Jaká by byla vláda dnešní opozice? Jistě lepší, ale jinak těžko říct

Jan Gruber

Jedním z povolebních scénářů je vznik vlády tvořené stranami dnešní opozice. Jejich zástupci deklarují, že mají vůli se domluvit, řadě programových rozporů navzdory. V jakých oblastech by partaje musely činit nejbolestivější kompromisy?

Změna garnitury ve Strakově akademii by pro část společnosti vzhledem k povaze současné vlády představovala nepochybně úlevu. Foto WmC

Sněmovní volby jsou nezřídka připodobňovány ke křižovatce. Měsíce před nimi se píše, že Česká republika stojí před klíčovým hlasováním, které rozhodne o jejím dalším osudu. Nejinak je tomu i letos. Nestraší se ovšem komunisty, respektive levicí, tak jako dříve, ale setrváním Andreje Babiše (ANO) u moci. Naděje těch, kteří si nepřejí, aby ve Strakově akademii po další čtyři roky úřadoval nekompetentní oligarcha, se upírají ke dvěma opozičním blokům, od nichž očekávají, že po volbách najdou společnou řeč a sestaví středo-pravicový kabinet.

Jakkoliv je v těchto dnech nemožné odhadnout výsledky voleb, neboť nelze předvídat, jaké události přinesou následující měsíce — zda Českou republiku nezasáhne podobná rána, jako byla a stále je epidemie koronaviru — a nakolik promění voličské preference, lze popisovat výzvy, jimž by případný kabinet Pirátů, občanských demokratů, lidovců, Starostů a TOP 09 čelil. Jedno je přitom neoddiskutovatelné: všechny partaje by čekala nejen spousta ústupků, ale i neúnavné práce, aby se dobraly pro všechny přijatelných stanovisek.

Vláda tvořená pěti subjekty tu totiž ještě nikdy nebyla. Kabinety vždy čítaly nejvýše tři partaje. Výjimku představovala pouze první vláda Václava Klause (tehdy ODS), jíž se účastnily čtyři strany, KDS se ovšem o hlasy voličů neucházela samostatně, nýbrž v koalici s vítěznými občanskými demokraty. Ani ve třech se nicméně dohoda nad klíčovými otázkami nikdy nehledala snadno — premiéři Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek (tehdy všichni ČSSD), ale také Petr Nečas a Mirek Toplánek (oba ODS) s Bohuslavem Sobotkou (ČSSD) by mohli vyprávět.

V dřívějších letech navíc vícečlenné koaliční kabinety vznikaly na poněkud jiném půdorysu, než jaký se nabízí tentokrát. České politice tehdy dominovali občanští a sociální demokraté, kteří si k sobě hledali partnery z řad slabších stran. Dnes však žádný z opozičních subjektů podobné postavení nemá.

S ohledem na vývoj voličských preferencí lze říct, že případnou vládu vytvoří dvě středně velké a tři malé partaje. A žádná z nich si nebude s to dělat nárok na poslední slovo, respektive prosazení své představy o řešení kterékoli otázky.

Vůle se domluvit

Zástupci opozice opakovaně deklarují, že mají vůli se domluvit a s cílem vystřídat Babiše ve Strakově akademii přistoupit i k programovým ústupkům — naposledy se tak vyjádřil například Jakub Michálek (Piráti). Pravdou nicméně zůstává, že vztahy mezi některými stranami jsou minimálně napjaté, zejména mezi Piráty a občanskými demokraty. Stačí si ostatně vzpomenout na kampaň kdysi nejsilnější pravicové strany před posledními komunálními volbami v Praze nebo na pirátský autobus z roku 2017.

Na druhé straně je třeba říct, že se i Piráti a občanští demokraté dokáží dohodnout. Příkladem může být Brno, kde spolu vládnou — ještě za účasti sociálních demokratů a lidovců — již třetím rokem, nebo krajské koalice v Karlovarském, Plzeňském a Středočeském kraji, kde také nalezli společnou řeč. Komunální a krajská politika se ale od té celostátní liší. Ideologie ustupuje do pozadí, více se hledí na dobré, případně alespoň korektní osobní vztahy a významnou roli hraje i minulost jednotlivých politiků.

Současně nelze zapomínat na to, že koalice se sice tvoří až po volbách, ale koaliční potenciál se zhusta buduje již měsíce před nimi. Příkladem může být vznik Špidlovy středo-levicové vlády sociálních demokratů, lidovců a Unie Svobody, v níž byly zúčastněné strany s to překonat mnohé programové rozpory, neboť všechny usilovaly o stejnou věc, a to ukončení mocenského paktu mezi občanskými a sociálními demokraty. Obdobně silná motivace může nyní pětici stran vést k větší ochotě překonávat programové rozdíly i tentokrát.

