Babišova pravda: jak pracují deníky Mafra pro svého vydavatele

Vzhledem k aktuálnímu kontextu zveřejňujeme exkluzivně osmou kapitolu knihy Žlutý baron: obsáhlou analýzu práce vydavatelství Mafra pro Babiše. Ukazuje, jak akvizice suverénně nejvlivnějšího českého deníku Babišovi pomáhá v boji o moc.

Jakub_cb

Jakub Patočka

04.05.2017 13:02


Spoluautor: Zuzana Vlasatá

Související

Andrej Babiš kupoval Mafru v době, kdy o pravé podstatě jeho podnikání – spočívající v nepřátelském přebírání obchodních partnerů a v ovlivňování dotační politiky ve svůj prospěch – takřka nikdo nic nevěděl. Andrej Babiš sám zato dobře rozuměl tomu, že má-li veřejnost zůstat neinformovaná o tom, oč mu skutečně jde a jak to dělá, klíčovou roli v projektu ANO 2011 bude muset sehrát propaganda.

Jednu její složku tvoří v českých poměrech bezkonkurenčně zvládaná práce se sociálními sítěmi, řízená bezskrupulózním profesionálem Markem Prchalem. Druhou část, stále ještě podstatnější, protože zasahující přímo i nepřímo mnohem více lidí, tvoří ovládnutí strategických médií: spekuluje se o tom, že nepřímo kontroluje TV Prima, a obecně se ví, že mu patří rozhlasová stanice Impuls a zejména vydavatelství Mafra.

Vlajková loď Babišových médií, Mladá fronta Dnes se v polistopadovém období stala suverénně nejvlivnějším českým deníkem. Opakovaně dokázala nastolovat témata i přivádět politiky k odpovědnosti. Naposledy sehrála takto klíčovou roli v diskreditaci Věcí veřejných, jež mnozí pokládají za politického předchůdce Babišova ANO. Věci veřejné se po soustředěné investigativní, reportážní a zpravodajské práci Mladé fronty Dnes rozložily, což předznamenalo neslavný konec vlády Petra Nečase v roce 2013 – a také vzestup Babišova ANO.

Noviny jsem koupil, aby o mně psaly pravdu
Koupi vydavatelství Mafra Andrejem Babišem ohlásila internetová mutace Mladé fronty Dnes na svém webu 26. března 2013. Transakce se neobešla bez rozruchu a emocí.

V červnu 2013, v době, kdy Andrej Babiš Mafru teprve kupoval, zavolal do Lidových novin a dožadoval se vysvětlení, jak to, že nenapsali o jeho kampani: „Kdo vám to řekl, že o tom nemáte psát? Vladimír jak? Křivka? A vám to jako připadá v pohodě? Vám to připadá správné, co děláte, jako? Já vám volám jako občan Babiš... Já ještě nejsem majitel Mafry. Zatím... Všetky noviny o tom píšú... Že budu mít poradce z Ameriky... No dobrý v pohodě, doufám, že kluci vědí, co dělají. Jako... Asi nevědí, s kým mají tu čest. Ale to je jedno. Mějte se fajn...“ vyhrožoval.

Po té, co Lidové noviny nahrávku zveřejnily, se Babiš kál, že už se to nebude opakovat, že svým novinám dopřeje nezávislost. Velkou část původních redakcí ale nepřesvědčil. Babišem „vyšetřovaný“ Vladimír Křivka dnes vede domácí redakci v Českém rozhlase. Z Babišových médií tehdy ale odešly desítky novinářů. Část skončila ve veřejnoprávních médiích, jiní založili své vlastní projekty, někteří opustili profesi.

