Po nedávné podobné iniciativě na Slovensku se u nás ozval šéf křesťanských demokratů Marian Jurečka s tím, že lidem, kteří do 9. prosince 1989 pracovali v Československu jako členové vlád či poslanci, byli členy nebo zaměstnanci Ústředního výboru KSČ, Státní bezpečnosti, zpravodajské správy Generálního štábu armády případně zpravodajských jednotek Pohraniční stráže, se má snížit starobní důchod. Doba působení v těchto institucích se jim nemá započítat do odpracovaných let a do výše příjmu, ze kterého se počítá výše penze.

Dovolává se zákona 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Zákon označuje komunistickou stranu za organizaci zločinnou a zavrženíhodnou a o komunistickém režimu mimo jiné deklaruje, že vědomě porušoval lidská práva a svobody, vyvolal morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám.

Sotva můžeme popřít morální, politickou a právní odpovědnost za to, co režim páchal ve čtyřech desetiletích od 25. února 1948. Nezbude nám, než zvážit i kolektivní vinu. O té se hodně mluví a píše, jak ji nelze uplatňovat, avšak téma si zasluhuje pečlivější rozlišení. Dopouštějí-li se něčeho příslušníci nějakého etnika, dejme tomu německého za nacistického režimu, sotva lze za to činit zodpovědným každého Němce nebo dokonce každého, jehož mateřským jazykem je němčina.

Existuje však odpovědnost institucí, a ta se promítá do viny jednotlivců, především těch, kdo o zavrženíhodných činech instituce rozhodovali a sami v jejím jméně aktivně jednali. Jde-li o stát, jsou spoluodpovědni i jeho občané do míry, jak zločinný režim podporovali. Například tím, že hlasovali ve fiktivních volbách, které nebyly rozhodováním mezi někým a někým, ale jen manifestační podporou monokratického systému.

A pak je tu spousta mezipoloh. Jaká je míra odpovědnosti činitelů a dobrovolných členů třeba Svazu československo-sovětského přátelství? Je adekvátní považovat za zločince činitele režimem monopolizované jednotné odborové organizace? Jak je to s funkcionáři a členy dvou českých nekomunistických politických stran, lidovců a socialistů, které si režim pěstoval jako fíkové listy zastírající jeho hanbu? Chtěl by Jurečka trestat bývalé členy Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, kteří pomáhali režimu podle zmíněného zákona zvlášť závažným způsobem utlačovat náboženské skupiny občanů?

Německý existenciální filosof Karl Jaspers pomáhal Němcům vyrovnat se s jejich odpovědností za zločiny nacistického režimu. U morální viny, již doplňuje vinou metafyzickou, tváří v tvář transcendentní instanci, je instanci vlastní svědomí. Tam nelze čekat nic jiného, než že probuzené svědomí uzná podíl na špatnostech, distancuje se od nich a vede člověka k novému nasměrování.

Politickou vinu zvažují v demokratickém systému voliči. Měli by odmítat postavy spjaté se zločiny minulosti. A pokud z politické viny minulých aktérů nevyvozují důsledky a nechávají je v nových pořádcích dál škodit, podepisují si verdikt sami nad sebou. Občanstvo, které efektivní většinou podporuje ty, kdo se v minulosti podíleli na zločinech vůči němu samotnému, je politováníhodné.

U kriminální viny je instancí soud a na něj navazující trestní instance státu. A v systému demokratickém a liberálním je právo opatrné. Už od dob antického římského práva se pokládají některé zásady za bezpodmínečně platné. I nejodpornějšímu kriminálníkovi musí být jeho delikty nade vší rozumnou pochybnost prokázány. A rozhodně nelze nikoho trestat za čin, který byl jako trestný označen až po činu samotném. Tedy člověk je trestán podle práva platného a účinného v době, kdy k jednání došlo.

Je celkem zjevné, že činitelé komunistického režimu porušovali vlastní zákony. Občanská opozice nevolala obvykle po změně zákonů. Žádala — jako například Charta 77 —, aby režim dodržoval své vlastní zákony včetně právních závazků vyplývajících z mezinárodních dokumentů, k nimž se tehdejších stát přihlásil. Je možné, že příležitost hnát je k odpovědnosti byla promeškána. Skutečně stíháno a potrestáno bylo jen minimum aktérů. Dnes už jsou jejich činy promlčeny. Právní aspekt viny už je prakticky nepostižitelný.

Jakýsi pokus o vyvození následků ve smyslu politické odpovědnosti představovaly lustrační zákony — takřečený velký z roku 1991 a malý, rozšiřující lustraci na policii a dnešní vězeňskou službu z roku 1992. Iniciátoři zákonů zdůrazňovali, jejich platnost jen na krátké přechodné období. Měla se jimi zajistit stabilita změn, které nastaly v posledních dvou měsících roku 1989. I když platí už tři desetiletí, po zjištění, jak nesnadné je někomu prokázat minulou, v zákonech přesně definovanou podporu minulého zločinného režimu, se prakticky přestaly uplatňovat.

Starobní důchod není odměnou. Jeho zásluhový aspekt je v českém právním systému minimální. Jde spíš o finanční pomoc obyvatelům, kteří si již nemohou plně nebo vůbec vydělávat vlastní prací. Doposud nikoho nenapadlo, že by snad penze měla být spojována s politickou odpovědností. K demokratickému povědomí patří odpor k opožděnému a dodatečnému trestání. Pokud by ještě byl mezi námi někdo, kdo by měl proti pravidlům platným pro všechny starobní důchod zvlášť zvýhodněný, bylo jistě namístě, ovšem spíše na začátku devadesátých let, tyto nespravedlivé výhody zrušit.

Argument volbami může někdo označit za nekorektní — do roku 2025 budou každý rok aspoň jedny volby, takže vždy bude před volbami. Přesto však nemůžeme zcela přehlédnout, že návrh přichází v horké fázi předvolební kampaně, necelého čtvrt roku před hlasováním o složení Sněmovny a tím i o příští vládě.

Od křesťansky motivované strany by se mohlo očekávat, že prozře ke svým pradávným křesťansko-sociálním kořenům a že předvede, co by chtěla prosazovat v hypotetické budoucí vládě. Co třeba spravedlivější starobní důchody pro všechny? Omezení výrazného zvýhodnění věřitelů vůči dlužníkům v exekučních řízeních? Nebo solidaritu se sociálně slabými běženci z oblastí postižených bídou, jak po tom volá papež František...

Ve společném volebním programu volebního bloku Spolu mnoho prvků klasického evropského sociálně-tržního systému bohužel nenajdeme. Lovení voličů na základě instinktu trestat dávno — již o generaci dříve — poražené viníky, není tak docela čestné a poctivé.