Slepé skvrny od Daniela Prokopa jsou jednou z nejvlivnějších českých knih z poslední doby. Autor zde nabízí rozdělení české společnosti do šesti tříd.

Podívejme se na ně pár měsíců před volbami. Při očividném debaklu politiky současné vlády. Model tříd z knihy Slepé skvrny se opírá o výzkum pro Český rozhlas, který vytvořil tým lidí. Úvaha o volbách vztaženým k třídní příslušnosti se o žádný výzkum neopírá, je autorskou reflexí toho, co někdo poctivě vybádal.

Třídy v české společnosti zveřejněný v knize Slepé skvrny jsou tyto:

1. Zajištěná střední třída
2. Nastupující kosmopolitní třída
3. Tradiční pracující třída
4. Ohrožená třída
5. Třída místních vazeb
6. Strádající třída

Politická reprezentace tříd

Když to vezmeme odspodu, strádající třída prý tvoří kolem osmnácti procent populace. Jsou to lidé, kteří dlouhodobě znají potíže s bydlením, vědí, co je exekuce. Tito lidé k volbám nepřijdou, pokud ano, budou to chtít třeba za pomoci Okamury natřít těm nahoře. Existence této třídy v takovém rozsahu je selháním celého systému, a politický provoz posledních let to už alespoň ví.

Třída místních vazeb jsou ti starší tatíci, co se už proměnili v dědečky, bydlí ve svém, a když něco potřebují, nějak to zařídí přes Frantu, Lojzu nebo tu odvedle, co je sice náplava, ale přeci jen už tu dvacet let bydlí s námi. Je jich prý kolem dvanácti procent dospělé populace.

Přestože se o těchto lidech poměrně snadno dá mluvit jako o buranech, protože počítač neviděli a v cizím jazyce si leda jednoslovně objednají pivo, domnívám se, že právě tito lidé by nevolili Piráty, ale Starosty ano. Stačí, když o ně Starostové projeví zájem.

Jako ohroženou třídu Daniel Prokop popisuje asi dvaadvacet procent Češek a Čechů, kteří v kapitalismu uvízli v hůře placených profesích, nedělají to, co by dělat chtěli, neuplatňují pořádně to, co jim daly školy. Tato třída k volbám přijde. Silně odnesla dobu karantén.

Kdo se v této třídě nechal opít Babišem, už vystřízlivěl. Myslím si, že pro zemi jako naše, je ohrožená třída místem, odkud se má formulovat nové politické vyprávění. Jsou tu lidé, kteří něco chtějí a umějí, a kteří budou profitovat ze zdařilých reforem. Zde je největší potenciál pro naděje, co se prací a časem naplní.

Tradiční pracující třída provozuje řemeslo včetně jeho zlatého dna. Pokud nepracuje rukama, pohybuje se v přehledných úkonech, v terénu, který zná. Když třeba má bagr, ví, jak daleko se s ním dá dojet, a kolik toho za den stihne přebagrovat z jedné hromady na jinou.

Počítače a angličtiny k tomu netřeba. Domnívám se, že právě tito lidé budou volit v případě, že k nim někdo přijede a promluví srozumitelnou řečí.

Na první příčce je skupina lidí ve vyšším středním věku, kteří si v minulých letech pořídili majetek a působili v zajímavých pracovních pozicích.

Nastupující kosmopolitní střední třída má menší majetek, lepší jazykové schopnosti, je mobilní, a dobře zachází s elektronikou. Domnívám se, že v politice po volbách bude větší než malé množství lidí z nastupující střední třídy.

Dospěli jsme ke generační výměně a k novým příběhům o tom, co jsme, a kam má dál směřovat naše země. Nastupující kosmopolitní třída právě přichází do špičkových politických funkcí.

Naděje napříč třídami

Průzkumy pro Piráty se Starosty momentálně vypadají dobře. Ale to pro nadějné subjekty u nás i jinde v Evropě vypadají často, a pak to dopadne úplně jinak.

Když se podíváme na třídy podle Daniela Prokopa, určitou jistotu koalice Pirátů a Starostů může mít u Nastupující kosmopolitní třídy. Zasahuje sem kromě nich už jen TOP 09.

Pro politickou kreativitu je nejlepším cílem Ohrožená třída. Silnou přízní těchto dvou tříd se možná dá docílit slušného volebního úspěchu. Jde ale o naději napříč třídami s časovým výhledem delším než jedno volební období.

Zajištěná střední třída se z části skládá z voličů ODS a lidovců. Nechají se tito lidé s vlastní hlavou přesvědčit, aby si osvojili volbu svých dětí? Z dálky to vypadá, že volby opět rozhodne tradiční pracující třída a třída místních vazeb. Z dálky to vypadá, že tyto třídy dvakrát poslaly na Hrad Miloše Zemana.

Jako někdejšímu členovi předbursíkové Strany zelených, zdá se mi zřejmější, že jsme se cítili silní, když jsme viděli sympatie mnoha lidí v ekologických hnutích a v Nastupující kosmopolitní třídě. U ostatních tříd jsme předpokládali, že se přidají k progresivnímu politickému tahu. Byl to omyl, za který jsme zaplatili.

Část naší společnosti se cítí politicky opuštěna. Je zvyklá, že se jí lže. Kdo v přímé a cílené řeči změní tyto dvě věci, změní českou politiku. Modely Daniela Prokopa, které pracují s výší příjmu, majetkovým zajištěním a lokalitou, jsou podnětné pro uvažování o nadcházejících volbách.

Nové příběhy

V devadesátých letech spisovatel a velvyslanec v Německu Jiří Gruša říkal, že zastupujeme stát, který si vždycky musíme vymyslet. Dnes si ho vymýšlet nemusíme, náš stát existuje, ale nějak jsme si ho zapomněli pojmenovat.

