Rozmáhá se nám tady takový nešvar, že liberální média označují tu Janu Maláčovou, tu Tomáše Petříčka za naděje sociálně-demokratické politiky. Je to hluboký omyl.

Fakt, že Jana Maláčová prosazuje ve zdánlivém konfliktu s Andrejem Babišem sociální politiku hodně napravo od CDU a že Tomáš Petříček zuby nehty hájí elementární principy polistopadové zahraniční politiky je čímsi, zač je lze případ od případu chválit či kritizovat, ale ještě to z nich nedělá postavy, na nichž by sociálně-demokratická politika mohla pro budoucnost cokoli stavět.

Ale je potřeba zajít ještě dál: novináři, kteří se snaží nějak polidšťovat lepší figurky v Babišově vládě, bezděčně přispívají k jeho politické strategii postupně nás uvařit zaživa jako žáby ve svém autoritářském lektvaru. Není to zodpovědné a je to velmi nebezpečné.

Bavme se o roli sociálních demokratů v Babišově vládě prakticky. Je přece dávno jasné, že nemohou udělat vůbec nic, co jim on sám nedovolí. Má je v hrsti, protože si nesčetněkrát vyzkoušel, že není žádná věc, kvůli které by z vlády odešli. Všichni sociální demokraté v Babišově vládě pracují v režimu Agrofertem omezené suverenity.

Vždyť do vlády vstoupili jak zpráskaní psi poté, co Babiš nepřistoupil na žádnou z podmínek, jež si kladli. Chtěli, aby ve vládě nebyla trestně stíhaná osoba, chtěli, aby nebyl rasista Tomio Okamura místopředsedou sněmovny, chtěli, aby byl ve vládě Miroslav Poche. Nic nedostali.

V jakémkoli konfliktu vždy ustoupili, pokud jim Babiš sám nechtěl vyhovět. Naopak z vlády nebyli schopni odejít, ani když se ukázalo, že premiér zřejmě unesl své dítě na Krym kvůli svému trestnímu stíhání.

Babiš tak vládu dnes evidentně zcela kontroluje, sociální demokraty k ničemu nepotřebuje ani ve sněmovně, ani ve vládě a není nic, na čem mu opravdu záleží, co by neprosadil. A týká se to dokonce jejich vlastních resortů.

Naposledy jsme se mohli dočíst, že bývalý manažer Agrofertu přichází do vedení České pošty. Nebylo by na tom už vlastně nic divného, celý stát se postupně proměňuje v organizační složku premiérovy korporace, nebýt toho, že zde se jedná o instituci nominálně spadající do kompetence ministra vnitra. Ukazuje to dobře faktickou míru Hamáčkovy autonomie — a politické kompetence.

Jak jsme ukázali ve Žlutém baronovi, Babišova metoda ovládání institucí je taková, že jim nevezme jejich základní účel — většina zaměstnanců si dělá dál svou práci. Babišovi lidé se uvnitř jen postarají o to, aby se už nikde nekřížily jeho zájmy. Vedle toho uvnitř ovládaných institucí vznikají úderné týmy, jež pracují přímo pro majitele: tak je tomu v Mafře, tak je tomu v České inspekci životního prostředí a totéž se dnes už nepochybně děje jak ve veřejnoprávních médiích, tak v bezpečnostních sborech. Proto byl tak zásadní střet o GIBS.

Ovládání klíčových institucí státu Babišovým holdingem je suverénně nejpodstatnější politický děj dneška, o němž ochotnický spolek jménem ČSSD má podle všeho jen mlhavé tušení a jemuž slouží jako stafáž. Navíc s tím ČSSD nemůže nic dělat, ani kdyby chtěla: ve vládě má menšinu, takže ji Babiš kdykoli přehlasuje, a ve Sněmovně kdykoli uzná za vhodné, pracuje už od voleb se svou většinou s rasisty a komunisty.

Právě na pozadí všech těchto skutečností je nutno posuzovat účast kohokoli v Babišově vládě. Je to role zcela nedůstojná jakéhokoli demokratického politika. Ani Jana Maláčová a Tomáš Petříček tedy nejsou žádnými nadějemi demokratické levice. Ze všech nejvíc na ně dnes s nadějí pohlíží Andrej Babiš, že by mohli jeho vládě propůjčit lidštější tvář. Dokonce jim všem v tom pomáhá, když společně předstírají či opravdu svádějí konflikty o různé malichernosti. Je to ovšem šaráda, kterou bychom měli prohlédnout.

Fakt, že Maláčová a Petříček provádějí politiku, která se tu a tam může líbit různým zdejším liberálním institucím, ani okolnost, že občas napíší líbivý status do sociálních sítí, zpravidla bez souvislosti s jejich politickou praxí, z nich nedělá nic, co by jakkoli mířilo k reálným politickým potřebám doby, na něž nejprogresivnější segmenty světové politiky hledají odpovědi typu Green New Deal, o čemž jsme tu psali včera.

