„Jak mě najdete, když nemáte navigaci? No vlastně podle těch sil,“ hořce se zasmála a zavěsila. Každá reportáž vás něco naučí. První, co jsem se naučil při této reportáži, bylo: „hořce se zasmála“. Do té doby jsem to znal jen jako obrat z knih.

Jeden z podniků holdingu Agrofert, ZZN Polabí se sídlem v Kolíně, postavil paní Marii Kaiseršotové dvě zářivě stříbrná, dvacet tři metrů vysoká, patnáct metrů široká, hlučná a prašná sila přímo před dům. Žije teď se sily.

Kdyby paní Kaiseršotová chtěla a trochu se rozmáchla, pohodlně by sila trefila z balkonu svého domu. Třeba tenisákem pro své psy. Paní Kaiseršotová však nehází na sila předměty. Snaží se raději dopátrat, jak se odehrál příběh, který jí znehodnotil dům a zkazil touhu i práci mnoha let.

Bezpečí na důchod a jeho konec

Blížit se k obci Klučov u Českého Brodu znamená blížit se k silům. Dům jsem našel snadno. Plot jako z reklamy, zahrada upravená tak, že působí nejen vypletým, ale i vyluxovaným dojmem. Mám tendenci hledat pampelišky v trávníku, otec nás je kdysi nutil vyřezávat nožem, neumím si představit, že by to někdo dělal dobrovolně. Zde by to bylo možné.

Altán s krbem. Zavěšené květináče. Francouzské okno, před ním vydlážděná plocha pro lehátka. Na garáž navazuje dílna. Dům z třicátých let je obložený tepelnou izolací a nově omítnutý. Nové střechy a stříšky. Uvnitř nové dlažby, útulný byt dole i v nově vystavěném podkroví. Všude je vidět práce. Neuvěřitelné množství letité práce.

V obýváku koláč. Umístil by se určitě do deseti nejlepších v mém životě. Na stole šanony a alba s fotografiemi. Sedáme do křesel.

Nejstarší album má fešácké předválečné desky. „Vyrostla jsem v Klučově, i když ne přímo tady. Dům postavili ve třicátých letech bezdětní manželé Skořepovi. Tady na fotografiích je pan Skořepa v základech, dále když dům stavěl, pak mezi stěnami a nakonec před čerstvě zastřešeným domem. Pan Skořepa se věnoval archeologii. Společně se známým archeologem Jaroslavem Kudrnáčem tu pracovali na zdejších vykopávkách a zabývali se i vývojem slovanského osídlení v Klučově v šestém až devátém století. V Klučově bylo slovanské hradiště, o němž, spolu s dalšími archeologických nálezy, napsal Jaroslav Kudrnáč knihu Klučov: staroslovanské hradiště ve středních Čechách.

Právě kvůli této vzácné památce je zde územním plánem výškově omezená možnost staveb. „Dům jsme od Skořepů koupili před více než třiceti lety. Znala jsem je od mala. Když jsem začala s opravami, v domě sedmnáct let trvale nikdo nebydlel,“ vypráví paní domácí. „Tady je moje maringotka, v ní jsem bydlela první čtyři roky během oprav a na zimu jsem se vždy stěhovala do provizoria domu,“ pokračuje.

Zařídila si ji prý pěkně. Uvnitř obložila dřevem. „Měla jsem obývák, kuchyňku, sprchu, ložnici, WC, předsíň. Pak si ji koupili mladí manželé k bydlení. Začínali totiž stavět dům. A tady ji zvedá jeřáb, jelikož ze zahrady se s ní beze škod nedalo vyjet. Deset let jsem opravovala — každý rok něco. Přitom jsem dojížděla do práce do Prahy a současně jsem se starala o tatínka, prala, vařila, uklízela. Tatínek bydlel v Úvalech v domě pro seniory. Tu největší rekonstrukci jsem první roky řídila a spolutvořila z maringotky,“ vzpomíná a vzpomíná paní Kaiseršotová nad fotografiemi.

„Loni jsem konečně napojovala kanalizaci a dešťáky. Před tím se dělal vrt na vodu, později zaváděl obecní vodovod. V důchodu jsem od konce roku 2016,“ dodává. Nová sila měla po loňských žních premiéru. Vyšlo to v podstatě zároveň.