Bývalý zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes Karel Škrabal, který dnes pracuje v České televizi, charakterizoval Babišův nákup Mafry takto: „Den, kdy Andrej Babiš koupil Mladou frontu, je pro mě srovnatelný s 11. zářím. Proměnilo se celé vnímání novinářského života tady. Do té doby jsme pracovali v nejprestižnějších novinách, které měly největší vliv, z kterých měli politici největší strach, které přinášely nejdůležitější věci a které dokázaly měnit dění. Najednou se z nás přes noc stali největší novinářští otloukánci, do kterých si každý kopl, každý hlupák, který nás uviděl, měl okamžitě nějaké kecy o Babišovi. Ze sebevědomých novinářů se najednou stali otřesení lidé. Je to pro mě nejčernější den české žurnalistiky.“


Video DR z roku 2014 zraje jako víno... Režie Robin Kvapil

Babiš tehdy nutně potřeboval ve svých novinách uchovat aspoň nějaká jména, která by budila zdání kontinuity. Za ohromné prostředky nejprve udržel v pozici šéfredaktorky MF Dnes Sabinu Slonkovou. I ona ale po půlroce dospěla ke stejnému závěru jako její kolegové, kteří odešli hned po převzetí obou deníků Andrejem Babišem. Anebo tušila, že je to poslední šance zachránit si profesní čest. Každopádně i ona dnes hlásá, že nezávislé noviny v Babišově vlastnictví dělat nelze.

V červenci 2014 ji tak nahradil v pozici šéfredaktora MF Dnes Jaroslav Plesl, jedna z nejcyničtějších postav české mediální scény, člověk, ke kterému málokdo v oboru chová respekt. V říjnu téhož roku se Babiš svěřil ČTK, že oba deníky koupil proto, aby „o něm psaly pravdu“.

Lidové noviny i MF Dnes si přesto úzkostlivě dávají záležet na tom, aby je veřejnost pokládala za svobodné noviny. Snaží se co nejvíce působit dojmem korektních seriozních deníků. Píše do nich řada autorů, kteří v nich působili už před Babišem. A jiná zvučná jména se deníkům podařilo získat. Obě redakce odmítají jakoukoli kritiku s tím, že jejich redakční politika vzniká nezávisle a neliší se od jiných svobodných médií.

Analýza obsahu Babišových médií prozrazuje sofistikovanou manipulaci
Stále se tudíž najde nemálo lidí, kteří tvrdí, že Babišova média nevybočují z norem svobodného tisku. Takové argumentaci pomáhá, že určité výhrady lze mít prakticky ke všem médiím. I Mladá fronta Dnes a Lidové noviny už před tím, než se staly Babišovým vlastnictvím, psaly často zaujatě, ve prospěch české pravice.

Jenomže mezi zaujatým psaním, které plyne z ideologických východisek redakce, a mezi psaním v zájmu vydavatele je pořád ještě zásadní rozdíl. V prvním případě může být novinářská práce poctivá. Ideologická východiska se mohou vyvíjet a především nemusí bránit v tom, aby médium ze svého – otevřeně přiznávaného – náhledu podávalo co nejvěrnější obrázek o dění. V případě psaní v zájmu vydavatele to ale z definice možné není.

Jak je to tedy v současné Mladé Frontě Dnes a Lidových novinách? Lze spor o to, zda se i v Babišově vlastnictví jedná o svobodné noviny, anebo o média zaujatá ve prospěch vydavatele, vůbec rozhodnout? Není to nakonec vždy jen otázka osobního názoru? K odpovědi se lze dopracovat podrobnou analýzou obsahu českých deníků publikovaného v roce 2016.

Vedle dvou deníků vlastněných Andrejem Babišem tu vycházejí ještě dva, které nevlastní. To skýtá možnost srovnávat, jak pojednávají různá témata, jež se dotýkají zájmů faktického vlastníka Agrofertu, politického hnutí ANO a vydavatelství Mafra. Užitečná srovnání nabízejí zejména Hospodářské noviny, které dlouhodobě psaly z podobného úhlu pohledu jako oba tituly vydavatelství Mafra.

Srovnání způsobu, jakým popisují veřejné dění v České republice Babišova média a jakým deníky, jež mu nepatří, si ukážeme jednak na způsobu, jakým Babišovy deníky psaly o lídrech dvou největších stran, o Andreji Babišovi a Bohuslavu Sobotkovi, jednak na jejich psaní o vybraných stěžejních tématech roku 2016.

