Česká republika se propadá do dluhů. Bez zvýšení daní rozpočet nezalátá
Jan GruberZadlužení České republiky je sice v evropském srovnání nízké, ale prudce stoupá. Příští vláda proto bude nucena urychleně konsolidovat veřejné finance. Jaké se jí nabízejí cesty? Může ušetřit na provozu státu? Nebo se nevyhne zvýšení daní?
Příští vládu, která vzejde z podzimních sněmovních voleb, čeká náročný úkol. Bude čelit nejen dozvukům koronavirové krize, ale také krizi ekonomické. Kterak konsolidovat rozvrácené veřejné finance? Kde uspořit na výdajové stránce rozpočtu? Jak posílit tu příjmovou? A lze to vůbec provést bez zvyšování daní?
Nejprve několik čísel. Veřejné rozpočty byly v loňském roce výrazně ovlivněny průběhem pandemie koronaviru a souvisejících mimořádných opatření směřujících k jejímu potlačení. Poslanecká sněmovna upravovala státní rozpočet hned třikrát. A hospodaření státu skončilo s deficitem bezmála tří set sedmdesáti miliard korun.
Původně schválený rozpočet pro letošní rok, který pracoval se schodkem tří set dvaceti miliard korun, se rovněž neobešel bez dodatečných změn. Nezahrnoval totiž dopady snížení zdanění fyzických osob v podobě zrušení superhrubé mzdy a zvýšení slevy na poplatníka, což státní kasu připravilo o více než sto miliard korun ročně.
Zatímco v letech 2014 až 2019 míra zadlužení státu soustavně klesala, jen v loňském roce dluh České republiky vzrostl o bezmála osm procentních bodů na více než šestatřicet procent hrubého domácího produktu. Ministerstvo financí navíc předpokládá, že bude i nadále stoupat, a to svižným tempem.
„V roce 2021 očekáváme překročení čtyřiceti procent hrubého domácího produktu s tím, že zadlužení na jeho konci dosáhne téměř pětačtyřiceti procent. […] Dále předikujeme, že v roce 2024 bude dluh činit více než čtyřiapadesát procent hrubého domácího produktu,“ shrnul rezort financí v Konvergenčním programu z letošního dubna.
Kolize s dluhovou brzdou
Národní rozpočtová rada proto varovala, že setrvalé prohlubování nerovnováhy veřejných financí, které je v některých případech důsledkem opatření, jež nijak nesouvisela s pandemií koronaviru, přibližuje termín kolize s takzvanou dluhovou brzdou, což by vládě umenšilo prostor pro zvládnutí ekonomické krize.
Jiného než příjmy z práce, například kapitálové výnosy nebo nemovitosti. Koukneme-li kousek na západ, Německo, Francie i Rakousko zdaňují kapitálové výnosy podstatně tvrději než ČR. Švýcarsko sice ne, ale zase zdaňuie nemovitosti - platí se daň ze zisku při prodeji (Grundstückgewinnsteuer), z majetku (Vermögenssteuer) a dokonce si takzvanou hodnotu vlastního užívání (Eigenmietwert) musíte připočítat k příjmům - jako byste dům pronajímali sami sobě.
Zrušení superhrubé mzdy bez zavedení daňové progrese způsobilo neúnosný výpadek příjmů státního rozpočtu. K jeho vyrovnání nicméně není nezbytně nutné zvyšovat sazby daní, nutné je zvýšit jejich výběr. Což lze zařídit i tak, že se zvýší daňový základ — ostatně právě snížením daňového základu koalice ANO a ODS (spolu s SPD, nemýlím-li se) ten výpadek způsobila. Stačí zvýšit mzdy tak, aby hrubá mzda dosáhla dřívější úrovně mzdy superhrubé, tedy asi o třetinu — a je to.
Samozřejmě zaměstnavatelům se zvyšovat mzdy nechce — ale platit vyšší daně taky ne. Účelem zrušení superhrubé mzdy dokonce bylo přidat zaměstnancům pár korun, aniž by museli cokoliv přidat zaměstnavatelé. Zároveň ale fungujeme jako německá kolonie levné práce se mzdami asi třikrát nižšími, takže prostor pro jejich zvyšování je dost velký.
Stát sice nemůže donutit všechny zaměstnavatele ke zvýšení všech mezd, navíc zvýšením platů svým zaměstnanců dosáhne většího vzrůstu svých výdajů než příjmů, ale i tím konec konců posílí konkurenci na trhu práce, a jestli soukromí zaměstnavatelé budou se mzdami škudlit, aspoň jim přetáhne do svých služeb pár lepších zaměstnanců. Také další zvýšení státních výdajů zvýšením životního minima přispěje i ke tlaku na růst mez v soukromém sektoru, i když k takové výši sociálních dávek, aby si nezaměstnaní opravdu mohli dovolit odmítat nejhůře placené práce, máme opravdu daleko, něco takového je možné pouze ve fantazii demagogických politiků snažících se nahnat body na podněcování nenávisti střední třídy k těm nejchudším.
Hlavním nástrojem tlaku státu na výši mez je samozřejmě minimální mzda. Potřebné zvýšení o třetinu možná vypadá jako velký skok, a skutečně bychom se tím konečně odlepili od evropského dna a předehnali aspoň Slováky a Poláky, nicméně oproti německé minimální mzdě bude ta naše i po zvýšení o třetinu stále sotva poloviční. Z toho je vidět, že prostor pro zvyšování minimální mzdy máme ve skutečnosti mnohem větší, než teď nezbytně potřebujeme.
Svatá pravda. Jen zrovna v tomto okamžiku trochu nefunkční, protože ji v horizontu dvou až tří zbývajících let sotva prosadíme bez revoluce -- a k té tu jaksi chybí odhodlání.
NIcméně on Jan Gruber jako obvykle vynechává. Slyšel jsem před pár dny v televizi Mikuláše Ferenčíka, jak mluvil o progresivní dani jako nutnosti. Pochybuji, že to říkal v rozporu s pirátským programem.
Ono je to sice zdanění práce, ale vzhledem k tomu, že se -- až na poněkuď nižší přijmy -- mohu považovat za dost typického představitele středních měšťanských vrstev, nemyslím, že by v hodně velké části lidí, kteří na tu progresi nejvíce doplatí, budila nějaký zásadní odpor věta: Lepší zaplatit o něco vyšší daně než se děsit stavu škol pro má vnoučata (u mladších "pro mé děti").
A osobně bych s tou progresí šel od dvojnásobku průměrného přijmu nahoru docela drsně. Budou se sice zase vyprávět pohádky o tom, jak pak ti movití (sůl země) prchnou do daňových rájů. Jenomže ona tam ta sůl země -- Rittig, Kvitová --jak známo prchla už při dnešních nízkých daních, zatímco jiní zasolující tuto zem, jako pan premiér, opět při nízkých daních pouze optimalizující (čti podvádějí). O krokodýlích slzách prolévaných nad tím, že chceme trestat poctivou a po zásluze odměňovanou pracovitost různých Ahrenbergerů a Faltýnků ani nemluvě.