Fotografie idyly končí a střídají je obrázky z výstavby sil. Už před tím, než se zde objevila, stával naproti domu paní Kaiseršotové zemědělský areál — s malými modrými sily. „Jejich provoz tlumila zeleň, vzrostlá lípa, ořešáky, túje, borovice, smrky. „Náš dům byl před nimi chráněný zvýšeným terénem zahrady a stromy, které lemovaly pozemek. Stál zde také středověký mlýn,“ pokračuje paní Kaiseršotová. Mlýn sice nebyl památkově chráněný, přestavěli ho někdy před sto lety, ale jeho historie sahala do čtrnáctého století. V blízkosti mlýna se nacházela obytná budova.

„Jako holka pamatuji před mlýnem velký krásný holubník na noze. Maminka pracovala ve mlýně, v té době tam fungovala mísírna krmiv, prakticky stále stejného podniku. Mlýn stavebník zboural, zahradu historického mlýna o víc jak dvou tisících metrech čtverečních vybagroval místy do hloubky čtyř metrů. Krásné vzrostlé stromy vykácel,“ pokračuje paní Kaiseršotová ve svém vyprávění. Stavebník nenahlásil terénní úpravy památkářům, což samozřejmě měl.

„Postavili tu betonovo-ocelové město. Mělo se jednat o úpravu zpevněných ploch. Reálně ale vybagrovali zahradu a celý pozemek zalili betonem. Beton nelapí prach a odráží zvuk. Zmizelo všechno, co jsem znala.“

Doufám, že budete slušná

Paní Marii Kaiseršotové nikdo neřekl, co má vyrůst naproti jejímu domu. Tato skutečnost zůstala utajená i ostatním obyvatelům vesnice. „Starosta Klučova, který v obci nebydlí, nám nic neřekl, a vydal sám o své vůli souhlasné stanovisko.“

Stavba dvou sil de facto znehodnotila dům paní Kaiseršotové. „V období žní, když se naskladňuje, obousměrně jezdí kdysi idylickou vesnicí obrovské traktory a náklaďáky. Loni sklizeň začala 27. července. Když se vysypává fůra zrna do násypky, valí se černý prach. Kolem korby, i z ventilací. Natočili jsme krátké video. Současně se plní stará i nová sila. Traktory a nákladní auta s přívěsy objíždějí po betonových komunikacích okolo sil a víří prach. Pak běží ventilace. Vše hučí a práší. Dvě tři hodiny denně, ráno od sedmi hodin. Končili kolem vánoc,“ popisuje.

Vyskladňování za hluku spuštěné ventilace ale bývá na pořadu několikrát do roka. Zas náklaďáky a traktory. Antikorozní střešní ventilace jsou spouštěny v závislosti na teplotě, vlhkosti a času. Ven vychází vše, co se přes noc ze zrna vypotí. Příští rok to může být zase jinak. „Loňské léto bylo hrozné. Kromě trápení s hlukem jsme byli nuceni omezovat větrání. Nedalo se posedět venku. Prach byl prakticky všudypřítomný.“

Paní Marie Kaiseršotová byla celý život úřednicí a středoškolskou profesorkou. Posledních dvacet let pracovala pro ministerstvo financí. Šanony s dotazy a stížnostmi má uspořádané s mimořádnou štábní kulturou a přehledností.

Sila byla postavena na základě územního souhlasu vydaného stavebním úřadem v Českém Brodu. S paní Kaiseršotovou stavební úřad o daném záměru předem nejednal, ačkoliv měl, neboť tato stavba neblaze ovlivnila její životní prostředí. I později se s ní odmítal kdokoli bavit, a možná by při tom i zůstalo, kdyby neměla oporu v zákoně o volném přístupu k informacím a nepodala na jednání úředníků stavebního úřadu stížnost. Spolupracuje s právníkem.

„Doufám, že budete slušná, ostatně stejně byste si s ničím nepomohla,“ slyšela od zainteresované osoby na začátku sporu. „Lidé staví, nebudou vystupovat proti stavebnímu úřadu. Bojí se. Navíc považují vše za ztracené, když to je Babišovo,“ dodává dnes sama.

Věta: „Jakmile zjistí, že je to Babišovo, dají zpátečku,“ padla během našeho rozhovoru několikrát. Namísto právního státu vzniká dojem absolutistické monarchie, kde král vše vlastní a všechny zaměstnává. Přezkumem, který paní Kaiseršotová iniciovala, vyšlo najevo, že stavební souhlas je nezákonný. Stavební úřad nesprávně posoudil část stavby. Ani územní souhlas neobsahuje veškeré náležitosti.

