I po třiceti letech je ODS stále stejná: prázdná a falešná
Lukáš JelínekODS přišla na svět jako předčasně narozené dítě, jako strana ambicí postav, které chtěly na polistopadových změnách především vydělat. Jakkoli má dnes slušného předsedu, její charakter se nezměnil.
Ve třiceti je člověk už zpravidla dospělý. Platit by to mohlo i pro politické strany. Tím spíš zaráží, že ODS i v tomto věku hýří pubertálně bombastickými nápady a hláškami. Důstojná vizáž Petra Fialy je jen fíkovým listem. Byla ale někdy tato partaj jiná?
ODS přišla na svět coby předčasně narozené dítě. Zasloužil se o to tlak Václava Klause a velké části regionálních manažerů Občanského fóra na proměnu OF z širokospektrální platformy v jasně vyprofilovanou politickou stranu.
Poptávka byla po struktuře, která zaštítí ambiciózní ekonomické změny spojované s Klausem coby federálním ministrem financí. Byl tváří transformace i kuponové privatizace, ale také nadějí pro ty, kteří pochopili listopad 1989 především jako šanci na rychlé zbohatnutí.
Přiznejme otcům ODS jednu pravdu a zásluhu najednou: politika se bez sevřených politických stran dělá obtížně. Postarali se tudíž o rozvoj klasického stranictví, třebaže trochu rychleji než bylo nutné. Ostatně nebýt jejich ambicí a stylu, mohl i společný stát Čechů a Slováků vydržet déle.
Nemylme se však, vzývání konzervativismu — či přesněji thatcherismu — bylo od ODS dost účelové. Nalákala nás na západní kapitalismus, leč cestu k němu dláždila po česku. Rozumné bylo privatizovat etablovaným zájemcům, nejlépe z ciziny. Příklad mladoboleslavské Škody je ukázkový.
Místo toho se majetek drobil a následně skupoval různými kuponovými spekulanty. Pověstným se stal tzv. bankovní socialismus, jehož přímí aktéři rychle a leckdy záhadně přicházeli k majetkům i penězům. Rodili se Kellnerové i Babišové, kteří by bez holportů s ministry, čelnými vládními úředníky a manažery státních podniků neměli šanci.
Z Václava Klause se stal velký dirigent, živá legenda. Trvalo to až do doby, kdy „idealistům“ v ODS došla trpělivost s „pragmatiky“ a jejich kšefty. Klaus podstatu sporu překryl nářkem nad „sarajevským atentátem“, avšak v roce 1997 šlo zejména o dozvuky cinknutého sponzoringu ODS a informace o švýcarském partajním kontu.
Ale i tuto bitvu mazaný Klaus ustál. Jeho předností byl cit pro PR a chytlavé, překrucující slogany. Uměl také odhadnout, jakým tématem nejlépe zabavit společnost. Když došly ekonomické náměty, nastoupil antikomunismus („Doleva, nebo s Klausem“). Jakmile se přežil i on, začalo se brnkat na nacionální strunu. ODS to vždy dokázalo voliče najít.
Těsné vítězství ČSSD ve volbách 1998 nemuselo být pro občanské demokraty tragédií. Mohli si počkat, až se kyvadlo přesune opět k nim. Kdyby byla ODS skutečně tradiční konzervativní stranou, které jde hlavně o osud země, stáhla by se do opozice a předkládala alternativní recepty.
Jenže ona potřebovala být přisátá na státu a jeho — především ekonomických — strukturách. Tak vznikla takzvaná opoziční smlouva se sociální demokracií.
Nejednalo se o model menšinové vlády známý ze západu. ODS a ČSSD předpokládaly svoje střídání u moci — a aby bylo jasné, že nikoho mezi sebe nepustí, umožnili sociální demokraté demokratům občanským přímý vliv na (polo)státní podniky, fondy a další hospodářské kóty. Normální nebyla ani snaha ohnutím volebního zákona snížit vyhlídky skutečné opozice.
Nešlo o férový projekt. Vycítila to část ČSSD, která následovala Vladimíra Špidlu, i voliči ODS, kteří se postarali o Klausovu prohru. Mohl to být jeho politický nekrolog, kdyby v obou stranách nevzklíčil nápad „vykopávat“ okoukané, nicméně jaksepatří ješitné lídry na Hrad.
Vystřídání Klause Mirkem Topolánkem bylo pro mnohé překvapení. Místo jemného manipulátora přišel ostrý týpek, který byl i doma na Ostravsku dlouho pokládán za zlobivé dítě ODS. Nabídl ale to, co Klausovi chybělo: upřímnost a přímočarost.
