Proč Piráti ztrácejí podporu
Jiří PehePokles v podpoře Pirátů není náhodný. Je důsledkem chyb v politické strategii, kdy se namísto své původní totožnosti ostře kritické strany začali chovat jako „strana pro všechny“. Hrozí, že původní voliče budou ztrácet, ale nové nezískají.
Pirátská strana se v dubnu ve stranických preferencích téměř dotáhla na hnutí ANO. Koalice Pirátů a STAN vedla nad ANO se zhruba sedmadvaceti procenty o více než šest procentních bodů. Od té doby ale preference Pirátů, a spolu s nimi i koalice PirStan klesají. Co je důvodem této změny?
Začít lze tím, že Piráti nesehráli dobře politické představení, v němž se dohromady s koalicí Spolu nakonec rozhodli vyvolat hlasování o nedůvěře Babišově vládě. Měli dobré důvody, když se zprvu odmítali ke koalici Spolu přidat. Správě upozorňovali, že případný pád vlády by učinil hlavním hráčem na politické šachovnici prezidenta Miloše Zemana — se všemi důsledky, které by to mohlo mít.
Přišli s návrhem, aby se raději Sněmovna ústavní většinou rozpustila a konaly se předčasné volby. Tento návrh byl ovšem jen zjevnou hrou pro veřejnost, protože bylo od počátku jasné, že ve Sněmovně se nenajde pro něco takového dostatek hlasů. Což se nakonec potvrdilo, a Piráti se následně přidali k iniciativě koalice Spolu.
Dostali se tak zbytečně do jejího vleku. Najednou jí nezbývalo než opakovat poněkud prázdné morálními výzvy koalice Spolu, aby se hlasování o nedůvěře uskutečnilo stůj co stůj, protože je prý třeba zaujmout jasné stanovisko k neúspěšné vládě vedené trestně stíhaným premiérem.
Původní smysluplná varování Pirátů, že by Zeman mohl do voleb natropit ještě daleko více škod, pokud by si vytvořil vlastní vládu, než kolik jich může natropit Babišova vláda, kamsi zmizela. Zřejmě usoudili, že by to vyžadovalo příliš mnoho namáhavého vysvětlování.
Obě koalice se tak dobrovolně vydaly do rukou komunistů. Šance na úspěch při hlasování o nedůvěře vládě existovala totiž jen za předpokladu, že se k iniciativě přidá KSČM. V obecnější rovině pak obě koalice musely spoléhat na strany, které považují za nedemokratické — Okamurovu SPD a KSČM.
Komunisté si obě koalice takříkajíc „povodili“. Vypověděli nejprve spolupráci s vládou, a naznačovali přitom, že budou hlasovat pro nedůvěru, ale jakmile se obě koalice rozhodly hlasování vyvolat, změnili taktiku. Musejí se prý poradit se svojí členskou základnou, rozhodnou se až těsně před hlasováním.
Na měsíc tak získali mediální pozornost, zatímco obě koalice čekaly na jejich rozhodnutí a utápěly se v opakování obsahově prázdných prohlášení o tom, proč čtyři měsíce před volbami není možné nechat Babišovu vládu dovládnout. V den hlasování KSČM oznámila, že její poslanci odejdou ze sálu, což znamenalo, že Babišova vláda přežije.
Sněmovní schůze tak byla zredukována na řečnění opozičních poslanců, které už jsme stokrát slyšeli, a které bylo vzhledem k předem jasnému neúspěchu hlasování o nedůvěře pro veřejnost u televizních obrazovek svým způsobem přehlídkou politické marnosti. Jako málo schopné jednat takticky a domýšlet všechny důsledky vyjevilo přetahování o hlasování o nedůvěře obě opoziční koalice.
Ale poškodilo zejména koalici PirStan, protože ta v celé záležitosti měnila stanoviska. A nakonec byla vnímána zejména právě ona jako uskupení, které poté, co se dostalo do vleku koalice Spolu, skončilo následně i ve vleku KSČM.
Maskulinní obraz strany
Obraz Pirátů poškodilo i poněkud bombastické představení lídrů krajských kandidátek koalice PirStan v Mánesově parku, se Strakovou akademií v pozadí. Představilo se čtrnáct mužů středního věku a jen jedna žena — Olga Richterová v roli jedničky pražské kandidátky.
Z hlediska PR to bylo dosti devastující politické představení. Strana, která se do té doby prezentovala jako progresivní uskupení, reflektující aspirace zejména mladších generací, vyslala v přímém televizním přenosu k české veřejnosti zprávu, že pokud jde o rovnost mužů a žen, jsou Piráti i STAN v podstatě konzervativní. Zatímco pro STAN to vzhledem k jejich profilu spíše usedlého pravicově-liberálního uskupení nebyl zase takový problém, pro Piráty ano.
Na sociálních sítích se okamžitě vyrojila řada ironických komentářů—zejména z řad levicových voličů. Jinými slovy: obraz, který zejména Piráti v podobě představení krajských lídrů koalice PirStan nabídli, dost oslabil pirátské snahy prezentovat se jako strana změny.
Opatrné našlapování okolo prezidenta
Piráti si uškodili i jistou změnou taktiky poté, co se koalice PirStan vyšplhala v průzkumech stranických preferencí do jasného vedení. Začali se chovat opatrněji, jako by se už jejich předseda Ivan Bartoš viděl v premiérském křesle.
Někteří jejich kritici je obviňují z toho, že ve snaze dál navyšovat procenta v stranických preferencích začali se chovat jako „catch-all“ strana. To je ovšem v přímém rozporu s tím, jak a proč do politiky šli, a jaký segment společnosti primárně oslovují.
Bartoš se kupříkladu setkal s prezidentem Zemanem s vysvětlením, že je prý třeba mluvit se všemi politickými hráči. Kdyby se z tohoto setkání vynořil s tím, že Zemanovi jasně sdělil, jakými ústavními či politickými kroky mu Piráti po volbách nedovolí čachrovat s volebními výsledky, aby znovu dostal do premiérského křesla Andreje Babiše, vnímala by schůzku část veřejnosti, které s Piráty sympatizuje, možná jako pozitivní signál. Takto zůstala jen pachuť.
Když prezident před několika dny napadl sexuální menšiny a hnutí na obranu ženských práv, přičemž zašel tak daleko, že označil lidi, kteří si dali změnit pohlaví za „bytostně odporné“, někteří politici Pirátů reagovali kriticky. Ale strana jako celek promeškala příležitost ukázat, že pokud bude v čele vlády, jsou takovéto výroky prezidenta zcela nepřijatelné.
V obecnější rovině promeškali Piráti příležitost ukázat jasně, kde stojí coby strana mladých, nezatížená českým postkomunismem, ve vztahu k právům žen a menšin. Byla to skvělá příležitost zopakovat svoji podporu pro ratifikaci Instanbulské úmluvy o potírání násilí na ženách, jakož i příležitost profilovat se znovu jasně jako uskupení podporující manželství párů stejného pohlaví.
Jinými slovy: po skandálních výrocích hlavy státu měla následovat tisková konference vedení strany, během níž by Piráti coby dnes sociálně nejprogresivnější česká politická strana prezidentovy výroky odsoudili, ale také ukázali, kde stojí ve vztahu k různým menšinám. A jelikož Zeman zasadil svoje slova do kontextu podpory pro režim Viktora Orbána v Maďarsku, nabízela se Pirátům také šance říci jasně, jak se na nedemokratické chování Orbána dívají, popřípadě, co to může znamenat pro budoucnost Visegrádské skupiny.
Utlumený konflikt s Babišem
Piráti sice pokračují v tlaku na Andreje Babiše kvůli jeho konfliktu zájmů, ale z jejich aktivit v poslední době jako by vyprchal tah na branku. A to přesto, že Evropský parlament schválil rezoluci odsuzující Babiše, a Evropská komise zveřejnila oficiální znění svého auditu, který konstatoval, že je Babiš v konfliktu zájmů a Česká republika bude čelit sankcím, pokud se k premiérově konfliktu zájmů nepostaví čelem.
Část veřejnosti nejspíš čekala, že právě Piráti, kterým kvůli jejich předchozím aktivitám i šanci, že ho porazí, nemůže Babiš přijít na jméno, se jasně postaví do čela domácích politických sil, které budou nekompromisně požadovat, aby české úřady vyvodily z auditu Evropské komise i rezoluce Evropského parlamentu důsledky.
Piráti také jednali poměrně defenzivně, když je Babiš lživě obvinil z plánů zdaňovat prázdnou bytovou plochu s tím, že do uvolněných prostor hodlají stěhovat migranty. Anebo když prohlásil, že se chystají uzákonit polyamorické vztahy. Vyzvali ho sice v předžalobní výzvě k omluvě, a když to odmítl, oznámili, že podají žalobu, jenže to jsou právní kroky, na jejichž dopady se může čekat měsíce.
Na místě byla spíše okamžitá politická ofenziva, jasně odkrývající Babišovy výroky jako nestoudné lži. To vše bylo možné zasadit do širšího kontextu Babišových přibývajících problémů. Takto se Babišovi, zdá se, podařilo do hlav některých voličů zasít pochybnosti: na každém šprochu pravdy trochu.
Piráti také do jisté míry zklamali tu část veřejnosti, která si je spojuje se zelenou agendou. Místo toho, aby využili — i ve světle vrbětické kauzy — tahanice okolo rozšíření jaderné elektrárny v Dukovanech k jasnější obhajobě alternativních zdrojů s tím, že zvyšování závislosti země na jaderné energetice je slepá ulička, požadují od premiéra a vlády jen „záruky“, že se z Dukovan nestane černá díra na peníze daňových poplatníků.
Jinými slovy: samotné rozšíření Dukovan neodsoudili, jen předkládají vládě nerealistické požadavky. Vůči rozšíření dukovanského molocha tak vlastně chybí na české parlamentní scéně opozice.
Piráti mají samozřejmě ještě šanci některé z výše uvedených možných důvodů pro pokles jejich preferencí napravit, ale museli by se začít chovat razantněji a jasněji, v souladu se svou identitou, kterou lze dnes nejlépe definovat jako levicově liberální. Jejich snahy „vyvažovat“ mezi jejich původním, radikálnějším voličským jádrem a umírněnějšími voliči, z nichž některé by zřejmě rádi odlákali hnutí ANO, zatím nefunguje, přičemž hrozí, že zatímco některé z původních voličů budou dál ztrácet, nové nezískají.
Že se ti Piráti nestydí -- jenom protože se ocitli v situaci, kdy budou muset reprezentovat (ať již ve vládě nebo v opozici) podstatně větší část voličů než kterou chtěli a mohli oslovit jádrem svého programu, chovají se jako "strana pro všechny" -- tedy snaží se odpovídat také těm, kdo je budou letos volit jako nejmenší zlo.
Mimoto jsou odporně selektivní v tom, kdo je podle nich "všichni". Na rozdíl od ČSSD se štítí voličů s hnědou kůrou mozkovou, nemají pochopení pro šíření nenávisti vůči lidem s jinou než heterosexuální orientací, prosazují Istanbulskou úmluvu.
A to naprosto nejhorší -- nevycházejí vstříc politologům se starožitným názory a nepovažují za nutné se deklarovat podle levo-pravého štěpení. Dokonce i tehdy, když brání proti ČSSD takové věci jako je progresivní daň (odstraněna z daňového balíčku díky hlasům ČSSD), záruka minimálního průměru učitelských mezd v zemi, ve které rovný přístup ke vzdělání ohrožuje každý rok narůstající nedostatek pedagogů na základních školách (v desítkách tisíc), nepodmiňování sociálních dávek mravným chováním atd.
Ještě, že tu máme strany, které ten marketing umí a mají na kandidátce dost žen. A jasnou programovou pravo-levou profilaci (moderní levice v programu, pravicová politika v praxi - dva v jednom, no nekup to).
Nemám ani zdaleka takový přehled o aktuálních aktivitách české strany Pirátů, abych mohl odpovědně posuzovat její charakter. Proto následující úvahy a komentáře budou mít zcela obecný charakter. Ta otázka sama je totiž opravdu klíčová: máme upřednostňovat strany s vyhraněným ideovým profilem - anebo "strany pro všechny"? A tyto "strany pro všechny" - mají tyto opravdu potenciál který jim přisuzuje pan Profant, tedy povznést se nad "pravolevé štěpení"?...