Obsah českých médií archivuje společnost NEWTON media. Díky přístupu do archívu jsme mohli analyzovat, jak často se objevují jména „Sobotka“ a „Babiš“ v Hospodářských novinách, v Lidových novinách a v Mladé frontě Dnes. Všechny publikované texty jsme posoudili rovněž z toho hlediska, zda ve vztahu k dotyčnému politikovi vyznívají záporně, kladně či neutrálně. Počty i vyznění textů o předsedech obou největších českých politických stran přehledně shrnují tabulky.


Tabulka shrnující obsahovou analýzu, reprodukovaná z knihy Žlutý baron, ukazuje názorně na srovnání s Hospodářskými novinami, jak Babišova média pracují pro svého vydavatele. Tabulka Jakub Patočka, DR

Z tabulek je zřejmé, že Lidové noviny i Mladá fronta Dnes se opravdu snaží udržet dekorum neutrality: výrazná většina textů má takové ladění. Zběžný a příležitostný čtenář obou deníků si tak nemusí povšimnout rozsahu a způsobu manipulace. Ta je navíc prováděna tak, aby vždy bylo možné říct, že se jedná o excesy. Realita je ale jiná, a vystoupí zvlášť zřetelně až při srovnání s Hospodářskými novinami.

Přestože Hospodářské noviny vycházejí jen pět dní v týdnu, vydaly více textů zmiňujících se o Andreji Babišovi nežli Lidové noviny i Mladá fronta Dnes. Navíc plná pětina článků Hospodářských novin o Babišovi měla pro něj kritické vyznění. Takových textů vyšlo v Hospodářských novinách skoro dvakrát víc než v MF Dnes a Lidových novinách dohromady. Ačkoli nám jsou Hospodářské noviny svými východisky vzdálené, musíme uznat, že celkovým pojetím novinářské práce dnes mohou sloužit jako etalon profesní kvality u nás.

Ze srovnání produkce Babišových deníků s Hospodářskými novinami je zřejmé, že základní taktika obou deníků Mafra v ochraně zájmů svého vydavatele spočívá v tom, že o událostech, které by ilustrovaly Babišovy chyby či nedostatky, vůbec nepíší. Mlčení je tedy první a nejspolehlivější metodou manipulace: čtenář, který na zprávu nenarazí, zpravidla nemá jak zjistit, že ji mohl očekávat.

Ze všech ostatních procent je zřejmé, že deníky Mafra oproti Hospodářským novinám v úhrnu provádějí jen drobný posun ve vyznění. Používá se pro to odborný termín „spin“, což doslova znamená pootočení. Jedná se o mnohem účinnější metodu manipulace nežli „kobercové bombardování“ správnými názory, které se lidem začne zajídat. Snadno si to lze ilustrovat neohrabanou propagandou komunistického režimu, jehož hesla visela na každém nároží, ale prakticky nikdo jim nevěřil. Nejúčinněji se lidmi manipuluje tehdy, pokud si toho sami vůbec nevšimnou.

Právě proto je tak důležité, aby převažovaly neutrálně laděné texty. MF Dnes a Lidové noviny v tom zacházejí tak daleko, že jejich kmenoví komentátoři Miroslav Korecký a Petr Kamberský zvládli mistrovsky zvláštní disciplínu: psaní komentářů bez názoru; výrazná většina jejich textů o Babišovi má neutrální vyznění.

Vedle mlčení o záporech vydavatele a šikovného spinu v jeho prospěch a v neprospěch jeho soupeřů je třetí důležitou technikou manipulace v denících Mafra vhodné načasování – i to je z tabulek zřejmé. Mladá fronta Dnes ve volebním měsíci říjnu o Babišovi vydala 130 zpráv, to jest dvakrát víc než v běžné měsíce.

