Všem, kdo doufají, že Andrej Babiš už nebude po říjnových volbách premiérem, nezbývá než se upínat k číslu 101 coby minimu poslaneckých křesel, které by případně potřebovala získat koalice dvou současných předvolebních koalic, aby vůbec měla možnost zformovat příští vládu vládu. Jelikož by ale případná koalice koalic sestávala z pěti stran, měli by se všichni, kdo v takové politickému řešení doufají, připravit na politickou nestabilitu s ním spojenou.

To, zda obě koalice získají dohromady alespoň 101 mandátů, bude ovšem důležité nejen pro případné sestavení jejich společné vlády. Magických 101 plus by jim dalo do rukou zbraň, kterou mohou případně potřebovat ke zkrocení prezidenta Miloše Zemana.

Ten už dopředu avizuje, že premiérem jmenuje předsedu nejsilnější strany, nikoliv šéfa případně vítězné volební koalice. Aby vůbec měly obě koalice možnost tomuto počínání prezidenta nějak vzdorovat, potřebovaly by dohromady získat ve Sněmovně většinu.

Jinými slovy: i kdyby taková většina nakonec nevedla k eventuálnímu vytvoření společné vládní koalice, přinejmenším by omezila možnosti prezidenta počínat si na politické scéně po volbách zase jednou jako z řetězu utržený autoritář, nesvázaný ústavními zvyklostmi či ústavou samou. Jako odrazový můstek k ofenzivě proti prezidentovi nerespektujícímu logiku volebních výsledků či ústavu by mohla posloužit nedávná iniciativa skupiny senátorů, aby byl aktivován článek 66 ústavy, na jehož základě lze suspendovat prezidenta pro nezpůsobilost.

K tomu je ovšem zapotřebí, aby strany, které by takový návrh podpořily, nebo by jím alespoň společně hrozily, měly v obou komorách parlamentu přinejmenším prosté většiny. Pohodlnou většinu, a to dokonce ústavní, mají už nějakou dobu v Senátu. Dosažení mety 101 poslaneckých křesel by jim dalo takovou většinu i ve Sněmovně, která zatím v tomto volebním období stála v cestě jakýmkoliv pokusům Zemana za jeho neústavní jednání ztrestat.

Ale i kdyby obě koalice dohromady dokázaly Zemana dotlačit i s pomocí výše zmíněné hrozby k tomu, aby nakonec jmenoval premiérem politika, na němž se obě koalice shodnou, není ještě vyhráno. Jak případné sestavování vlády koalice koalic, tak její případná existence budou totiž narážet na rozpory v programech a personálním vybavení všech pěti stran.

Co obě koalice rozděluje

Koalice Spolu, kterou tvoří občanští demokraté, lidovci a TOP 09, a koalice Pirátů a Starostů jsou rozdílné už kvůli tomu, kdy a jakým způsobem strany, které je tvoří, vznikly. Zatímco Spolu tvoří takzvané tradiční strany, z nichž dvě — ODS a lidovci — jsou historicky svázány s obdobím ekonomické a politické transformace v 90. letech minulého století, koalici PirStan tvoří dva relativně nové, post-transformační subjekty.

Babišovy útoky na „tradiční strany“, které mu pomohly k úspěchu po vstupu do politiky, v sobě nesly dvojí poselství. To první znělo, že čas tradičních, organizačně těžkopádných stran je pryč. Doba se změnila, přišel čas flexibilních hnutí, i kdyby tuto flexibilitu měl zajišťovat vůdcovský princip.

Druhé poselství se týkalo korupce. Ta v podobě nejrůznějších forem kmotrovství spojeného s tehdy vládnoucími stranami metastázovala v české společnosti do obludných podob. Zejména v období po světové finanční krizi z roku 2008, během něhož se ekonomika propadla do záporných čísel, se stala pro většinu lidí značným problémem. Babiš — ač sám produkt divoké privatizace a právního šera z 90. let — toho chytře využil.

Zejména Piráti z koalice PirStan ovšem také přišli na scénu s antikorupční rétorikou. I oni se vymezovali proti tradičním stranám coby stvořitelkám systému, který u nás nelze dál tolerovat. Ačkoliv v zájmu možné spolupráce po říjnových volbách svoji kritiku — zejména tu namířenou na ODS — začali mírnit, přeci jen nezapřou, že jejich skeptický postoj ke stranám spojeným s „devadesátkami“ je součástí jejich politického genetického kódu.

Při jakýchkoliv potížích v rámci případné koalice koalic mohou tyto postoje Pirátů opět vyplavat na povrch. A naopak: na povrch mohou vyplavat z druhé strany, tedy z prostředí koalice Spolu, skeptické pohledy na Piráty coby kdysi mírně anarchistické, spíše levicové uskupení. Občasné přestřelky podél těchto linií můžeme ostatně sledovat už nyní.

Pět stran, pět různých identit

Posuneme-li se z úrovně koalic k jednotlivým pěti stranám, které by případně tvořily vládní koalici, jsou rozdíly ještě výraznější. Začít lze vnitřní organizací: zatímco TOP 09 z koalice Spolu zůstává spíše jakýmsi velkoměstským politickým klubem, ODS a lidovci spoléhají na tradiční stranické aparáty, síť místních organizací, grémia a hierarchické uspořádání.

Piráti i STAN jsou organizováni jinak. Což také znamená, že i důležitá rozhodnutí se v nich rodí jinak.

STAN spoléhá na síť starostů a dalších funkcionářů samosprávy. Je to svým způsobem strana funkcionářů, kteří ke svým původním funkcím přišli často mimo hnutí.

