Říjnové volby se jeví jako téměř jistý pohřeb ČSSD

Jiří Pehe

Autor argumentuje, že současný kolaps České strany sociálně demokratické byl vepsán do jejího genetického kódu už při převzetí strany Milošem Zemanem. Už tehdy zvítězila technologie moci nad idejemi a cesta ke krachu započala.

Jednou z osudových chyb Miloše Zemana v 90. letech bylo, že otevřel náruč ČSSD i pravicovým extrémistům v podobě Sládkových republikánů, když je označil za „zdivočelé sociální demokraty“. Foto Česká televize

Česká strana sociálně demokratická je dva měsíce před sněmovními volbami konfrontována s průzkumy stranických preferencí, které naznačují, že by mohla skončit mimo Sněmovnu. Kdyby nakonec pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Sněmovny překonala, bude považovat za neobyčejný úspěch, pokud by vyrovnala svůj výsledek z posledních voleb, který byl sám o sobě politickým fiaskem.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na téma postupného chřadnutí ČSSD už bylo napsáno mnoho úvah. Jako důvody politického chřadnutí strany jsou obvykle uváděny taktické omyly, vnitřní řevnivost, nebo snahy současného prezidenta a někdejšího předsedy strany Miloše Zemana do dění ve straně nepřípustně zasahovat.

Ve skutečnosti bylo na budoucí úpadek sociální demokracie u nás zaděláno už v okamžiku, kdy po pokusech exilových sociálních demokratů oživit stranu v intencích západního sociáldemokratismu, se díla ujal Zeman. Ten sociálním demokratem nikdy nebyl, vlastně ho na politické škále nebylo možné nikam zařadit — ač se o něm v souvislosti s jeho působením v Občanském hnutí psalo jako o levicovém liberálovi.

Zeman byl, stejně jako dnes, ovšem především technolog moci bez výrazného ideového kompasu. V reakci na vzestup občanských demokratů pod taktovkou Václava Klause se rozhodl stvořit jakýsi náhradní výtah k moci a vlivu nejen pro sebe, ale potenciálně i pro všechny, kdo nestačili nebo nemohli nastoupit do toho Klausova.

Zemanovým nástupem vzaly za své snahy vytvořit skutečnou sociální demokracii, která by reflektovala nejen historii strany před jejím nedobrovolným sloučením s komunistickou stranou v roce 1948, ale pokusila se též přijmout jako součást své identity i vývoj v západním sociálnědemokratickém hnutí v době, kdy u nás vládl komunistický režim. To také oslabuje platnost argumentů, že úpadek ČSSD je součástí celkového poklesu popularity sociálně demokratických stran na Západě.

ČSSD se totiž po Zemanově převzetí skutečnou sociální demokracií nikdy nestala. Ačkoliv se Zeman dodnes chlubí tím, že přeměnil stranu, která se potácela nad hranicí volitelnosti, v silný politický subjekt, který nakonec „vstoupil předním vchodem do Strakovky“, způsob, jakým toho dosáhl, negativně poznamenal budoucnost sociáldemokratismu u nás.

Bezideová technologie moci jako genetické vybavení

Zeman vytvořil z ČSSD relativně silnou stranu tak, že s ní pospojoval různé proudy postkomunistické levice, které pozval „domů“ z pomyslného vandru. Náruč ČSSD otevřel i pravicovým extrémistům v podobě Sládkových republikánů, když je označil za „zdivočelé sociální demokraty“. Výsledkem bylo, že jakékoliv případné pokusy stranu modernizovat podle linií západního sociáldemokratismu byly předem odsouzeny téměř jistě k neúspěchu.

V Zemanově výtahu k moci se nejlépe uplatnili ti, kdo měli stejně jako on příslušné mentální vybavení cynických technologů moci, pro něž je pojem levice jen jakýmsi obecným vodítkem, popřípadě ideovou bagáží, kterou — když už se ČSSD definuje jako levicová strana — nosí na zádech, ale nezabývají se příliš jejím obsahem. A samozřejmě ti, kdo navzdory řečem o vnitrostranické demokracii bezvýhradně uznávali Zemanovu vůdcovskou roli.

Pokud bychom už chtěli nějak definovat ideové vybavení strany, Zeman otevřel dveře do strany s přízviskem „sociálnědemokratická“ postkomunistickým „pragmatikům“ všeho druhu, pro něž byl nakonec postupně po éře komunismu přístavem především nacionalismus. A pro leckteré rovnou xenofobie.

Stranu se sice pokusilo po Zemanově odchodu z jejího čela reformovat několik politiků, kteří byli skutečnými sociálními demokraty, poučenými vývojem v sociálnědemokratickém hnutí na Západě, ale i když někteří zastávali dokonce funkce předsedů strany, jako Vladimír Špidla nebo Bohuslav Sobotka, naráželi opakovaně na převahu postkomunistických nacionálně-socialistických bafuňářů. Ti obsadili klíčové pozice, zejména na regionální úrovni.

Zeman navíc pokusy reformovat ČSSD aktivně sabotoval s pomocí své páté kolony ve straně. Jeho mentálním palivem nebylo jen přesvědčení, že strana by měla zůstat jakýmsi víceméně bezideovým, „pragmaticky“ pojatým nástrojem na cestě k moci, ale také jeho osobní pomsta poté, co lidé okolo Špidly zabránili jeho zvolení prezidentem.

Přitom Zemana vyšachovali v roce 2003 právě proto, že dobře věděli, jak by jako prezident stranu dál ovládal a používal jako nástroj své moci. Věděli také, že by aktivně bránil jakýmkoliv pokusům ji reformovat.

Reformy předem odsouzené k neúspěchu

Snahy sociální demokracii modernizovat, a přiblížit tak standardům běžným na Západě, narážely nejen na cynický pragmatismus postkomunistů všeho druhu, které Zeman do strany přilákal; přičemž sem spadají i „mentální“ postkomunisté, kteří nemuseli být nutně v KSČ před rokem 1989. Narážely také na neschopnost strany přilákat do svých řad dostatečný počet mladých lidí. Odpuzoval je jak „strýcovský“ charakter strany, tak skutečnost, že jim strana nenabízela nic z toho, co by jako levicově smýšlející lidé mohli považovat za přitažlivé.

ČSSD se bez dostatečné personální obměny, kterou snad mohl zajistit příliv mladých, levicově orientovaných voličů a její otevření se městským levicovým liberálům, stále více zapouzdřovala do podoby jakési „odborové organizace“ pro postarší postkomunistický elektorát. Její ideová identita se přitom stále více usazovala do polohy konzervativní národně-socialistické strany.

Už v době, kdy dokázala naposledy vyhrát sněmovní volby, se v následujících komunálních a regionálních volbách začalo ukazovat, že se postupně stává stranou malých měst a venkova, a že naprostou většinu jejích voličů i členů tvoří postarší postkomunistická část společnosti. Testem toho, čím se strana stále více stává, byla i první přímá prezidentská volba v roce 2013, v níž sice Jiří Dienstbier, ryzí sociální demokrat, volající po modernizaci strany, dosáhl důstojného výsledku, ale nedostal se do druhého kola, v němž zvítězil — i s pomocí většiny sociálně demokratických voličů a váhavé podpory ČSSD samé — Miloš Zeman.

Zeman sice nedokázal kontrolu nad stranou převzít přímo s pomocí své páté kolony ve vysokých stranických funkcích, jakkoliv se o to devět měsíců po svém zvolení prezidentem v podobě „lánského puče“ po sněmovních volbách pokusil. Ale fakticky ji převzal „mentálně“.

Když pak cynicky spojil síly s Andrejem Babišem, který po svém odklonu od pravicových voličů k postkomunistické „levici“ v roce 2015 začal odsávat ČSSD voliče, byl osud premiéra a předsedy strany Bohuslava Sobotky fakticky zpečetěn. Sobotkovy pokusy ještě přeci jen rozpoutat ve straně debatu o modernizaci a reformách připomínaly souboj Dona Quijota s větrnými mlýny.

Hamáček hrobařem

Jan Hamáček, se ocitl v čele strany poté, co stranické vedení v roce 2017 před volbami takříkajíc namydlilo Sobotkovi schody, když preference strany poklesly po komunikačně nezvládnutém vynuceném odchodu Babiše z pozice ministra financí. Hamáček už víceméně jen pečetil nevyhnutelné. Ačkoliv se do vedení strany za jeho předsednictví prosadili Tomáš Petříček a Jana Maláčová — politici odkojení západním sociáldemokratismem — sám Hamáček stranu kormidloval stále více do Zemanových vod.