Začnu dvěma vzpomínkami. Ta první je čerstvě polistopadová: "Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny." Toto volební heslo tehdejšího Občanského fóra bylo ještě dítětem porevoluční euforie, výrazem všeobecné touhy osvobodit se od tíhy všech ideologií a začít otázky řízení společnosti řešit prostě "rozumně". Jenže - jak známo velice rychle se ukázalo, že tato euforie z národní jednoty neměla dlouhého trvání. Jako každá euforie, neměla vlastní trvalou substanci. A národ se tedy velice rychle rozštěpil, ideově (ideologicky) a politicky. A revoluční Občanské fórum, které tu chtělo být prostě "pro všechny", zašlo na úbytě. Protože v důsledku své naprosté ideové nevyhraněnosti nakonec nemělo co komu sdělit.
Druhá vzpomínka, ta se váže k jednomu článku v jedněch německých novinách, už před dost dlouhou řadou let. Autor této úvahy svou myšlenku rozprostřel nejen nad úzkým polem politiky, ale nad celou společností. Znovu a znovu ukazoval, jak se v současné společnosti rozšiřuje trend směřování do středu. Nikdo si už netroufá být nějakou vyhraněnou osobností, ztělesňovat nějakou vyhraněnou ideu či životní způsob. Všechno obrušuje své hrany, všechno se chce zalíbit všem. V čele tohoto trendu samozřejmě stojí komerční aktéři, obchodníci, kteří chtějí své zboží prodávat každému. Ale tento trend je obecný; a především velké politické strany - dříve každá reprezentující zcela vyhraněnou ideu - ze při honbě za voličem tlačí stále více do středu, stále více rozmlžují svůj ideový profil, aby nikoho neurazily, aby si přílišnou osobitostí neodradily nějakého potenciálního voliče.
Autor článku - poté co dokumentoval tuto všeobecnou tlačenici ke středu - zakončil své pojednání větou: "Aber diese Mitte ist leer." Tento střed je prázdný.
-------------------------------------
Tolik tedy úvodem. Obě tyto vzpomínky tedy potvrzují náhled politologa J. Pehe, že i česká strana Pirátů přejala tuto taktiku, a v honbě za voličskými hlasy ztrácí a vzdává svůj původně vyhraněný ideový respektive politický profil.
Ovšem - to všechno neznamená, že by ani pan Profant nemohl mít svou část pravdy. Překonávat pravolevé štěpení společnosti - to by byl bezpochyby sám o sobě velmi záslužný počin. A pokud by se opravdu podařilo vystavět most mezi o sobě protichůdnými politickými idejemi, dvěma protichůdnými životními koncepty, pak by to v žádným případě nebylo projevem ideové rozplizlosti, nýbrž naopak počinem výsostně osobitým. Ovšem: takovýto počin ideové syntézy, ten předpokládá a vyžaduje už skutečně vysokou míru politické, ale i osobní a myšlenkové vyzrálosti. Takovéto syntézy není dosaženo jenom tím, že se dohromady neorganicky pomíchají elementy z různých stran politického spektra. Kdo chce takovýto krok ideové syntézy podniknout se skutečnou přesvědčivostí, ten musí naprosto přesně vědět, co v každém kterém okamžiku činí, a proč.
Ještě jednou: nevyjadřuji se tímto nijak ke konkrétnímu charakteru české strany Pirátů. Nemohu vědět jestli v ní přece jenom nejsou natolik vyzrálé osobnosti, aby jim bylo možno uvěřit tento akt politické a ideové syntézy.
Nicméně byl bych v tomto ohledu přece jenom spíše poněkud skeptický.
Strana pro všechny je citát z Peheho článku. Piráti vstoupili do Snėmovny jako velmi ùzce profilovaná strana, v tom byla jejich síla a zajímavost. Jenomže nástup populismu, pád sociální demokracie a pravice, která se za dvacet let nic nenaučila a nic nezapomněla, z nich udělala jednu z mála šancí na odblokování trajektorie pádu. Jestli na víc než na odblokování, to už je jiná otázka.
Co se týče toho pravolevého štěpení, věcně Piráti jsou technooptimistickà a silnė ekologická levice s libertiánským rysem. To je opravdu něco hodně jiného než prázdný střed někdejších nėmeckých Svobodných. A nejsou to oni, kdo tu pojmy levice a pravice přivedl zu grunt.
"Prázdný střed" - tady se ale vůbec nejednalo o německé Svobodné, pane Profante. Přesně naopak: autor onoho článku chtěl ukázat na to, jak především velké politické strany (tedy v německých podmínkách konkrétně CDU/CSU na straně jedné, a sociální demokracie na straně druhé) stále více vzdávají svůj dřívější vyhraněný ideový profil, a v honbě za středovým voličem (který jak známo nakonec rozhoduje volby) se stále více tlačí do středu.
Tedy do středu ideově rozplizlého, kde se - přesně jako onen obchodník se svým komerčním zbožím - snaží zalíbit všem. A tak je v tom trochu konzervatismu a trochu pokrokářství, trochu ekologie - ale aby to zase průměrného voliče příliš nebolelo, příliš neomezovalo v jeho konzumních radovánkách, je v tom trochu sociálního zabezpečení - ale zase ne příliš, aby to také příliš nebolelo na daních, které by za daným účelem bylo nutno zvýšit.
Tento vyslovený "útěk do středu" je už natolik všeobecný, že volič - a to právě ten středový - si už opravdu musí hodně lámat hlavu nad tím, koho a proč vlastně volit, když jsou si především hlavní velké strany už téměř k nerozeznání podobné.
Což o to - tento posun k politickému a ideovému středu nemusí být vždy jenom něčím negativním; sám jsem během těch desetiletí mého pobytu v Německu mohl sledovat nemálo pozitivní změnu, kdy původně odporně konzervativní a zkostnatělá CDU kancléře Kohla, a ještě mnohem odporněji konzervativní a zkostnatělá CSU bavorského ministerského předsedy Strausse se postupem času přece jenom dokázaly transformovat v sice nadále v zásadě pravicově a konzervativně orientované, nicméně přece už mnohem snesitelnější, a někdy dokonce progresivnější partaje, nežli ještě v létech osmdesátých.
Na straně druhé ovšem sociální demokracie, která se původně samozřejmě profilovala jako neúplatný zastánce pracující třídy, ta spolu s touto honbou za středovým voličem ztratila velice mnoho ze své původní ideové vyhraněnosti. Samozřejmě, ona k tomuto kroku byla donucena objektivním vývojem, spolu s tím jak mizeli její tradiční voliči, klasická dělnická třída. Toto původní klasické dělnictvo se do značné míry proměnilo v profesně kvalifikovaného specialistu, o kterém už vůbec nebylo předem jisté, že se bude identifikovat se sociální demokracií. On sám se mnohdy právem může cítit jako příslušník (nižší) střední vrstvy, a odpovídajícím způsobem se také změnila jeho mentalita, jeho životní hodnoty. Sociální demokracie - pokud nechtěla zcela zaniknout - musela sledovat a následovat tento objektivní vývoj, musela tedy následovat tento pohyb svého voličstva k politickému a ideovému středu - ale za to zaplatila jak ztrátou svého původního ideového profilu, tak i ztrátou osobitosti. A - ztrátou osobností. Jestliže ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohla do svého čela postavit natolik výrazné osobnosti jako byl Willy Brandt nebo ještě i Helmut Schmidt, od té doby jsou její lídři fakticky jenom jedinou galerií ne-osobností. Jedinou určitou výjimkou byl Gerhard Schröder; ovšem ten se k sociální demokracii asi dostal spíše náhodou či omylem, ve svém nitru je to daleko spíše vyznavač pravicového způsobu života.
Ještě jednou tedy: tento "pohyb ke středu" za prvé nemusí být vždy jenom negativním procesem; za druhé je výrazem objektivního vývoje; ale to všechno nemění nic na tom, že je doprovázen ztrátou ideové vyhraněnosti, ztrátou osobitosti, zmizením výrazných politických osobností, a stavem jakési všeobecné politické i ideové rozmlženosti, rozplizlosti.
U Pirátů je důvodem ustupování od někdejší vyhraněnosti naskytnuvší se možnost vyhrát volby. Nic jiného.
Co se týče zde diskutovaných rozdílů mezi pravým a levým, případně ještě nějakým jiným členěním politických názorů občanů, k tom bych dodal toto: Není podstatné, co je levé, středové nebo pravé, důležité je, zda je to dobré. Tj., zda je to obecně dobré. Tedy dobré pro všechny.
Kdyby kriteriem vládnutí bylo obecné dobro, dávno by žádná pravice ani levice nebyla. Pravice by tu nebyla proto, protože tím, že vždy a všude na světě dělá politiku pro vyvolené, principu obecného dobra odporuje. Levice by tu pak nebyla proto, protože by neměla co bránit a čemu odporovat.
Až dospějeme my lidé k tomu, že sami ze sebe budeme toužit po dobru pro všechny a nikoliv po osobních či skupinových výhodách, pak teprve budou mít volby pravý smysl. Kdy to nastane? Nevím a neví to nikdo, ale bez uvědomění si nutnosti usilovat o dobro všech a nikoliv o dobro vlastní, to nebude nikdy.
Jiří Vyleťal
Ano, normálu pro Piráty. Blbé je, že jde zároveň o posun směrem, který bych nerad považoval za normální.
Tedy, pane Vyleťale, pokud mám být zcela upřímný, bývaly doby kdy jsem se také domníval něco takového. Tedy že člověk a společnost ze své přirozenosti směřují k dobru, tedy k všeobecné pospolitosti, dobré vůli a harmonii. A samozřejmě k všeobecné spravedlnosti v materiální oblasti.
Postavme otázku poněkud jinak, pane Vyleťale. Co je vlastně lidem důležitější: rovnost v příjmech, anebo vyhlídka na vyšší (vlastní) bohatství?
A když si otázku postavíme takto, hned uvidíme jak nejednoduchá je celá záležitost. Rovnost v odměňování jsme tu - víceméně - měli za socialismu. Cenou za toto rovnostářství ovšem byla zoufale nevýkonná ekonomika. A tak se lidé v naprosté většině rozhodli, že tržní ekonomika (i s celou její příjmovou a majetkovou nerovností) je jim pořád ještě milejší, nežli rovnostářství v chudobě.
A tady jsme u té pravice: ta nedělá jenom a pouze "politiku pro vyvolené" - nýbrž v prvé řadě politiku pro volnou tržní ekonomiku. Že z této volné tržní ekonomiky profitují především velcí hráči, to se rozumí samo sebou. Ale - nedá se v žádném případě tvrdit, že by role pravice byla jenom ryze parazitární. Dokud jedinou alternativou zůstane rovnost v nedostatku, do té doby bude i pravice mít přinejmenším částečnou pravdu, a tedy i částečnou legitimitu.
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Nějaké jednoduché "obecné dobro bez pravice" neexistuje; lidská společnost (a její produkční sféra) je extrémně složitý útvar, který není možno uřídit jenom pod vzletným heslem nějakého "obecného dobra".
Jiří Pehe soudí, že pokles volebních preferencí lze napravit čitelným chováním v souladu se skutečnou pirátskou identitou, identitou, „kterou lze nejlépe definovat jako levicově liberální“.
Právě v té levicově liberální identitě by se ale mohla skrývat ona skutečná příčina zmíněného poklesu pirátských volebních preferencí. Jeden doktor filosofie to vyjádřil docela pregnantně: „Nehodlám diskutovat o tom, co je to liberální levice -- z prostého důvodu, já to nevím.“
Nejen diskutovat - nemá dokonce smysl ani volit něco, o čem nevíte, co to je.
Liberálně levicoví Piráti proto v předžalobní výzvě vyzvali k omluvě za nepravdivé nařčení z úvah o uzákonění polyamorických vztahů (a následně tedy i adopcí dětí těmito skupinami)... Mikuláš Ferjenčík totiž nikdy v žádném smazaném rozhovoru pro magazín Lui o uzákonění polyamorických vztahů samozřejmě vůbec nemluvil, ten rozhovor nikdy nebyl smazán a magazín Lui samozřejmě vůbec neexistuje! V moderní společnosti totiž musí abstraktní sféra donutit jiné sféry, aby respektovaly její autonomii, a to přesto, že v jistém smyslu jde vždy o oblast studenou a neútulnou, která i v té nejbanálnější rovině klade na člověka zcela mimořádné nároky...
Piráti se tedy ze strategických důvodů odmítají chovat čitelně - v souladu se svojí (podle Jiřího Pehe) přirozeně levicově liberální identitou.