Máme za sebou více než tři desetiletí života v míru a svobodě, přesto pořád mluvíme o komunismu jako o něčem, co vytváří rámce našeho vyprávění. Komunismus u nás provedl hlubokou změnu společnosti. Bohaté okradl, chudým řekl, kam mají chodit do práce, tvůrčím lidem v Pražském jaru nejdříve zvedl sebevědomí, v Husákově podzimu je zatloukl.

Postavil paneláky, které změnily tvář našich měst, a dnes zachraňují krizi bydlení. Postavil polikliniky a velkokravíny. V prvé řadě ale komunismus neudržel ani moc, ani své vyprávění. Konec konců připravil naši zemi na velký výprodej, protože nás konec komunismu zastihl zaostalé a bez peněz.

Jestli nás po volbách povede nastupující kosmopolitní třída, jsou to lidé, kteří na jedné straně umějí používat civilizaci, jak funguje v Americe, Francii nebo Německu. Protože nejsou natvrdlí, vědí, že civilizace u nás je jiná. Jejich politická mise se povede nebo nepovede v závislosti na tom, jak realisticky budou s touto jinakostí zacházet.

Nastupující kosmopolitní třída je zvyklá na svobodu a spolupráci s druhými lidmi různých druhů. Anglicky si ročně přečte řadu knih, které mají kvalitu Slepých skvrn Daniela Prokopa. Tato třída je zvyklá vnímat realitu. Proto si přeji, aby se dostala k veslu.

Česká republika je země po výprodeji. Jeden praktický stavbyvedoucí mi nedávno dal radu, která se dá zobecnit k popisu poměrů po výprodeji. Potřeboval jsem postavit terasu. Rada zněla: „Když přijdeš za chlapem a řekneš mu, že stavíš terasu, chlap ví, že terasa stojí dvě stě tisíc, řekne si o ně, a pak ti možná dá dvacet tisíc slevu. Takže ty si terasu namaluješ, a pak od několika chlapů chceš kus železa tohohle rozměru, s navařenou a provrtanou ploškou na šroub. Šrouby si pořídíš, a smontuješ si to. Nestojí tě to pak dvě stě tisíc, ale padesát.“

Naše země po výprodeji produkuje komponenty za padesát, které mateřské firmy obratem prodávají za dvě stě. Zahraniční banky a pojišťovny se ani nezdržují výrobou komponent, a používají nás jako množírnu na peníze.

Sociolog Daniel Prokop ve své knize učí myslet s vnímavostí k realitě. Proto hodně mluví o chudobě a o vzdělání. O řešitelných problémech české společnosti.

Zpětně si vybavuji, že v řečech špatně oblečených a celkově neudržovaných chlapů ve venkovské hospodě devadesátých let bylo v postřezích o budoucnosti zemědělství daleko víc pravdy než v řečech tehdejších ministrů.

Nedávno jsem mluvil s někdejším horníkem, který si vzpomínal, jak mu v devadesátých letech Vladimír Dlouhý, nejdříve komunista, pak neoliberál, řekl, kdy se doly zavřou. A tak tomu také bylo. Bez zájmu a bez náhrady. Chlap si musel poradit. Na Dlouhého nezapomene. Když ho vidí v televizi, prý se mu otevírá kudla v kapse.

Dohodnout se na pravidlech a dodržovat je

Starostové rozumějí zemi jako sousedskému společenství, i kudlám v kapse, Piráti si umějí představit digitalizaci mnoha otravných a zbytečných úkonů. Starostové vědí, že bude třeba nějak zaměstnat lidi, které digitalizace připraví o práci.

Piráti se Starosty mají velkou výhodu ve své slabosti. Nemohou se tvářit, že něco za nás zařídí. Je to první možná vláda po dlouhé době, která, pokud vznikne, bude stát a padat na spolupráci. Spolupráci různých tříd, spolupráci těch, kdo se zabarikádovali ve svých domech a na svých zahradách.

Fatální covidové selhání současné vlády snad názorně naznačilo, že se buď dohodneme na pravidlech a budeme je dodržovat. Nebo selžeme a zaplatíme všichni.

Těším se, až tato vláda skončí. Těším se, že po volbách dostane nový obsah slovo rozvolňovat. Rozvolňování vede k volnosti, což je svoboda. Od vlády Pirátů se Starosty si slibuji, že pomůže dialogu o tom, jaký své svobodě dáme obsah.

Třeba se mi pak povede dovyprávět vtip, k němuž pořád mám jen první půlku: „Před večerkou na maloměstě sedí Ukrajinka, Romka a pendlerka. Upíjejí pivo z lahve. Ukrajinka povídá pendlerce: „Hele, sestro…“.

Politické vtipy se strašně těžko vymýšlejí, když společnost pozorujete přes kouřovou stěnu mizerného vládnutí. Co se týče politických vtipů, za komunistů bylo líp. Na jedné straně hermetické oficiální vyprávění, na straně druhé realita, kterou skoro všichni s pomrkáváním sdíleli.

Dneska je to mizérie, když cítíte, že by vám o realitě hodně řekla perspektiva Ukrajinky, Romky a pendlerky a zjišťujete, že se o nich všeobecně skoro nic neví. Jako příslušník zajištěné střední třídy potřebuji co nejlépe znát perspektivu pohledu těch pomyslných tří před pomyslnou večerkou.

Jsem přesvědčen, že vyprávění se nejlépe formuluje z pohledu ohrožené třídy, ale že změna musí začít na úrovni strádající třídy. Jsem přesvědčen, že jinak mi dlouho nevydrží ani ta střední, ani ta zajištěná třída.