Jakákoliv možnost stranu ještě oživit byla ztracena, když zcela v duchu Zemanova cynického mocenského pragmatismu prosadil, aby ČSSD vstoupila do menšinové koalice s Babišem. A to navzdory tomu, že dramatický propad ČSSD z více než dvacetiprocentní podpory ve volbách v roce 2013 na zhruba sedm procent v roce 2017 byl do značné míry právě důsledkem nezvládnuté spolupráce s Babišem.

Jistá naděje, že by se strana snad mohla alespoň bezpečně usadit nad hranicí volitelnosti, se ještě objevila, když ČSSD mohla kvůli sporům s Babišem a Zemanem odejít demonstrativně z vlády — kupříkladu během Zemanem inscenované, a Babišem tolerované, vládní krize v létě 2019. Během ní Zeman odmítal nejprve odvolat sociálnědemokratického ministra kultury Antonína Staňka, a pak jmenovat do funkce místopředsedu ČSSD Michala Šmardu.

Hamáčkovské vedení nakonec potupu přijalo coby údajné vyjádření potřeby zachovat politickou stabilitu, což byl argument, který pak opakovalo i během nejtěžších období epidemie nemoci covid-19. Jinými slovy, ačkoliv Babiš a lidé okolo něj nesli osobní odpovědnost za chaos a celkové nezvládnutí krize, a tedy i za zbytečně vysoké počty mrtvých a těžce nemocných, Hamáček dál omílal fráze o tom, že v krizi se z vlády neodchází a země potřebuje stabilitu.

Výsledkem je, že naše nejstarší politická strana může po volbách zmizet ze Sněmovny. Lze zaslechnout názory, že pokud se tak stane, členové a funkcionáři, kteří ve straně až dosud zůstali, začnou masově odcházet, protože důvodem jejich setrvání v ní byl její podíl na moci. To by prý možná mohlo konečně umožnit obrodu strany zezdola.

Otázkou je, zda Zeman a jeho spolupracovníci nenávratě neučinili po převzetí strany v roce 1993 součástí jejího genetického kódu mentalitu, kterou už nepůjde vykořenit. A zda tedy cesta pro skutečnou demokratickou levici do hlavního proudu české politiky nebude muset vést přes vybudování zcela nového subjektu.

Diskuse
JP
July 23, 2021 v 11.53
Za všechno může Zeman?

V zásadě naprosto precizní analýza současného stavu české sociální demokracie; nicméně je zde několik momentů, které je zapotřebí poněkud zproblematizovat.

Především se jedná o autorovu tézi, že na současném pádu české sociální demokracie jsou na vině výhradně interní příčiny (Zeman, Hamáček); že zde prý není příčinná souvislost se všeobecným ústupem z pozic západní sociální demokracie vůbec.

S touto tézí je sotva možno souhlasit. Jiří Pehe tvrdí (samo o sobě dozajista právem), že česká sociální demokracie zmeškala příležitost (a potřebnost) své vlastní modernizace. Ovšem: která ze západních sociálnědemokratických stran je skutečně "moderní"?... Která z nich dokáže přijít s nějakým skutečně inovativním programem, který by dokázal oslovit především mladou generaci? Skutečně moderní levicové strany současnosti jsou buďto (západoevropští) Zelení, anebo (čeští) Piráti.

U českých sociálních demokratů je jenom ten rozdíl, že je tento sešup směrem dolů u nich ještě mnohem prudší, mnohem dramatičtější, v důsledku interních důvodů, které J. Pehe tak pečlivě a důkladně rozebral.

------------------------------------

Nicméně - jakkoli jsou jeho analýzy těchto interních deformací české sociální demokracie zcela přesné, i tady je nutno podívat se na celou záležitost poněkud blíže. Jiří Pehe totiž zůstává stát víceméně jenom u první kauzální roviny; a nejde za ni dále, respektive hlouběji.

Totiž: když předložíme holé konstatování, že (pod vládou Zemana) se v soc. dem. uhnízdily různé pochybné postkomunistické elementy, a že strana jako celek působí matným, nevýrazným, "strýcovským" dojmem - pak je nutno se ptát, jak je vlastně možné, že k tomu došlo. Tedy: jaké jsou hlubší příčiny toho, že se ve straně prosadilo konzervativní, národovecko-nacionalistické zemanovsko-hamáčkovské křídlo, a nikoli křídlo progresivnější (Sobotka, Špidla, Dienstbier).

Soudil bych, že tady jsou ve hře dva aspekty: jeden historický, druhý čistě mentální.

Historický: česká - obnovená - sociální demokracie vůbec neměla příležitost projít érou velkých ideových, sociálních a politických střetů poválečné doby, tak jak těmito boji prošly západoevropské strany sociální demokracie. To znamená: česká sociální demokracie vůbec neměla reálnou příležitost vybudovat si svou vlastní velikost, svou vlastní tvář. Její obnovený zrod spadá do doby, kdy už v západní Evropě byla sociální demokracie na ústupu, neboť se ukázalo že jí prosazovaný štědrý sociální stát je ekonomicky a finančně neudržitelný.

Ostatně, jestliže Jiří Pehe - dozajista právem - kritizuje devastující vliv M. Zemana na morální profil sociální demokracie, pak na straně druhé je nutno mu přiznat, že to byl jenom a jedině on, kdo po listopadovém převratu svými nespornými vůdcovskými schopnostmi a svým organizačním talentem dokázal sociální demokracii vytáhnout z naprosto marginálního postavení na české (tehdy ještě československé) politické scéně.

A co se toho bezvýrazného, "strýcovského" charakteru ČSSD týče - tady je otázka, jestli to není odrazem české mentality vůbec. Tedy mentality pasivity, pohodlnosti, postoje "ať to za nás udělají ti druzí". A navíc - tradičního českého národovectví (a jen stěží skrývané xenofobie), kterému zemanovský nacionalismus velice konvenoval.

Ostatně: jestliže J. Pehe vyzdvihuje dřívější vedoucí osobnosti sociální demokracie jako byli Sobotka, Špidla a Dienstbier - tady je nutno konstatovat, že ani jeden z nich nebyl skutečně výraznou politickou osobností. Sobotka a Špidla měli "charisma" snaživých úředníčků, Dienstbier snad mohl ztělesňovat určité ideje, ale nikdy nebyl natolik výraznou osobností, aby tyto ideje mohl ztělesnit opravdu přesvědčivě.

Sečteno a podtrženo: pohřeb české sociální demokracie by se skutečně mohl konat. Dochází zde k souběhu celého komplexu příčin, jak globálních, tak národně českých, tak i ryze stranicky interních.

A zcela otevřeně: jestli česká sociální demokracie bude sama nucena organizovat svůj pohřeb, nenastane tím žádný zánik světa. Evoluce je nemilosrdná: kdo není schopen adekvátně reagovat na měnící se životní podmínky, ten zahyne. Pokud (česká) sociální demokracie není (a nebude) schopna pochopit, v čem leží duch současné (a budoucí) doby, pak tuto úlohu za ni budou muset převzít jiní.

MP
July 23, 2021 v 16.30
Stále stejná mantra

Ani nevím, kdy jsem tu frázi slyšel poprvé, ale bylo to tuším někdy po střetu Horákova vedení a Battěkovců: „Potřebujeme moderní sociální demokracii. Takovou jako jsou ty dnešní západní.“ To se tehdy britská Labour zase jednou chystala prohrát vyhrané volby, v Německu se SPD kamenovala Lafointaina za to, že dostatečně nevítal sjednocení a nepočítala s tím, že by se v dohledné době dostala k moci. Většina těch českých kritiků neznala ani programy, ani historii, ani praxi západních stran, ale měli - oproti nám, pitomcům v Lidovém domě, kteří jsme ty programy a diskuse četli a s politiky mluvili -- jasno, jak to je.

Mimochodem, program, se kterým na sjezdu v roce 1992 kandidoval Miloš Zeman na předsedu strany byl mnohem modernější než ten, který předložil západník Horák.

Strana je živý organismus složený z lidí a lidé jsou, jak známo různí -- program, pokud nejde jen o marketing, je výsledek diskusí a dohod. totéž platí i politice. Nicméně jsem přesvědčen, že v letech 2002 až 2006 dělala ČSSD slušnou politiku podle slušného programu. A to za všech tří premiérů.

A abych řekl o Vláďovi Špidlovi nebo Otovi Novotném, že nevěděli jako rozhodující poradci Slávka Sobotky o současné sociální demokracii

podstatně víc, než kdy bude vědět Jiří Pehe, to bych se musel kousnout do jazyka.