Přezkum posoudil pochybení stavebního úřadu. Konstatoval, že stavebník ZZN Polabí nabyl práva z napadeného územního souhlasu v dobré víře. Dospěl k závěru, že újma, která by ZZN Polabí zrušením nebo změnou přezkoumávaného územního souhlasu vznikla, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která v důsledku zjištěného porušení právního předpisu vznikla územním souhlasem jinému účastníku řízení. Paní Kaiseršotová k verdiktu říká: „Naší škodu, jako škodu jiného účastníka, však nikdo nezjišťoval. Porovnal ji jen tak?“

Správní orgán se rozhodl šetřit práva nabytá v dobré víře a přezkumné řízení zastavil. „Stavebník ale podle mého názoru v dobré víře nestavěl. Za čtyři měsíce bylo hotovo. Velmi spěchali. Začali dřív, ještě před vydáním územního souhlasu. Měla jsem vše vyfotografované s datem. V rozhodnutí však bylo konstatováno, že datum jsem si v digitálním fotoaparátu mohla nastavit. Fotky jsem ale dělala mobilním telefonem, kde mám nastavenou automatickou aktualizaci času. Posbírala jsem čestná prohlášení svědků, potvrzující, že stavebník započal ještě před vydáním územního souhlasu. Podáváme odvolání na ministerstvo pro místní rozvoj,“ zlobí se paní Kaiseršotová.

„Proti územnímu souhlasu se nedá odvolat běžným způsobem, jelikož územní souhlas není rozhodnutím. Lze podat pouze žádost o jeho přezkoumání. Prý jde o výrobek se základovými konstrukcemi. Jenže, stavěly se účelové komunikace, plochy několika tisíc metrů čtverečních, realizovaly se terénní úpravy více než dvou tisíc metrů čtverečních. Základové desky pod sila jsou metr vysoké o průměru patnáct metrů. Dělaly se tu vrty, pod sily jsou ohromné železobetonové pylony. Vznikla také čistička — prachová komora, zděná násypka,“ vyjmenovává parametry onoho vystavění sil v dobré víře.

Ať si to rozmontují a odvezou pryč

Těžko by se hledal příklad tak pracovité střední vrstvy, jako je tato čerstvá důchodkyně. Stojí na vlastních nohou, má za sebou viditelnou a ohromnou práci, má kuráž, formuluje svůj postoj v rámci práva. Je prosta vzteku a nenávisti.

„Panu Babišovi jsem psala, myslím, že mu můj dopis vůbec neukázali. Byl zde zástupce zemědělské sekce Agrofertu, a ten mi řekl, že z jejich strany je vše v pořádku. Škoda, že nápad někomu něco takového za jeho zády postavit přímo před domem a zničit mu životní prostředí, znehodnotit dům, není trestný. Také mi ředitel ZZN Polabí nabídnul byt, tak v pětinové hodnotě mého domu. O mé psí kamarády by se prý již postarali. Je vůbec možné se dovolat práva? Nebo člověk všude narazí na úředníky politicky podřízené stavebníkovi Andreji Babišovi?“ ptá se, zatímco soudní jednání běží. Příběh o zoufalství střední vrstvy, která má a může být oporou systému, tedy zatím neskončil tragicky.

Ve filmu z protektorátu se mluvilo o vyšším principu mravním. Na ten se dnes těžko odvolat.  Na příběh, který jsme se snažili zapsat přesně, se ale odvolat dá. Když je stavebník zároveň politickou silou, staví s právními potížemi a tak, že je vnímán jako bezohledný, jde o věc politickou. Ta potřebuje větší pozornost a hlubší nápravu než kapitalistické svinstvo považované za běžné.

Vnucuje se praktická otázka, zda si Agrofert pro takový provoz nemohl koupit pozemek mimo obytnou zónu. Zda je nutné, aby během čtyř měsíců firma totálně zničila nejen jedné důchodkyni její nemovitost. Poškodila i řadu dalších lidí, kteří se nyní k paní Kaiseršotové v projevech přidávají.

Jednejte s touto paní, zaslouží si to. V území, které se mění, má dojít k dohodě. Výchozí vyjednávací pozici kurážné důchodkyně můžeme prozradit: „Ať si ten ‚výrobek‘ rozmontují a odvezou pryč!“