Z hlediska volebního úspěchu ale přesto mají značný potenciál přetáhnout i skalní (bývalé) příznivce Miloše Zemana a Andreje Babiše - prostě takové ty sentimentální voliče, kteří dodnes s pohnutím vzpomínají na slavné Andrejovo „všetci kradnú“ a pro které „mladý“ Miloš Zeman s akcí „čisté ruce“ představoval určitý symbol naděje na nový spravedlivý lepší svět. Tohoto sentimentálního voliče pirátský program nejspíše osloví - ak ho však namiesto toho nepritiahne nenápadný pôvab Šľachty, na kterého si - stejně jako ostatně i na ty Piráty - musí každý padouch dát opravdu setsakramentský pozor!
A jak se vyhnout stejnému zklamání? Třeba takhle:
Vážený pane Poláčku,
myslím, že kdybyste se pravdivě podíval na důsledky tržního, tedy toho pravicového hospodářství, dospěl byste k závěru, že jej za lepší než to tzv. socialistické považovat nelze. Jen uvažte dnešní dluhy, kam jen oko dohlédne a kdyby to bylo málo, tak k tomu přidejte dnešní nemožnost pořídit si vlastní bydlení.
Teď ještě k tom obecnému dobru. Víte, my bychom pořád chtěli lepší svět, ale sami lepší být nechceme. Pořád si myslíme, že si lepší svět zařídíme lepší administrací, lepšími ideovými koncepty, případně že nám ten lepší svět zajistí zázrační a spásonosnými silami obdaření vůdci. Jenom ne začít u sebe.
Jenže to všechno je omyl. Svět bude lepší tehdy, až my budeme lepší. A proto to jediné, o co má smysl se snažit, je to dobro pro všechny.
Váš Jiří Vyleťal
Ono jde o to, co je rovnostářství.
Podle mé zkušenosti byl komunistický režim ledacos, ale nikoli rovnostářský. Rozlišoval členy strany a ty ostatní, ve formálně beztřídní společnosti diskriminoval bezohledně lidi podle třídního původu a bezohledně prosazoval preferenci těžkého průmyslu před spotřebním a vytvářel tak vrstvu šmelinářů a veksláků. Ideologicky lhal o společenském vlastnictví výrobních prostředků, fakticky vytvořil privilegovanou vrstvu, která disponovala rozhodovacími právy k těmto prostředkům a privilegovaným přístupem k využití hospodářského výsledku.
Mimoto byl ten režim nacionalistický a skrytě rasistický.
Rovnostářství levice se týká rovné šance na vzdělání, lékařskou péči, šance na důstojné prožití stáří, spotřebitelskou rovnost, rovnost vlastnických forem, rovnost v rozkládání ekologických břemen atd.
Svět bude, pane Kolaříku, lepší, až my budeme lepší (s tím se dá souhlasit bez výhrad). To znamená, že svět bude lepší, až Vráťa bude lepší, až Vy budete lepší, až já budu lepší... Prostě to dobro pro Vráťu je dobrem pro všechny lidi, chápete, pane Kolaříku?
(Když nebudeme chtít dobro pro Vráťu [nebo Vráťa pro nás], tak nebudeme lepší ale horší - to znamená - i svět bude horší, takže dobro pro Vráťu je určitě dobrem pro všechny lidi.)
Ten omyl pak jednoduše vzniká z toho, že nechápete dobro jako nedělitelné - že dobro pro Vráťu vidíte jako zlo pro sebe...
[U antiliberálních globalistů (to jsou ti, co si říkají „liberální levice“) je tomu zase přesně naopak: ti právě chápou dobro pro sebe jako nedělitelné.]
Však já jsem, pane Profante, výslovně učinil tu výhradu, že rovnost v odměňování jsme tu "víceméně" měli za socialismu. Je samozřejmé, že skutečná příjmová (ani majetková) rovnost tu neexistovala.
Za druhé: tuto "víceméně rovnost v odměňování" jsem vztahoval výlučně na čistě produkční sféru. Neboť se tady jednalo čistě o tu otázku, který ekonomický systém motivuje k vyššímu pracovnímu výkonu, respektive vůbec k vyšší efektivitě produkce. Socialistická produkce trpěla právě tím, že zde neexistovala (téměř) žádná souvislost mezi reálným výkonem a mezi odměnou za ní. Produkovalo se pro plán, nikoli pro trh. Právě proto prováděl Ota Šik v osmašedesátém svou ekonomickou reformu - aby se opět obnovily přirozené tržní mechanismy, aby se obnovila reálná relace mezi výkonem a odměnou.
Že se i v socialismu - mimo oficiální ekonomiku - vytvářely struktury černého trhu, to jenom svědčí o tom, jak byl celý systém plánovaného hospodářství umělý; tento černý trh (tedy veksláci, řezníci apod.) nebyl ničím jiným, nežli živelným obnovováním přirozených tržních vztahů.
Pane Profante, tak mě napadlo, co by k Vašim představám o tom, v čem spočívá rovnostářství levice, asi řekl Karel Marx. Zopakujme si napřed Váš seznam:
"Rovnostářství levice se týká rovné šance na vzdělání, lékařskou péči, šance na důstojné prožití stáří, spotřebitelskou rovnost, rovnost vlastnických forem, rovnost v rozkládání ekologických břemen atd."
"Rovnost vlastnických forem": tady by Marx řekl nejspíš něco v tom smyslu, že tato "rovnost vlastnických forem" za podmínek přetrvávajícího kapitalistického produkčního způsobu je asi tak to samé, jako do toho samého výběhu pustit slona, tygra a ovci - s tím že každý nich má "rovné právo" na svou existenci. Je možno si asi živě představit, jak by to dopadlo. Kapitalismus ze své samotné podstaty připouští pouze soukromovlastnické produkční formy - neboť jen ty jsou kompatibilní s jeho podstatou. Jiné vlastnické formy samozřejmě nejsou zakázány; ale buďto mohou přežívat jenom v okrajových částech ekonomiky, které jsou pro velký kapitál nezajímavé; anebo mohou mít sice formálně jinou vlastnickou formu (družstva), ale ve skutečnosti fungují plně v logice kapitálu, prostě jako kolektivní soukromý vlastník.
"Rovnost v rozkládání ekologických břemen" - no ano, zkusme si představit tuto "rovnost" mezi americkým miliardářem který si za své peníze může kdykoli nechat vytvořit umělé, ekologicky čisté prostředí - a mezi obyvatelem nějakého polynéského ostrůvku, jemuž půdu pod nohama čím dál tím více zaplavuje stoupající hladina moří.
"Šance na důstojné prožití stáří" - pane Profante, tady by Marx odpověděl, že za podmínek kapitalismu n i k d o neprožívá důstojný, skutečným lidským smyslem naplněný život - protože jak celý profesní, tak ale i společenský život je ovládán slepými a stupidními mechanismy kapitálu a nepřetržité honby za ziskem.
"Spotřebitelská rovnost" - tady jsme zase u toho miliardáře a u dejme tomu pracovníka dejme tomu v odpadním průmyslu, jak o tom před časem přinesla reportáž S. Uhlová; jakou "spotřebitelskou rovnost" tady může vytvořit (umírněná) levice? Pošleme toho miliardáře pracovat k třídícímu pásu s odpadky?...
"Rovné šance na lékařskou péči"? - A jak pak, když špičková medicína pro všechny je neufinancovatelná; a ten miliardář bude vždycky mít jaksi mnohem vyšší možnosti si ji na soukromé klinice zaplatit?
Tak něco takového by asi, pane Profante, k Vašim představám o "levicové rovnosti" řekl Karel Marx.
Pane Vyleťale, je sice sympatické že se snažíte produkční sféru podřadit mravním kritériím (něco takového ostatně provozoval i samotný Marx); nicméně opravdu není dobré tyto dvě sféry navzájem zaměňovat.
Já jsem v žádném případě netvrdil že kapitalismus je nějaký humánnější či mravnější systém nežli byl socialismus; já jsem jenom konstatoval dvě holá fakta:
1. kapitalistická ekonomika je ve svém souhrnu mnohem efektivnější nežli socialistická
2. naprostá většina lidí dá přednost bohatému kapitalismu před chudým socialismem.
To jsou dvě holá fakta, s kterými prostě nepohnete.
Vy můžete moralizovat jak chcete - ale budete znovu a znovu narážet na tuto zeď, že lidé vždy upřednostní fungující ekonomiku před mravními apely.
„Narážet na tuto zeď“ se mi, pane Poláčku, zdá docela logické: funkční ekonomika přece zajišťuje každý jednotlivý lidský život „v tuto chvíli“, zatímco kultura a morálka (respektive jejich vývoj) zajišťuje trvání lidského života do budoucna - přes hranice generací (v hranicích životaschopné kultury). Pokud není život zajištěn „pro tuto chvíli“, nemůže být zajištěno ani jeho trvání do budoucna.
Konflikt „této mé chvíle“ a „budoucnosti lidstva“ se pak zvláštním způsobem zrcadlí v paradoxu liberalismu (dnes už „liberalismu“).
ano, umím si docela představit, co by řekl Marx. Ten pán je ale bezmála stopadesát let po smrti a ono se od těch dob ledacos změnilo. Například zmizel kapitalismus, jak ho znal.
Víte, problém je v tom, že já považuji i miliardáře za lidi. Dobře, možná si zaplatí hrstka lidí exklusivní lékařskou péči, strach ze smrti, bolesti a nemohoucnosti je něco bytostně lidského -- budiž jim to přáno, pokud tím nezabrání přístupu k té co nejlepší obecně dostupné péči ostatním lidem. Princip rovnosti to sice morálně zraňuje, ale neruší.
To. oč jde, je ukrotit lidi, kteří by na rozdílech v kvalitě zdravotní péče chtěli vydělávat a nejlépe s dotací z všeobecného pojištění -- toto ukrocení je sice těžký a nekončící, leč realistický politický úkol.
Co se týče té šance na důstojně prožité stáří -- opravdu ho prožíváte -- resp. prožíváme, i já jsem už před časem překročil práh velebného kmetství -- tak strašně nedůstojně? V této zemi máme sice na ministerstvu sociálních věcí hloupou a asociální ministryni, ale i její návrh reformu by do stavu hmotné nedůstojnosti uvrhl "jen" přibližně 15% důchodců, tedy víceméně by konzervoval současný stav.
A ano, pochopil jsem, že se Vám jedná o rovnost v odměňování. A vědomě jsem takovou "marxistickou" redukci svým výčtem odmítl. Jsem ovšem docela idealisticky přesvědčen, že i tuto nerovnost je potřeba silně korigovat. Trpím například utkvělou představou, že náměstek ředitele ztrátového dopravního podniku není společensky desetkrát produktivnější než středoškolský učitel matematiky a nevím proto, proč by měl mít desetkrát větší příjem. Právě tak si nemyslím, že bychom měli ještě horší lidi v Radě ČT, kdyby nedostávali odměnu blízko průměrné mzdě.
Myslím, že mne nemotivuje závist, pokud jsem přesvědčen, že člověk, jenž si může obrok kupovat auta za několik milionů a vlastní čtyřicet nemovitostí, může odvádět na dani z příjmu odvádět třicet procent (ostatně v době největší prosperity USA bylo to zdanění bohatých vyšší).
Prostě bych řekl, že tu je pro posílení rovnostářství zatraceně moc prostoru.
Vážený pane Poláčku,
docela bych Vám přál, abyste si jednou dovolil překročit hranici, za kterou se Vám nechce. To byste pak Vaše dvě tvrzení mohl poněkud poopravit.
Takže k Vašim dvěma tvrzením:
V čem je prosím Vás ta kapitalistická ekonomika efektivnější než ta socialistická? V tom vytváření dluhů překračujících každou míru, ať už státních či soukromých? V bezdomovectví a sociálních rozdílech nad všechny představitelné meze? V hazardem zničených lidských existencích? V množství lidí umírání skrze drogovou závislost? V ničení životního prostředí prostřednictvím do nekonečna narůstajícího konsumismu? V tempu masově vyráběné pakultury? V obchodování se vším, na prvním místě se zbraněmi určenými k zabíjení lidí?
A potom, o jakém bohatém kapitalismu tu mluvíte, pane Poláčku? Kdo je v tom kapitalismu vlastně bohatý? Lidé nevydělávající na práci druhých to nejsou, lidé v neprivilegovaných postaveních také ne, poctivkové nikam se netlačící rovněž ne, ženy v domácnosti už vůbec ne, lidé ve služebných a pečovatelských profesích rovněž ne, armáda nezaměstnaných také ne, tak kdo vlastně? Podnikatelé, šíbři všeho druhu, pohádkově placení sportovci a demoralizaci šířící celebrity? Nemyslíte, že „elity“ jsou na tom elitně vždy a všude a tedy také a především v kapitalismu?