Pád sociální demokracie ovšem začal opravdu za Sobotky. Každý politik je v něčem silný a to také bývá jeho největší slabina. Sobotka byl vyjednávač, člověk hledající shodu a ve prospěch té shody ustupoval příliš. A začal bojovat, až když bylo pozdě -- pohřeb sociální demokracie začal, když se úspěšně vzepřel Zemanovi a zlikvidovala ho koalice ochotných a bezpáteřných (Luboš Mnohomluvný, Petr Skoropoctivý a Jan v rudé mikině), pokračoval vstupem do Babišovy vlády a skončil symbolicky, když se ta horda poslaneckých zbabělců neměla odvahu postavit asociálnímu osekání dávek (dobře, Luboš Zaorálek v tomto případě patřil k menšině, která se vzmohla alespoň na strunu hřbetní, když to nedotáhli na páteř).

Ona ČSSD pravděpodobně v těch podzimních volbách do Sněmovny projde. Nepřejí jí to, kariéra nemrtvé politické mrtvoly není nic hezkého.

PK
July 23, 2021 v 22.17
A nejhorší (pro ČSSD) na tom je,

že to, jestli se na podzim dostane do sněmovny, ani nebude většinu lidí zajímat, nebude to hlavní výsledek voleb, na který se bude napjatě čekat, nebude to tématem většiny povolebních komentářů.

To jediné, na co bude podstatné, bude jestli velká koalice SPOLU a Piráti+STAN bude mít dost na to, aby mohla sestavit společnou vládu.

Výsledek ČSSD bude jenom taková vedlejsší zajímavost.

MP
July 24, 2021 v 9.29
Pavlu Kolaříkovi

Ne tak docela. Ono by těch 5,1% pro stranu s Hamáčkem v čele mohl rozhodovat právě o té koalici. Hamáček není Babiš ani Okamura, aby mohl ve straně rozhodovat váhou osobnosti, potřebuje kliku, které rozdává koryta a korýtka, bez toho by padl. A ovšem taky ty, kteří té straně zadluženější než carský oficír, dávají peníze na provoz.

Jinými slovy -- pokud by se ČSSD dostala do Sněmovny, nezbývá Hamáčkovi a těm, co si dosadil do čel kandidátky nic jiného, než koalice s Babišem.

Proto "úspěch" sociální demokracie není vedlejší záležitost a nostalgický hlas pro tuhle "jedinou levicovou parlamentní stranu" a "nejstarší tradiční českou stranu" -- a bohužel, lidí, kteří o tom takto uvažují, potkávám až moc -- je hlas pro nejhorší variantu Babišovy vlády.

MP
July 24, 2021 v 11.32
Pane Poláčku,

ano, v 90. letech se ukazovalo, že "jí (socdem) prosazovaný štědrý sociální stát je ekonomicky a finančně neudržitelný...." ale je třeba dodat: v podmínkách neoliberálního globálního kapitalismu. A tady udělaly sociálnědemokratické strany zásadní a klíčovou chybu: místo aby se pokusily reformovat, ba zásadně změnit ten neoliberální globální kapitalismus, začaly se mu přizpůsobovat a vzdávat se svého sociálního programu a svých hodnot. TOHLE byl počátek jejich problémů, doufejme, že ne konce.

Česká socdem ale mimo sněmovnu skončit musí, protože jinak je šance na její obrodu nulová...

JP
July 24, 2021 v 12.15
Kauzální nexus

Bohužel, pane Plevo, ten kauzální řetězec byl přesně opačný, než jak ho líčíte Vy. Nástup neoliberalismu nebyl příčinou ztroskotání poválečného štědrého sociálního státu, nýbrž jeho důsledkem. Respektive - reakcí na něj.

Tento štědrý sociální stát totiž někdo musí zaplatit. (Je skutečně podivuhodné, s jakou neotřesitelnou úporností radikální levice stále ještě dokáže ignorovat tuto naprosto triviální finančně-ekonomickou skutečnost.) Ten štědrý sociální stát si potřebné prostředky na přerozdělování bral - odkud odjinud, nežli z produkční sféry. To jest - daňově ji zatížil nad míru, která by ještě byla únosná. A - to se nedá nic dělat - když se na osla nakládá stále víc a víc, tak ten osel jednou padne. Takto fiskálně přetížená ekonomika začala stagnovat; výsledkem byla především stoupající nezaměstnanost, ale i pokles (namísto růst) státních příjmů. Protože stagnující (respektive klesající) produkční sféra pak samozřejmě státu odvádí méně na daních.

A teprve jako reakce na tuto krizi západoevropského poválečného sociálního státu nastoupila vlna neoliberalismu. Sociální stát se odboural, produkční sféře se snížily daně - a světe div se, ona skutečně ožila, kola průmyslu se začala roztáčet, začínaly se zase zaměstnávat nové pracovní síly. Tím stoupla kupní síla obyvatelstva, které začalo více konzumovat - tím zase stoupl odbyt pro produkované zboží, takže produkční sféra mohla ještě o to víc vyrábět, a ještě o to víc zaměstnávat. (Ostatně právě proto je dnes daleko spíše nedostatek pracovníků, nežli jejich nadbytek. Alespoň těch kvalifikovaných.)

To všechno dohromady: ať se nám to z levicového hlediska může jakkoli nelíbit, je holým ekonomickým faktem, že neoliberalismus naprosto má svou ekonomickou logiku. Samozřejmě: když se tento neoliberalismus sám přežene "přes čáru", pak to má zase ty negativní důsledky, že se na dolní části společenského rozvrstvení rozšíří vrstva prekarizovaných. Což je problém nejen z hlediska sociálního a morálního; ale i z hlediska čistě ekonomického, protože tito prekarizovaní nemají dost volných finančních prostředků, aby mohli konzumovat - což pak zase omezuje možnosti odbytu pro produkční sféru.

Objektivně vzato relativně optimálním uspořádáním (z čistě ekonomického hlediska) je kombinace neoliberalismu a sociálního státu; což je víceméně přesně ten stav, který nyní v zásadě existuje především v zemích západní Evropy.

------------------------------

Nicméně, pane Plevo, v jednom Vám přece jenom dám za pravdu. Totiž v tom, že "A tady udělaly sociálnědemokratické strany zásadní a klíčovou chybu: místo aby se pokusily reformovat, ba zásadně změnit ten neoliberální globální kapitalismus, začaly se mu přizpůsobovat".

Jenže, pane Plevo, tady jste smísil dohromady - zcela nenápadně - dvě zcela rozdílné, fakticky nekompatibilní strategie. "Reformovat" a "zásadně změnit" - to jsou opravdu dvě zcela zásadně odlišné skutečnosti. O "reformování" se sociální demokracie pokouší v zásadě neustále; jenže se právě ukázalo, že kapitalismus se - nad onu výše zmíněnou hranici - reformovat nedá.

Zbývá tedy "zásadně změnit" - jenže něco takového zase není možno očekávat od sociální demokracie. Tohle nikdy nebylo její agendou; přinejmenším od té doby ne, kdy se - jak správně konstatujete - definitivně smířila s kapitalismem.

Už v mém prvním komentáři zde jsem napsal, a mohu to jenom zopakovat: v daném smyslu bude muset (dřívější) roli sociální demokracie převzít už nějaký zcela jiný společenský, politický, ideový a historický subjekt.

PK
July 24, 2021 v 14.22
Martinu Profantovi

No, vždyť takhle to nějak myslím. To, že ČSSD eventuálně projde do parlamentu, bude důležitá zpráva právě jenom z toho hlediska, že antibabišovská koalice bude mít málo, takže to bude zase v p....i.

To, že "jediná levicová nejstarší česká strana" ještě nezmizí, bude pro většinu voličů, i komentátorů zcela irelevenatní.

MP
July 24, 2021 v 21.19
Pane Poláčku,

kombinovat neoliberalismus a sociální stát v zásadě nemůžete - neboť, jak sám říkáte, pak nemáte na ten sociální stát peníze.

Že je tato kombinace možná, se může zdát leda tak z pohledu Německa (a několika málo na Německo navázaných privilegovaných států), protože tam je ekonomika tak mimořádně silná (mj. proto, že vykořisťuje slabší evropské země), že se to jakžtakž dá utáhnout.

Jenže tento "relativní" (!) blahobyt je opravdu velice těžce a draze vykoupen: vzestupem AfD a odcizením východních spolkových zemí, nedobrou situací Francie a katastrofální v zemích jižní Evropy, nárůstem protievropského nacionalismu a ultrapravicových nálad v postkomunistickém prostoru, ČR nevyjímaje.

Čili ten neoliberalismus, který jisté oprávnění snad v takové předthatcherovské Velké Británii měl (a později snad trošku i jinde), už dávno "překročil míru", už je dávno "přes čáru".