Piráti praktikují způsob rozhodování a organizační struktury, které jsou se způsobem rozhodování v tradičních stranách zcela mimoběžné. Spoléhají na internetová referenda, důležitá rozhodnutí musí přímo schválit většina členské základny.

Oba způsoby rozhodování jsou demokratické, ale v případech neshod uvnitř vládní koalice se mohou tyto různé způsoby rozhodování střetnout. Důležité by proto bylo, jakým způsobem by byl definován mechanismus vnitřního dohadování uvnitř koalice pěti stran.

Všech pět stran se liší i v některých svých postojích k zásadním otázkám vnitřní a zahraniční politiky. Případné rozpory lze samozřejmě otupit jakýmsi společným programovým minimem, ale nelze úplně potlačit postoje, které souvisí s identitou jednotlivých stran.

Zatímco kupříkladu všechny volají po zahraniční politice, která se se bude mnohem jednoznačněji než politika dua Zeman-Babiš orientovat na spolupráci se západními spojenci, existují mezi nimi nemalé rozdíly ve vztahu k Evropské unii. Tři z pěti stran případné koalice (lidovci, STAN a TOP 09) jsou členy proevropské frakce evropských lidovců v europarlamentu, zatímco ODS provozuje euroskeptickou politiku ve frakci Evropských konzervativců a reformistů. Piráti působí v levicově laděné frakci Zelení/Evropská svobodná aliance.

Příslušnost stran případné povolební koalice Spolu a PirStan ke třem různým frakcím v Evropském parlamentu není přitom zdaleka jen nějaká formalita. Je vyjádřením nejen jejich dosti rozdílných politických identit, ale také různých pohledů na současné fungování i budoucnost Evropské unie. A jelikož stále více rozhodnutí Evropské unie ovlivňuje i domácí politiku, je nasnadě, že poměrně široké rozpětí pohledů na ni v případné vládní koalici Spolu a PirStan může působit vážné vnitřní pnutí.

Nemalé rozdíly existují i v postojích, které lze označit za hodnotové. Zatímco Piráty lze na jednom konci škály popsat jako stranu mírně progresivistickou, která se staví vstřícně k nárokům menšin a právům žen, jakož i obecně k otázkám diverzity a inkluze, ODS a lidovci jsou v tomto ohledu konzervativní.

První velký střet by tak mohl přijít už při případném schvalování Istanbulské úmluvy o potírání násilí na ženách nebo manželství lidí různého pohlaví. Různé hodnotové postoje se pak přenášejí i do zahraniční politiky.

Zatímco Piráti, STAN a TOP 09 v různé míře spíše sdílejí kritické postoje Evropské unie k nedemokratickým excesům vlád v Polsku a Maďarsku, ODS a částečně i lidovci se kritiky zdržují, protože prý nelze zasahovat do vnitřních záležitostí těchto zemí. V pozadí ovšem je, že některé postoje obou zmíněných vlád — kupříkladu k právům komunity LGBT—jim nejsou hodnotově cizí.

Což nás přivádí k obecnějšímu vymezení politicko-filozofických premis, z nichž jednotlivé strany případné příští vládní koalice vycházejí. Dnešní Piráty lze charakterizovat jako levicově liberální stranu s mírně progresivistickými tendencemi. STAN se profiluje jako středová liberální formace. TOP 09 je liberálně-konzervativní uskupení, zatímco lidovci reprezentují křesťansko-demokratický konzervativismus.

ODS je pak speciální úkaz. Je to nacionálně-konzervativní uskupení, které ovšem na rozdíl od svých politických příbuzných v podobě strany Právo a spravedlnost v Polsku, nemá levicově-populistickou agendu, ale zamrzla v neoliberálních postojích. Navíc v ní přežívá spodní proud „klausismu“, coby kombinace nacionalismu, euroskepticismu a ekonomického neoliberalismu, který dnes reprezentují lidé jako Jan Zahradil, Alexandra Uždenija, Jan Skopeček nebo Alexandr Vondra.

Co je případně udrží pohromadě

Udržet případnou koalici pěti stran s tak rozdílnými identitami pohromadě bude problém, ale existují dva důvody, pro něž mohou odstředivé síly překonat. Tím prvním je existence dua Zeman-Babiš. Pokud toto mocenské spojenectví vytrvá i nějakou dobu po volbách, dokonce i v případě odchodu ANO do opozice, bude to motivace pro společné vládnutí obou dnešní opozičních koalic.

Motivací do jisté míry může být i Zeman sám. I kdyby totiž Babiš v případě volební porážky, nebo jeho vyšachování z čela vlády společným úsilím koalice koalic, odešel z politiky, je jisté, že Zeman bude pokračovat v pokusech podemílat ústavu i předpokládanou zahraničně-politickou orientaci případné vlády koalice koalic. Bude mu až do jeho odchodu z prezidentské funkce možné v tom bránit, pouze pokud případná vláda pěti stran zůstane jednotná.

Druhým důvodem je zahraničně-politická orientace země. Jak už bylo zmíněno, všech pět stran případné koalice chce orientovat zahraniční politiku země jasně západním směrem, koalice Spolu dokonce mluví o návratu k havlovským hodnotám. To může být společný tmel i navzdory odlišným postojům jednotlivých stran k Evropské unii.

Možná trochu paradoxně by byl nejsilnějším důvodem pro rychlé oslabení společného postupu obou koalic po volbách odchod Babiše z politiky. Anebo, možná ještě paradoxněji, zvolení prezidenta, který reprezentoval jasnou prozápadní, demokratickou orientaci. Proti takovému prezidentovi by se nemuselo pět stran společně vymezovat, což by bezpochyby ve světle jejich odlišností oslabilo jejich další ochotu spolupracovat v jedné vládě.