Babiš po té, co vyšlo najevo, jak vyhrožoval redakci Lidových novin, vyhlásil, že s redaktory svých novin „vůbec nebude mluvit“, ani jim nebude poskytovat rozhovory. Své předsevzetí nedodržel. V roce 2016 s ním v jeho denících vyšlo přes deset rozhovorů. V MF Dnes v týdnu před volbami například pod titulkem „Sobotka ani psí boudu nepostavil, ale hodiny žvaní“.

Rok 2016 v Mafře: kampaně pro Babiše
Dobře vynikne rozdíl práce Babišových médií a jejich svobodné konkurence při podrobnějším pohledu na to, jak psala o některých klíčových tématech loňského roku. Na jeho začátku přišla aféra s uniklými maily premiéra Sobotky, na jaře se stalo tématem zneužití dotace na Babišovo Čapí hnízdo, v červnu rozjely Lidové noviny téma policejní reformy, na ni navázala volební kampaň. Rokem 2016 se také vinuly debaty o zákonu proti střetu zájmů, přezdívanému Lex Babiš.

Když na začátku roku zveřejnil neonacistický web White Media ukradenou soukromou korespondenci Bohuslava Sobotky, rozdíly v referování Babišových a svobodných deníků byly zvláště výmluvné.

Hospodářské noviny případ otevřely korektním titulkem Neonacisté napadli e-mail premiéra. Použitím přesného pojmu „neonacisté“ také předznamenaly, že obsahem premiérovy pošty, který zveřejnil krajně nevěrohodný a společensky nepřijatelný zdroj, se dále nebudou zabývat. K tématu tedy dále řeší už jen otázku zabezpečení osobní korespondence ústavních činitelů. A pak informují o rezignaci předsedy Rady Českého rozhlasu, která s ukradenou korespondencí souvisela.

Naproti tomu Babišova média od začátku totožnost pachatelů zločinu zlehčovala. Titulky nejčastěji hovoří o „hackerech“. Profil v Mladé frontě Dnes začíná větou: „Říkají si bílá média a nesnášejí všechny, kdo stojí nalevo od nich.“ Lidovky i Fronta pak o webu neonacistů píší běžně jako o „xenofóbních hackerech“. Zlehčováním totožnosti přívrženců Hitlera si Babišova média uvolnila prostor k tomu, aby se mohla zabývat obsahem jimi ukradených a zveřejněných mailů.

A také o nich potom píší krajně nekorektním způsobem. Lidovky například přišly na titulní straně s palcovým titulkem „Sobotkovi lidé tlačili na průzkumy i rozhlas“, který je jednak nepravdivý a jednak vychází pouze z obsahu mailů ukradených a zveřejněných neonacisty... Lidové noviny zveřejnily v lednu k tématu přes třicet textů, Fronta sedmadvacet, Právo dvacet, Hospodářky patnáct.

Zatímco pro Hospodářské noviny byl základním problémem zločin spáchaný neonacisty, Babišova média se pasou na obětech „hackerů“ a chyby hledají především u nich. Ilustrují to titulky jako:

  • Selhání.cz
  • Sobotkovi lidé tlačili na průzkumy i rozhlas
  • Nehněvejme se na Slávka
  • Milý soudruhu Slávku
  • Obnažený premiér Sobotka
  • Hackeři nabourávali Sobotku opakovaně
  • Na co dluží Sobotka odpověď
  • V Sobotkových e-mailech byly utajované věci, tvrdí hackeři
V Hospodářských novinách, ani v Právu nic takového nenajdete.

Co si Babišova média vyzkoušela nanečisto v případě neonacisty ukradených Sobotkových mailů, naplno rozjela v kampani u tématu policejní reformy. Lidové noviny od 9. června, kdy téma rozjely jako „svou kauzu“ do konce měsíce zveřejnily neuvěřitelných šestačtyřicet textů, tedy více než dva denně, bez výjimky laděných tak, že cílem reformy policie bylo zastavit vyšetřování korupce pod vedením hrdinného plukovníka Šlachty.

