„Když jsem byl zvolen předsedou sociální demokracie, ,hrozilo', že se jednoho dne můžu stát premiérem. Musel jsem se začít připravovat,“ vyprávěl mi jednou Vladimír Špidla. Dnes, po sérii výprasků v komunálních, senátních a evropských volbách, sociálním demokratům obsazení křesla předsedy vlády zdaleka „nehrozí“. Ponížené angažmá v kabinetu Andreje Babiše nicméně některým z nich přineslo alespoň ministerské funkce.

S ohledem na skutečnost, že v horizontu příštích let se to zřejmě stalo naposledy, je pozoruhodné, že o brzy uprázdněné místo po vynucené demisi zcela nekompetentního Antonína Staňka, za jehož působení si leckdo s nostalgií vzpomněl i na jeho předchůdce Vítězslava Jandáka, se o řízení Nostického paláce nikdo nepřihlásil. Vždyť post ministra je bezpochyby prestižní, pro většinu politiků bývá vrcholem kariéry a nejen v prostředí sociální demokracie se o něj v minulosti sváděly bitvy.

↗

Neschopnost rutinně zvládnout tak banální záležitost, jakou představuje výměna jednoho člena kabinetu, dobře ilustruje hloubku krize, v níž se dnes sociální demokracie nachází. Jak vážně lze brát stranu, která prakticky není s to obsadit pozice, jež si pracně vyjednala v koaliční smlouvě? To se opravdu mezi tisíci členy a členkami nenajde nikdo, kdo by rozuměl kulturním politikám a nepříčilo se mu dělat fíkový list politické divizi Agrofertu?

Rozklížené vnitřní struktury, nedostatek prověřených kádrů a přetrvávající nespokojenost s nedůstojným příštipkařením neurotickému miliardáři s mesiášským komplexem však zapříčinila, že Janu Hamáčkovi nezbylo než coby Staňkova nástupce navrhnout — pokud si to samozřejmě jako před rokem v případě Miroslava Pocheho pod tlakem Hradu ještě nerozmyslí — nově zvoleného stranického místopředsedu Michala Šmardu.

Ten sice představuje úspěšného politika, který navzdory setrvalému oslabování sociální demokracie dokázal třikrát po sobě zvítězit v komunálních volbách — naposledy se ziskem bezmála čtyřiceti procent hlasů — a stát se starostou Nového Města na Moravě, ale o kulturu se nikdy nezajímal.

Ministr jistě nemusí být odborník, ale měl by o svěřeném resortu a jeho působnosti něco vědět. Ministr je politik a jeho odborností je politika, tedy dosahování programových cílů ideologického proudu, jež zastupuje, nikoliv jen naplňování nejrozličnějších průběžných agend, kterých má každý úřad nepočítaně. Šmarda ovšem říká, že o angažmá v Babišově vládě příliš nestojí. Kdyby na to přišlo, prý ministrem být vůbec nemusí.

Vinou podobných eskapád se donedávna vlivná politická síla ztrácí před očima. Dostává políček za políčkem a čas od času si z nedostatku nápadů nějaký uštědří i sama. Svým počínáním sociální demokraté vyjadřují přesvědčení, že dnes je beztak všechno úplně jedno. Snad vyjma účasti ve vládním kabinetu. Uhlířské víře, že s Babišem bude líp, totiž nepropadla jen zhruba třetina voličů, ale i Hamáček spolu se svými věrnými. Jelikož však neznají přísloví o kováři a kováříčkovi, nadále se podivují, že se od nich lidé odvracejí.