Nevím, pane Poláčku, čemu by naprostá většina lidí dala z těch dvou možností, které tu uvádíte – bohatý kapitalismus a chudý socialismus – přednost, ale vím jediné: že před takovou volbou žádná naprostá většina nikdy nestála a stát ani nebude. A víte proč?
Protože žádný bohatý kapitalismus nikdy nebyl a nebude. Je a byl vždy jen kapitalismus, ve kterém jedni bohatnou a druzí chudnou.
A u socialismu je to tak, že pokud ten socialismus socialismem opravdu je, tak chudobu i bohatství vylučuje. Vždyť už z definice socialismu je jasné, že jde (má jít) o systém ohlížející se na všechny složky society, tedy společnosti. O československém socialismu se rozhodně nedá říci, že byl chudý, tedy že zde žili lidé v chudobě. Kdo toto tvrdí, bud záměrně lže anebo zde nežil.
Čímž ani v nejmenším neříkám, že to, co tu za tzv. „socíku“ (což tedy socialismus v tom dobrém slova smyslu vůbec nebyl), bylo dobré. Nebylo. V té podobě, jaké tu socialismus tehdy byl, neměl opravdu naději na další, ne-li málem věčné trvání. Jenže tou nadějí kapitalismus s naprostou jistotou není.
Váš Jiří Vyleťal
Mé odpovědi začnu panem Vyleťalem.
Ještě jednou, pane Vyleťale, věc je naprosto jednoduchá: kdyby lidé opravdu upřednostňovali socialismus před kapitalismem, naprosto nic by jim nebránilo, aby své hlasy houfně odevzdali komunistům, případně sociálním demokratům - a vzápětí bychom tu nějaký ten způsob socialismu měli. Jenže - každé a další volby ukazují, že lidé z jakýchsi nepochopitelných důvodů v naprosté většině své hlasy odevzdávají stranám, které se hlásí k tržní ekonomice, a tedy ke kapitalismu.
To je všechno. Tohle a právě tohle je holá realita.
Co se "bohatého kapitalismu" a "chudého socialismu" týče: ale samozřejmě, že za kapitalismu žije část populace v chudobě. Ale - nenamlouvejme si že tomu v socialismu bylo nějak příliš jinak. V každém případě jsem v socialismu viděl mnohem více lidí vybírat popelnice, nežli v (německém) kapitalismu. (Jak je tomu v současném Česku si netroufám odhadovat.)
A pokud jste toho názoru, že to co jsme zažili v minulosti nebyl "pravý" socialismus: samozřejmě že to nebyl ten socialismus jaký podle marxistické teorie měl být; jenže právě tohle je ten kardinální problém, jak zrealizovat ten "pravý" socialismus. A to především znamená: na jaké ekonomické základně. Na základě "společného vlastnictví"? - Tohle byl právě ten naprosto stagnující a zahnívající "reálný socialismus". Tak tedy na základě ekonomiky tržní? - Jenže pojem "svobodná tržní ekonomika" není nic jiného nežli eufemismus pro docela obyčejný kapitalismu.
Právě to je ten zásadní problém před kterým lidstvo stojí v současné epoše svého vývoje: kapitalismus (ryzí) se sice mravně přežil; ale pořád se ještě nenašlo nic čím by bylo možno ho nahradit.
Pane Nusharte, v zásadě máte samozřejmě pravdu, že ekonomika je vůči kultuře prioritní (Marx by Vám za tento náhled vyslovil plnou pochvalu).
Problém je ovšem ten, do jaké míry je možno jako "funkční" označit takový typ ekonomiky, který by se nacházel v trvalém rozporu s dosaženým stupněm kulturního vývoje lidstva.
Vezměme si extrémní příklad: dejme tomu že by se zjistilo, že pro moderní ekonomiku je přece jenom nejefektivnější systém otrokářství.
A tady by se pak stavěla otázka: je to, co je v bezprostředním smyslu nejefektivnější pro ekonomiku, pro holou produkci, stejně tak nejefektivnější pro samu společnost, pro celý komplex její existence, jejího života?...
Asi se tady spíše rozhodneme pro odpověď, že tomu tak není. A že pro společnost je nakonec lepší a i celkově efektivnější, když se smíří s určitým poklesem ekonomické efektivity, když na straně druhé získá v oblasti - obecně řečeno - kultury společenských a mezilidských vztahů.
A přesně tohle je i dilema současného liberalismu respektive neoliberalismu: neoliberalistická produkce je nejefektivnější v bezprostředním ekonomickém smyslu: podnikatelům-kapitalistům umožňuje maximalizovat výtěžnost svého kapitálu, a nebrat přitom žádné ohledy na "lidský faktor". Tedy: přijímat a zase propouštět zaměstnance podle momentálních potřeb, zbavovat se bez omezení těch kteří už nemohou podávat maximální výkon, tlačit mzdy směrem dolů.
Ovšem - i kdybychom zůstali jenom u čistě materiálních záležitostí, to co zvyšuje efektivitu jednotlivého kapitalisty, to na straně druhé zvyšuje náklady celospolečenské; například na vyplácení podpory v nezaměstnanosti těm propuštěným. A z hlediska oné "kultury vztahů": tvrdý neoliberalismus svým cynickým materialismem stále více vytěsňuje i poslední zbytky humanistického cítění v kapitalistické společnosti. Což si přece jenom moderní společnost nenechá jen tak bez dalšího líbit. Viz onen příměr s otrokářstvím.
Takže všeho všudy zde trvá onen boj mezi ekonomickou efektivitou (neoliberální) produkce, a mezi přece jen neuhasitelnou potřebou společnosti po humánním způsobu vlastní existence.
Ještě dodatek: dilema současného světa spočívá právě v tom, jestli se dokáže vědomě a odpovědně (a většinově) rozhodnout pro určité snížení ekonomické produktivity (a tedy vlastní životní úrovně), a za tuto cenu přece jenom vytvořit nějakou formu socialismu - tedy společnosti nejen pospolité a solidární, ale (a to především) kulturní a skutečně humánní.
Pane Profante, je sice pravda že Marx je už 150 let po smrti a že dnešní kapitalismus nemá už tu podobu jako měl v jeho době; nicméně podstata kapitalismu (tedy tlak na neustálou maximalizaci kapitálu) je tu naprosto stejná jako tehdy. Když tygra z džungle přemístíte do cirkusu, bude sice bezprostředně o něco ochočenější - ale proto ještě nepřestane být šelmou, která kdykoli může dostat chuť trhat lidské maso.
Ostatně, to co se Marxových teoriích dnes už jeví být přežilé, to bylo fakticky chybné (respektive pouze jednostranně pojaté) už tehdy. A naopak: že především jeho teorie "odcizení" mají naprosto nezměněnou platnost i pro současný "ochočený" kapitalismus, na tom se shoduje naprostá většina autorů ze společenskovědní oblasti. (Ovšem že s výjimkou těch pravicových.)
Jen tak mimochodem: zrovna pro nejbližší dobu chystám na svém webu uveřejnit článek s názvem "Marx a dnešek". Takže vše bližší bude pak k nalezení tam.
-------------------------------------
"Miliardář je také člověk" - ale to jsem v žádném případě nezpochybňoval, pane Profante. (Je ovšem dost lidí v - radikální - levici, kteří to vidí jinak.) Tady se ale jedná o něco naprosto jiného.
Barbara Streisandová se jednou vyjádřila na adresu amerického reklamního průmyslu: "Naše reklama mi přijde dost schizofrenní. Na jedné straně nám radí, jak si naprat nácka. Na straně druhé, jak zhubnout."
Toto až geniálně výstižné hodnocení slavné americké herečky a zpěvačky ovšem vystihuje schizofrenní charakter nejen (kapitalistické) reklamy, nýbrž celého kapitalistického způsobu života vůbec. Na jedné straně je ze všech sil propagováno něco, co na straně druhé platí jako škodlivé a zavrženíhodné.
A přesně do této schizofrenie jste se uchytil i Vy, pane Profante. Na jedné straně chcete zdaňovat miliardáře - ale na straně druhé jste přinejmenším akceptoval ten produkční způsob, který nevyhnutelně vede jak ke kumulaci obrovských majetků, tak i k neuhasitelné touze těchto miliardářů si své majetky neustále zvyšovat.
Respektive Vy chcete (dozajista právem) trestně stíhat zkorumpované ředitele nemocnic, kteří si prostředky určené pro léčbu pacientů odvádějí do své vlastní kapsy; ale zároveň tyto ředitele zasazujete do reálného společenského rámce, kde právě osobní prospěch a egoismus jsou fakticky těmi nejvyššími reálnými hodnotami.
Zkrátka, pane Profante: jestliže akceptujete kapitalismus (tedy produkční a životní způsob založený na "naprání si nácka") - pak se už jenom marně budete snažit lidem vysvětlit, že lepší je přece zhubnout. To je pak už jenom marná snaha hasit požár, který je z druhé strany stále přiživován přiléváním dalšího a dalšího paliva.
-----------------------------------
"A ano, pochopil jsem, že se Vám jedná o rovnost v odměňování" - ale pane Profante, právě že jste to pochopil naprosto špatně. Já jsem v daném případě jenom ukazoval, že Vaše snahy po snížení sociálních nerovností za podmínek kapitalismu jsou předem odsouzeny k neúspěchu. Ale mně se jedná o něco naprosto jiného. Napsal jsem jasně, že se nejedná pouze o "důstojné stáří", nýbrž o důstojný a humánní způsob celé společnosti. To jenom Vy - jakožto sociální demokrat - všechno omezujete jenom na čistě materiální stránku. Tedy na limitovaný katalog ryze sociálních opatření. (Sociální demokracie je v daném smyslu vlastně mnohem materialističtější než celý Marx.)
Co já mám na mysli tím "důstojným a humánním způsobem života společnosti"? - Shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech napsal text o tom, co je pravý humanismus a pravá svoboda podle Marxe: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/socialisticky-humanismus-kontra-princip-samospravy/
Bezprostředně se tam sice jedná o jiné téma (zaměstnanecká samospráva); ale v každém případě podkapitola "Marxovo pojetí svobody" pojednává o zdejším tématu, tedy o pravé svobodě a pravém humanismu. A tedy - o skutečně důstojném životě lidské bytosti. Ať už je tato v důchodu, anebo teprve na počátku své profesní a životní pouti.
„... Jenže - každé a další volby ukazují, že lidé z jakýchsi nepochopitelných důvodů v naprosté většině své hlasy odevzdávají stranám, které se hlásí k tržní ekonomice, a tedy ke kapitalismu.“
A což teda ty volby zrušit, nebo je udělat alespoň třeba korespondenční,
ale možná raději přes internet (jak to navrhují Piráti) ... prostě udělat ty volby nějaké takové, jako v Bělorusku. Pak by ten pravý socialismus šel zrealizovat velmi jednoduše, protože by už nebylo potřeba se ptát, jestli ho někdo chce.
Ano, žijeme v situaci plné rozporů. Ovšem Babra Streisandová si navzdory reklamě uchovala do vysokého věku nejen půvab, ale i zdraví. Takže to, co nazýváte schizofrenii, nemusí být zase tak fatální.
A co se té mé schizofrenie týče -- přijde mi schizofreničtější říkat: Aniž bychom tygra odpravili může dojít jen k dílčím změnám a budeme si muset stále dávat pozor, aby nám nekousl ruku. Proto je lepší ho nechat běhat mezi námi svobodně a požírat lidi (tedy to Vaše pochopení pro pravici). Koneckonců bude žrát hlavně staré a nedužívé, kteří utíkají nejpomaleji, takže to bude ve prospěch ozdravení lidského rodu.
Vlastně promiňte, to poslední jsem Vám už podstrčil -- takže bez metafor: bude efektivně vyrábět stále více s minimálními výrobními náklady, tudíž bude velmi efektivně ničit životní prostředí a produkovat na jedné straně luxus a na druhé extrémní chudobu.
Kdepak, abych ho krotil. To bych akceptoval jeho existenci -- zatímco když mi jen ukousne ruku, mohu ho při tom hrdě negovat -- byl bych schizofrenní.
Vážený pane Poláčku,
tak už jenom ve stručnosti.