Neshoda v klíčových otázkách

Případná povolební vyjednávání o společné vládě — pokud to rozdělení mandátů umožní — proto nebudou jednoduchá. Jistou výhodu nicméně přestavuje to, že čelní straničtí představitelé nebudou nuceni slaďovat pět rozdílných programových dokumentů, ale pouze dva, na nichž Piráti se Starosty na jedné straně a občanští demokraté spolu s lidovci a TOP 09 na straně druhé v těchto týdnech pracují. Že půjde o náročnou práci, při níž se žádná partaj neubrání často bolestivým kompromisům, jsme v Deníku Referendum již obšírně psali, proto jen stručně.

Piráti a Starostové se — alespoň ještě před posledními volbami — rozcházeli v mnoha otázkách. Uvést lze povinná majetková přiznání starostů nebo omezování kumulace placených funkcí. Rozpory se objevovaly také v oblasti daní, Starostové nesouhlasili se zaváděním sektorových daní, nebo obrany, kde se Piráti nebránili omezování výdajů na zbrojení. Strany se neshodovaly ani ve způsobu řešení bytové krize — respektive nezbytnosti přijetí zákona o sociálním bydlení — a provedení důchodové reformy.

Uvnitř pravicové trojkoalice lze najít sporných témat ještě více. Nejvýraznějším je bezesporu zahraniční politika a vztah České republiky k Evropské unii, včetně přijetí společné měny.

Rozdílné názory mezi partajemi panují rovněž v problematice ochrany životního prostředí. Zatímco program TOP 09 byl Hnutím DUHA vyhodnocen jako jeden z nejzelenějších, dokument občanských demokratů se naopak umístil na opačné straně žebříčku. V neposlední řadě se pravice neshodovala v daňových otázkách, vysokoškolské politice a samozřejmě ani v parametrech důchodové reformy.

Daně, důchody, euro...

Zdaleka nejobtížnější bude nelézt pro všechny přijatelný konsensus, v oblasti daní. To ostatně ukázala i sněmovní debata a závěrečné hlasování o vládním daňovém balíčku, který zrušil superhrubou mzdu. Zatímco občanští demokraté jej podpořili, jejich potenciální koaliční partneři se postavili proti. Příští vláda, ať už ji vytvoří kdokoliv, se proto bude muset vypořádat s výrazným propadem příjmů státního rozpočtu, přičemž se zvýšením daňové zátěže ve svých programových materiálech předvolební bloky prozatím nepočítají.

Nesnadný úkol představuje i provedení důchodové reformy, na jejíž nezbytnosti se sice zástupci dnešní opozice shodují, ale doposud nemají jasnou představu, jak by měla vypadat a z jakých zdrojů bude financována. Nápovědu neposkytnou ani volební programy z roku 2017, neboť žádná ze stran — s výjimkou TOP 09, která počítala s obnovením druhého pilíře důchodového systému — nepředstavila konkrétnější návrhy. Všechny se omezily pouze na stručné proklamace o zvyšování motivace ke včasnému a efektivnímu spoření.

Problémy lze očekávat rovněž při formulaci priorit v zahraniční politice, zejména ve vztahu k Evropské unii. Piráti a Starostové slibují brzký vstup České republiky do mechanismu ERM II, tedy přípravu na přijetí společné evropské měny. Občanští demokraté ovšem zastávají diametrálně odlišné pozice. Ve Vyšehradské deklaraci, kterou partaj zveřejnila před posledními sněmovními volbami, psali, že vstoupí jen do takové vlády, „jejímž programem bude odmítnutí uprchlických kvót a povinného přijetí eura“.

Neshody dále jistě přinese i hledání řešení dopadů klimatické krize, případně obecněji vztah k životnímu prostředí. I v tomto případě to jsou zástupci nejsilnější tradiční pravicové strany, jejichž záměry neodpovídají představám zbývajících subjektů. Zmínit se lze o jejich úspěšném odporu vůči evropským limitům znečištění z velkých uhelných elektráren, který vedl k uchování výjimek, dále o jejich nesouhlasu s důslednější ochranou národních parků nebo o nechuti podpořit dřívější odklon od uhlí.

A tím výčet oblastí, v nichž se partaje rozcházejí, zdaleka nekončí. Zmínit se lze o problematice přístupnějšího oddlužení a úpravy exekucí nebo zvyšování dostupnosti bydlení. Další rozpory pak nabízejí prakticky veškerá kulturní témata, od přístupu k migrantům a uprchlíkům přes uzákonění sňatků pro stejnopohlavní páry, ratifikaci Istanbulské úmluvy, řešení nerovného odměňováním žen a mužů až po zrušení povinných sterilizací trans* osob nebo legalizaci a zdanění konopí.

