Piráti patří v současném českém mumraji k těm snesitelnějším alternativám. Jsou pracovití, nesou na svých — celostátní exekutivou dosud nezatížených — bedrech nejméně afér a hlavně předkládají program, který nesklouzává do extrémů, ale naopak usiluje o vyvážená řešení.

Přesto některé politické árie zpívají stejně falešně jako jejich předchůdci. Že by na dnes již legendárním povzdechu občanských demokratů, že jsou Piráti dětmi jejich voličů, přece jen něco bylo? Přinejmenším se zdá, že se zuby nehty drží některých narativů přežívajících ve zdejší společnosti od pádu komunistického režimu.

Jeden z nich říká, že co je levicové, to je komunistické. Proto se dlouhé měsíce po listopadu 1989 nedokázala demokratická levice postavit na nohy: levicovost byla spojována s otupělostí normalizačních komunistů. Časem tyto předsudky ČSSD rozptýlila, ovšem s nástupem Miloše Zemana, vtipkujícím třeba o stranických legitimacích členů sociální demokracie, vázaných do kůže občanských demokratů, se začalo na levicové principy opět hledět skrz prsty. Antikomunismus přežíval ještě déle, rudými papírovými draky leckdo straší dodnes.

V posledních letech se navíc hovoří o tom, že levicový elektorát shrábl a levicový program nabízí Andrej Babiš. Je to nepřesné. Babiš jen vyzobává z levicového koláče rozinky a snaží se mazat med kolem úst někdejším voličům ČSSD a KSČM. Jinak je jeho politika populistická, technokratická, ale ne poctivě levicová.

Ovšem levicovosti se vzdálili i komunisté a sociální demokraté. Ti první se tolik toužili etablovat v pomyslném salonu, že dávno zapomněli na potřebu radikální daňové reformy, která by vedla k adekvátním příjmům státního rozpočtu a zajistila dost peněz na důchody a veřejné služby, zdravotnictvím a školstvím počínaje. ČSSD zase obrousila svoji radikalitu dlouhým pobytem ve vládách. A v tématech, jako je migrace, opisuje od konzervativní pravice.

O autenticitě současné české levice by se daly vést dlouhé polemiky. Nic to však nebrání hybatelům veřejného mínění udržovat v chodu mýtus, že co je levicové, to je přinejmenším podezřelé.

Cítí to tak i Piráti. Pravice se je snaží vydávat za novou levici, zatímco oni trvají na tom, že s levicí nic společného nemají a jsou čistě liberálním středem. Kdyby na sobě připustili cokoli levicového, patrně by se museli po večerech bičovat.

A tak jejich předseda Ivan Bartoš 16. března v Interview Českého rozhlasu Plus bez uzardění pronesl větu: „Být solidární a zodpovědný, když země půjde do sociální krize, na tom není nic levicového.“ Jinak skládal slova vesměs pěkně a klidně bych spoustu z nich podepsal, i když tvrzení, že Piráti dělají „politiku založenou na vědeckých poznatcích a reflexi situace v terénu“, mi bůhvíproč připomnělo Bártovy Věci veřejné.

O řadě pirátských poslanců v čele s první místopředsedkyní Olgou Richterovou lze říct, že jsou výrazně sociální, zastávají se slabších oproti silnějším, chápou význam státu a společnosti pro jednotlivce a jsou též citliví vůči životnímu prostředí. Jiní zákonodárci zase vzývají tržní mantry liberálních ekonomů a chodí si pro rady i za Vlastimilem Tlustým. Piráti by si měli přiznat, že nejsou výjimeční a stejně jako ostatní se opírají o nohu levou i pravou.

Také by nemuseli přehlížet původ a historii pojmu solidarita. Na výsluní se objevil za francouzské revoluce („volnost, rovnost, bratrství“) a stal se nosnou myšlenkou nejprve dělnického hnutí a pak i sociální demokracie. Radikální „solidaristé“ na sklonku předminulého století dokonce ani neuznávali roli jednotlivce a coby záruku rozvoje vzývali výhradně společnost.

Netřeba zde po lopatě tlumočit útržky z dějin politického myšlení. Ostatně předpokládám, že Ivan Bartoš disponuje kvalitním vzděláním. A nejspíš by i v soukromí uznal, že starat se o druhé a pomáhat jim se dá různě. Pravice se spoléhá na konzervativní pojetí „charity“, kdy se chudákům milostivě pustí nějaký ten groš.

Levice ale chápe „solidaritu“ jako nastavení systému, v němž je důsledné vyrovnávání sociálních rozdílů součástí společenské smlouvy. Někde lze přidat, jinde ubrat, mění se akcenty i okolnosti, každopádně rozdíl mezi charitou a solidaritou je zřejmý.

Pochopitelně že solidární chování by mělo být elementární součástí každé lidské osobnosti. Politici by ale neměli sklouzávat k falešným vysvětlením, že něco není ani levicové, ani pravicové, ale prostě jen správné. Do podobné pózy se staví Andrej Babiš — a jsme z toho už náležitě unaveni. Bartošovou omluvou může být, že se na podzim chystá stanout v čele středopravicové vlády, a tudíž se snaží umetat cestu k partnerům z konzervativní trojkoalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09.

Neměl by ale ani zapomínat, že při chatrné kondici ČSSD a KSČM nakonec mohou být Piráti nejlevicovějším uskupením v příští Sněmovně. To by nebyla ani výsada, ani trest. Prostě by bylo na nich, aby přistříhávali — nikoli lakovali — křídla tržním apoštolům.

Pro začátek by mohli sem tam utrousit, že se v něčem inspirují přístupy spíš levicovými a v něčem spíš pravicovými. Socialisty ani konzervativce tím sice neuspokojí, ale aspoň přiznají barvu. Upřímně, jak se od perspektivních, sebevědomých a ambiciózních politiků očekává.