nezaměstnaní opravdu mohli dovolit odmítat nejhůře placené práce, máme opravdu daleko, něco takového je možné pouze ve fantazii demagogických politiků snažících se nahnat body na podněcování nenávisti střední třídy k těm nejchudším.
Hlavním nástrojem tlaku státu na výši mez je samozřejmě minimální mzda. Potřebné zvýšení o třetinu možná vypadá jako velký skok, a skutečně bychom se tím konečně odlepili od evropského dna a předehnali aspoň Slováky a Poláky, nicméně oproti německé minimální mzdě bude ta naše i po zvýšení o třetinu stále sotva poloviční. Z toho je vidět, že prostor pro zvyšování minimální mzdy máme ve skutečnosti mnohem větší, než teď nezbytně potřebujeme.
Svatá pravda. Jen zrovna v tomto okamžiku trochu nefunkční, protože ji v horizontu dvou až tří zbývajících let sotva prosadíme bez revoluce -- a k té tu jaksi chybí odhodlání.
NIcméně on Jan Gruber jako obvykle vynechává. Slyšel jsem před pár dny v televizi Mikuláše Ferenčíka, jak mluvil o progresivní dani jako nutnosti. Pochybuji, že to říkal v rozporu s pirátským programem.
Ono je to sice zdanění práce, ale vzhledem k tomu, že se -- až na poněkuď nižší přijmy -- mohu považovat za dost typického představitele středních měšťanských vrstev, nemyslím, že by v hodně velké části lidí, kteří na tu progresi nejvíce doplatí, budila nějaký zásadní odpor věta: Lepší zaplatit o něco vyšší daně než se děsit stavu škol pro má vnoučata (u mladších "pro mé děti").
A osobně bych s tou progresí šel od dvojnásobku průměrného přijmu nahoru docela drsně. Budou se sice zase vyprávět pohádky o tom, jak pak ti movití (sůl země) prchnou do daňových rájů. Jenomže ona tam ta sůl země -- Rittig, Kvitová --jak známo prchla už při dnešních nízkých daních, zatímco jiní zasolující tuto zem, jako pan premiér, opět při nízkých daních pouze optimalizující (čti podvádějí). O krokodýlích slzách prolévaných nad tím, že chceme trestat poctivou a po zásluze odměňovanou pracovitost různých Ahrenbergerů a Faltýnků ani nemluvě.