Pomsta dotažená do konce: cesta ČSSD mimo parlament
Oto NovotnýMiloši Zemanovi se podařilo za vydatného přičinění Jana Hamáčka a Andreje Babiše ČSSD definitivně dostat na kolena. Ocitla se mimo sněmovnu, bez politického vlivu.
Babišovo hnutí zvítězilo ve sněmovních volbách 2017 s velkou převahou a Zeman s neskrývaným zadostiučiněním pověřil Babiše, aby sestavil novou vládu. V tuto chvíli byla Zemanova žízeň pomstít se ČSSD prozatímně uhašena; ČSSD se stala sedmiprocentní politickou stranou, která de facto ztratila svůj předchozí zásadní vliv na politický kurz země.
Stále však zůstávala sněmovní stranou, na které záleží, zda nová Babišova vláda získá důvěru. Otázkou pro nové vedení strany, v jejímž čele dočasně vystřídal Bohuslava Sobotku statutární místopředseda Milan Chovanec, bylo, zda vznikající Babišovu vládu podpořit; zda vůbec, a pokud ano, zda z opozičních lavic, nebo účastí v ní.
Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.
Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci. Dnes vydanou, čtrnáctou, částí se seriál uzavírá.
Dříve vydané díly:
- Osobnost Miloše Zemana: nenaplněná nietzscheovská perspektiva
- Intelektuál Zeman?
- Miloš Zeman v sametové revoluci a prvních letech po ní
- Miloš Zeman v čele sociálnědemokratické opozice
- Zemanova politická dráha se zlomila volbami v roce 1996
- Zemanova cesta na vrchol a sestup z něj: 1998-2003
- Proměna Miloše Zemana v Zorra mstitele
- I v éře Jiřího Paroubka Miloš Zeman hasil svou žízeň po pomstě
- Zeman s Haškem proti Sobotkovi: cesta na Hrad se konečně otevřela
- Zeman „Zorro mstitel“ na Hradě: na řadu přišel Sobotka
- Pomsta dotažená do konce: cesta ČSSD mimo parlament
- Zemanův pokus o nastolení autoritářského prezidentského systému a jeho důsledky
- Byl Miloš Zeman státník? Nikoli. Byl to Putinův užitečný idiot
ČSSD měla ještě v čerstvé paměti, že Babiš nebyl příliš loajálním koaličním partnerem, a hlavně, že vládnutí s ním stranu táhlo ke dnu. Vedení ČSSD se proto rozhodlo, že Babišovu vládu nepodpoří, a protože nezískal podporu od jiných sněmovních stran, musel vládu doplnit o nestraníky — samozřejmě doporučené a schválené Zemanem.
V prosinci 2017 však Babišova vláda nezískala důvěru sněmovny a půlroku vládla jako menšinová v demisi. V tuto dobu začíná Zeman vytvářet své vlivové struktury v KSČM a SPD s cílem získat pro Babišovu vládu většinu. Ty měly vládu, když už ne přímo podpořit, tak alespoň tolerovat a tlačit ji k prosazování i jejich programových cílů. A, samozřejmě, i cílů Miloše Zemana.
Komunisté ani okamurovci do vlády nechtěli přímo vstoupit. Ale komunisté alespoň přislíbili, že umožní získání její důvěry odchodem poslanců ze sněmovny. Tato cesta však nedávala záruky přílišné politické stability. Zeman proto začal hledat podporu pro Babišovu vládu u ČSSD s tím, že nejlepší bude, když ČSSD do vlády přímo vstoupí.
Osudová chyba: ČSSD podruhé ve vládě s Babišem
Odpor ČSSD k pokračování vládní spolupráce s ANO se začal postupně drobit s volbou Jana Hamáčka jejím předsedou v únoru 2018. S Hamáčkem se ke slovu dostávala nová postzemanovská generace mladších sociálních demokratů (Petříček, Šmarda, Maláčová a další). Většina z nich byla přesvědčenými sociálními demokraty a nepatřili k zemanovcům.
Měli však velké ambice být součástí státního establishmentu a nenechat si ujít příležitost udělat slušnou politickou kariéru. To poněkud oslabovalo jejich pozornost k možným negativním dopadům opakovaného vládnutí ČSSD s hnutím ANO.
Zemanovci a spojenci Hamáčka začali prosazovat vstup do vlády s ANO založený na čtyřech argumentech:
- ČSSD se vstupem do Babišovy vlády přičiní o skončení povolební politické nestability v zemi; ČSSD tím projeví svoji státotvornost.
- Vstupem do vlády ČSSD zabrání, aby v zemi vznikla pravicová vláda, pokud by se Babiš nakonec rozhodl sestavit jí s pravicovými stranami nebo s jejich nepřímou podporou.
- Jedině vstupem do vlády bude mít ČSSD šanci prosazovat svůj program; dokonce z něj může prosadit co nejvíce, protože Babiš do své vlády ČSSD potřebuje, a proto jí půjde ve všem na ruku.
- ČSSD tak zabrání „extrémistům“ (SPD a KSČM) příliš ovlivňovat vládní politiku a zpochybňovat demokratickou orientaci země.