Dnes tu máme klimatickou krizi - vedle sociální - a jen úplný naiva by si mohl myslet, že ji můžeme vyřešit neoliberálními recepty.

Stát je tedy zpátky (a s ním i poměrně mastné daně) - jde však o to, aby 1. u toho ten stát zůstal demokratický; 2. aby na ekologickou reformu nedoplatili běžní občané; 3. aby už celkově nebylo pozdě na vše...

JP
July 25, 2021 v 11.11
Demokracie v ohrožení?

Pane Plevo, musím přiznat že Vaší poslední argumentaci nerozumím.

Kombinaci "neoliberalismu" a sociálního státu tady už dávno máme. Extrémní neoliberalismus v podání Thatcherové a Reagana je už dávno pasé. I pravicoví politikové pochopili, že sociální stát není možno zcela zlikvidovat. Za prvé by to bylo - z důvodů které jsem popsal minule - škodlivé pro samotnou ekonomiku; a za druhé by propadli ve volbách. Jenže právě proto v současné době ve volbách pravidelně vyhrává (umírněná, středová) pravice: protože v sobě spojuje jak ekonomickou kompetenci, tak ale i určitou míru sociálních ohledů.

A to zdaleka neplatí jenom pro (relativně bohaté) Německo. - Mimochodem, Německo není zdaleka tak bohaté jak se to obvykle věří, v poměru HDP na hlavu obyvatele je před ním celá řada západoevropských zemí, tuším celý Benelux, Dánsko atd. Ale můžeme se podívat prostě na vývoj v Česku: dokonce ani samotný Klaus svého času nezavedl natolik tvrdý neoliberalismus, jak by odpovídalo jeho rétorice. A dnes? Babišovo - středopravé - ANO je přesně tím spojením neoliberalismu a sociálního státu, o kterém jsem mluvil. A právě proto se tak dlouho mohlo držet u moci.

Co má nástup německé AfD mít společného s neoliberalismem, opravdu nechápu. Na rozdíl od obecného mínění přívrženci této strany naprosto nejsou většinově "socky", nýbrž příslušníci střední třídy. V německých poměrech je tu ve hře především stále přetrvávající frustrace východních Němců (ať oprávněná či nikoli) z toho, jak je "spolkl" jejich velký západoněmecký bratr.

Xenofobie ve východní Evropě - to opět není žádný důsledek neoliberalismu, xenofobie tu byla vždycky, tyto pseudosocialistické "bratrské národy" pohrdaly sebou navzájem, Češi se dokonce s přezíráním dívali i na Slováky. A pak se ještě divili, že Slováci se od nich odtrhli. Ta novodobá xenofobie se tak výraznou (či novou) jeví jenom proto, protože dnes je mnohem vyšší průnik s osobami cizokrajného původu.

Ekologie? - Ale samozřejmě že opatření na ochranu klimatu se nutně budou dotýkat i "běžných lidí". Kdo jiné by tyto náklady měl nést? Když se na ničení životního prostředí prakticky všichni podílejí svým konzumem?!...

Co ještě? Aby "stát zůstal demokratický"? - Když se podíváme na neuvěřitelnou myšlenkovou tupost velkých částí populace, manifestující se právě v současné koronavirové epidemii, pak by bylo vlastně daleko spíše nutno si přát, aby demokracie - vždy závislá od takovéto sorty občanů a jejich pokřivených názorů - byla zrušena, a na její místo nastoupila vláda osvícenců.

Ostatně: nic nehovoří pro to, že by stávající - západoevropská - demokracie byla nějak mimořádně ohrožena. Fašistoidní názorový potenciál zde byl fakticky přítomen po celou dobu od konce druhé světové války; jenom se skrýval v jiných politických subjektech, například v konzervativně-pravicových křídlech standardních masových stran pravice. Ale spolu s novodobým trendem posunu těchto velkých stran k politickému středu tyto skupiny v nich přestaly vidět svou politickou domovinu, a vytvořily si tedy tato (ultra)pravicová hnutí vlastní.

Není tomu tedy v žádném případě tak, že by onen politický útvar nazývaný "demokracie" (který je ostatně skutečnou "vládou lidu" jenom velice omezeně) byl v současné době nějak akutně ohrožen. Tyto pravicové strany sice vždy nějak vystřelí nahoru, získávají si popularitu především svou (zčásti dokonce oprávněnou) kritikou "establishmentu" - jenže velice rychle zase splasknou, jako gejzír kterému došla síla. Stalo se tak s rakouskými "Svobodnými", německá AfD je už zřejmě také za svým zenitem; a ve Francii Le Penová v posledních volbách utrpěla citelnou porážku.

Za prvé - pravidelně se velmi rychle ukáže, že tato pravicově populistická hnutí sama nemají žádnou substanci. Nemohou nabídnout žádnou pozitivní alternativu k onomu "establishmentu".

A za druhé: tito zdivočelí pravičáci taktéž zcela pravidelně svou inherentní nenávist nakonec obrátí proti sobě samým. Je tam příliš mnoho vlčáků, kteří se začnou rvát o moc.

Ještě jednou tedy: nic nehovoří pro to, že by se současná standardní politická demokracie nacházela ve stavu nějakého zvýšeného ohrožení.

A aby "celkově nebylo pozdě na vše"?... Jak se to vezme. Žádný biologický druh nemá garanci na přežití. A to se týká i samotného lidstva. Základní zákon evoluce je naprosto jasný, a naprosto nemilosrdný: buďto se dokážeš přizpůsobit měnícím se životním podmínkám, nebo zahyneš.

Jestli lidstvo vůbec přežije hrozící krizi ekologickou, je ovšem dosti akutní otázka. Ale spíše se dá soudit, že ano. Co je na tom ale spíše ten skutečně negativní aspekt: že je docela dobře možné, že lidstvo tuto ekologickou krizi zvládne, aniž by se muselo samo (tj. v žebříčku svých životních hodnot) nějak zásadně změnit. Je docela dobře možné, že tuto krizi zvládne čistě technologicky. Přejde se prostě na bezemisní technologie - a ten starý konzumismu i starý kapitalismus si prostě pojednou beze změny dál. Jenom holt - bezemisně...

JP
July 25, 2021 v 12.50
Neoliberalismus versus radikální liberalismus

Mimochodem, když už je zde řeč o neoliberalismu: v diskusním fóru "Levice" mě jeden účastník upozornil na "Manifest radikálního liberalismu", který byl vydán v roce 2010; shodou okolností za spoluúčasti autora právě zdejšího textu.

Opravdu není vůbec marné si ten - zdánlivě - starý Manifest připomenout znovu; s jedinečnou výstižností je zde dokumentován ahumánní charakter neoliberalismu, respektive vůbec kapitalismu: https://denikreferendum.cz/clanek/5863-manifest-radikalniho-liberalismu?fbclid=IwAR31ibhuEEAxRwE68xzNWRhCLeO7sHXEPH4ZO2TO-p08yxtOHNPJ0OMG2ZE

Nicméně: ten manifest radikálního (respektive až přímo socialistického) liberalismu je sice hodnotově sympatický, nicméně trpí určitými zásadními vadami. Protože nemá smysl abych dvakrát psal totéž, dovolím si sem zkopírovat rozhodující část mého komentáře z diskusního fóra "Levice":

~~V první chvíli sem (ještě před mým vlastním komentářem) zkopíruji jednu pasáž s komentáře Ivana Štampacha (v 13,33): "V prohlášení mi chybí opora v politické filosofii či chceme-li to vyslovit jinak, v sociální antropologii, prostě komplexní vize.

Myslím, že demokratický socialismus disponuje takovým strategickým pohledem poskytujícím oporu politické taktice, která pak může být pružná, aniž by musela být pragmatická… Jsem přesvědčen, že socialistické řešeni činí liberální hodnoty prakticky uskutečnitelnými. Jako socialista mohu (ba snad musím) tedy být í liberálem."

Ano, Ivan Štampach naprosto přesně vystihuje, v čem je základní teoretická či metodologická slabina onoho „Manifestu radikálního liberalismu“: sice naprosto přesně a velmi výstižně líčí všechny negativní stránky kapitalismu respektive neoliberalismu, on sám ale nedokáže ideově stát na svých vlastních nohou. Je to jenom hodnotové vyznání, ale chybí mu pevnější fundament, širší - dějinný, ideový, antropologický - rámec. (Ostatně, právě tahle záležitost bude vlastně centrálním momentem mé chystané série článků o Marxovi a marxismu.)

