Zatím největší vlna odporu proti vládě Andreje Babiše a její tiché sněmovní koalici se zvedla proti jmenování Zdeňka Ondráčka předsedou komise pro kontrolu činnosti GIBS — Generální inspekce bezpečnostních sborů. Je ale omyl myslet si, že Ondráčkovou rezignací se něco podstatnějšího vyřešilo. Ve skutečnosti bouřlivé protesty proti němu dokonce v určité míře odvedly pozornost od podstaty problému.

Jistě, jeho zvolení bylo ostudou, přinejmenším v symbolické rovině. Pro tichou koalici v čele s ANO, která jej o jeden hlas prosadila, by byl býval ideálním kandidátem: ochotným plnit pokyny a moc se nevyptávat. Jeho zvolení ale nebylo zdaleka tím nejhorším problémem, na nějž narazíme už jen v souvislosti s GIBS; o celé vládě Andreje Babiše působící bez demokratické legitimity ani nemluvě.

Za pozornost stojí, že takovou bouři veřejné nevole zdaleka nevyvolalo zvolení poslance SPD Radka Kotena do čela mnohem vlivnějšího Výboru pro bezpečnost. Koten je přitom členem otevřeně rasistické SPD, vyznavačem konspiračních teorií a šiřitelem vylhaných zpráv z proruských webů. Je to tedy postava nejméně tak problematická jako Ondráček.

Co je ale ještě horší: ani oproti tomu, kdo na GIBS dohlížel v minulém volebním období, výběr Ondráčka nepředstavoval příliš velkou změnu. Sněmovní komise pro kontrolu GIBS totiž poslušným a zcela nevhodným šéfům již uvykla.

V minulém volebním období ji vedl Václav Klučka, „sociální demokrat“, který na sebe snad jedinkrát výrazněji upozornil svou snahou šikanovat zdejší cizince. Roli místopředsedkyně obsadila „občanská demokratka“ známá svou zálibou ve rychlopalných zbraních Jana Černochová. Občansko-sociálně-demokratické bezpečnostní duo přitom vykazovalo ještě jeden značně znepokojivý rys: napojení na toho, koho mělo kontrolovat, tehdejšího ředitele Ivana Bílka.

Kontrola vymykající se kontrole

Generální inspekce bezpečnost sborů na sebe od svého vzniku v roce 2012 pravidelně upozorňuje skandály. Přestože je poměrně mladým orgánem, v němž působí Babišův nynější terč Michal Murín jako teprve druhý ředitel ve funkci, má za sebou více kauz s vynášením informací, odposlechy či šikanou nepohodlných policistů, než by se u kontrolního orgánu dalo tolerovat.

Převážná část z nich ulpěla na prvním řediteli GIBS Ivanu Bílkovi, který před dvěma lety rezignoval v souvislosti s případem Vidkun, neboť podle svých slov „poškozoval jméno instituce“. Bílkovo angažmá, potažmo selhání celé instituce, přitom bylo od počátku odsouzeno k neúspěchu. Argumentují-li totiž někteří politickými tlaky na Bílkův odchod, je třeba dodat, že sám vznik GIBS provázela politická objednávka.

Kontrolu policie do roku 2012 prováděla Inspekce policie spadající pod ministerstvo vnitra. Do očí bijící nedostatek, kdy kontrolor spadá pod stejný orgán jako kontrolovaný, měl vyřešit Zákon o generální inspekci bezpečnostních sborů. Alespoň tak se to zdůvodňovalo.

Parlamentem prošel za Nečasovy vlády, návrh však byl předložen již vládou Mirka Topolánka, konkrétně tehdejším ministrem vnitra a posléze legendárně vykroužkovaným olomouckým politikem ODS Ivanem Langrem. Právě on stvořil GIBS, instituci s podstatně silnějšími pravomocemi, než měla původní inspekce.

ODS do vedení GIBS na základě dohody o dělení moci nad policií s Věcmi veřejnými protlačila Ivana Bílka. Z deklaratorně nezávislého orgánu si ODS vytvořila vlivovou instituci, kterou podle zasvěcených používala proti policii na krytí svých zájmů.

Do komise pro kontrolu činnosti GIBS poté usedl zmíněný Klučka, o němž se nehovořilo jinak než jako o blízkém příteli Bílka. Jana Černochová, která se Langera nejednou zastávala i veřejně, dnes vzpomíná, že „pod jeho vedením fungovala komise velmi dobře“.

