Ústava České republiky v článku 5 stanoví, že náš „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“.

Od nástupu Miloše Zemana do prezidentské funkce na základě přímé prezidentské volby je ovšem výše zmíněný ústavní princip opakovaně zpochybňován. Zemanův Hrad se chová v českém politickém systému jako samostatná mocenská entita s vlastními zájmy, která otevřeně zastává vůči některým politickým stranám partnerské postoje, zatímco vůči jiným vystupuje jako konkurence.

Současný Hrad problematizuje smysl článku 5 Ústavy hned několika způsoby. Jednoho jsme byli svědky nedlouho po nástupu Zemana do prezidentské funkce, kdy využil pádu vlády Petra Nečase k vytvoření vlastní vlády—aniž by dal šanci politickým stranám ve Sněmovně dohodnout se na vzniku vlády nové.

Prezident se zachoval nikoliv jako neutrální moderátor politického dění, který hledá většinovou shodu na nové vládě s politickými stranami, ale jako šéf mocenského centra, které využilo dočasného chaosu na politické scéně k prosazení vlastních zájmů. Trvání svojí vlády pak ještě několik týdnů uměle prodlužoval i poté, co se politické strany dohodly po předčasných volbách na vytvoření koaliční vlády.

Hrad pokřivuje volnou soutěž politických stran ale i jinak. Dlouhodobě funguje jako mocenské centrum, které — když už si prezident nemůže trvale vytvořit vládu vlastní — vystupuje otevřeně jako spojenec i několika politických stran, skrze které prosazuje svoje vlastní zájmy.

Už první vláda Andreje Babiše, která na konci roku 2017 nezískala důvěru Sněmovny, byla neformální koalicí hnutí ANO, které tuto vládu vytvořilo, a Hradu. Zeman měl na vládu enormní vliv už proto, že mohl kdykoliv ukončit její existenci. A mohl samozřejmě odpískat i šance Babiše na vytvoření vlády nové.

Vládu bez důvěry nechal vládnout šest měsíců. Přičemž v rozporu s tím, co by od prezidenta bylo možné očekávat po prvním neúspěšném pokusu Babiše sestavit vládu, předem deklaroval, že Babiše jmenuje do čela vlády další.

Tato neformální koalice ANO a Hradu, v níž navíc paradoxně měla navrch nikoliv strana, která zvítězila ve volbách, ale Hrad, pak spolupracovala šest měsíců na tom, aby rozdrolila jednotu stran, které odmítly s Babišem spolupracovat. Nakonec se podařilo k vládní spolupráci s ANO přimět sociální demokracii, zatímco komunistická strana přislíbila vládu tolerovat.

Během šesti měsíců, po něž trvala Babišova první vláda, přitom Hrad aktivně spolupracoval s hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury i s KSČM. Obě tyto politické formace se fakticky staly stranami Hradu. Jejich podpora pro některé zákony předložené jednobarevnou vládou hnutí ANO pomohla vytvářet tlak na ostatní strany, aby svoje odmítání spolupráce s Babišem vzdaly. ČSSD svoje rozhodnutí spolupracovat s Babišem nakonec částečně obhajovala právě i nutností ukončit neformální koalici ANO, KSČM a SPD.

Hrad coby pevná součást druhé Babišovy vlády

Hrad zůstal ovšem neformálně součástí vládní koalice i po vzniku druhé Babišovy vlády. Závislost Babiše na Zemanovi trvala i proto, že Zeman mohl s pomocí KSČM a SPD hrozit svržením vlády. Jeho vliv na vládu byl tak silný, že si do ní prosadil několik jemu blízkých lidí. Vláda tak byla — i na personální úrovni — jakousi koalicí ANO, ČSSD a Hradu. Svůj vliv na vládu Zeman posiloval i tím, že postupně upevňoval svůj vliv i na ČSSD.

Hrad byl skrze vládu schopný prosazovat svojí agendu, včetně té v zahraniční politice. Kdyby tajné služby nepřišly s odhalením, že za výbuchy v muničních skladech ve Vrběticích stojí ruské tajné služby, je téměř jisté, že by Hrad uspěl ve svém úsilí zajistit účast na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany ruské firmě Rosatom.