A druhou slabinou (která ovšem souvisí s tou první) je tvrzení autorů Manifestu: „Zatímco klasický liberalismus vyrostl organicky z víry v Boha a chápal svobodu v kontextu pokory před „vyšším řádem“, neoliberalismus je projevem nepokorné pýchy.“

Opět: jako vyjádření zásadního rozdílu mezi (pravým, hodnotovým) liberalismem a neoliberalismem je to naprosto výstižné; ale zcela tady chybí rozpoznání toho, co konstatoval jeden účastník v následující diskusi: že ve skutečnosti sám neoliberalismus je jenom jednou z odnoží, variant liberalismu!

Zkrátka: Štern a Pehe ve svém Manifestu vidí jenom pozitivní stránky liberalismu; ale nevidí jeho odvrácenou stranu.

Já sám jsem svého času napsal článek nebo komentář s nadpisem „Ambivalentní charakter liberalismu“, nebo tak nějak. Bohužel se mi ho ale už nepodařilo dohledat.

Tento ambivalentní charakter liberalismu spočívá v tom, že on (jakožto hodnotový liberalismus) je sice bezprostředním protikladem (cynického) neoliberalismu; ale zároveň mu svým omezením se na svobodu individua sám připravuje cestu!

Jakmile se totiž svoboda individua stává tou nejvyšší maximou - pak už není možno žádným způsobem zabránit, aby se takto zjednodušeně pojatá svoboda nezvrhla ve „svobodu“ urvat si sám pro sebe tolik, kolik je jen možné. A pak už je pozdě ronit slzy nad rozlitým mlékem. Zásadní chyba se stala už na samotném počátku - v příliš ledabylém pojetí liberální svobody; v dost povrchním odvolávání se na „vyšší řád“, aniž by se tu konkrétně určilo, v čem tento „vyšší řád“ vlastně spočívá, jaké jsou jeho pravé kořeny, a kam vlastně směřuje.~~

MP
July 25, 2021 v 14.58
Martinovi Plevovi

Spíše opačně: Neoliberalismus znamená, že se má vládnout tak, aby na socialní stát nikdy nebylo dost peněz.

Neoliberalismus, pokud to slovo vůbec dává nějaký smysl, je vzpoura proti určité formě sociálního státu. Byla docela úspěšná, protože ta forma byla v osmdesátých letech už v západních demokraciích opravdu překonaná. Byl to stát, který počítal s velkými masami továrního dělnictva (jejichž zájmy byly snadno spravovatelné odborovými centrálami a ošetřované pracovně/právním zákonodárstvím).

Ralf Dahrendorf tehdy psal o podivné smrti sociální demokracie a byl v tom kus pravdy. Místo hledání lepší formy sociálního smíru většina tehdejší socialistických partají hájila zuby nehty tu přežilou formu za cenu odhazování zátěže a návratu k takzvané autentické sociální demokracii -- to jest nesmíme ztrácet naše (dělnické, později nízkopříjmové a nevzdělané) voliče lpěním na příliš vysoké kvalitě veřejného vzdělání (a na jeho bezplatné dostupnosti na úrovni vysokých škol), musíme reformovat příliš rozmařilou podporu pro dlouhodobě nezaměstnané, invalidy, přestárlé atd. --zkrátka pro sociální odpad. (Dobře, tehdy to ještě říkali jinými slovy. Dny, kdy sociální demokracie nevyloučila okamžitě svého poslance potom, co hovořil o "nepřizpůsobivých spoluobčanech", měla teprve přijít.) Musíme myslet na své voliče spíše než nějaké uprchlíky a nemůžeme si dovolit být zelení, když to nechtějí horníci. Jo, všechno to v těch devadesátých letech po Evropě už najdete.

Pochopitelně neexistují žádné doklady o tom, že by země, které si udržely a částečně modernizovaly sociální stát, byly nějak méně konkurenceschopné než ty, kde zvítězil (občas s kolaborací sociálních demokracií) neoliberalismus natvrdo. Dělej, co dělej, ono je na tom Německo, Dánsko, Švédsko, Norsko ve všech výkonových ukazatelích prostě lépe než Velká Británie.

Ale pan Josef Poláček s obdivuhodnou rezistencí vůči faktům ("Odporují fakta mým předsudkům? Tím hůře pro fakta") bude dále trvat na neufinancovatelnosti sociálního státu.

Pane Profante, jako obvykle se necháte příliš strhnout zápalem polemiky, místo abyste si pozorněji přečetl, co kdo vlastně napsal.

Já jsem netvrdil že je neufinancovatelný sociální stát vůbec; já jsem jenom napsal, že se ukázala být neufinancovatelnou jeho štědrá, přebujelá poválečná forma.

Sám jsem výslovně napsal, že současný - v zásadě relativně úspěšný a proto také stabilní - stav je kombinací, respektive kompromisem mezi neoliberalismem na straně druhé, a oním štědrým sociálním státem na straně druhé. Jinak řečeno: sociální stát zde stále ještě reálně je; jenom už nemá tu štědrou podobu jako dříve.

Nebo jinak řečeno by také bylo možno napsat, že současný stav je relativně zdařilou syntézou mezi potřebami dynamicky se rozvíjející ekonomiky na straně jedné, a mezi společenskou (ale i ekonomickou) potřebou sociální záchranné sítě na straně druhé.

To proti čemu je nutno argumentovat je iluze, že by obojí bylo možno uskutečnit zároveň v plné míře, bez vzájemného konfliktu. Zvyšování sociálních výdajů vždycky utlumí ekonomiku tím, že z ní (v podobě daní) odčerpá volné finanční prostředky; zatímco osvobození ekonomiky od (nadměrných) daní pak zase nutně povede k umenšení částky která je k dispozici pro sociální účely. Je to naprosto jednoduchá rovnice; jenže velké části radikální levice ještě jako by pořád ještě žily v pevném přesvědčení, že sociální výdaje je možno zvyšovat téměř donekonečna. Však oni to ti zazobaní kapitalisté už nějak zaplatí.

MP
July 26, 2021 v 15.21
Josefu Poláčkovi

Ale ano, přečetl jsem si, co jste napsal. A nadále odmítám slovo: neufinancovatelný.

Sociální stát byl ufinancovatelný v roce 1985 právě tak, jako je ufinancovatelný dneska. Včetně tehdejší absurdit, jako bylo slavné povinné místo topiče v každé -- dávno elektrifikované -- lokomotivě British railway.

Potíž byla v publiku, o které se opíral. To původní téměř zmizelo a strany, které sociální stát hájili, se neuměli adaptovat na nové.

Představa, že země jen proto, že v ní bude dostupná slušná lékařská péče pro všechny, solidní vzdělání a lidem nebude hrozit smrt hlady, nebude konkurence schopná vůči zemím, ve kterých mají třídu pracující chudoby a několikanásobně vyšší rozpočty na polici, tajné služby, armádu a žádné daně z luxusu, nějak věcně neštymuje - jak při pohledu na reálnou situaci v těch zemích, tak při banálních počtech.

"Představa, že země jen proto, že v ní bude dostupná slušná lékařská péče pro všechny, solidní vzdělání a lidem nebude hrozit smrt hlady, nebude konkurence schopná"

Jenže, pane Profante, tady se jedná o něco naprosto jiného. Takovýto sociální stát - opakuji ještě jednou - tady už (respektive ještě) máme dnes. Alespoň ve vyspělých státech západní Evropy.

Jenže - ten štědrý sociální stát dejme tomu ještě sedmdesátých let minulého století, to opravdu nebylo jenom o tom "aby lidé nezemřeli hlady".

Já sám když jsem svého času (v roce 1982) přišel do Německa, říkali mi že jsem přišel přesně ve špatný čas. Že doposud prý doslova "stačilo nastavit ruku" - a štědrý stát (vedený sociální demokracií) dával. Dával bohatá stipendia, dával štědrou podporu v nezaměstnanosti (která trvala až celé dva roky), dával štědré sociální dávky.

To pak ovšem mělo hned dva důsledky: vedle toho důsledku který už jsem zmínil - totiž trvale deficitní státní rozpočet, který ke svému sanování doslova ždímal produkční sféru, která na to ovšem reagovala trvalou stagnací - zde byl ještě jeden další důsledek: tento štědrý sociální systém vůbec nemotivoval k tomu, hledat si aktivně zaměstnání. Bylo tehdy opravdu velmi takových, kteří se spokojili se životem za tyto štědré sociální dávky, jednou za měsíc si došli na úřad práce pro razítko že nemohou sehnat pro ně adekvátní práci, a tím to pro ně bylo vyřízeno.

Takto štědrý sociální stát byl - opakuji znovu a trvám na tom - natrvalo ekonomicky a finančně neudržitelný; a není proto příliš možné se divit liberálům, že tehdy v dvaaosmdesátém vypověděli svou koalici se sociálními demokraty, a přidali se na stranu pravicové CDU/CSU.

