Jako vždy jsou i tyto úvahy Ivana Štampacha velice důkladně a odpovědně promyšlené a vyargumentované; nicméně v tomto případě je nutno ohlásit přece jenom nemalé pochybnosti.

Uznat je možno ten argument, že volání po zkrácení důchodů funkcionářům minulého režimu přichází až tak pozdě. Nicméně, i tady platí: pořád lépe pozdě nežli nikdy. Protože ponechání plných (to jest: nadměrných!) důchodů politickým funkcionářům, jejichž jediná (nebo přinejmenším převažující) "práce" spočívala v udržování totalitního režimu, to naprosto protiřečí elementárnímu pocitu pro spravedlnost.

Pro zajímavost: v Německu byl tento akt zkrácení důchodů vysokým funkcionářům minulého režimu proveden už dávno. Přičemž ovšem toto krácení bylo provedeno velmi diferencovaně a odůvodněně. Bylo naprosto uznáno, že i vysocí státní funkcionáři NDR vykonávali určité funkce ve státní správě; tedy podávali reálný pracovní výkon, a za to jim právem patřila odměna. Na straně druhé ale velkou část svých odměn pobírali jenom - jak to zdůvodnil německý ústavní soud - "dass die Amtsträger ihre Position durch Parteilichkeit und Systemtreue erlangten" - čili že dotyční státní funkcionáři svých pozic dosáhli jenom "stranickostí a věrností k systému".

Celé - typicky německy velmi důkladné a velmi precizní - odůvodnění německého ústavního soudu je možno si přečíst zde: https://www.fr.de/politik/rentenkuerzung-ddr-funktionaere-scheitern-klage-11676748.html

Obzvlášť případ bývalého východoněmeckého ministra životního prostředí je křiklavý: ve svém mládí se jako čekatel přihlásil o funkce v nacistické NSDAP. Po porážce nacismu pak udělal kariéru jako komunistický funkcionář ve východoněmeckém režimu; pobíral odměny ve výši až 60 000 východoněmeckých marek ročně - pětkrát více nežli průměrný státní zaměstnanec.

Spolkový ústavní soud tedy shledal, že je právně (i morálně) naprosto odůvodněné, aby tyto čistě politicky a ideologicky podložené příjmy nebyly započítány do výměry důchodu. A jak německý ústavní soud nakonec konstatoval: i tyto zkrácené důchody stále jsou stále ještě vyšší nežli důchody většiny občanů dřívější NDR.

----------------------

Z důvodů morálních i věcných tedy není možno proti této iniciativě pro zkrácení (nadměrných) důchodů dřívějších komunistických funkcionářů nic namítat.

Ovšem: lidovecký poslanec s touto iniciativou přicházející si zřejmě neuvědomuje, že tím zároveň otvírá dveře do prachárny.

Když už se totiž začne uvažovat o tom, kdo si ke svým příjmům přišel mravně odůvodněně a kdo ne - jak se pak postavit obecně k příjmům za podmínek kapitalismu?!... Jestliže vysocí funkcionáři komunistického režimu své prebendy dostávali jenom na základě jejich "stranickosti a věrnosti systému", jakým způsobem pak hodnotit - mnohonásobně vyšší - příjmy těch, kteří se ke svému bohatství dostávají jenom díky privilegované možnosti kapitálového vlastnictví?! Kde pak je tady vlastně možno vést hranici mezi vlastnictvím legitimním, a vlastnictvím nijak nezaslouženým?

Jsou všechny tyto extrémně vysoké příjmy určitých skupin skutečně plně legalizovány ústavním principem "nedotknutelnosti soukromého vlastnictví"?...

Bylo by asi docela zajímavé, kdyby někde německému ústavnímu soudu předložil i tuto otázku.

Nejsem zastáncem snižování důchodů za třicet let starou kolaboraci. V roce 1992, po prvních volbách, které neměly mimořádný charakter, budiž ... i když i tehdy jen jako zdroj nápravy nejkřiklavějších příliš nízkých důchodů vzniklých jako nepřímý důsledek represí předchozího režimu.

Nicméně v jedné věci se Ivan Štampach fatálně mýlí, a to ve věci po čertech aktuální. Princip zásluhovosti hraje v diferenciaci našich důchodů (pořád ještě s oním podivným predikátem "starobních") docela tvrdou roli.

Jistě, lidí, kteří by brali důchod alespoň na dohled od medianu průměrné mzdy a vyšší není zase tak moc, ale máme tu přes čtvrt milionu lidí, jejichž důchod nedosahuje ani dvě třetiny průměrného starobního důchodu (ten je aktuálně 15 351). Mě přijde třetina jako dost silný rozdíl, nemluvě o tom, že bych z těch deseti tisíc měsíčně opravdu nechtěl zkoušet vyžít.

Já bych řekl, že tam, kde vládne myšlenková impotence, tam nezbývá než sáhnout po antikomunismu.

U lidovců, kteří společně s KSČ tvrdili komunistickou muziku v Národní frontě, je to zvlášť pikantní ba i logické.

Jiří Vyleťal

Jen je těch obětí dneska už celkem málo a to

Jurečkovo snižování jim nijak nepomůže. Pořád stejná malá potměšilá hra.

Nezrušený lustrační zákon, který s ublížil spoustě slušných lidí, ale nijak nezabránil Šloufovi a Babišovi, aby se velkopansky roztahovali u moci, a teď trestání stařečků a stařenek, opět formou kolektivní viny.

Zakázat komunistickou stranu, tomu bych v roce 1992 rozuměl, vyhlásit pětiletou abstince ohledně veřejných funkcí pro aktivní část nomenklatury, budiž -- stavěl bych se tehdy proti obojímu, ale byly by respektuhodné návrhy. Ale tupý papírový antikomunismus v roce 2021? Chudáci lidovci.

Ty "ubohé" jste ke stařenkám a stařečkům přidal Vy.

Ale konkrétně k tomu návrhu. Za prvé ti členové strany, která byla v NF a aktivně udržovala fasádu režimu, jaksi ve svatém rozhořčení s nímž návrh podávali jaksi pozapomněli na fakt, že dokonce i na ÚV KSČ pracovaly knihovnice, závodní lékaři a sestry, údržbáři, topiči, uklízečky, sekretářky, řidiči a údržba vozového parku atd. -- a tak Jurečkové a jemu podobní statečně v boji proti třicet let staré hydře jmenovali zaměstnance komunistických stranických institucí jako hodné trestu. Mimoto těm lidem bylo v 89 často do pětatřiceti a jejich tehdejší příjmy (podle platu knihovnice, kterou tam tehdy dělala jedna má spolužačka nijak nad průměrem daného oboru) neměli tedy ani u žen odcházejících v pětapadesáti do důchodu vliv na jeho výši.

Podobné chybičky, které tu a tam někomu zkomplikovaly nebo zničily život, byly prakticky ve všech zákonech postavených na kolektivní vině po 89. Nakonec Václav Havel měl štěstí, že byl prezidentem a nikoli třeba ředitelem Filosofického ústavu AV ČR. Ten sice prožil dvacet let se zákazem publikování a takovými těmi dalšími radostmi, co komunistický režim poskytoval těm, které označil za své nepřátele, ale oproti volené funkci prezidenta pod ten zoraný zákon spadal.

To je v kostce důvod, proč jsem byl proti plošnému trestání za kolektivní vinu tehdy a jsem i dnes. Není to proto, že bych byl dobrý člověk, prostě mi vadí, že pak opravdové svině jako byl Šlouf schovají za záda tech, kteří jsou příliš slušní a ta msta na ně opravdu dopadne.