Ministr Jiří Dienstbier propustil šéfa Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka… A nastal kravál. Zaměstnanci agentury podepisovali nesouhlasnou petici směřovanou ministrovi. Šimáček dostal pozvání do DVTV. Ministr uspořádal tiskovou konferenci, kde svůj krok zdůvodnil.

Každý druhý z mých přátel k tomu na sociálních sítích poznamenal něco jako „to nám pan ministr teda šlápl vedle…“. Na téma Šimáček došlo na všech večírcích, kterých jsem se v uplynulých několika dnech zúčastnila, a pohoršení nebralo konce. Ke kauze se vyjádřilo několik bloggerů a komentátorů. Prošla snad všemi médii.

Erik Geuss, ředitel České inspekce životního prostředí, která spadá pod ministra Richarda Brabce, nastoupil do úřadu vloni v prosinci, a už únoru sejmul pět z deseti šéfů oblastních inspektorátů plus další lidi v důležitých funkcích — lidi, kteří svou práci vykonávali několik let a mnozí příkladně dobře… A nic se nestalo. V médiích vyšly přesně dva články (z toho jeden můj).

Skupinka ekologických organizací napsala otevřený dopis ministrovi a posléze se s ním osobně sešla. Ministr jim vysvětlil, že vše je v nejlepším pořádku. A nastalo ticho po pěšině.

Dva více méně podobné příběhy a dva diametrálně odlišné výsledky. A platí tu navíc nepřímá úměra: čím víc vyhozených úředníků, tím menší mediální odezva; a naopak. Náhoda? Nemyslím.

Vyhazovy v České inspekci životního prostředí a paralelně i ve Státním fondu životního prostředí jsou brutální a vedou k oslabení výkonu obou úřadů. Slovy bývalého ředitele fondu, dnes senátora Libora Michálka, si něco takového nedovolil ani nechvalně známý ministr „dýchání za průmysl“ Pavel Drobil. Základní otázka zní, zda je tato akce řízená, kým a proč.

Promyšlená akce?

Leccos tomu napovídá. Chcete-li nějaký úřad „čistit“, musí s vámi spolupracovat mnoho loajálních lidí — například mluvčí inspekce Radka Burketová patří k prvotřídním kádrům ANO. Je jeho bývalou mluvčí a dnes i členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Erik Geuss zase podle pamětníků platí za velmi schopného čističe — své schopnosti předvedl už při rozkladu Českého ekologického ústavu.

A vhod přijdou také média, která se na nic neptají a neprudí — šéf ANO jich shodou okolností pár vlastní. A vůbec vám neuškodí naivní gentlemanství zelených ekologických organizací, které se s vámi pokusí situaci řešit po dobrém u jednoho stolu — zatímco vy víte, že hrají nerovnou hru. Potěšíte je svým chápavým úsměvem, poplácáte po zádech a pošlete je zase na píseček.

Podívejme se pro srovnání na ministra Dienstbiera. Ano, možná, že neudělal s vyhazovem Martina Šimáčka dobře, ale na rozdíl od Brabce, respektive jemu podřízeného ředitele inspekce Erika Geusse, nemlčí a netváří se, že o nic nejde. Dienstbier relevantní důvody pro své rozhodnutí přednesl na tiskové konferenci. Kdyby tak neučinil, média by mu to nedarovala.

Geuss si naopak mohl dovolit po dvou měsících v úřadu propustit dlouholetou, dobrou pověstí provázenou, vedoucí ústeckého inspektorátu Janu Moravcovou jen s vágním odůvodněním, že nemá dostatek manažerských schopností. Tak nejapná míra svévole si vysloveně říká o to, aby někdo navezl před ministerstvo životního prostředí hromadu hnoje a transparenty s nápisy „Něco tady smrdí“.

Česká inspekce životního prostředí, konkrétně oblastní inspektorát v Ústí nad Labem, který vedla vyhozená Jana Moravcová, totiž mimo jiné uděluje pokuty znečišťovatelům, například i Lovochemii. Té Lovochemii, která patří ministru financí a které ministr životního prostředí donedávna šéfoval. Má ještě v našich zemích vůbec smysl mluvit o střetu zájmů? Neměli bychom spíš zavést institut jejich souladu a prostě už se na nic neptat?

Brabcovo ticho a Dienstbierův humbuk

Nechme tuto řečnickou otázku stranou a připusťme, že by Dienstbierův vyhazov Šimáčka stál na osobních antipatiích. Připusťme, že se zde ministr dopustil neobratného jednání. Přičtěme Šimáčkovi deset plusových bodů a nechme jej stát na piedestalu hrdiny hájícího práva menšin. Ale jedno tvrdit stejně nemůžeme. Dienstbierovým motivem není snaha bránit lidem žijícím na okraji společnosti v důstojnějším životě.

Co ale provádí Erik Geuss s tichým souhlasem Richarda Brabce, žádné počestné motivy nemá. Je to evidentní cílená snaha nabourat kontrolní činnost inspekce, která chrání náš vzduch, naši vodu, zkrátka naše zdraví, a ochránit před ní ty nejšpinavější firmy, mezi nimi i ty, které jsou v majetku Brabcova stranického šéfa.

Ale jak je to všechno možné? Proč je kolem České inspekce životního prostředí ticho a kolem Agentury pro sociální začleňování humbuk? Buď je na tom u nás příroda ještě o mnoho hůř než Romové, anebo tu máme vzorový případ hrobového ticha, které si ministr financí koupil spolu se svými médii. Obě možnosti se přitom nevylučují.