Mezi titulky se vyjímají perly jako „Justiční normalizace v režii kmotrů“, „V ČSSD bublá vzdor proti policejní reformě“, „Špatná zpráva pro demokracii“, „[Policejní prezident] Tuhý je tajtrlík, zlobil se Babiš“, „Šlachto mlč, rozhodli poslanci“ či „Poslední dny plukovníka Šlachty“.

Lidovým novinám zdatně sekundovala MF Dnes. O plánované reformě policie se i zde referovalo jako o akci ministra vnitra Chovance a policejního prezidenta Tuhého, tiše krytých Bohuslavem Sobotkou, jejichž cílem bylo ukončit vyšetřování korupce. Jako kladní hrdinové stojící proti nim se v Babišových médiích líčili státní zástupci Pavel Zeman a Lenka Bradáčová, policejní plukovník Šlachta, ministr spravedlnosti Robert Pelikán a samozřejmě také Andrej Babiš.

Hospodářské noviny i Právo podávaly o věci úplně jiný obrázek. Oba deníky o událostech psaly neutrální zpravodajství, do nějž v čím dál větší míře pronikaly pochybnosti o počestnosti úmyslů ANO a především o míře, v níž jsou Robert Šlachta s Andrejem Babišem propojeni, ba i o tom, v jaké míře by vysoce postavený policista i státní zástupci ve svém aktivismu mohli sloužit Babišovým zájmům.

Alexandr Mitrofanov v Právu v souvislosti s odchodem Šlachty do Babišových služeb v celní správě napsal, že není „Janošíkem“, kterého v něm vidí někteří čtenáři, ale stává se „Babišovým biřicem“. A Hospodářské noviny na vybičované vzrušení deníků Mafra vůbec nepřistoupily. K tématu vydaly v červnu šestnáct věcných zpráv a už na počátku téma přesně charakterizovaly pod titulkem „Začal boj, kdo ovládne policii“.

Bývalý investigativní reportér MF Dnes Jaroslav Kmenta, jeden z těch, kteří odešli po Babišově koupi Mafry, patří k největším expertům na policii v českých médiích. V komentáři v časopise Reportér k případu Roberta Šlachty na konci června 2016 napsal: „ÚOOZ se pod jeho vedením skutečně snažil dělat svou práci. Bohužel ne vždy dobře. Navíc mnohdy s problematickými kontakty v prostředí politiky. Mám na mysli časté styky Šlachtových podřízených s miliardářem, nynějším ministrem Andrejem Babišem nebo s „protikorupčními iniciativami“, které s Babišovou pomocí rozkrývaly zločiny, jež pak dodělával ÚOOZ. Problém nebyl v tom, že se to dělalo, ale že se to dělalo ve prospěch jedné zájmové skupiny.“

S odstupem devíti měsíců víme, že parlamentní vyšetřovací komise nenašla při policejní reformě žádná pochybení a že s výsledky její práce se ztotožnil i člen vyslaný Babišovým ANO. Server Hlídací Pes doložil, že „brutální únik informací“, kterého se měl podle zpráv v Babišových médiích zveřejněných v červnu 2016 na vrcholku kampaně proti reformě dopustit policejní prezident Tuhý, byl ve skutečnosti smyšlenkou. Z celé „kauzy Lidových novin“ tak po třičtvrtě roce nezůstává nic než doklad čiročiré propagandy Babišových médií.

Čapí hnízdo? Přece lepší než fiktivní naučné stezky
Naopak v roli obránců svého vydavatele a tlumiče se oba deníky vydavatelství Mafra ocitly v kauzách Lex Babiš a zejména Čapí hnízdo. Oba deníky se snažily případ bagatelizovat a tutlat. V Právu vyšlo vloni na téma Babišova Čapího hnízda víc článků než v Lidových novinách a MF Dnes dohromady.

Zatímco v Právu a Hospodářských novinách se první texty o podezření, že se Babiš dopustil dotačního podvodu objevily už v lednu, pro Babišova média případ začíná existovat až v momentě, kdy by mlčení nebylo udržitelné, tedy v březnu. A našlapují po špičkách.