Argumenty mohly působit hodnověrně, jen pokud se odhlédlo od mnoha důležitých hledisek. Pokud jde o první argument. Politická stabilita v zemi nemůže být pro demokratickou stranu nadřazeným cílem, pokud přináší pro demokracii zásadní rizika. V daném případě měla takto dosažená stabilita sloužit Babišovým a hradním zájmům, které pojila z jedné strany snaha pokročit v posílení většinových prvků poměrného volebního systému a z druhé strany posilovat pravomoci prezidenta.
"...vedení strany přestalo chápat její politiku v dlouhodobé hodnotové a programové perspektivě; kdy cílem její politiky není primárně politika sociálních dávek, ale svobodná, solidární, spravedlivá a egalitární demokratická společnost", píše Oto Novotný.
Podle názoru O. Novotného tedy především někdejší hamáčkovské vedení ČSSD nese vinu na tom, že tato strana ztratila svůj vlastní, autentický ideový profil, a začala být vnímána pouze jako "strana sociálních dávek". To je příliš významné téma, nežli aby bylo možno ho jen tak přejít.
Zopakujme si ještě jednou, co je tedy podle něj hlavním ideovým cílem sociální demokracie: svobodná, solidární, spravedlivá a egalitární demokratická společnost.
Ovšem - k principům svobody, spravedlivosti a demokracie se dnes hlásí prakticky všechny standardní politické subjekty respektive partaje. Na tomto poli je tedy asi sotva možno (s)hledat nějaká zvláštní specifika právě sociální demokracie.
To by bylo možné pouze v případě, kdyby dejme tomu princip svobody byl chápán v nějakém jiném, hlubším, intenzivnějším významu nežli jak je tomu v obvyklém, konvenčním pojetí standardní liberální demokracie. Kdyby například svoboda byla chápána v aristotelsko-marxovském pojetí jako souhrn společenských podmínek, které lidské bytosti r e á l n ě umožňují plný rozvoj všech jejích duševních a humánních potenciálů. V takovém případě by ovšem bylo nutno velmi kriticky zhodnotit negativní, omezující vlivy na lidskou svobodu ze strany kapitalistického společenského uspořádání - což je faktor kterým se zabýval ne až Marx, ale i už zmíněný Aristoteles, a ještě před ním Platón. Ovšem - z novodobé (a to ne pouze někdejší hamáčkovské) sociální demokracie nezaznívají žádné signály o tom, že ta by byla schopna či vůbec ochotna hledět někam dále za horizont právě stávajícího - kapitalistického - socioekonomického uspořádání.
To samé platí i o principu spravedlnosti: jakým způsobem má být tato "spravedlnost" vlastně chápána? Jako pouhá rovnost před zákonem? V takovém případě zase není nijak překročen ideový horizont konvenční liberální demokracie, který sdílejí prakticky všechny ostatní politické subjekty a směry. Nebo se má jednat o spravedlnost v odměňování za práci? Respektive vůbec o spravedlnost v majetkové rovině? Ale - spravedlnost jakého rázu? Byla by sociální demokracie skutečně schopna propracovat se k radikálnímu pojetí spravedlnosti Marxe, kdy (a to dokonce i v pouze přechodném období od kapitalismu ke komunismu) nikdo nemá respektive nesmí pobírat vyšší příjem, nežli jaký odpovídá penzu práce kterou odvedl pro společnost? Ani na tomto poli nejsou vidět žádné náznaky toho, že by sociální demokracie vykazovala snahy k přistoupit k takto radikálnímu pojetí příjmové spravedlnosti. (A už z čistě personálního hlediska by takový radikální postoj byl sotva myslitelný, když nemálo vedoucích členů této strany jsou podnikatelé-milionáři.)
Pokud se tedy sociální demokracie smíří - jako že ano - s existencí tržní ekonomiky a tedy i kapitalismu, pak je veškeré její volání po "egalitářské společnosti" fakticky pouhým pokrytectvím; neboť kapitalismus ze své nejvlastnější podstaty neustále plodí nerovnost mezi lidmi - příjmovou, majetkovou, ale tím i společenskou a namnoze i politickou.
To jediné co pak strany typu sociální demokracie za dané situace zbývá je snaha o alespoň určité zmírňování těchto nerovností, o uhlazování nejpříkřejších hran, a to v prvé řadě v oblasti sociální.
Ovšem - takto nám pod čarou nakonec nezůstává nic jiného, nežli právě ona "strana sociálních dávek", kterou Oto Novotný tak zásadně popírá!
Tento trend či tento stav se ovšem ani zdaleka netýká pouze sociální demokracie české (a nelze z něj tedy vinit pouze to či ono konkrétní vedení); tento trend je společný prakticky všem evropským sociálně demokratickým stranám. Od té doby co byl utlumen dřívější zásadní konflikt sektoru práce a sektoru kapitálu spolu s tím zmizela reálná základna, která stranám sociálně demokratického typu umožňovala relativně přesvědčivě vystupovat jako strana progresivní, strana směřující do budoucnosti. Tento - alespoň relativní - progresivismus se přesunul na jiné politické subjekty, především liberálního a ekologického zaměření, zatímco sociální demokracie se ocitla naopak v pozici pouze pasivní, tedy snažící se o udržení dosažených sociálních výdobytků.
I to je sice bezpochyby záslužná činnost; ale příliš málo nežli aby bylo možno se na tomto základě zbavit imidže "strany sociálních dávek".