Hledání konsensu

Z výše uvedeného je zřejmé, že případná vláda dnešní opozice by se nerodila — alespoň pokud jde o program — lehce. Současně by si četnými kompromisy výrazně omezila manévrovací prostor, respektive ochromila vlastní akceschopnost řešit nejdůležitější zkoušky, před nimiž Česká republika stojí, a to od zdravotní krize přes krizi ekonomickou až po krizi ekologickou.

Určitým řešením by mohlo být, kdyby se strany prioritně soustředily na věci, v nichž naleznou shodu a které by mohly české politice dlouhodobě příznivě prospět — sem může patřit deagrofertizace státní správy, reforma vzdělávacího systému, posílení nezávislosti veřejnoprávních médií, transformace tuzemské ekonomiky s důrazem na technologie nebo přijetí rozličných opatření na podporu strukturálně postižených regionů.

Ve věcech, kde mají strany priority odlišné, se zkrátka budou muset uplatňovat známé a staletími prověřené techniky demokratické politiky — směňování vzájemných ústupků s cílem prosadit v rámci širšího aranžmá klíčové priority vlastní. Úkolem občanské společnosti pak bude, aby se jednalo o dohody, které směřují ke spíše lepším než horším řešením.

Politická mapa nicméně, nepřinesou-li příští měsíce něco mimořádného, mnoho jiných povolebních konstelací nenabízí. Změna garnitury ve Strakově akademii by pro podstanou část společnosti vzhledem k povaze současné vlády nepochybně představovala úlevu.

Případný přesun politického hnutí ANO po osmi letech do opozice nicméně sám o sobě nezaručí, že příští kabinet bude dobrý. Ani to, že nebude opakovat všechny chyby, které daly Babišovu projektu vyrůst.

Diskuse
IH
January 25, 2021 v 13.45

Nástup ANO A. Babiše do politiky byl mj. pokusem zabránit po "harakiri" Nečasovy vlády (většímu) příklonu státní politiky doleva. Nynější snaha opozice odstavit vládnoucí strany pak je aspoň zčásti vedena snahou nastolit po oddechovém času opět pravicovou agendu a prosadit ji. Je to dobře patrné, sledujeme-li aktuální roli Senátu.

Vláda nynější opozice rozhodně nemusí znamenat zlepšení poměrů. K tomu by snad mohlo dojít při vítězství Pirátů, ale i v tom případě může mít negativní dopad zvýšená kooperace vysloveně ("vybarvených") pravicových sil.

Lidé si leckdy konec moci aliance Zemana a Babiše přejí. Jejich volbu však podmíní, nakolik bude šance na osvobodivou změnu orientace svázána s prioritním servisem mladým podnikatelským hrdinům dnešních dní, žádajícím všechnu pozornost opět jen pro sebe.

January 25, 2021 v 20.57
Jistě?

Babišova vláda právě předvádí naprosto katastrofální diletanství, za které už tisíce lidí zaplatily životem. Ale můžeme si být opravdu jistí, že dnešní opozice by vládla lépe?

ODS celou dobu pandemie kritizuje hospodářské ztráty způsobené opatřeními proti šíření nákazy. Právě s podporou ODS, zčásti v jejích stranických zpravodajích, šířil své žvásty o „mediální pandemii‟ rektor Zima, dokud covid nedostal jeho osobně. Zubař Šmucler se těší stále dobrému zdraví a stále škodí, TOP 09, pokud vím, se stále ani neomluvila za jeho nominaci do krizového štábu. Babišova vláda příliš pomalu reaguje na doporučení odborníků zvýšit nemocenskou a ošetřovné na plných 100 % mzdy, aby se lidé nezdráhali zůstávat doma v karanténě, byla to nicméně koalice ANO a ČSSD, kdo aspoň obnovil vůbec nějaké proplácení prvních tří dnů nemocenské a zrušil „regulační‟ poplatky za návštěvu lékaře.

Nezapomínejme, že ODS a TOP 09 už jednou SPOLU vládly; součástí jejich sociálně sadistické koalice byl i STAN, tehdy ještě prakticky jako součást TOP 09. KDU-ČSL nebyla součástí vládní koalice patrně jen proto, že se tenkrát nedostala do parlamentu; rozhodně podporovala přinejmenším církevní restituce prosazené touto koalicí. Není mi známo, že by se kdokoliv z tehdejší koalice za řádění Nečasovy vlády omluvil, odsoudil její politiku a představil program věrohodně odlišný od toho jejího. Jen Piráti byli tenkrát nejen mimo parlament, ale také součástí občanské opozice proti Nečasově vládě; a skalní optimista může vidět náznak politického obratu v rozchodu STANu s TOP 09 a jeho spojení s Piráty, ale pesimisté čtou program jejich koalice a mluví o ryze pragmatickém počítání hlasů — a také o přílišných ústupcích Pirátů.

