↗

Ač vychovala i pár obdivuhodných politiků, mělký konzervativismus, nárazový populismus — po strašení sudetskými Němci následovalo strašení uprchlíky — a průběžně se vracející bezskrupulózní pragmatismus jsou průvodními znaky ODS po celých dlouhých třicet let. Foto FB ODS

Ve třiceti je člověk už zpravidla dospělý. Platit by to mohlo i pro politické strany. Tím spíš zaráží, že ODS i v tomto věku hýří pubertálně bombastickými nápady a hláškami. Důstojná vizáž Petra Fialy je jen fíkovým listem. Byla ale někdy tato partaj jiná?

ODS přišla na svět coby předčasně narozené dítě. Zasloužil se o to tlak Václava Klause a velké části regionálních manažerů Občanského fóra na proměnu OF z širokospektrální platformy v jasně vyprofilovanou politickou stranu.

Poptávka byla po struktuře, která zaštítí ambiciózní ekonomické změny spojované s Klausem coby federálním ministrem financí. Byl tváří transformace i kuponové privatizace, ale také nadějí pro ty, kteří pochopili listopad 1989 především jako šanci na rychlé zbohatnutí.

Přiznejme otcům ODS jednu pravdu a zásluhu najednou: politika se bez sevřených politických stran dělá obtížně. Postarali se tudíž o rozvoj klasického stranictví, třebaže trochu rychleji než bylo nutné. Ostatně nebýt jejich ambicí a stylu, mohl i společný stát Čechů a Slováků vydržet déle.

Nemylme se však, vzývání konzervativismu — či přesněji thatcherismu — bylo od ODS dost účelové. Nalákala nás na západní kapitalismus, leč cestu k němu dláždila po česku. Rozumné bylo privatizovat etablovaným zájemcům, nejlépe z ciziny. Příklad mladoboleslavské Škody je ukázkový.

Místo toho se majetek drobil a následně skupoval různými kuponovými spekulanty. Pověstným se stal tzv. bankovní socialismus, jehož přímí aktéři rychle a leckdy záhadně přicházeli k majetkům i penězům. Rodili se Kellnerové i Babišové, kteří by bez holportů s ministry, čelnými vládními úředníky a manažery státních podniků neměli šanci.

Z Václava Klause se stal velký dirigent, živá legenda. Trvalo to až do doby, kdy „idealistům“ v ODS došla trpělivost s „pragmatiky“ a jejich kšefty. Klaus podstatu sporu překryl nářkem nad „sarajevským atentátem“, avšak v roce 1997 šlo zejména o dozvuky cinknutého sponzoringu ODS a informace o švýcarském partajním kontu.

Ale i tuto bitvu mazaný Klaus ustál. Jeho předností byl cit pro PR a chytlavé, překrucující slogany. Uměl také odhadnout, jakým tématem nejlépe zabavit společnost. Když došly ekonomické náměty, nastoupil antikomunismus („Doleva, nebo s Klausem“). Jakmile se přežil i on, začalo se brnkat na nacionální strunu. ODS to vždy dokázalo voliče najít.