GIBS se může v něčím politickém područí snadno octnout znovu. Přestože měla namísto dřívější inspekce ministerstva vynikat nezávislostí, zákon o generální inspekci bezpečnostních sborů očividně nebyl s takovým cílem sepsán. Instituce je podřízena premiérovi. Ten jmenuje ředitele na návrh vlády a po projednání ve Výboru pro bezpečnost. Také mu stanovuje odměny.

Kdyby Michal Murín skutečně rezignoval na základě tlaku, o němž tvrdí, že jej na něj Andrej Babiš vytvářel, stihl by tak premiér v demisi pohodlně jmenovat nového ředitele podle svých představ. O rozruch by se zřejmě mohli postarat jen někteří členové Výboru pro bezpečnost. I v něm má ale současná tichá koalice, ANO, SPD, KSČM, která Babiše ještě nezklamala, většinu. Předsedou výboru je již zmíněný Radek Koten z SPD.

Na rozdíl například od Veřejného ochránce práv, jehož co největší míra nezávislosti je zajištěna volbou Sněmovny z návrhů prezidenta a Senátu, GIBS může navzdory emancipaci od ministerstva vnitra v posledku působit jako filiálka nejsilnější vládní strany. Jeho úloha je přitom v lecčems podobná: namísto dohledu nad jednáním státní správy má za úkol vyšetřovat možné trestné činy policistů či celníků. GIBS podobně jako úřad ombudsmana by tak mohl významně přispět v posílení důvěry občanů ve stát; ale stejně tak ji může svou nečinností podrývat.

Právě v možnosti domáhat se nápravy nespravedlnosti zeje mezi úřadem ombudsmanky a GIBS propastný rozdíl. Pomineme-li politické zneužívání, stále ještě může plnit svou základní funkci, tedy zabývat se každodenními podněty občanů. I v tomto ohledu má ovšem GIBS prachbídnou pověst, nehledě na to, kdo mu zrovna šéfoval.

GIBS rutinně bagatelizuje policejní excesy 

Ze známějších kauz z posledních let vyplývá, že GIBS má potíže zejména s vyšetřováním „nelidských a ponižujících“ činů. Pravidelně totiž dochází k závěru, že takové jednání není trestným činem. Mnohdy stěžovatelé neuspějí ani u státních zastupitelství a o případech se dozvídáme až z judikátů Ústavního soudu.

Ten se například před dvěma lety zastal Kamerunce, kterého se policie snažila vyhostit nepřiměřeným a ponižujícím zásahem. GIBS také podle Ústavního soudu selhal ve vyšetřování zásahu proti blokádě nezákonného kácení na Šumavě. Nález zpravodajky Kateřiny Šimáčkové lze považovat za přelomový, protože se zabýval činností GIBS v širší rovině.

„Nelze také přehlédnout, že GIBS převzala do služebního poměru téměř všechny příslušníky předchozí Inspekce policie. Z formálního pohledu se GIBS sice jeví být vůči policii nezávislým orgánem, avšak formální nezávislost nezaručuje nezávislost praktickou. Pokud je GIBS převážně obsazena bývalými příslušníky sborů, které má vyšetřovat, její nezávislost může být čistě iluzorní,“ napsal ve svém zdůvodnění Ústavní soud.

Na nepřiměřenost zásahu si v létě stěžovali také účastníci klimakempu Limity jsme my, kteří se pokusili zablokovat rypadlo na dole Bílina. GIBS věc smetl ze stolu a situaci, kdy jedné ze zajištěných aktivistek nebyla při vykonávání potřeby na toaletě sundána pouta, a navíc ji policie po celou dobu přes otevřené dveře sledovala, zdůvodnila ochranou bezpečnosti dané aktivistky.

Podobně se inspekce řádně nezabývala ani podněty na akce proti squatům Milada, Cibulka a Klinika či akcí Fénix, v níž policie využila provokatéry ke konstrukci smyšleného teroristického ataku. V minulosti to kritizovali senátoři a senátorky za Stranu Zelených.

Podle právničky z Ligy lidských práv Zuzany Candiglioty ovšem podněty nepodávají jen občanští aktivisté. Připomíná nedávný případ řidiče z Plzně, který si na mobil natočil výhružky dvou policistů v civilu.

„Měl opakovaný problém získat přístup do spisu, což je pro GIBS typické. Snaží se poškozenému bránit, aby se domohl spravedlnosti,“ ilustruje Candigliota běžnou praxi, která se podle ní od dob Inspekce ministerstva vnitra příliš nezměnila. V hojně medializovaném případu nakonec GIBS v únoru jednoho z policistů obvinil a případu také věnoval několik tiskových zpráv.