Tato pravicová koalice ovšem osekala tento štědrý sociální stát; ale reálným faktem je, že od nadměrného fiskálního zatížení osvobození německá ekonomika nabrala nový dech, zvýšila produkci, zase se začali nabírat noví zaměstnanci, nezaměstnanost poklesla.

A výsledek je i ten, že rozhodující většina voličů tento vývoj pozitivně kvitovala; namísto aby - jak by se z levicového hlediska dalo očekávat - pravicovou vládní koalici v příštích volbách za toto odbourání sociálního státu potrestala, tak přesně naopak následovala dlouhá perioda absolutní dominance pravice v německé politice!

Zkrátka: i němečtí voliči dali raději přednost fungující, prosperující ekonomice před - a opakuji to slovo znovu - neufinancovatelným sociálním státem, jak ho předtím praktikovala německá sociální demokracie.

MP
July 27, 2021 v 22.50
Pane Poláčku,

mícháte hodně věcí dohromady...

Napsal jsem, že určité (malé) oprávnění neoliberalismus v 80. letech měl.

Ale jinak vám fakta moc nesedí: podívejte se na to, jaké daně se platily ještě za pravičáka Kohla v 80. letech - to je dnes nepředstavitelné.

A popírat sociálně-ekonomické příčiny extremismu, no to snad nemůžete myslet vážně. Podívejte se na výši mezd a důchodů ve východních spolkových zemích, na lidi žijící v chudobě, na obrovskou emigraci na Západ. To vše s neoliberalismem souvisí... Například před nějakým rokem nechvalně proslulé město Chemnitz je ukázkovým příkladem dezindustrializace a sociálně-ekonomického úpadku.

Váš problém je ten, že neoliberální argumentaci rád a často sám přebíráte. A na druhé straně rád mluvíte o Marxovi a nekapitalistických projektech atd. Tento pozoruhodný paradox je pro vás charakteristický....

JP
July 28, 2021 v 11.21
To jsou paradoxy, pane Vaňek...

Tak s těmi paradoxy jste to pro tentokrát vystihl naprosto přesně, pane Profante.

Jen tak pro počátek bych připomenul, že naprosto nejparadoxnější způsob myšlení dnes převládá v moderní fyzice, tedy ve vědě o samotných - materiálních - základech celého našeho světa. Celá říše kvantové mechaniky jsou jenom samé (pro náš lineárně uvažující mozek nepochopitelné) paradoxy.

Ano, i já používám tohoto myšlení "v paradoxech", a otevřeně se k tomu hlásím. Jenom pro tyto údajné "paradoxy" používám poněkud ušlechtilejšího filozofického označení: totiž myšlení dialektické, myšlení protikladů.

Jak sám samozřejmě víte, pane Profante, už ti nejstarší řečtí myslitelé objevili, že celý náš svět existuje jenom ve formě vzájemných protikladů - které jsou ve vzájemné opozici, ale zároveň se doplňují, a teprve jejich vyvážený vztah vůbec umožňuje existenci skutečnosti našeho světa. A na tomto základním principu boje a vzájemného podmiňování se protikladů se až dodnes nezměnilo naprosto nic.

To jenom lidé - jak řečeno uvyklí lineárnímu, dichotomickému, nedialektickému způsobu myšlení - znovu a znovu propadají tomu klamu, že se domnívají, že jednou přece definitivně vyhraje ta "jejich" strana. Že jednou definitivně zvítězí oheň nad vodou, anebo voda nad ohněm. A tak se spolu srážejí levice a pravice, jako dvě beraní hlavy, každá z nich má svou vlastní pravdu, a žádná si nedokáže uvědomit (respektive připustit), že čím více bude bušit do svého protivníka, tím větší silou bude i on vracet své údery.

Konkrétně: pane Profante, nejde o to že já bych chtěl argumentovat z pozice tzv. "neoliberálů". Ale jde o to, že já takto prostě konstatuji REÁLNÝ STAV VĚCÍ. A tvrdím že ani pro levici nemá žádný smysl zavírat oči před realitou. Před realitou ekonomickou, ale ani před realitou (psycho)sociální.

Co jsem ještě minule při mém vzpomínání opomněl zmínit - a je to opravdu krajně důležité - je toto:

Jak jsem zmínil, hned když jsem svého času přišel do (západního) Německa, řekli mi že přicházím pozdě, že ten štědrý sociální stát už skončil. Jenže: německá vláda padla až o tři dny později. Tedy - vláda koalice sociálních demokratů s liberály. To tedy znamená: byla to už samotná vláda sociálních demokratů, která už předtím musela začít osekávat svůj vlastní štědrý sociální stát! Protože ani ona už nemohla dále zavírat oči před tím, že ten její štědrý sociální stát je - opakuji ještě jednou to nehezké slovo - natrvalo neufinancovatelný.

A ostatně: naprosto tu samou zkušenosti udělali - a to hned dvakrát - francouzští socialisté, jednou za MItterranda a podruhé za Hollanda, když chtěli taktéž zavést štědrý sociální stát: francouzkou ekonomiku tím přiškrtili natolik, že nakonec samotná dělnická třída masovými demonstracemi socialisty donutila, aby tyto sociální reformy vzala zpátky!! Připomínám tuto skutečnost znovu a znovu; ale levice ji stále nechce brát na vědomí.

Ještě jednou, pane Profante: tady nemá smysl nějaké nálepkování o "neoliberální argumentaci" -ale jde o to pochopit holou ekonomickou realitu tržní ekonomiky. To neznamená se s touto realitou pasivně smířit; ale jako první krok je nutno vzít ji vůbec na vědomí.

-----------------------------

A ještě něco: v předcházející fázi této diskuse byla řeč o tom, jestli by národní ekonomika zatížená (nadměrně štědrým) sociálním státem obstála v mezinárodní konkurenci. Jenže - tady fakticky vůbec není zapotřebí tohoto mezinárodního srovnání, ekonomika zatížená nadměrnými daněmi skomírá tak jako tak, je to ta nejpřirozenější věc na světě, když nějaký výrobce musí odvádět vyšší daně, zdražuje se tím celá jeho produkce. On tedy následně musí zvýšit prodejní ceny - a každé zvýšení cen znamená, že mu klesne odbyt. A když mu klesne odbyt, on potřebuje méně pracovníků - takže ty nadbytečné propustí. Kteří ovšem - jakožto nezaměstnaní - mají mnohem méně volných finančních prostředků, takže méně nakupují. Takže odbyt zboží padá ještě více dolů - a produkce se tedy ještě více omezuje. A ještě o to více se propouští. A tak dále a tak dále, vzniká tu celá spirála ekonomického pádu směrem dolů.

To je vlastně všechno, pane Profante. Tohle jsou holé zákony volné tržní ekonomiky, s kterými naprosto nic nenaděláme. (Totiž: pokud nezměníme základní nastavení celého systému.) I za těchto okolností je samozřejmě možné uchovávat v určité míře sociální stát; ale nikdy už ne v té podobě štědrého poválečného sociálního státu, především v jeho "socialistické" podobě.

A co se vztahu neoliberalismu a nástupu krajní pravice týče: pane Profante, opakuji ještě jednou, že podle všech sociologických výzkumů typický příslušník německé AfD není nezaměstnaný příslušník prekariátu, nýbrž daleko spíše materiálně dobře situovaný příslušník střední třídy.

Ostatně - německá AfD je (v důsledku německého sjednocení) dost specifický případ; ale co třeba takoví rakouští Svobodní? Byl snad jejich nástup také výsledkem "deindustrializace" rakouských měst? A co Le Penova Front National?...

Samozřejmě že těžké sociální otřesy vždy pravidelně vedou ke zvýšení míry radikalismu, a to na obou krajních stranách politického spektra. Jenže - k takovéto ryze sociálně podmíněné radikalizaci by vedla především masová nezaměstnanost; a jak už bylo vysvětleno, k té by daleko spíše vedl přebujelý sociální stát, nežli prosperující ("neoliberální") ekonomika, která jak známo daleko spíše trpí nedostatkem pracovních sil, nežli aby produkovala masovou nezaměstnanost.

MP
July 28, 2021 v 15.34
A k neoliberalismu, p. Poláčku:

On nezaměstnanost produkuje (je ovšem pravda, že jen v některých zemích). Viz Francie, jih EU - anebo i Slovensko po neoliberálních reformách Dzurindovy vlády, kde byla (a ještě velmi dlouho zůstávala) vysoká nezaměstnanost...

A ostatně můžeme uvést i 3 miliony britských nezaměstnaných v době vlády Thatcherové!