S tím, co si lidé mohou a nemohou volit, resp. smí a nesmí volit – např. ten socialismus - je to dost jednoduché. Jistě znáte toto pořekadlo: „Kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili.“ Mohl jste se o tom naživo přesvědčit před nějakými deseti lety, když si Řekové zvolili Tsiprase a odmítli diktát Trojky. A ještě něco. Nepochybně si pamatujete na Pražské jaro 1968. O kapitalismu tehdy nikdo nesnil a ani ho nechtěl. A pokud si vzpomínáte na první měsíce po listopadu 1989, ani tehdy v Československu nikdo po kapitalismu nevolal.
A to vybírání popelnic za někdejšího rádobysocíku? Ano, taky jsem to občas viděl. No teď vídávám lidi bez domova kdykoliv vytáhnu paty ven. A v zimě ty lidi tolik nevidím. Umírají venku mrazem.
Takže tolik asi k tomu dle Vás bohatému kapitalismu.
Dobrou noc a loučím se z debaty, Jiří Vyleťal
Tak pan Vyleťal se nám loučí z diskuse - jako obvykle, když mu dojdou věcné argumenty.
Přitom - v jednom ohledu má docela pravdu, totiž v totiž ve své skepsi vůči institutu takzvaných "svobodných voleb". Tyto volby skutečně mohou fakticky změnit jenom velmi málo; ale to má příčiny které pan Vyleťal nevidí a vidět nechce.
On proto zůstává polapen v neřešitelném protimluvu, když na jedné straně tvrdí že lidé kapitalismus nechtějí (a touží prý po socialismu), a na straně druhé tito lidé tyto své údajné touhy a přání vůbec nijak nedávají najevo. (Proč nedají alespoň m a n i f e s t a č n ě znát tento svůj odpor vůči kapitalismu a touhu po socialismu?...)
Ale jak řečeno, samotná skutečnost je někde jinde. Ano, tyto takzvané "volby" skutečně nezmění nic - nic podstatného, a to prostě z toho důvodu, že systém sám, dokud v zásadě funguje (a dokud dokáže uspokojit především materiální potřeby a touhy lidí), ve svém smyslu ovlivňuje a formuje i myšlení a touhy naprosté většiny členů dané společnosti. Právě toto je vlastním jádrem Marxovy centrální téze o určujícím postavení tzv. "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě". Lidé (ve své rozhodující většině) nemyslí jinak, nežli jaké je jejich bezprostřední materiální bytí. Existují jenom malé, v zásadě okrajové skupinky takových, kteří se dokáží přenést přes tento systémově imanentní způsob myšlení, uvažování, ale i chtění; kteří svou osobnost dokáží postavit na vlastní, autonomní základ.
Tato priorita materiální základny nad společenskou nadstavbou ovšem velice oslabuje další argumenty pana Vyleťala. Tedy ty, že za prvé v roce osmašedesátém, za druhé v roce 1989 si většina lidí nepřála kapitalismus. - No ano, nepřála; jenže by jeho restauraci stejně nedokázala zabránit. Chod dějin totiž bývá pravidelně mnohem silnější, nežli subjektivní názory a přání lidí.
Je dost škoda že diskusní fórum strany Levice je uzavřené; zrovna v těchto dnech tam probíhá dost intenzivní diskuse právě na téma Pražského jara, a právě tady jsem ukazoval, že tehdejší Šikovy ekonomické reformy směřovaly k vytvoření klasické tržní ekonomiky, a tedy fakticky k restauraci kapitalismu. Ano, nikdo si tento kapitalismus nepřál; ale kdyby nepřijely tanky a reformní proces nezastavily, právě tento kapitalismus by byl nevyhnutelným výsledkem reforem. Ještě tak v nejlepším případě by se jednalo o nějaký "švédský socialismus", který ovšem sám není ničím jiným nežli kapitalismem, jenom s poněkud vyšší mírou sociálně motivovaného přerozdělování.
A po Listopadu 1989? - No ano, podle výzkumu veřejného mínění si ještě v prosinci jenom pouhá 3 procenta přála návrat kapitalismu. Ovšem: stejně tak jenom naprostá minorita (tuším že nějak kolem 15 procent) si přála zachování dosavadního socialismu. Největší část populace se rozdělila na dvě přibližně stejně velké skupiny, které si sice obě přály n ě j a k ý m způsobem zachovat socialismus - ale zásadně reformovaný. Přičemž ovšem tyto reformy nevyhnutelně zahrnovaly výkonnou tržní ekonomiku západního typu.
A pak platí naprosto to samé co už bylo řečeno v souvislosti s rokem osmašedesátým: jakmile je zde volná tržní ekonomika, pak je zde automaticky i kapitalismus. Takže i tady by naprosto jednoznačně platilo: bez ohledu na to co si lidé sami subjektivně přáli (respektive jaké si v té době ještě pěstovali iluze o možnosti spojení socialismu s tržní ekonomikou), nakonec by je objektivní vývoj prostě převálcoval. Jakmile se domácí ekonomika otevřela zahraniční konkurenci, musela přejít na kapitalistický modus produkce - protože jinak by v této konkurenci neobstála, a upadla by zřejmě do ještě většího rozvratu nežli za starého socialismu.
Vážený pane Poláčku,
loučím se vždy jenom proto, protože ze zkušenosti vím, že dále už bude následovat jenom mlácení prázdné slámy, opakování tisíckrát popsaného a ignorování tisíckrát prokázaného.
Váš Jiří Vyleťal
Pane Vyleťale, mohl byste uvést nějaké konkrétní příklady toho, kdy já údajně ignoruji něco "tisíckrát prokázaného"?...
Daleko spíše se naopak jeví, že jste to právě Vy, kdo soustavně ignoruje realitu, a na její místo staví své vize jakéhosi prvokřesťanského socialismu.
Ale ano, pane Poláčku mohu. Vždyť jsem o tom před pár vstupy psal.
Psal jste, o bohatém kapitalismu. Považujete tedy kapitalismus za bohatý a to i přesto, že v takové České republice je přes sto tisíc lidí bez domova, což je tedy skutečnost stotisíckrát prokázaná. Dalším případem jsou dluhy, rodiče namající na oběd pro děti atd. To vše rovněž prokázané ve statisících. A to jsme jen v ČR.
A Vy toto vše – co je tisíckrát a vícekrát prokázané - natolik ignorujete, že pokládáte kapitalismus za bohatý. Vy si totiž, pane Poláčku, pletete kapitalismus s kapitalisty a to ostatní, co do kapitalismu zákonitě patří, nevidíte.
Váš Jiří Vyleťal
Dvě drobné opravy:
a) Vy jste neprokázal, že by Šikovy reformy vedly k restauraci kapitalismu.
Mohl jste to nanejvýš tvrdit a mohl jste poměrně přesvědčivě ukazovat na tendence, které byli v Šikových -- ostatně dosti vágních -- návrzích obsaženy.
Vzhledem k existenci jugoslávského modelu a deseti procentům výroby produkované soukromými vlastníky v NDR nelze ovšem obecně tvrdit, že poměrně silné tržní prvky v ekonomice s převahou veřejného vlastnictví výrobních prostředků vedou nutně k prosazení dominance kapitalismu.
b) Ano, ve výzkumech veřejného mínění se řekne ledacos. ten mytický, vždycky z druhé ruky odkazovaný výzkum ze Sametovéí revoluce neznám, ale vím, že na počátku prosince 1989 bylo jasné jen jediné -- masivní množství lidí nechtělo dále vládu komunistické strany a bolševický režim.
Na druhou stranu, když nedávno zesnulý Mirek Pauza chodil tehdy na demonstrace s transparentem: "Za demokratický socialismus", působil docela exoticky a většinou se stával centrem diskusí, ve kterých okolí o významu toho hesla nikdy nepřesvědčil.
Před Špalíčkem stávala tehdy dvojice, on a ona, tak kolem padesátky, s cedulí "1968-- pak červeně škrtnuté roky 70 - 88 -- 1989". Jednou jsem se při pohledu na ni pousmál a ti dva začali diskutovat. Argument, že kdybych přijal ten škrt, bylo mi zase osm let a musel bych zapomenout na něco, na co se zapomínat nemá, je zjevně uvedl do rozpaků: nepochopil jsem je, jim přece jde o ideovou návaznost. Bylo mi jich líto, protože se kolem nich vytvořil okamžitě hlouček lidí s hodně nesouhlasnými reakcemi (pro ty, kteří to nepamatují, revoluce je nepřetržitá diskuse na ulicích a kdekoli).
Tak podle pana Vyleťala (který mi vytýká že ignoruji fakta) je v ČR "přes sto tisíc lidí bez domova"; což je prý "skutečnost stotisíckrát prokázaná".
Tak se podívejme na reálná fakta: https://www.mpsv.cz/-/kolik-zije-v-cr-bezdomovcu-vyzkumny-ustav-prace-a-socialnich-veci-predstavil-zavery-rozsahleho-pruzkumu - a zjistíme snadno, že "stotisíckrát prokázané" tvrzení pana Vyleťala je čtyřikrát nadsazené. Tedy ze tří čtvrtin nepravdivé.
Pane Vyleťale, ještě jednou: naprosto nikdo nepopírá, že za kapitalismu existuje chudoba. A že je zde velmi mnoho chudých lidí. Ušetřete si (a nás) prosím už jednou s neustálým opakováním tohoto argumentu. Opakuji ještě jednou: tento fakt nikdo nepopírá.
Ale: tato chudoba podle objektivních sociologických výzkumů zahrnuje (je to naprosto přesně spočítáno) 14 procent populace.
Zatímco my tady hovoříme o naprosto rozhodující v ě t š i n o v é části populace. A i tady dokládají statistické údaje naprosto jednoznačně: životní úroveň této většinové populace (velmi snadno měřitelná například na vybavení domácností) od konce socialismu a od zavedení tržní (a tedy kapitalistické) ekonomiky víceméně kontinuálně stoupá. A právě tohle je ten základní důvod (vedle osobní a politické svobody), proč tato rozhodující většina společnosti vždy raději přijme kapitalismus, i se všeho jeho majetkovými nerovnostmi, nežli aby riskovala návrat do dob reálného socialismu.
Ostatně, v Alarmu před časem vyšel článek, rozebírající důvody, proč český národ (tradičně tendující k družstevním a podobným formám vlastnictví) se na počátku devadesátých let natolik bez odporu smířil s nástupem neoliberální ekonomiky, včetně privatizování státních podniků.
Bezprostřední příčinou byla řada afér s tunelováním státních podniků jejich manažery. Zřejmě tehdy lidé definitivně pochopili, že státní vlastnictví nikdy nemůže fungovat skutečně efektivně - právě proto že nemá žádného konkrétního vlastníka (což byl centrální problém už za socialismu). A že je tedy nakonec lepší tyto podniky dát do rukou soukromých podnikatelů.
A ke konci svého článku jeho autor konstatuje, že tyto družstevní (tedy potenciálně socialistické) formy vlastnictví dnešní české populaci už prakticky nic neříkají; lidé jich nemají zapotřebí, nevidí v nich pro sebe žádný prospěch, a naopak by jim daleko spíše přišly ekonomicky riskantní.
Pan Profant:
Ad a) Já jsem doložil (a to citátem ze samotného Šika, a ostatně je to notoricky známá věc), že cílem československých ekonomických reforem roku osmašedesátého bylo obnovení tržního prostředí. Tedy klasické tržní ekonomiky, inkluzive momentu konkurence. A volná tržní, konkurenční ekonomika, to je fakticky jenom eufemismus pro kapitalismus. To že si tehdejší reformní politikové tento fakt nedokázali uvědomit (respektive nechtěli přiznat?...) svědčí jenom a pouze o tom, že oni dali do pohybu procesy, jejichž podstatu vůbec nedokázali nahlédnout.
Vámi zmiňovaná produkce v NDR a v Jugoslávii je irelevantní: v žádném z obou případů se nejednalo o skutečnou tržní ekonomiku (už vůbec ne v NDR).
Ad b): podařilo se mi najít výsledky onoho výzkumu veřejného mínění z prosince roku 1989. Takže:
- pro návrat ke kapitalismu: 3 procenta
- pro demokratický socialismus: 41 procent
- pro "něco mezi tím": 52 procent.
Tento obraz je tedy sám o sobě dost rozporuplný; bezpochyby v té době lidé ještě měli "v hlavách" mnoho socialistických představ. A samozřejmě že nejmilejší by jim byla nějaká kombinace socialistických jistot (především jistoty zaměstnání), a výkonné tržní (kapitalistické) ekonomiky.
Jenže: reálný vývoj ukázal že právě takováto kombinace možná není. Že je nutno se rozhodnout buďto pro socialismus (s jeho totální ekonomickou stagnací), anebo pro volnou tržní ekonomiku - a tedy pro kapitalismus.
