Letní prázdniny se za několik málo dní překlopí do své druhé poloviny, školou povinná dítka se brzy vrátí do lavic a Antonín Staněk nadále zůstává ministrem kultury. Nekompetentní bývalý primátor Olomouce úřaduje v Nostickém paláci navzdory tomu, že sociální demokraté chtěli, aby o jeho výměně za nadějného stranického místopředsedu Michala Šmardu bylo rozhodnuto nejpozději do konce června.

Zvůle pána Pražského hradu, který není s to, respektive nechce rozumět psanému textu, a slabost premiéra však znovu donutila čelné představitele nejstarší české politické strany k ústupu. Neschopnost dosáhnout odvolání politika, kterého nezná téměř padesát procent obyvatel České republiky, nicméně neohrožuje pouze je. Poškozuje i jinak suverénního Andreje Babiše.

Prezidenta k vyvolání vládní krize, jež má potenciál rozmetat koaliční spolupráci politického hnutí ANO a sociální demokracie, nepřimělo jakési zalíbení ve Staňkovi, ani snad zájem o příkladné fungování resortu kultury. Návrhu na jeho odvolání zkrátka využil coby prostředku pro posílení vlastních pozic a chtěl jím ukázat, kdo je nejmocnější politickou figurou v zemi.

Současně netřeba zapomínat, že Miloš Zeman již několik let neúnavně usiluje o likvidaci strany, kterou kdysi sám vedl. Hnán touhou po odplatě za údajný podraz při prezidentské volbě před šestnácti lety nepromarní jedinou příležitosti, aby sociální demokracii okopal kotníky. Snahy jejího vedení o vybudování korektních vztahů s Hradem proto nikdy neměly naději na úspěch.

Pro Jana Hamáčka se z dané situace nenabízí žádné přijatelné východisko. Nepřiměje-li premiéra, aby prezidenta srovnal do latě — což lze pokládat za málo pravděpodobné, zbývají mu dvě obdobně špatné možnosti. Buď se rozhodne setrvat ve vládě a spokojí se s rolí Zemanova nesvéprávného posluhy, nebo zavelí k ústupu, což ho ovšem připraví o další politickou kariéru.

Je totiž zhola nepředstavitelné, aby dlouholetý středočeský poslanec setrval ve vedení sociální demokracie i tehdy, kdyby se koaliční projekt s politickým hnutím ANO, do něhož stranu i přes nemalý odpor členské základny uvrtal, rozpadl. Hamáček si toho je samozřejmě dobře vědom, proto se ostatně ve sněmovních kuloárech proslýchá, že se již nějaký čas poohlíží po nové práci.

Počínání hlavy státu ovšem ztěžuje život i premiérovi. Přímého střetu se Zemanem se obává tuše, že se bez jeho přízně v budoucnu neobejde — ať už jde o možnou amnestii, nebo pověření sestavením kabinetu po příštích volbách. Na druhé straně nehodlá přijít ani o podporu lídra sociální demokracie, neboť je široko daleko jediný — s výjimkou vůdce sekty přímé diktatury Tomia Okamury — kdo má žaludek s ním zasednout ve Strakovce.

Zdánlivě nekonečná letní mýdlová opera Staněk & Šmarda by přitom mohla skončit již zítra, kdyby politické hnutí ANO ve svém středu našlo jiného kandidáta na premiéra, jehož nebude Zeman držet pod krkem stejně jako Babiše. To by ovšem muselo být skutečnou partají, a ne jen kupou zaměstnanců koncernu Agrofert, na jehož fungování — jak známo z předběžného auditu Evropské komise — má premiér nadále nepřípustný vliv.