Dosavadním partajním elitám ani jejich patronům nic nedlužil. Jako by se utrhl ze řetězu. Po volbách 2002 ODS sílila zejména kvůli vnitřním problémům ČSSD a její koaliční vlády. Opravdu velká Topolánkova chvíle nastala, když sociální demokracii opanoval Jiří Paroubek. Dva hlasití kohouti, každý ale oslovující jiný elektorát. Ostatní si ani neškrtli. Ve volbách 2006 dostala ODS 35 procent, ČSSD 32 procent.
Topolánkovo vládnutí však spoustu pravicových sympatizantů zklamalo. Přes silácké řeči se nezdálo, že by do premiérské funkce dorostl. Zato byl magnetem na průšvihy a aférky. Stěžejním problémem byla nesoudržnost ODS a soupeření různých klik.
Topolánek leccos sváděl na regionální „kmotry“, o jejichž existenci i nespokojenosti s lídrem nebylo pochyb. Sotva však vidět „čističe“ v muži, jehož pravou rukou byl později odsouzený Marek Dalík.
Následovala éra Petra Nečase. Do karet mu hrály politické zkušenosti, pověst poctivého konzervativce i trojčení ČSSD, jež sundala Topolánkovu vládu uprostřed českého předsednictví EU. Ačkoli volby 2010 vyhráli sociální demokraté, Nečas na rozdíl od nich dokázal poskládat většinovou koalici.
Vtáhl však do hry rozkladný prvek, Věci veřejné. To se dvojnásob vymstilo v průběhu ekonomické krize, kdy lidé očekávali zodpovědné řízení státu a vládu, jež je nenechá na holičkách. Vrcholem byl pád kabinetu kvůli rozmařilé a panovačné tajemnici, s níž měl premiér Nečas mimomanželský poměr.
Renomé ODS se dostávalo do záporných čísel, tudíž jí musel pomoci chlapík zvenčí, Petr Fiala. Konzervativní intelektuál západního střihu se zkušeností ministra i rektora, v první řadě však člověk, o němž se ze všech koutů neslo, že je slušný.
Coby politolog zná chod stran i metody znovunabývání důvěry. Až na pár výjimek se obklopil čerstvými spolupracovníky a krůček po krůčku vytáhl ODS zpět z prachu. K jeho stylu patří i schopnost dohodnout se s KDU-ČSL a TOP 09 na koalici směřující k nadcházejícím volbám.
Naráží ale hned na několik problémů. Preference ODS se zasekly kolem deseti procent, ambiciózní koalice Spolu zřetelně zaostává za tandemem Pirátů a Starostů i za hnutím ANO. Uvnitř ODS to posiluje skeptiky ke spolupráci se středovými lidovci a proevropskými topkaři.
Schází jim průraznost, kterou ze sebe akademik Fiala nevyloudí, byť by na vládu dštil oheň sebeplamenněji, i ostřejší programová vyhraněnost. Koronavirová epidemie rovněž nastínila rozdíly mezi ideology z malostranských paláců a praktiky typu jihočeského hejtmana Martina Kuby. Dost možná to bude on, kdo Fialu nahradí, když ODS i s partnery dosáhne nemastného neslaného výsledku.
Pro pozorovatele zvenčí je ale ještě zajímavější sledovat, jak se v historii ODS neustále opakuje preferování teatrálních gest a pokřiků před drobnou politickou prací. Verbální arsenál však nestačí. Když byl kabinet za epidemie přísný, ODS volala po rozvolňování. Když Strakovka rozvolňuje, ODS straší důsledky.
Radikální postup Babiše proti Rusku chválila ODS jen chvíli, teď už jej má zase za nedůsledný. Koalice Spolu pracuje na vyjádření nedůvěry vládě bez ohledu na epidemickou a bezpečnostní situaci i nevyzpytatelnost prezidenta Zemana a hýří při tom výroky bezmála revolučními.
Co by ale sama dělala jinak a lépe? A jak vysvětlit, že když skutečně o něco vážného jde, táhne ODS za jeden provaz s ANO — viz hlasování o zrušení superhrubé mzdy a hloupých daňových změnách?
Mělký konzervativismus, nárazový populismus — po strašení sudetskými Němci následovalo strašení uprchlíky — a průběžně se vracející bezskrupulózní pragmatismus jsou průvodními znaky ODS po celých dlouhých třicet let. Najdeme ji sice v krajích i obcích a vychovala i pár obdivuhodných politiků, avšak dodnes pořádně nezakořenila.
Václav Klaus nad ní láme hůl, poněvadž je pro něj vlažná a nečitelná, Mirkovi Topolánkovi zase chybí tah na bránu. Zdá se, že se další etapa jejího vývoje chýlí k závěru. Jaká ale bude dál, je ve hvězdách.
Že je „falešný a prázdný“ kdysi Klaus řekl o svém nástupci Topolánkovi. Možná tím ale výstižně charakterizoval i celé svoje politické dítě. Co taky čekat, když jeho otec absolvoval pouť od symbolu návratu do Evropy až k popularizátorovi nacionalismu, xenofobie a východního stylu vládnutí.