A zase platí: bez ohledu jestli si to lidé uvědomovali nebo ne, rozhodnutí pro tržní ekonomiku neznamená fakticky nic jiného, nežli spolu s ní přijmout i kapitalismus.
"Socialistickou tržní ekonomiku" ještě nikdo - bohužel - nevymyslel. Právě na tomto dilematu by nevyhnutelně ztroskotal reformní proces roku osmašedesátého; a právě nemožnost (nebo přinejmenším nepřítomnost) možnosti tohoto řešení (tedy socialistické tržní ekonomiky) byla příčinou toho, že ani polistopadový vývoj nakonec nemohl směřovat jinam, nežli ke kapitalismu.
Ano, tato "socialistická tržní ekonomika" zůstává sice vlastním cílem dalšího (doufejme) vývoje společnosti k vyšším, pokročilejším formám její existence; jenže k řešení tohoto problému, který se přinejmenším napohled jeví být skutečnou kvadraturou kruhu, nedospěli ani naši osmašedesátníci, ani transformátoři roku osmdesátého devátého. (Patří ke cti osmašedesátníků, že oni se o to alespoň pokusili.)
To je vlastně všechno. Pokud někdo snad zná to tajemství, jak vytvořit, na jaký základ postavit tuto "socialistickou tržní ekonomiku", nechť s ním vystoupí na veřejnost; získal by si tím nehynoucí zásluhy nejen o český národ, nýbrž doslova o celé lidstvo.
Tržní ekonomika a kapitalismus jsou dvě hodně odlišné věci. Tržní ekonomika existovala dávno před kapitalismem a existuje i po něm. Tedy v době, kdy rozhodující část distribuční funkce buď neprobíhá prostřednictvím trhu -- kooperace v rámci velkých korporací nebo je funkce trhu deformována netržními principy -- počínaje tím, co v kapitalismu volná konkurence nutně plodí, tedy monopoly a oligopoly, ale hlavně uplatněním brutální mocenské a ekonomické převahy, využívání mocensko- administrativních struktur k získávání zakázek a dotací zcela mimo tržní konkurenci, vytváření klientistických struktur; ono to všechno v určitém rozsahu existovalo i v klasickém kapitalismu, ale systém se dal za Marxe ještě důvěryhodně rekonstruovat jako řízený konkurencí, dnes nikoli.
Šikův tým chtěl socialistický trh při delegovaném státním vlastnictví (přes význam, který přičítal autonomii podniků a samosprávám, vždy tam byla ta delegace výkonu vlastnických práv, nikoli zcizení) a pokud Šik s odstupem let tento projekt kritizoval, je to už jiná věc.
Vážený pane Poláčku,
ono vůbec nejde o nějaká čísla.
Jde o to, že Vy mluvíte o bohatém kapitalismu. A to mně tedy nejde pod kůži. Neboť já vidím to co Vy nevidíte. Totiž tu bídu kapitalismu.
Proto Vám ten Váš bohatý kapitalismus vytýkám.
Váš Jiří Vyleťal
„Es ist ein ebenso frommer wie dummer Wunsch, daß der Tauschwert sich nicht zum Kapital entwickle oder die den Tauschwert produzierende Arbeit zur Lohnarbeit.“
Tedy v češtině: "Je to stejně tak zbožné jako hloupé přání, aby se směnná hodnota nevyvinula v kapitál nebo práce produkující směnnou hodnotu v práci za mzdu."
Tak tohle je orginál Marx, pane Profante. Už za jeho časů totiž existovaly iluze, že je možno zachovat jakousi přirozenou, neškodnou, neagresivní tržní ekonomiku, aniž by tato časem zmutovala v kapitalismus.
Marx tady naprosto jasně konstatuje, že takové představy jsou naprostou iluzí. Tržní ekonomika nevyhnutelně vede k akumulaci finančních prostředků v rukou omezené skupiny (úspěšnějších) tržních subjektů. A tyto akumulované finanční prostředky - pokud jsou použity na své další zhodnocení, prostřednictvím námezdní práce - to není nic jiného než docela obyčejný kapitál.
A kde máme kapitál jako klíčový moment, motor celé ekonomiky - tam máme i kapitalismus.
To že tento kapitalismus sekundárně a parciálně omezuje volnou konkurenci (tedy volnou tržní ekonomiku) - to je sice fakt, ale to naprosto nic nemění na to zcela zásadním faktu, že tržní ekonomika nevyhnutelně vede k instalaci (a k dominanci) kapitalistického způsobu produkce.
--------------------------------
A teď se tedy ještě jednou podívejme na ekonomické reformy roku osmašedesátého.
"Šikův tým chtěl socialistický trh při delegovaném státním vlastnictví" - ano, tato charakteristika je v zásadě naprosto přesná; ale naprosto klíčové je uvědomit si přitom jednu věc: ti osmašedesátníci pořád ještě mohli žít v blahé víře v "čistý" socialismus marxisticko-leninského ražení. To jest: oni mohli stále ještě věřit v zásadní homogenitu zájmů mezi státem, produkčními subjekty a (pracujícím) lidem. Oni tedy vycházeli z toho, že "socialistické" národní podniky budou přirozeně usilovat o to samé, o co usiluje socialistický stát - tedy o další výstavbu socialismu, o všestrannou produkci humánních hodnot. Kde materiální produkce měla sloužit humanizaci člověka, ale neměla být samoúčelem, tedy úpadkem k plochému konzumismu v klasickém kapitalismu.
Ty národní podniky, kterým nyní měla být poskytnuta operační a tržní autonomie, tedy nadále zůstávaly ve státním vlastnictví, a očekávalo se tedy, že už jenom tím se budou chovat "socialisticky".
- Ovšem, dnes už samozřejmě dávno víme, jak dramatický rozpor může existovat mezi "zespolečenštěním" a "zestátněním" produkčních prostředků. A že samotné státní vlastnictví ještě nijak nezaručuje, že produkce materiálních statků bude skutečně mít celospolečenský, tedy socialistický charakter.
Musíme si danou situaci představit naprosto konkrétně. Národní podniky tedy sice neměly mít soukromého vlastníka; nicméně měly pracovat pro zisk. A to sice pro vlastní zisk. Státu měly odvádět jenom odvody - tedy jako jakýkoli jiný subjekt v běžné tržní (kapitalistické) ekonomice. Tento zisk měl v zásadě zůstat podniku; měl pak být rozdělen na část která bude použita na investice, a část která bude rozdělena osazenstvu (tedy zaměstnancům a managementu) jako prémie.
A tady už máme první zádrhel: ve volném tržním (a tedy konkurenčním) prostředí by některé národní podniky byly úspěšnější, a některé by se potácely na hraně konkursu. To pak ale znamená: namísto spravedlivé socialistické rovnosti, stejné odměny za stejnou práci, by nastal stav, kdy zaměstnanci bohatých národních podniků by měli mnohem vyšší příjmy, nežli ti z podniků chudých! A to za stejnou práci!
A za druhé: jak už řečeno, některé podniky by v nové volné konkurenci podlehly. (To byl ostatně výslovně jeden z cílů reformy: vysoce ztrátové, doposud masivními státními subvencemi uměle při životě udržované podniky měly zmizet, skončit v konkursu.) To pak ale znamená, že by zde nevyhnutelně nastal ten samý nemilosrdný boj o přežití, jaký vládne v kapitalismu!! Namísto nějaké "socialistické pospolitosti" by zde tedy zavládl docela obyčejný boj všech proti všem.
Jaký reálný význam by tu tedy měl ještě onen formální titul "státního vlastnictví"? Když by tento stát těmto "národním" podnikům fakticky nemohl a nesměl nic předepisovat, o všem podstatném by si rozhodovaly samy?...
A dále: zisk (kromě standardních odvodů státu) by tedy zůstával v podniku. Tento zisk jak řečeno měl být rozdělován podle určitého klíče, ve formě prémií. Ovšem - u těch úspěšných podniků by se časem nahromadil obrovský kapitál, z onoho podílu určeného k novým investicím. A teď - nedošlo by snad k tomu samému efektu jako to bylo po Listopadu? - Tedy k masivnímu tunelování tohoto podnikového majetku jeho manažery? Kteří by se asi mnohdy nespokojili jenom se svým platem, když by měli na dosah tak obrovské finance?...
A pak by tu byl ještě jeden aspekt, který se všeobecně zcela přehlíží. Totiž: mělo být povoleno volně zakládat nové podniky. A ty by vlastně už vůbec nebyly vázány nějakými "socialistickými hodnotami". Dejme tomu, že by se zde vynořil nějaký Bill Gates. Který by dostal nějaký výborný inovační nápad, slibující vysoký zisk. Tak by si - třeba s několika přáteli - založil podnik, který by pro formu měl družstevní (tedy "socialistickou") vlastnickou strukturu. Toto "družstvo" by tedy bylo veleúspěšné, pohádkově by zbohatlo, a jeho družstevní spolumajitelé také. A teď: co by toto všechno ještě mělo společného s nějakým "socialismem"? Když by se nakonec nejednalo o nic více, nežli o holý zisk?! A navíc: tyto nové, inovační, fakticky soukromé produkční subjekty by svou dravostí vysloveně válcovaly staré, většinou těžkopádné a neefektivní národní podniky. Které by tedy jeden za druhým šly do konkursu, a jejich místa by zaujímali tito noví, agilní dravci.
Ještě jednou tedy: ano, českoslovenští reformátoři v roce 1968 skutečně chtěli zavést socialistickou ekonomiku s elementy volného trhu. Ovšem - naprosto nic nehovoří pro to, že by mohli být schopni tuto kvadraturu kruhu vyřešit. Jejich trvalým odkazem zůstává, že se o to alespoň - v dobrém úmyslu - pokusili; ale řešení tohoto problému (pokud je vůbec objektivně možné) je natolik krajně složité, že v každém případě ještě dodnes nikdo takový model vytvořit nedokázal; a současnému lidstvu bude trvat asi ještě hodně dlouho, než to dokáže.
Pro tuto chvíli bychom byli velmi spokojeni s tím, kdyby se alespoň nutnost a potřebnost usilovat o tuto "třetí cestu" mezi komunismem a kapitalismem dokázala konstituovat jako obecně sdílený společenský konsens.
Ještě jednou, pane Vyleťale: v této diskusi se nejedná o to, jestli kapitalismus je či není sociálně či mravně zkažený. K tomuto účelu je možno otevřít jinou diskusi, kde by ovšem bylo možno velice sáhodlouze vypočítávat všechny negativní rysy kapitalismu.
V této diskusi se ale jedná o něco jiného: totiž o to, jestli v ě t š i n o v á společnost upřednostní výkonnou tržní (a tedy kapitalistickou) ekonomiku, anebo sice - možná - spravedlivější, ale nevýkonnou ekonomiku socialistickou. (Proč není možné mít obojí - tedy jak socialismus tak efektivní ekonomiku - jsem myslím už dost přesvědčivě doložil.)
A ze všech dosavadních zkušeností vyplývá zcela jednoznačně: naprostá většina lidí se daleko spíše rozhodne pro vyhlídku na blahobyt, nežli pro vyhlídku na rovnost. Nám se to může z morálního hlediska příčit; ale to je bohužel tak všechno, co s tím můžeme udělat.
-------------------------------
Ostatně, ještě něco k těm volbám. Píšete, že "volby nic nezmění". To je sice za standardních okolností pravda; ale kdyby lid obecný skutečně natolik silně toužil po socialismu, jak Vy tvrdíte, pak by mu nakonec naprosto nic nebránilo v tom, aby si tento socialismus zvolil. - Nebo snad opravdu myslíte, že by sem pak vtrhly americké tanky, aby "zachraňovaly kapitalismus"?...
Nakonec, my pro daný případ máme už reálnou zkušenost z minulosti. Ke konci svého života (už po smrti Marxe) dokonce sám Engels věřil tomu, že nebude nutno provádět žádnou socialistickou (násilnou) revoluci; neboť po vybojování všeobecného volebního práva si dělnická třída může přece komunismus vytvořit (to jest: produkční prostředky převzít do vlastních rukou) docela obyčejně parlamentní cestou, prosazením příslušných zákonů o zestátnění.
Takže: dělnická třída tuto možnost zřídit si vlastní socialismus naprosto reálně měla; jenže z jakýchsi záhadných důvodů ji nikdy nevyužila. Ona se naprosto spokojila s tím, že prosadila určitou míru sociálního a pracovního zákonodárství.