Nemůžete se na všechno dívat jen očima (privilegovaného) Německa a některých - na něj navázaných - zemí, jak už jsem vám napsal...

MP
July 29, 2021 v 9.31
Martinovi Plevovi

On pan Poláček asi opravdu reagoval na mě. I když s jistotou se to říct nedá.

Mimochodem s interpretací těch průzkumů o voličích AfD bych postupoval velmi opatrně. Podobně jako u naší SPD i v koktejlu pachů, kterými ta partaj přitahuje, voliče smrdí výrazně radikalismus středu (nebo chcete-li "ohrožené střední třídy").

Neoliberalismus kdysi, ve svých počátcích, opravdu stabilizoval růst nezaměstnanosti -- tím, že vytvořil třídu pracující chudoby.

A vlastně v jistém smyslu funguje globální neoliberalismus v zemích jako je Česká Republika podobně i dnes.

Nezaměstnanost máme nízkou a nepředstavuje celospolečenský problém -- to ovšem jen znamená, že to malé, ale v konkrétních místech lokalizované procento má lokálně naprosto devastující účinky. Jiná otázka je kvalita nabídky, status a ocenění práce -- vím, že ten příklad opakuji po x-té, ale on to vystihuje přesně: „Pane doktore, u nás je třetina mladých na práci v rajchu, třetina tady na universitě a třetina na drogách.“ (Přitom ono "na universitě" znamená, studují kariérově málo perspektivní obor nebo pajdu a studují tak dlouho, jak to jde, živí se příležitostnými brigádami -- ale pořád je to lepší než ta poslední třetina.)

JP
July 29, 2021 v 11.49
Liberalismus a patálie se statistikami

Především se oběma pánům, jejichž jména začínají na "P...", omlouvám za záměnu. Ale myslím, že rozhodující jsou nakonec obsahy, nikoliv jména.

Takže definitivně pan Pleva: skutečně nevím, co je Vám z oněch předložených statistik natolik "zcela jasné".

Tyto statistiky ukazují především sociální složení a míru vzdělání voličů AfD: to není žádné překvapení, je známo že typickým voličem AfD je muž bez vyššího vzdělání, středního věku.

Jestliže já jsem uvedl (možná na tyto údaje se vztahujete), že typickým voličem AfD je daleko spíše příslušník středních tříd, myslel jsem to především v příjmovém smyslu. Tedy abych oponoval Vámi nastolené rovnici, že liberalismus = prekarizace = nárůst fašistoidního potenciálu ve společnosti.

Co se profesního složení voličů AfD týče, tady ovšem převažují dělníci; ovšem dnes už dělník (pokud je zaměstnaný) příjmově naprosto může náležet přinejmenším k nižší střední třídě.

Ovšem - právě teď jsem našel v internetu německé statistiky zachycující právě kauzální vztah mezi výší příjmů a mezi politickými preferencemi; a výsledky těchto statistik jsou skutečně velice zajímavé. A - svým způsobem dávají za pravdu nám oběma! Ovšem - na tom trvám - nakonec dávají za pravdu daleko více mně.

Na jedné straně se skutečně ukazuje, že vrstvy populace s nejnižšími příjmy preferují strany z obou náprotivných stran politického spektra: na jedné straně "Die Linke", ovšem na straně opačné nikoli AfD, nýbrž NPD, čili prakticky vyložené neonacisty (ti požívají u této skupiny prekarizovaných zdaleka nejvyšší sympatie).

To by tedy potvrzovalo Vaši tézi o příčinném vztahu mezi prekérní sociální situaci a pravicovými postoji. Ovšem: jak ta samá tabulka ukazuje, typickými voliči AfD naprosto nejsou tito členové nejnižších příjmových vrstev - nýbrž přesně naopak, voliči AfD patří do třetí nejvyšší (!) příjmové skupiny. V tomto ohledu jsou tedy naprosto potvrzeny údaje, které jsem zde já prezentoval. (A je nutno připomenout, že voličský potenciál AfD je mnohonásobně vyšší, nežli NPD. To znamená, že skutečně neplatí jednoduchá rovnice, že prekérní sociální situace vede nutně k nástupu fašismu; AfD je sice odporná politická partaj, xenofobní a kverulantská; ale za vyložené fašisty je skutečně dost dobře není možno považovat.)

Tyto statistiky je možno shlédnout zde: https://www.iwkoeln.de/fileadmin/publikationen/2016/280617/IW-Kurzbericht_2016-19-AfD.pdf

------------------------------

Co se vztahu neoliberalismu a nárůstu nezaměstnanosti týče: operovat údaji ze Slovenska pod Dzurindou je naprosto nevěcné; v procesu ekonomické transformace od systému plánované ekonomiky k ekonomice tržní je (přechodný) nárůst nezaměstnanosti naprosto nevyhnutelným jevem.

Stejně tak je - mírně řečeno - nevěcné operovat nárůstem nezaměstnanosti pod Thatcherovou. Za prvé by se muselo ujasnit, z které doby jsou ty údaje o třech miliónech nezaměstnaných; není-li to náhodou z doby nějaké globální ekonomické krize, kdy nezaměstnanost samozřejmě klesá všude. A za druhé: Thatcherová svého času provedla víceméně stejný proces ekonomické transformace, který o léta později musely provést postkomunistické země! I ona totiž odmítla nadále uměle udržovat při životě hluboce ztrátové sektory (především uhelné doly); což pak samozřejmě také bezprostředně nutně vedlo ke zvýšení nezaměstnanosti.

To, co je Thatcherové právem možno vytýkat, není ani zdaleka především toto samotné rozhodnutí veřejné prostředky nadále nevyhazovat na technologicky překonané, ztrátové sektory, nýbrž ten zcela nemilosrdný, tvrdý, asociální způsob kterým tuto o sobě nezbytnou transformaci prováděla. Tady bylo dozajista možno tuto transformaci provést sociálně mnohem snesitelnějším způsobem.

-------------------------

Ovšem, pane Plevo, svou zmínkou o Thatcherové jste mi přímo nahrál na smeč. Na ni jsem si totiž už včera sám vzpomněl - totiž na to jak Angličanům ukazovala nezbytnost těchto "neoliberálních" reforem. Nutno přiznat, že ona měla talent na to, jak své argumenty (volebnímu) lidu zprostředkovat naprosto názorně a přesvědčivě. A tak jednou v televizním přenosu divákům ukázala dvě nákupní tašky, s běžným nákupem průměrné anglické hospodyně: jednu naplněnou, a druhou poloprázdnou. A vysvětlila svému publiku, že ta druhá (současná) nákupní taška je proto jenom poloprázdná, protože vláda musí subvencovat tyto ztrátové podniky - a to může dělat jenom prostřednictvím daní, které ona ze své strany zase musí vytáhnout z kapes zcela běžným občanům.

Nedá se nic dělat, ale i přestože takto argumentovala Thatcherová, je to holý fakt: když někomu někde přidáme, pak zase musíme někomu jinému něco vzít. Levice stále ještě velmi často žije v představě, že vláda respektive stát mohou prostě rozdávat potřebným; ale stát skutečně sám nemá (téměř) žádný svůj vlastní majetek který by mohl rozdávat, tyto finanční prostředky musí vzít někde jinde. A to znamená: u někoho jiného. Že to donekonečna není možné ve výrobním sektoru, jsem už vysvětlil. Progresivní zdanění příjmů? - Jistě; ale ani to není možné donekonečna. Takže nakonec je skutečně nutno sáhnout do kapes zcela běžného, průměrného daňového poplatníka. Který ovšem jako takový není žádným milionářem, a každé další zvýšení daní se nevyhnutelně projeví právě na jeho zcela konkrétní nákupní tašce.

Ostatně - pokud je tu řeč o vztahu mezi neoliberalismem a nezaměstnaností, pak je vždy nutno si položit otázku, jak by bylo, kdyby tento "neoliberalismus" nenastoupil. Kdyby se nadále uměle udržoval onen štědrý sociální stát poválečné éry. Nezaměstnanost by byla s největší pravděpodobností ještě mnohem a mnohem vyšší, z důvodů které jsem už vysvětlil.

-------------------------

Daleko závažnější je poznámka pana Profanta, že neoliberalismus sice skutečně stvořil nová pracovní místa (například v USA celé milióny) - ale že tato nově vzniklá pracovní místa (především v sektoru služeb) jsou často velmi mizerně placená. A například dokonce i v Německu je skutečně ten stav, že velmi mnoho lidí kteří pracují na plný úvazek, stejně nevydělají dost na to, aby dokázali uživit sebe a svou rodinu! A musí tedy dodatečně zažádat o sociální podporu, o onen proslulý "Hartz IV".