Z výročních zpráv GIBS či mediálních vyjádření se toho ovšem o dalších případech, zejména těch, za něž byl kritizován Ústavním soudem, ovšem nic nedozvíme. Jako by nálezy nejvýše postavené soudní instance u nás nevyvolávaly v útrobách GIBS žádné pnutí. „Přitom by primárně měli řešit právě policejní násilí a nelidské zacházení. Proto měl GIBS podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vůbec vzniknout,“ upozorňuje Candigliota.

Sama podle svých slov čerpá zkušenosti ze své advokátní praxe. Liga lidských práv podávala na GIBS žaloby o zveřejnění informací, na organizaci se také často obraceli jak poškození občané, tak šikanování policisté. Instituce je podle ní zcela netransparentní a informace lze stěží získat jinak, než osobním kontaktem s oběťmi či někým zevnitř.

„Běžnou cestou nelze zjistit, ani kdo tam pracuje. GIBS si hraje na tajné agenty, přitom by měla plnit přesně opačnou roli — být co nejprůhlednější a otevřenou institucí,“ říká právnička a jako příklad uvádí obdobnou britskou instituci, která na svých stránkách dokonce zveřejňuje medailonky zaměstnanců. Osazenstvo na rozdíl od GIBS tvoří také jiné profese, nejčastěji právníci, přičemž ředitel podle zákona nesměl být nikdy zaměstnán u policejních složek.

Špatně už tedy je, ale může být ještě mnohem hůř

Zatímco v některých kauzách inspekce prapodivně nevyvíjí žádnou snahu, v jiných je naopak aktivní příliš. „Výstupy činnosti GIBS jsou extrémní oběma směry. U porušování práv občanských aktivistů GIBS nečinně přihlíží, zatímco je současně schopen šikanovat policisty a vyhrabávat na ně nejrůznější obvinění,“ říká senátor Václav Láska, který u policie sám působil a případy zná ze své advokátní praxe.

Analýza Ligy lidských práv z roku 2014, kterou organizace zasílala tehdejšímu premiéru Sobotkovi, uváděla doslova: „Současný mechanismus umožňuje vládě, aby se vyhnula trestnímu stíhání svých členů tím, že pomocí GIBS odstraní policejní vyšetřovatele.“ Obavy ze zásahů do trestních kauz jsou a byly oprávněné ještě před Čapím hnízdem.

Zuzana Candigliota i Václav Láska se shodují, že problém GIBS nespočívá jen v ohrané výtce „policisté kontrolují policisty“. Přesto by podle nich měly podněty prošetřovat smíšené týmy a podobně jako v zahraničí by měl GIBS zaměstnávat také kupříkladu právníky. Sami policisté by měli být důvěryhodní a kompetentnější.

Podle Lásky je s podivem, že za celou dobu své existence nebyl GIBS schopen postupovat vůči jedinému vysokému policejnímu důstojníku. Přestože problematických jich podle něj na krajských úrovních najdeme celou řadu. „Jediným odvolaným byl policejní ředitel Lessy. Tam to ale bylo na zjevnou politickou objednávku, takže jsme opět u toho extrému,“ vysvětluje a praxi přičítá klientelismu.

Oba se také shodují na tom, že jim známé případy nijak nenasvědčují tomu, že by se za ředitelování Michala Murína zavedená praxe instituce nějak výrazněji změnila. Koneckonců Murín před svým nástupem do funkce působil jako Bílkův náměstek. Očekávat jakoukoli podstatnější změnu zevnitř GIBS je proto naivní.

Andrej Babiš ovšem žádné konstruktivní výtky k fungování GIBS neuvedl, natožpak aby přišel s koncepcí, jak ho proměnit. To by totiž musel navrhnout novelu zákona, která kupříkladu změní způsob výběru ředitele a vymaní ho tak z podřízenosti premiérovi. Namísto toho se zdá, že se Andrej Babiš v takové podřízené pozici octl sám. Murín ho donutil zařadit zpátečku a alespoň prozatím instituci uchránil od nepřátelského převzetí.

Když se premiér Bohuslav Sobotka v roce 2015 vyjadřoval k hledání nového šéfa inspekce, zdůraznil, že by ji měla vést silná osobnost, která bude schopna odolávat politickým a ekonomickým tlakům. Zdá se, že nezvolil úplně nejhůř. GIBS totiž sice pořád funguje špatně, pokud jde o reálnou kontrolu výkonu bezpečnostních složek. Ale je také zjevné, že bez Murína by bylo hůř: jen on nás dělí od toho, aby instituce začala sloužit mocenským zájmům stávajícího premiéra.