První text v Lidových novinách k tématu vyšel 5. března 2016 a je to rovnou rozhovor s vydavatelem pod titulkem Jsem chyba v systému. Z vlády ale neodejdu, v němž se Babiš staví do své oblíbené role „nepolitika“ a „oběti korupčníků“ a k Čapímu hnízdu říká: „Tady máte moje prohlášení a víc vám k tomu neřeknu.“ Prohlášení Lidové noviny poslušně zveřejní. O pět dní později vychází zpráva ČTK Čapí hnízdo dostalo pokutu kvůli dotacím a za další dva dny zpráva nazvaná TOP 09 a ODS chtějí schůzi k Čapímu hnízdu sugerující už svým titulkem, že téma je především politickým nástrojem parlamentní opozice. V době, kdy Lidové noviny měly vydané takovéto první tři články, Právo už jich publikovalo šestnáct a Hospodářské noviny sedm, včetně komentáře Petra Honzejka Babišovo ticho musí skončit a sžíravé celostránkové satiry Jindřich Šídla Jediná pravda o Čapím hnízdě.

Když se tedy ukázalo, že o Čapím hnízdě mlčet nepůjde, přešla Babišova média do módu suchého stručného informování, doplněného snahou o zlehčování problému a zaměňování příčin a následků. Ve Frontě jsme se tak mohli setkat s kuriózním pokusem Marka Přibila popsat jako hlavní příčinu kauzy Čapí hnízdo „socialistické dotace Evropské unie“ (řekl mu někdo, že Andrej Babiš z tohoto zdroje dostal víc, než kolik ho stála MF Dnes?), se snahou Ondřeje Leinerta vysvětlit Čapí hnízdo politickým zájmem ČSSD a KDU-ČSL Babiše oslabit či s pokusem Miroslava Koreckého vyložit, že snaha Babišův konflikt zájmů řešit ohrožuje vládu víc než možný Babišův dotační podvod. Nic ale nepřekoná rozhovor Ondřeje Koutníka s údajným protikorupčním aktivistou Petrem Soukeníkem, který vyšel v Lidových novinách pod titulkem Čapí farma lepší než fiktivní naučné stezky.

Totéž v bleděmodrém představuje psaní Mafry o novele zákona o střetu zájmů ústavních činitelů, přezdívané Lex Babiš. Nepřekvapí, že Právo opět k tématu zveřejnilo víc článků než Lidové noviny a MF Dnes dohromady. I v Hospodářských novinách se vedla nad zákonem debata, ale nikoli o jeho záměru, nýbrž o tom, zda bude účinným nástrojem k omezení střetu zájmů.

Zato Lidové noviny přičinlivě psaly pojem „střet zájmů“ v uvozovkách, a šéfredaktor MF Dnes Plesl informoval své čtenáře během vrcholících debat o přijetí zákona, že „Boj proti Babišovi nefunguje“. Realita je ale taková, že kdyby Babiš oba deníky nekoupil, nepochybně by mohly věnovat část svých nemalých kapacit k dokumentaci příkladů, které jasně dokládají, kolika miliardami korun daňoví poplatníci Babišovi přispívají na jeho podnikání: v důsledku jeho střetu zájmů. A „boj proti Babišovi“ by fungoval.

Schválený zákon je možná skutečně nedokonalou obranou chřadnoucí demokracie před velkokapacitním tunelováním veřejných rozpočtů, na což upozorňují mnozí autoři Hospodářských novin. Je to ale aspoň pokus. O správnosti cíle samého nikdo nepochybuje...