Proč tedy vlastně dělnická třída nevyužila své možnost zřídit parlamentní cestou socialismus? - Docela jednoduše proto, protože v této sociálně reformované tržní (a tedy kapitalistické) ekonomice pro sebe stále ještě viděla více sociálních jistot, nežli v nějakých experimentech se socialismem, neřkuli komunismem.
A také: dělníci sami u sebe zřejmě neviděli tu schopnost, kterou jim s naprostou samozřejmostí připisoval Marx: totiž schopnost řídit a vést své vlastní podniky. Tuto manažerskou činnost raději přenechali soukromým vlastníkům, a sami se spokojili s - alespoň jakž takž ucházející - mzdou.
A ještě dodatek k "chudému a bohatému kapitalismu": pane Vyleťale, pan Nushart v daných případech pravidelně namítá, že levice se touto svou argumentací dostává do velmi schizofrenní pozice: na jedné straně si stěžuje, že za kapitalismu existuje chudoba - ale na straně druhé stejně tak vehementně kritizuje konzumní zbytnělost západní společnosti!
A i Vy, pane Vyleťale, opakovaně - a dozajista právem - kritizujete tento prázdný a bezduchý konzumismus člověka západní společnosti.
Tak jak je teď tedy ale s českou společností - je chudá, anebo ale konzumně zhýralá?!... Obojí zároveň asi opravdu nebude dost dobře možné.
- Opakuji pro jistotu znovu, že tady je řeč výhradně o společnosti v ě t š i n o v é; že jedna část společnosti je v chudobě, (oněch uvedených zhruba patnáct procent), o tom není sporu.
Děkuji za odpověď, pane Poláčku.
Upřímně Vám řeknu, že se mi už dále nechce debatovat. Jednak na to už nemám čas a jednak mi chybí i chuť něco vysvětlovat.
Jednu myšlenku, resp. otázku, bych si však dovolil na závěr vyjádřit.
Kdybyste, pane Poláčku, měl na výběr ze dvou možností, a sice mezi společností, v níž je 85 procent lidí více či méně bohatých, ovšem za tu cenu, že ostatních 15 procent je chudých, a společností, v níž není nikdo chudý, ovšem za tu cenu, že také není nikdo bohatý, kterou z těchto dvou variant byste si zvolil?
Já zcela bez váhání, s jásotem a jednoznačně tu druhou.
Váš Jiří Vyleťal
Pane Vyleťale, ještě jednou (snad opravdu není tak těžké to pochopit): tady nejde o to co si přeji já nebo Vy; nýbrž tady se jedná výhradně o to, pro co se nakonec rozhodne oněch 85 procent populace.
Protože pro co se rozhodne oněch 85 procent, tak takový bude nakonec náš svět. A naše vlastní osobní přání na tom jenom sotva co změní.
Ano, jak jsem říkal, Marx si neuměl představit ledacos. Například sociální stát, relativně snadný přístup k vysokoškolskému vzdělání bez ohledu na třídní původ, silné progresivní zdanění v USA atd.
Co se týče těch sociálně-tržních podniků -- ano, měly vyrábět efektivně. Nicméně nebylo možné je zcizit, zásadně rozšířit, financovat jejich rozvoj vstupem na burzu, zastavit atd.
Možnost, že se ty podniky vymknou a přivlastnění si i ta vlastnická práva, která na ně původně nebyla delegována, tu jistě byla. Jenomže -- ono v zemi bylo docela dost zemědělských družstev, která měla vlastně z pohledu vlastnických práv silnější postavení, než by měly ty Šikovy podniky -- a právě jedny Slušovice. Prostě možnost není nutnost.
A omlouvám se -- už se zase točíme kolem jednoho jednoduchého problému. Vy se svým ekonomickým redukcionalismem věříte, že jedna dimenze společenských vztahu určuje vše. A já ne. Tudíž je zbytečné, hledat v této věci shodu.
Vážený pane Poláčku,
já jsem se Vás ptal a Vy místo abyste odpověděl, tak mluvíte o tom, na co se Vás tazatel neptá.
Tento způsob diskuse tu praktikujete neustále. Kdykoliv Vám oponent sdělí výhrady týkající se Vašeho tvrzení, přeskočíte jinam. Už Vám to tu jednou vytkl pan Jiří Zajíc. (Např. v této debatě jste se takto zachoval, když jsem Vám oponoval v tom, jak je dle Vás kapitalismus „bohatý“. A sice tím, že jsem Vám vyjmenoval ono bohatství patologických jevů kapitalismu. Vůbec jste se k tomu nevyjádřil.)
Loučím se z debaty, teď už definitivně. Nic ve zlém, pane Poláčku, ale diskuse na způsob, jakým ji praktikuje Vy, je ztrátou času.
Váš Jiří Vyleťal
Pane Vyleťale, jste to ovšem především Vy sám, kdo zásadně neodpovídá na otázky. Například doposud marně čekám na Vaši odpověď na otázku, zda je podle vás současná česká společnost - jako celek - chudá, anebo ale konzumně přesycená.
Na Vaši poslední otázku jsem odpověděl - tím že je k danému tématu diskuse naprosto irelevantní. Protože tady se nejedná o názory a přání jednotlivců, nýbrž oněch 85 procent populace. A to je právě, co Vy nedokážete unést: že těch 85 procent populace je názorově někde zcela jinde, nežli jaká jsou Vaše osobní přesvědčení.
To není žádné morální hodnocení, že životní postoje oněch 85 procent by měly být hodnotnější, nežli Vaše mravní hodnoty. Jde ale o to, že je to holý fakt; a že tento holý fakt musíme brát na vědomí, pokud se nechceme natrvalo vznášet jenom v planém snění.
Pane Profante, a to si snad opravdu myslíte, že by se Marx - ten velký vizionář Marx! - spokojil s něčím takovým jako je sociální pomoc pro chudé, volný přístup ke vzdělání a progresivní zdanění? Že by se jenom pro několik takovýchto dílčích m u t a c í kapitalismu jednou provždy smířil s kapitalismem jako takovým? S tím kapitalismem, který zcela principiálně pokládal za nehumánní společenské uspořádání, protože člověku nijak neumožňuje být skutečným pánem svého světa, rozvíjet svobodně všechny své bytostné lidské možnosti a potenciály?!...
Pane Profante, nemohu Vám v žádném případě podsouvat, že by Vám byl neznámý marxistický pojem "odcizení"; a proto musíte sám naprosto dobře vědět, že toto - hluboce systémově podmíněné - odcizení ve skutečnosti existuje stejně tak za kapitalismu sociálně umírněného, jako tomu bylo za kapitalismu gründerského. I když je toto odcizení dnes ovšem na pohled méně patrné, méně sociálně palčivé.
Ostatně: to že současný kapitalismus je alespoň s o c i á l n ě poněkud snesitelnější - to je do velké míry zásluha právě toto "zastaralého" Marxe, jehož myšlenky a ideje v každém případě dodaly velký impuls dělnickému emancipačnímu hnutí.
--------------------------------
Co se týče ekonomických reforem roku osmašedesátého, pak v každém případě Váš poukaz na relativní samostatnost tehdejších zemědělských družstev je naprosto irelevantní - prostě proto že ona nebyla vystavena tlakům volného trhu, jeho zničujícímu konkurenčnímu boji.
To samé ovšem víceméně analogicky platí i o národních podnicích: to že v původním projektu ekonomické reformy byly ještě podrobeny určitým omezením, to by se za podmínek skutečně volné konkurence s největší pravděpodobností velice rychle ukázalo být pouhou makulaturou. Právě o tom je celá tato diskuse: že představy a plány "osmašedesátníků" by velice rychle narazily na holou realitu dravé tržní ekonomiky.
A znovu připomínám, že by zde vznikaly nové, agilní, a fakticky ničím nelimitované tržní subjekty; a pokud by státní podniky nebyly schopné reagovat na tuto jejich dravost, pak by byly nevyhnutelně odsouzeny k zániku.
Mimochodem: v dohledné době se chystám napsat nový text právě o vztahu tržní ekonomiky a socialismu; tento chystaný text má pracovní název "Tržní ekonomika a evoluce".
------------------------------
P.S. Pane Profante, vytýkáte mi že můj pohled na svět je prý jednodimenzionálně materialistický. - To je opravdu zajímavé; já totiž z mé strany mám trvalý pocit, že je to naopak Váš výklad světa, který je pohříchu velmi redukcionistický; neboť vše omezuje jenom na otázku ryze občansko-politické svobody, jenom navíc doprovázené určitým katalogem sociálního zabezpečení.
Ve srovnání s tím Marx v každém případě se svým materialismem zasahuje mnohem hlubší roviny společenské skutečnosti, neboť jde k jejím samotným kořenům. Marx nezůstává stát u pouze vnější svobody občanské a politické, nýbrž žádá svobodu mnohem obsáhlejší, zahrnující veškeré dimenze osobnosti člověka. Marx zde fakticky stojí plně v tradici Hegela, kdy dějiny jsou pojímány jako sebeuskutečnění subjektu - a jeho imanentní svobody. Marx prakticky neudělal nic jiného, nežli že tento proces sebeuskutečnění subjektu (tedy člověka) ze sféry metafyziky stáhl do sféry reálného, materiálního vývoje lidské společnosti.
Jak říkám, točíme se v kruhu. A mimo argumentujete poněkud podivně.
Já jsem nepsal o tom, s čím by se Marx spokojil, psal jsem o tom, co neznal -- aniž bych tvrdil, že se s tím má spokojit kdokoli.
Nepsal jsem o sociální pomoci chudým, ale o sociálním státu - nebudu vás podezírat, že nevíte, jak hluboký rozdíl to je.
Jako obvykle odmítáte argumenty, které se Vám nehodí, jako irelevantní. Trochu nuda.
Ty socialistické podniky by fungovaly ve smíšeném hospodářství, vedle zemědělských družstev by tu byl obrovský státní sektor. Velká část z nich by byla závislá na veřejných zakázkách a vždy tu byla obrovská disciplinační síla státního vlastníka. Mimo by fungovaly v kvasikonkurenčním prostředí -- nemohly zkrachovat a dále tu byl stát se svými zájmy, například nezničit jediného velkého zaměstnavatele v regionu.
Takže tak velký rozdíl v jejich postavení oproti družstvům to zase nebyl.
A co se týče těch dravých subjektů,, které by tuto idylu zničily? Vy sám musíte napsat "kdyby". Jenomže dodáváte dosti nepodstatnou podmínku. Tu podstatnou nepředstavují "socialistické podniky", ale "socialistický stát".
Šikova reforma mě nudila, už když jsem si o ní četl poprvé, shodou okolností právě v textu, ve kterém prováděl Šik s odstupem sebekritiku, ve sborníku k desátému výročí. Byla odsouzena k neúspěchu jak politickou situací, tak kompromisy, které Šikův tým dělal.
Mimo jiné se tvářila, jakoby ty stávající podniky byly společensky vykastrované, nebyly schopny si vynucovat své zájmy (změny v dopravní infrastruktuře, tlak na produkci a láci příslušných surovin apod.) a jakoby například generální ředitelé velkých podniků trpěly stejným nedostatkem určitých léků jako většina populace nebo jakoby jejich děti procházely běžnou konkurencí v přístupu ke vzdělání (o kterém drze bolševici hlásali, že je omezen jen schopnostmi).
Samozřejmě, bývalo tehdy zajímavé porovnávat Šika s NEPem a s Djilasovou Novou třídou. Tehdy, koncem sedmdesátých let minulého století, když ta kritika ještě někam mířila a konec šedesátých let znamenal poslední nadechnutí na hodně dlouhou dobu. Dnes je to antikvární historie.
Trochu jste mne vyprovokoval neotřelou rozehrávkou, využít Šika k obhajobě fatální nutnosti kapitalismu je mile paradoxní, nicméně už je to zase ve starých kolejích Vašeho redukcionalismu -- mimochodem, pěkně a velmi přesně jste ho popsal, tudíž nechápu, proč nechcete přijmout také jeho běžné pojmenování -- takže se omlouvám a končím.