Situace, v níž Hrad vystupuje jako mocenské centrum, které aktivně pokřivuje volnou a rovnou soutěž politických stran ve svůj prospěch, bude bohužel pokračovat skoro jistě i po říjnových volbách. Zeman už dopředu oznámil, že nebude respektovat případné vítězství jedné ze dvou volebních koalic, které vytvořily současné opoziční strany, a do čela příští vlády jmenuje předsedu nejsilnější strany. Tím bude skoro jistě opět Babiš.

Zeman tedy už dopředu oznamuje, že volební zákon, podle kterého je existence volebních koalic zcela legitimní, nebude respektovat. Má v úmyslu jmenovat do čela vlády opět Babiše, a to i v případě, že ten nebude schopný dát dohromady většinovou podporu.

Jinými slovy: pokud budou mít obě volební koalice současných opozičních stran dohromady většinu, a po volbách oznámí, že vládu chtějí vytvořit na základě této většiny ony, Zeman přesto jmenuje do čela vlády Babiše, který většinu dát dohromady nebude schopný.

Ústavně zaručená volná soutěž politických stran coby páteř našeho politického systému tedy bude opět upozaděna v zájmu pokračování neformální koalice ANO a Hradu. V té bude mít opět hlavní slovo Zeman, protože bude moci Babiše vydírat tím, že existenci jeho vlády může kdykoliv ukončit. A bude se tak nejspíš opakovat scénář z konce roku 2017 a první poloviny roku 2018, kdy se Hrad bude aktivně pokoušet rozbít jednotu protibabišovské fronty.

Situace může být ovšem přeci jen odlišná od té po minulých volbách, protože současná opozice, zorganizovaná do dvou koalic, může mít tentokrát ve Sněmovně po volbách většinu. Pokud v takovém případě obě koalice — Spolu a PirStan — zůstanou jednotné, budou mít v rukou nástroje, jak Zemana nutit k respektování volebních výsledků.

Mohly by kupříkladu pohrozit, že svoji většinu v obou komorách parlamentu využijí k osekání financí Hradu na minimum. Nebo mohou — i navzdory nedávnému negativnímu stanovisku senátního výboru pro Ústavu — pohrozit suspendováním prezidenta podle článku 66 ústavy.

A situace by samozřejmě byla úplně jiná, kdyby dohromady získaly ústavní většinu. Pak by mohly dokonce na Zemana podat ústavní žalobu.

Hrad na tenkém ústavním ledě

Prezident Zeman v minulosti opakovaně poukazoval na to, že přímá volba, v níž v roce 2018 získal v druhém kole 2 853 390 hlasů, mu dává legitimitu, která svým způsobem předčí sílu i nejsilnější politické strany, kterou se stalo se zhruba miliónem a půl hlasů hnutí ANO. Co na tom, že jde o zcela jiný typ volby.

A že z ústavního hlediska zůstal prezident i po zavedení přímé volby ústavně neodpovědným, protože za většinu jeho aktů nese odpovědnost vláda sestavovaná v ústavně čistém scénáři na základě volební soutěže politických stran. Pokusy Zemana posunout celý ústavní systém směrem k prezidentské republice, anebo alespoň profilovat Hrad jako mocenskou entitu, která vstupuje do stranické politiky nikoliv jako moderátor volné politické soutěže, ale jako aktivní účastník, by samy o sobě v jiné politické konstelaci musely stačit na schválení ústavní žaloby.

Tu se sice podařilo na podzim roku 2019 schválit v Senátu, kde mají současné opoziční strany ústavní většinu, ale právě i zásluhou skutečnosti, že Hrad vystupuje jako neformální koaliční partner menšinové vlády ANO a ČSSD, a má na své straně SPD a KSČM coby hradní strany, žaloba neprošla Sněmovnou. Pokud se ale tato konstelace po volbách změní, pokusy Zemana o transformaci parlamentní demokracie v prezidentskou republiku, jakož i sabotování volné a rovné stranické soutěže, by už kvůli ústavní „hygieně“ měly skončit v podobě žaloby před Ústavním soudem.