...není-li za to ovšem placen Babišem. Ve snaze Mafry líčit přijatý zákon jako něco sporného, nelegitimního, „zásah do Babišových práv“, nic nepřekoná text publikovaný v Lidových novinách 22. září. Miroslav Lukáč, autor, který je označen redakcí jako marketingový expert, píše: „Lex Babiš: zákon, který je čistou esencí nejistoty, závisti, strachu, neschopnosti, pokrytectví politických oponentů. A vzkazem pro úspěšné. Pokud byste chtěli vstoupit do politiky a snažit se měnit věci v této zemi k lepšímu, tak zapomeňte na to, že byste byl úspěšný, tvrdě pracující podnikatel, který třeba zaměstnává více než 34 tisíc lidí a z toho, co vydělá, platí daně. Politici si prostřednictvím tohoto zákona definovali, že v Česku je politika vyhrazená pro patlaly, závistivé neschopné zoufalce, kteří by se jinak nedokázali uživit.“

Hybridní stranický tisk a jak se mu bránit
„Tím, že ty noviny koupil, tak je zničil,“ řekl na jaře 2014 bývalý zástupce šéfredaktora MF Dnes Karel Škrabal. Je to pravda jen částečně. Babiš svým vlastnictvím oba deníky zničil v jejich dřívější podobě svobodných, byť ve prospěch české polistopadové pravice zaujatých, médií. V Babišově zájmu ale fungují velmi účinně, o to účinněji, že k nim mnozí dodnes nepřistupují jako k médiím stranickým.

Jak jsme si ukázali, Babiš, či přesněji lidé, kteří noviny pro něj řídí, se snaží stranickost obou titulů maskovat. Ve své práci pro Babiše postupují oba tituly co nejnápadněji s využitím tří základních metod:
  1. Mlčení: o Babišových problémech se píše co nejméně.
  2. Spin: obratné překrucování obsahu ve prospěch zájmů vydavatele.
  3. Časování: obhajoba zájmů vydavatele se vždy vystupňuje v kritický čas, zejména kolem voleb.
To má také tu výhodu, že v obou denících reálnou propagandu provádí jen úzká skupina lidí. Mezi píšícími redaktory lze jako jasné propagandisty identifikovat jen pár jmen. Ondřej Koutník, Martin Shabu a Kateřina Surmanová dělají špinavou práci pro Babiše v Lidových novinách, Marek Přibil, Adéla Paclíková, Vojtěch Srnka v Mladé frontě Dnes, v poslední době se zde k nim v rámci kampaně proti České televizi připojil Lukáš Valášek.

Na Babišovy zájmy samozřejmě v obou denících dohlížejí jejich šéfredaktoři: István Lékó v Lidových novinách, který od Babiše už v minulosti dostal na svůj projekt Česká pozice desítky milionů, a Jaroslav Plesl v MF Dnes, který je Babišovi zavázán, protože od něj dostal práci, jakou by mu nikdy nesvěřil nikdo, komu by záleželo především na kvalitě obsahu.

Zásadní úloha připadá v obou médiích editorům, kteří zadávají práci a hlídají, aby obsah měl žádoucí zaměření a „spin“: aby čtenáři pokud možno neměli jak rozpoznat, že jsou objekty manipulace. Editoři texty upravují, opatřují je titulky, starají se o konečné vyznění. Širší veřejnost jejich jména ani nezná. Mnozí z desítek bývalých redaktorů obou deníků hovoří také o tom, že klíčovou roli v řízení Babišovy propagandy v Mafře hraje „šéf startegického rozvoje“ František Nachtigall.


Závěry z analýzy vydané v knize Žlutý baron potvrzuje o pár dní později uniklá nahrávka, na níž Babiš s redaktorem Přibilem a editorem Nachtigallem koordinuje postup proti svým politickým protivníkům.

Okolnost, že se organizace aktivní propagandy pro Babiše omezuje v jeho médiích na úzký okruh lidí – reálně se může jednat zhruba o desítku jmen –, má dvě základní výhody. Jednak se snižuje riziko úniku kompromitujících informací. Jednak ostatní autoři a redaktoři mohou být udržováni v pocitu, že se vlastně nic nezměnilo, že nadále pracují ve svobodných novinách. A o to účinněji mohou o tomtéž přesvědčovat své čtenáře.