Tak tohle srovnání není vůbec od věci, pane Profante. Obojí totiž skutečně dokládá totéž: že socialistická/komunistická forma ekonomiky je naprosto nevýkonná, a nikdy nemůže obstát v soutěži s volnou tržní (a tedy kapitalistickou) ekonomikou. Lenin to pochopil, a proto v porevolučním Sovětském svazu velice rychle obnovil kapitalismus (tato "Nová ekonomická politika" nebyla ničím jiným nežli eufemismem pro docela obyčejný kapitalismus). Lenin sám ovšem ještě žil v iluzi, že to bude jenom na přechodnou dobu, nežli se Rusko industrializuje. Šik oproti tomu pochopil, že plánovaná socialistická ekonomika je ryze systémově ekonomický nonsens; a chtěl tržní ekonomiku zavést natrvalo. (Ovšem připomínám znovu: tehdejší osmašedesátníci ještě žili v iluzi, že tržní ekonomika přece jenom nějakým způsobem bude kompatibilní se socialismem.)
Jestli byly Šikovy modely transformace ekonomiky "nudné"? - Do jisté míry ano, z dnešního pohledu. V zásadě v nich nebylo nic více, nežli co známe ze standardní tržní ekonomiky kapitalismu. S několika málo modifikacemi, poplatnými tehdejší době.
Co je na Šikových modelech nicméně trvale zajímavé, to je jeho teorie "nulového kapitálu", kterou ovšem vytvořil až v emigraci. Nemohu to tady rozebírat dopodrobna; ale v zásadě se jedná o pokus o nalezení nějaké třetí cesty mezi asociálním, ale výkonným kapitalismem na straně jedné, a mezi společenským požadavkem humanizace produkční sféry na straně druhé. Anebo jinak: pokud o syntézu tržní ekonomiky a určitých hodnot socialismu. Tento jeho model sám o sobě sotva bude použitelný; ale sama tato myšlenka "nulového" či "neutrálního" kapitálu by mohla mít něco do sebe.
------------------------------------
Ekonomické reformy osmašedesátého: pane Profante, zřejmě si neuvědomujete, že součástí nového konkurenčního prostředí mělo být i otevření hranic ekonomiky směrem na Západ. Tedy k - velice výkonné a efektivní - ekonomice kapitalistické. Právě proto by se časem stalo naprosto nevyhnutelným, aby i socialistické státní podniky přešly na kapitalistický modus produkce - jinak by v této konkurenci podlehly.
A druhá zásadní chyba, pane Profante: na rozdíl od Vašeho tvrzení naprosto bylo počítáno s tím, že i státní podniky mohou jít do konkursu. Už jsem napsal, že naopak právě toto bylo z jedním klíčových cílů reforem: aby se už nemusely obrovskými státními subvencemi uměle udržovat při životě naprosto neefektivní podniky. Jenom v klíčových strategických odvětvích (doly apod.) byl konkurs vyloučen.
Takže ještě jednou, pane Profante: na rozdíl od Vašich tvrzení se v osmašedesátém plánovalo zavést docela standardní výkonnou tržní ekonomiku západního typu. A to - ať si to tehdejší reformátoři uvědomovali nebo ne - by ve svém důsledku neznamenalo nic jiného, nežli restauraci kapitalismu. I kdyby si tento kapitalismus třeba dal nálepku "švédský socialismus", pořád by to ve svém jádru byl klasický tržní kapitalismus.
-----------------------------
Tolik tedy k tématu tržní ekonomiky. Co se týče vztahu mezi sociálním státem a sociální podporou - pane Profante, musím přiznat že bych Vám byl povděčen kdybyste mi tento rozdíl vysvětlil. Já tu totiž skutečně žádný zásadní rozdíl nevidím.
Rozdíl je tento:
socialismus se snaží nastolit materiální rovnost všech lidí; sociální stát kapitalismu se pouze snaží m í r n i t tuto nerovnost
socialismus se snaží odstranit p ř í č i n y chudoby; sociální stát jenom mírní její d ů s l e d k y.
-------------------------------
Ještě něco k tomu údajnému "redukcionismu": pane Profante, jestli je pro Vás pokročení v analýze společenských fenoménů od pouze jevové stránky věcí ke skutečným, systémovým příčinám "redukcionismem", pak Vám asi už opravdu není pomoci. Budiž Vám ale přáno.
-----------------------------
A ještě něco k tomu "točení se kruhem": pane Profante, pro tentokrát jsme se - na rozdíl od minulosti - dostali do sféry samotného konkrétna. Tedy na zcela novou argumentační úroveň. Jestli se tedy i teď náhle loučíte z diskuse, pak je sotva možno se ubránit dojmu, že - stejně jako v případě pana Vyleťala - skutečným důvodem je to, že Vám docházejí věcné argumenty.
Abychom se vrátili k původnímu tématu: právě dnešního dne na DR vyšel rozhovor se stínovým ministrem kultury strany Pirátů; ve kterém tento znovu výslovně tvrdí, že prý dnes už je v politice "pravolevé dělení překonané".
Já jsem sice ve svém prvním komentáři připustil, že za určitých okolností je možno mít určité pochopení pro ty, kdo se snaží překonat pravolevé ideologické rozštěpení společnosti; ale že by toto pochopení mohlo být uděleno jenom tehdy, kdyby si dotyčný byl naprosto přesně a jasně vědom toho, co dělá a proč. Ale - právě to se v daném případě neukazuje. Náš milý Pirát prostě jediným suverénním výrokem škrtá celé dosavadní dějiny lidstva, které fakticky vždy byly střetem mezi levicovějším, sociálnějším, a mezi tvrdě pravicovým viděním světa. - Kdepak nám vlastně - nikým nepozorována - proběhla ta naprosto zlomová dějinná revoluce, že to všechno najednou nemá platit?!...
Zastánci těchto postojů tvrdí, že je přece možno "prostě dělat věcně správná rozhodnutí". Ponechme teď stranou tu skutečnost, že na tato "věcně správná řešení" stranou vší ideologie si už vybudoval faktický monopol jistý Andrej Babiš; ale připomenu teď jednu historku před lety se Sašou Uhlovou.
Ta totiž - na stránkách DR - jednou zaujala to samé stanovisko: proč alespoň v obecní politice není možno přijímat ideologicky nezaujatá, čistě věcně odůvodněná rozhodnutí - například dům který jeho majitelem celá léta není využívaný dát k dispozici například lidem bez domova.
Na to jsem jí tehdy odpověděl, že i v tomto - zdánlivě pouze ryze věcném - případě nevyhnutelně okamžitě dojde k zásadnímu ideologickému střetu: vyznavači levicového vidění světa samozřejmě budou hledět především na tuto nutnost poskytnout reálnou pomoc potřebným lidem; jenže zastánci pravicového vidění světa okamžitě spustí pokřik, že tímto aktem by byla narušena "posvátná vlastnická práva".
Zkrátka: i v těch zdánlivě nejjednodušších, pouze "věcných" problémech se nakonec vždy nějakým způsobem projeví ono pravolevé rozštěpení. Dnes tento pravolevý dualismus není samozřejmě tak vyhraněný jako ještě v časech trvání socialistického tábora a jeho ideologie; ale ono suverénní tvrzení, že "pravolevé dělení je překonané", není ničím jiným nežli výrazem politické a světonázorové naivity. A je možno s dost velkou jistotou očekávat, že kdyby se náš milý Pirát jednou skutečně stal českým ministrem kultury, že by sám velice rychle zjistil, že toto pravolevé ideové rozštěpení populace je stále ještě velice aktuální realitou.
a) On ten Pirát zcela jistě nepopírá celé dějiny lidstva, ale abychom se drželi konkrétna, funkčnost určitého politického štěpení, které vzniklo nejdříve v roce 1789, v konkrétní společensko-historické konstelace. O konkrétním průběhu tohoto dělení se přitom dnes neumíme příliš dohodnout ) vyjma stupidit typu vztahu k daním atd.)
b) V české politice je pravo-levé rozdělení toho času u ledu.
Dvě parlamentní strany, které si říkají levicové, pomohly prosadit -- KSČM aktivně svými hlasy, socdem. pasivně zdržením se většiny svých poslanců -- hnusnou novelu tyranizující ty nejpotřebnější; stejné dvě parlamentní strany pomáhají blokovat každý pokus o progresivní daň.
c) Babišuv populismus popisují jako levicový nejen takzvané pravicové strany, ale i mnozí, kteří vlastní tituly v oboru politologie.
V této situaci bych také nehájil, že Piráti jsou nejlevicovější strana v českém parlamentu -- vztaženo k vymezení levicových programů z devadesátých let a z prvního decenia tohoto století --, přestože to jde docela snadno ukázat na jejich hlasování a návrzích.
Nechtějí prostě být v jednom pytli s těmi, kdo neumí věcně nic nabídnout (slíbit ano, ale bez možnosti a snahy to realizovat), a proto se drží jako lejno košile své údajné pravicové nebo levicové identity.
P.s. Bankrot podniku ve státním vlastnictví samozřejmě není možný. Z podstaty věci. Neproduktivní podnik může zaniknout, ale -- pokud by byl vůbec dlužen někomu jinému než státním bankám, což nebylo v Šikově modelu pravděpodobné - za jeho závazky ručí stát. A ten je také správcem jeho majetku. Jinými slovy, neplní se tu akumulační funkce bankrotu, která by mohla vývoj posouvat ke kapitalismu.
Celkově platí, že kapitalismus blbě zavádí bez možnosti vytváření soukromého kapitálu a bez armády nezaměstnaných. Situace, kterou Šikův model nepodporoval.
Už jsem vlastně chtěl mou účast v tomto diskusním vláknu ukončit, s tím že vše podstatné už bylo řečeno. Ale právě z toho důvodu se sem přece jenom ještě jednou vracím.
Napřed ale ještě jedna technická poznámka: pane Profante, to že nějaký podnik je ve státním vlastnictví, to ještě zdaleka neznamená že stát nutně ručí za všechny závazky daného subjektu. Naprosto záleží na tom, jaký má daný podnik konkrétní ekonomicko-právní statut.
V daném případě to znamená: neefektivní podnik, formálně ve státním vlastnictví, ale fakticky s vlastní ekonomickou samostatností a odpovědností, by do likvidace zavedl nikoli stát, ale prostě a jednoduše samotný trh. Stát by sice samozřejmě mohl tento podnik uměle udržovat při životě dalšími a dalšími subvencemi, respektive převzetím jeho závazků - jenže to by bylo právě v absolutním rozporu se základním smyslem Šikových reforem.
--------------------------------------
Nyní k hlavnímu tématu. Jak řečeno diskuse je víceméně uzavřená; to jest, bylo už řečeno v zásadě všechno podstatné. Ovšem - zajímavou shodou okolností prakticky paralelně běžela na diskusním fóru strany Levice dosti intenzivní diskuse na přesně to samé téma: reformní rok osmašedesátý. A i tato diskuse se v tuto chvíli zřejmě chýlí ke konci. Z toho důvodu jsem tam ještě jednou učinil přehled nejdůležitějších bodů, ke kterým se v průběhu diskuse dospělo; snad nebude tak docela marné, když tyto (mé vlastní) závěry přenesu i sem. Takže tedy:
- Šikova ekonomická reforma byla odpovědí na chronickou nevýkonnost socialistické, státem řízené ekonomiky
- cílem bylo zavést efektivní klasickou tržní ekonomiku, tak jak existovala na Západě
- na straně druhé ale českoslovenští reformisté nijak neměli v úmyslu zavést ryzí kapitalismus; oni stále věřili že je možné smířit tržní ekonomiku s principy socialismu. (Ota Šik v létě 1968: „Marxisticko-leninský socialismus ztroskotal, ale kapitalismus je zapotřebí reformovat.“)
- ve skutečnosti jakmile by byla zavedená standardní tržní ekonomika, byla by tím nevyhnutelně zahájena cesta k restauraci kapitalismu. Bez ohledu na to, zda si to tehdejší reformisté dokázali uvědomit či ne.
- přes tento zásadní a fatální omyl zůstávají snahy „osmašedesátníků“ nadále inspirací pro všechny, kdo to vážně myslí s myšlenkou, že ekonomika nemá být pouze bezduchou mašinérií pro honbu za ziskem, nýbrž že má sloužit člověku, že tedy i ekonomika má mít vposledku humánní charakter. Aniž by si to osmašedesátníci dokázali sami jasně uvědomit, ve skutečnosti se pokusili o proslulou „třetí cestu“ mezi hltavým a přízemním kapitalismem na straně jedné, a mezi ideologicky čistým, ale dogmatickým a etatistickým socialismem na straně druhé. V jejich době se pokus o demokratický socialismus jevil ještě být kvadraturou kruhu, a k řešení tohoto protimluvu oni ještě neměli dostatečný potenciál. Ale přesto právě něco v tomto smyslu je to jediné, o co se lidstvo musí nadále snažit, pokud nechce vývojově ustrnout v jednom z obou uvedených extrémů.