Ale ani v skromnějších podmínkách reálné české politiky jejich přístup neobstojí. Namísto možnosti diskreditovat Babiše jako nebezpečného autokrata, který mění stát v organizační složku svého podnikání a opírá se přitom o komunisty a rasisty, jímž reálně je, pomáhají mu všichni sociální demokraté ve vládě i ve Sněmovně vytvářet nezasloužené alibi. Na tomto pozadí je potřeba jejich počínání posuzovat. Jsou to rolničky na oranžové klaunské čepici sloužící k příležitostnému obveselení Andreje Babiše.

↗

Za dílčí věci je lze jistě chválit, ale nelze přehlédnout celkový obraz: v něm jsou všichni členové ČSSD ve vládě jen rolničky na oranžové klaunské čepici sloužící k příležitostnému obveselení Andreje Babiše. Foto Jana Maláčová

Abychom si rozuměli: politika samozřejmě je i uměním kompromisu. Na mysl tane skvělá scéna v show Stephena Colberta, který se krátce po smrti Geroge Bushe seniora ptá svého hosta Bernieho Sanderse, jak rychle by dnes směnil Bushe staršího za Trumpa. Sanders jako celoživotní neochvějný demokratický socialista odpovídá s podmanivou vážností, jak a proč bylo možno Bushe seniora, s nímž politicky nesouhlasil skoro v ničem, respektovat. Co bylo v podtextu jeho výroku, je jasné.

V demokracii je možné vážit si ideových protivníků, ba dokonce vstoupit s nimi do vlády za čestných podmínek. Lze za čestných podmínek takovou vládu podpořit. Ale vláda Andreje Babiše takovým případem není. Je to řádově ostudnější aranžmá, než jakým byla opoziční smlouva.

Dnešní ČSSD dělá před Evropou — ale čím dál tím víc i před jinak příčetnými institucemi u nás, jako jsou Hospodářské noviny — fíkový list gangsterské vládě trestně stíhaného mafiána, který podle všeho nechal unést svého syna do zahraniční, ke svému majetku přišel systematickým vysáváním veřejných rozpočtů, za sebou má desítky zničených životů a na krku má trestní stíhání, z nějž se mu zřejmě daří vykroutit i skrze svůj podíl na politické moci: protože Českou policii Jan Hamáček nejspíš řídí podobně schopně jako Českou poštu.

Nikdo v oranžovém dresu, kdo s Babišem sedává v jeho vládě, nemůže být pokládán za naději ničeho, pokud jsme ještě nerezignovali na to, že by naše budoucnost mohla být i lepší, než jaká je přítomnost. To přitom neznamená, že Jana Maláčová a Tomáš Petříček nemohou provádět dílčí dobré kroky, za něž je na místě je přiměřeně chválit. Ani to neznamená, že se nemohou v budoucnosti účastnit nějakého politického podniku, který bude mít smysl — vzpomeňme jen třeba na komunisty, z nichž mnozí se vyvinuli z odpudivých zjevů padesátých let v reformátory sklízející během jara 1968 sympatie většiny veřejnosti. Ale co dělají dnes, by jim mělo být provždy přítěží.

Před závorkou, v níž je možno i chválit dílčí počiny, musí stát fakt jejich osobního politického selhání spočívajícího v tom, koho pomáhají držet u moci. Žádný sociální demokrat hodný toho jména by nikdy nic takového neudělal.

Svou účastí ve vládě ČSSD nepomáhá vůbec ničemu. Skutečná levicová politika, jako je třeba právě vize Green New Deal, je tématem z úplně jiného světa mimo obzory současné české levice. Dnešní ČSSD ji v ničem nehájí, v ničem pro ni neotevírá prostor, nemá žádnou koncepci, jak vládu Babišova holdingu zlomit, žádnou strategii, jak obnovit ve společnosti důvěru v demokratickou politiku, má jenom oportunistickou taktiku „být při tom“.

To má velmi zlé dopady na vnímání zdejší politické každodennosti. Slouží Babišově strategii v tom, že pomáhají všechny přivykat si na zcela nepřijatelný stav.

Tak i pak předák opozice ODS Petr Fiala vystoupí v Babišově tisku (neslyšel nic o bojkotu Babišových výrobků?) a vykládá tam, že nemá důvod křičet o ohrožení demokracie. To poslouchejme pozorně, protože na otázku, zda je dnešní ODS bližší Orbán, Babiš či Kaczynský, anebo civilizovaná evropská pravice zosobňovaná jmény jako Macron či Merkelová, nám strana s tak temnou minulostí stále dluží jasnou odpověď.

ČSSD už odpovědi nedluží. Jako strana je dnes již nejspíše mrtva. Nejvýmluvněji o tom svědčí fakt, že proti účasti stávajícího vedení ve vládě systematicky podemílající demokracii nikdo nijak vehementně nevystupuje, nikdo s takovým programem a s nějakou kloudnou oporou ve straně nebude na sjezdu proti Janu Hamáčkovi kandidovat. Zřejmě se straníkům zalíbilo spět od jednoho volebního výprasku k druhému.

Kolaps druhdy dominantní levicové strany není ničím, co by bylo v postkomunistické Evropě nezvyklé. Ale že se to děje formou proměny v zábavní divizi vládní korporace, je smutně příznačně české specifikum.