Mnoha z nich tak dokonce ani nemusí docházet, že svou prací v druhém plánu zvyšují kredit Babišově propagandě. Psaní intelektuálů do Orientace, okázalé zastávání se Ferdinanda Peroutky před útoky Hradu, poslední slova Jiřího Hanáka, slušná práce desítek regionálních redaktorů MF Dnes má ale ve skutečnosti vždycky ještě druhý účel: zvyšuje kredit obou deníků a posiluje klam, že se nadále jedná o svobodné noviny. Tím také roste účinnost a dopady propagandy organizované v Babišově zájmu.

Komunita bezpečnostních expertů začala nedávno používat termín „hybridní hrozby“ pro rizika, která maskují svou pravou podstatu. Pojem se u nás objevil v souvislosti s válkou na Ukrajině, kde Rusko několikrát vystupovalo, jako by nebylo hybatelem ozbrojeného konfliktu, i když všichni zasvěcení vědí, že jím je.

V tomto smyslu je přesné o Babišových médiích hovořit jako o hybridním stranickém tisku: oba deníky vydavatelství Mafra se tváří jako svobodná média, ale o to účinněji střeží politické a ekonomické zájmy svého vydavatele.

Jak tomu lze čelit? Především všichni redaktoři i čtenáři obou deníků by měli vědět, že pravá podstata jejich práce je taková: jedná se zkrátka o sofistikovaně vedený stranický tisk. I v něm lze dělat dobrou práci, ale nikdo z novinářů, kteří zde pracují, ani z autorů, kteří sem píší, by neměl žít v sebeklamu. Všichni jsou Babišem placeni za to, že slouží přímo či nepřímo jeho zájmům.

Ještě o stupeň větší odpovědnost nese občanská veřejnost a další média. Veřejnoprávní média selhávají, pokud z Babišových deníků citují ve svých programech či pokud zvou jejich redaktory do pořadů, jako by se jednalo o nezávislý expertní hlas. Ostatní média selhávají, pokud o Babišových médiích referují jinak nežli jako o stranickém tisku.

Babišova média jsou rovněž dosud k dispozici v řadě podniků, restaurací či kaváren – které je odebírají zřejmě ze setrvačnosti, z časů, kdy se jednalo o svobodný tisk. Takový výjev je zvláště absurdní v podnicích, které současně zdobí hesla proti EET.

Kavárny a další veřejné prostory, jejichž majitelé nechtějí být vědomě součástí Babišovy stranické propagandy, by předplatné Babišových deníků měly zrušit. A jako hosté takových podniků bychom je o to, pokud si v nich nepřejeme být obtěžováni Babišovou propagandou, měli žádat. Prakticky všude se nabízí alternativa v Denících, v Hospodářských novinách či v časopisech jako Reportér či Respekt, které nerezignovaly na základní zásady svobodné novinářské práce a ideový profil mají podobný jako dříve měly Fronta a Lidovky.

Nálepky by mohly vypadat nějak takto. Repro DR

A konečně zbývají politické strany. Jejich představitelé by se měli vrátit k bojkotu, tedy k praxi, kterou vyzkoušeli jen jedinkrát, a to tehdy, když se odmítli účastnit předvolební besedy organizované MF Dnes. Pokud by se představitelé demokratických stran dokázali dohodnout na bojkotu deníku Mafry, a vůbec s nimi nemluvili, Babišova investice by rázem ztratila na ceně.

Problémem je samozřejmě skutečnost, že ostatních svobodných deníků je u nás už úplně minimum. Prostor pro kvalitní novinářskou práci se navíc zužuje všude na světě i z technologických příčin: v důsledku vzestupu internetu a sociálních sítí.

Blíží se zřejmě doba, kdy demokratické státy budou muset do ochrany a rozvoje svobodného, pluralitního a kvalitního novinářství investovat masivní sumy. A kdyby současná zkušenost s Babišovými hybridními stranickými médii českou politiku přivedla k rozhodnutí zainvestovat do obnovy spektra svobodných a kvalitních médií část z miliard ušetřených v budoucnu na dotacích pro Agrofert, byl by to největší – byť paradoxní – přínos Babišovy politické kariéry.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.