Piráti působí často sympaticky, aspoň někteří, a přestože nejsou levicová strana, na čemž si významná část jejich členů i voličů vyloženě zakládá, jejich oblíbeným heslem je „politika založená na datech‟, a po třiceti letech usilovného budování kapitalismu, a zvláště po vládním řádění koalice ODS s TOP 09 (s přispěním Věcí veřejných), nepřekvapí, že analýza dat je vede, stejně jako Daniela Prokopa, k závěrům, které se v současném politickém prostředí jeví jako levicové. Jsou prostě mezi politickými stranami, které mají naději po letošních volbách výrazněji mluvit do skládání vlády, jedinou, která nemá v programu zničení státu a vyhubení chudší části jeho obyvatel. Klíčovou otázkou ovšem je, kolik jim toho z jejich programu zbude, když se spojí s ODS — nakonec možná právě jen to, že nejsou levice. Takovým dojmem aspoň často působí jejich současné koalice v Brně a v krajích, které ruší Rapid Rehousing nebo dotace jízdného pro školáky.

V tom, co můžeme očekávat od letošních voleb, vkládám největší naději do koalice Pirátů a STANu s ANO. Andrej Babiš je ryzí sobec a bezpáteřný pragmatik, dělá to, co mu zrovna připadá nejvýhodnější pro jeho vlastní zisky a moc, a v zájmu posílení, upevnění nebo udržení své moci je ochoten ustoupit v čemkoliv, co se přímo nedotýká jeho osobních zisků. V koalici s ČSSD tak dovolil aspoň částečně napravit řádění Nečasovy vlády. Přitom Ivan Bartoš by mohl mít vůči Andreji Babišovi silnější pozici než Bohuslav Sobotka, kterému ustavičně podráželi nohy a vráželi nože do zad vlivní členové jeho vlastní strany ve spolupráci s „levicovým‟ prezidentem Zemanem.

Nejpravděpodobnější mi ovšem připadá, že Zeman jmenuje premiérem Babiše, a pokud Babiš nenajde dost poslanců, kteří by jeho vládě vyslovili důvěru, prostě si prezident počká s druhým pokusem o jmenování vlády do konce volebního období. Z vynálezu Václava Klause, který takhle držel v čele vlády Mirka Topolánka, dokud mu Zemanovi lidé nesehnali mezi poslanci ČSSD přeběhlíky pro druhou vládu, udělal Miloš Zeman už zavedenou ústavní zvyklost, když si takhle držel u moci nejen Babiše, dokud se mu Hamáček nezavázal posluhovat, ale také Rusnoka, a toho opravdu až do voleb, ba ještě dokonce nějaký čas po nich, než se konečně uvolil jmenovat premiérem Sobotku. Mohu tudíž doufat především v to, že pokušení vládnout v koalici s ODS, a zúčastnit se tak další bezuzdné privatizace českého státu, budou Piráti ušetřeni, vlézt jako vlády premiéra Babiše v roli poskoka jako Jan Hamáček si Ivan Bartoš rozmyslí, a tak budou Piráti moci úspěšně pokračovat v roli konstruktivní kritické opozice.

Co mě nejvíc děsí, je, že samovládce Babiš nebude čelit nepřátelské parlamentní většině, ale uzavře koalici s ODS. Takové spojení může být naprosto katastrofální — zlý je ovšem každý návrat ODS k moci. Po vládě současné opozice — kterou ovšem prezident Zeman nedopustí — by se mohl v příštích volbách Babiš vrátit k moci, a možná i s ústavní většinou.

Také se nástupu české pravice obávám -- je to pořád stejná parta, a co dokáže, víme.

PK
January 26, 2021 v 16.1

"Po vládě současné opozice — kterou ovšem prezident Zeman nedopustí" ...

No tak pak je ovšem všechno v pořádku. Ještě že ho máme, našeho soudruha prezidenta.

PK
January 27, 2021 v 8.16

Ovšem znovu upozorňuji všechny, kteří se těší ne tento eventuální další nehorázný dědkův útok na demokracii, že stačí jedno hlasování sněmovny, a nadpoloviční většinou může být zbaven úřadu. Jeho pravomoci si rozdělí předseda senátu a předseda sněmovny.

Ano, také myslím, že jakkoliv je v těchto dnech nemožné odhadnout výsledky voleb, jedno je neoddiskutovatelné - všechny partaje by čekala nejen spousta ústupků, ale i spousta neúnavné práce, aby se dobraly přijatelných stanovisek. Vláda by byla, ale jinak lepší těžko říct. Proto neříkám tak ani tak, ale troufám si spíš tvrdit, že na tato slova dojde. Nic ovšem nelze předvídat dopředu, neboť nevíme, jaké události přinesou následující měsíce. Případná povolební jednání proto nebudou jednoduchá. Že půjde o náročnou práci je ale jasné už teď.