Ano, takovýto stav je bezpochyby nedůstojný a ostudný; ale otázka je, co je s tím - za podmínek tržní ekonomiky - možno udělat.

Především je nutno si uvědomit, kde je zásadní problém: ani ne snad tak ve výši mezd, jako především v extrémní výši nájmů! Vyprávěl mi například svého času jeden kolega v zaměstnání, že veškerý plat jeho manželky padne jenom na zaplacení bydlení! Tady je ovšem velká otázka, co je proti tomu možno dělat. Samozřejmě, z levicového hlediska se prezentují tradiční opatření: zmrazit, zastropovat výše nájmů. Ovšem - potenciální investoři argumentují (a podle všeho právem) tím, že když se omezí výše nájmů, že jim se pak nebude vyplácet vůbec začít stavět nové byty. A že své peníze raději budou investovat někde jinde. - Nedá se nic dělat, ale postavit dnes dům, to je opravdu velice nákladná záležitost.

Další možností pro odstranění těchto hladových mezd je zvýšení (respektive vůbec zavedení) minimální mzdy. Ovšem - její nadměrné zvýšení má zase ten samý efekt, jako jakékoli dodatečné zdražení produkce: následně se zvýší cena prodejního zboží, toho se pak prodá méně, méně se tedy bude produkovat, a zase se bude propouštět... Budou tedy sice vyšší mzdy, ale bude více nezaměstnaných.

Nedá se nic dělat, ale v rámci volné tržní (kapitalistické) ekonomiky skutečně NEEXISTUJE žádné řešení. Je samozřejmě vždy možné se dohadovat o jednotlivých opatřeních, jestli je přece jenom možné alespoň trochu zvýšit minimální mzdu, aby to ekonomika ještě dokázala unést, nebo jestli je přece jenom možno nějak stlačit výši nájemného - ale v zásadě je celý systémový komplex sociálně regulované tržní ekonomiky v současné době na svém relativním optimu; a nějaké radikální zlepšení (sociální) situace opravdu za daných okolností není možno očekávat.

Má tedy opravdu jenom velice málo smyslu, aby se levice stále ještě utápěla v iluzích, že je možný nějaký jednoduchý návrat k štědrému sociálnímu státu poválečné doby. Že postačí jenom získat politickou většinu, a přijmout příslušné rozhodnutí.

Opakuji ještě jednou: za daného systému volné tržní ekonomiky (a tedy kapitalismu) nikdy není natrvalo možné prosadit radikální míru přerozdělování, aniž by to nakonec nezaškrtilo samou ekonomickou základnu. (Ostatně, právě na tohle téma se v dohledné době chystám napsat příslušný text; hned poté co dokončím své práce na tématu "Marx a dnešek", které mám právě rozpracované.)

Pokud je vůbec možné nějaké zásadní řešení (nejen) sociální otázky - pak jenom změnou základního nastavení celého systému.

MP
July 29, 2021 v 14.50
Josefu Poláčkovi

Chtěl jsem napsat, že neoliberalismus nikdy žádná místa nestvořil, ale to bych lhal ..., protože bych zapomněl na enklávy nulového růstu v rozvojových zemích. Tam vznikala krátkodobě, tak na deset, patnáct let, praccovní místa, aby pak po sobě zanechala zbytečně kvalifikovanou pracovní sílu, která se už ani neuměla uživit tradičním zemědělstvím.

Tedy přesněji, nevytvořil žádná místa v rozvinutých zemích.

Jinak nejste první, kdo maje klapky ekonomického redukcionalismu na očích, vyčítá druhým, že nevidí tvrdé meze, které našemu pohledu klade realita. (Samozřejmě, každý z nás má své zorné pole nějak omezené).

PK
July 30, 2021 v 22.45
Pane Poláčku, já vím, že to nemá smysl,

ale nedojde náhodu po zvýšení minimální mzdy (pokud se to nepřežene) spíše ke změně struktury výroby, místo vámi proklamované nezaměstnanosti? Akcionáři a manažeři budou mít nižší příjmy, tím pádem se bude vyrábět méně dejme tomu luxusních automobilů a velkoformátových televizí, ale místo toho si chudí lidé s nyní větší kupní silou budou kupovat třeba menší televize, mixéry a kola. Ona se ta minimální mzda, myslím, výroby ani tolik netýká, spíše služeb a zkrátka pomocných profesí. Nezaměstnanost? Dnes, kdy se zase píšou články o tom, jak je těžké sehnat lidi?

Podobné je to s těmi byty. Ty peníze, které se vezmou develeporům se přeci nikam neztratí, ujme se jich stát a zafinancuje z nich např. vlastní bytovou výstavbu, která by mohla být i efektivnější (menší a méně luxusní byty, vyšší budovy).

MP
July 31, 2021 v 11.32
Pavlu Krupičkovi

Ono nedojde s navýšením minimální mzdy obvykle k vůbec žádné změně spotřebitelských cen a spotřebitelského chování -- opakovaná zkušenost ze zemí, které mají minimálním mzdu na jiné než úplně žebrácké úrovni. To by mzda pak už nebyla minimální.

A) Jedná se vždy o malý segment pracujících;

B) To navýšení není tak vysoké, aby ty s minimální mzdou motivovalo k výrazné změně spotřebního chování -- kdyby bylo, už by to nebyla minimální mzda, ale narazila by na medián.

Bodově může díky zvýšení minimální mzdy nějaká firma zkrachovat, ale ta by nejspíš v dohledné době zkrachovala stejně. Malér budou mít leda veřejné instituce -- školy, které budou muset zvednout plat pomocnému personálu, knihovny atd.

PK
July 31, 2021 v 15.42
Panu Profantovi

Asi máte pravdu, ta mzda by se musela zvýšit opravdu hodně, aby to mělo širší dopad a to se nezdá pravděpodobné. I když třeba DiEM25 (což je ale poměrně nevýznamná organizace), pokud vím, má takové ambiciózní plány.

PK
July 31, 2021 v 15.57

Jinak jsem si ještě vzpomněl, jak se před cca 20 lety někdo Vladimíra Špidly zeptal, proč jsou německé mzdy dvakrát až třikrát vyšší než-li české. Pan Špidla na to buď odpovědět nechtěl a nebo nedokázal. A ČSSD na to podle mě nedokáže odpovědět dodnes a podle toho vypadají její preference.

MP
August 1, 2021 v 11.0
Pavlu Krupičkovi

Jednou musím dát za pravdu Josefu Poláčkovi s jeho nevyhnutelnými zákonitostmi. Nejde o to, jak moc tu minimální mzdu zvýšíte, pokud zůstane minimální. Prostě, když nasadíte jako minimální mzdu 35 000 (tedy sumu, kolem které dnes osciluje ta průměrná), srovná se poměrně rychle průměr kolem sta tisíc korun.

Prostor je na realistické úrovni jedné třetiny až poloviny průměrné mzdy -- a pokud nechcete mít příliš rozsáhlou třídu pracující chudoby (jinými slovy, pokud nechcete, aby stát dotoval zisky podnikatelů vykořisťující snadno nahraditelné, nekvalifikované pracovníky), budete se snažit spíše přiblížit té polovině.

Minimální mzda je tržně konformní zařízení, které má omezit extrémní situaci sociálního propadu, jež pobuřuje morální intuici většiny. Nezbytná, ale nemá smysl od ni očekávat víc, než k čemu je.

Pokud se jedná o o potřebnou nekonzervativní změnu, pak se politické úsilí musí soustředit na to alespoň zastavit klesání podílu mezd a platů ve prospěch zisku. Jestli to bude dělat prostředky slučitelnými s buržoasní demokracií (tedy sociálně demokraticky -- cestou, kterou volím já a proto nesympatizuji s tím, co Hamáček, Zaorálek, Maláčová & cie udělali z ČSSD) nebo cestou revoluce, to už je jiná otázka, ale nepůjde to flikováním pomocí minimální mzdy.

PK
August 1, 2021 v 13.44
Panu Profantovi

Ano, pochopitelně, že bych rozdíly mezi řadovými nízkopříjmovými zaměstnanci a akcionáři, manažery a vysocepříjmovými specialisty smazával i jiným způsobem, instrument minimální mzdy sám o sobě nestačí, v tom se myslím shodneme.

Přesto bych minimální mzdu navýšil o něco více nežli vy, i když pracovat by se podle dalo i s navýšením zaručené mzdy, což by myslím mohlo vést k onomu zvětšení kupní síly chudé části obyvatelstva na úkor bohaté (a v malé míře by k tomu myslím vedlo i ono navýšení mzdy minimální).

+ Další komentáře