Babišovo hnutí zvítězilo ve sněmovních volbách 2017 s velkou převahou a Zeman s neskrývaným zadostiučiněním pověřil Babiše, aby sestavil novou vládu. V tuto chvíli byla Zemanova žízeň pomstít se ČSSD prozatímně uhašena; ČSSD se stala sedmiprocentní politickou stranou, která de facto ztratila svůj předchozí zásadní vliv na politický kurz země.

Stále však zůstávala sněmovní stranou, na které záleží, zda nová Babišova vláda získá důvěru. Otázkou pro nové vedení strany, v jejímž čele dočasně vystřídal Bohuslava Sobotku statutární místopředseda Milan Chovanec, bylo, zda vznikající Babišovu vládu podpořit; zda vůbec, a pokud ano, zda z opozičních lavic, nebo účastí v ní.

ČSSD měla ještě v čerstvé paměti, že Babiš nebyl příliš loajálním koaličním partnerem, a hlavně, že vládnutí s ním stranu táhlo ke dnu. Vedení ČSSD se proto rozhodlo, že Babišovu vládu nepodpoří, a protože nezískal podporu od jiných sněmovních stran, musel vládu doplnit o nestraníky — samozřejmě doporučené a schválené Zemanem.

V prosinci 2017 však Babišova vláda nezískala důvěru sněmovny a půlroku vládla jako menšinová v demisi. V tuto dobu začíná Zeman vytvářet své vlivové struktury v KSČM a SPD s cílem získat pro Babišovu vládu většinu. Ty měly vládu, když už ne přímo podpořit, tak alespoň tolerovat a tlačit ji k prosazování i jejich programových cílů. A, samozřejmě, i cílů Miloše Zemana.

Komunisté ani okamurovci do vlády nechtěli přímo vstoupit. Ale komunisté alespoň přislíbili, že umožní získání její důvěry odchodem poslanců ze sněmovny. Tato cesta však nedávala záruky přílišné politické stability. Zeman proto začal hledat podporu pro Babišovu vládu u ČSSD s tím, že nejlepší bude, když ČSSD do vlády přímo vstoupí.

Osudová chyba: ČSSD podruhé ve vládě s Babišem

Odpor ČSSD k pokračování vládní spolupráce s ANO se začal postupně drobit s volbou Jana Hamáčka jejím předsedou v únoru 2018. S Hamáčkem se ke slovu dostávala nová postzemanovská generace mladších sociálních demokratů (Petříček, Šmarda, Maláčová a další). Většina z nich byla přesvědčenými sociálními demokraty a nepatřili k zemanovcům.

Měli však velké ambice být součástí státního establishmentu a nenechat si ujít příležitost udělat slušnou politickou kariéru. To poněkud oslabovalo jejich pozornost k možným negativním dopadům opakovaného vládnutí ČSSD s hnutím ANO.

Zemanovci a spojenci Hamáčka začali prosazovat vstup do vlády s ANO založený na čtyřech argumentech:

1. ČSSD se vstupem do Babišovy vlády přičiní o skončení povolební politické nestability v zemi; ČSSD tím projeví svoji státotvornost.
2. Vstupem do vlády ČSSD zabrání, aby v zemi vznikla pravicová vláda, pokud by se Babiš nakonec rozhodl sestavit jí s pravicovými stranami nebo s jejich nepřímou podporou.
3. Jedině vstupem do vlády bude mít ČSSD šanci prosazovat svůj program; dokonce z něj může prosadit co nejvíce, protože Babiš do své vlády ČSSD potřebuje, a proto jí půjde ve všem na ruku.
4. ČSSD tak zabrání „extrémistům“ (SPD a KSČM) příliš ovlivňovat vládní politiku a zpochybňovat demokratickou orientaci země.

Argumenty mohly působit hodnověrně, jen pokud se odhlédlo od mnoha důležitých hledisek. Pokud jde o první argument. Politická stabilita v zemi nemůže být pro demokratickou stranu nadřazeným cílem, pokud přináší pro demokracii zásadní rizika. V daném případě měla takto dosažená stabilita sloužit Babišovým a hradním zájmům, které pojila z jedné strany snaha pokročit v posílení většinových prvků poměrného volebního systému a z druhé strany posilovat pravomoci prezidenta.

V takovém hybridu by nakonec zvítězila tendence moc vládní strany a moc prezidenta spojit v jedné osobě. Otázkou bylo, kdo se cítil při zvažování tohoto politického dealu sebevědomější, že jí bude právě on: Babiš, nebo Zeman?

Pokud jde o druhý argument. Varování před rizikem, že pokud ČSSD nevstoupí do vlády s Babišem, tak ten sestaví vládu se sněmovní pravicí, ignoroval fakt, že pravice dlouhodobě postavila svoji strategii na antibabišovské politice. Navíc pravice si byla dobře vědoma, po zkušenostech koalice ČSSD a ANO, kdo na takové koalici vydělává a kdo prodělává. Žádná z pravicových stran nebyla připravena Babišovu vládu podpořit. To ostatně pravici přivedlo k volebnímu vítězství v roce 2021.

Třetí argument, že jedině vstupem do vlády bude moci ČSSD prosadit co nejvíce ze svého programu, zpochybňovala opět zkušenost se Sobotkovou koaliční vládou. ČSSD byla nejsilnější vládní stranou, a přesto musela přistupovat s hnutím ANO na řadu kompromisů. To samo o sobě ještě nebylo špatně; kompromisy v koaličních vládách jsou pro jejich přežití nutností, a mohou být někdy dokonce lepší než původní protikladné návrhy.

Podstatné ale bylo to, co jsme již zmínili: Babiš si, díky svému dobře zaplacenému marketingu, který si finančně vyčerpaná ČSSD nemohla dovolit, všechny úspěchy Sobotkovy vlády připsal jako svoje zásluhy. Bylo zřejmé, že se to zopakuje, pokud ČSSD vstoupí do vlády s Babišem znovu, a tím spíše, pokud tam vstoupí jako voličsky výrazně slabší partner.

Falešnost třetího argumentu je navíc třeba posuzovat z hlubšího ideově-programového hlediska. Pokud si totiž zastánci vstupu ČSSD do Babišovy vlády mysleli, že raison d'être ČSSD spočívá v její sociální politice a ona bude opět v této vládě její strážkyní, neignorovala tím jen negativní zkušenost, že tuto roli si v koalici nakonec dokáže přisvojit ANO. Byl to především projev neschopnosti kritické sebereflexe, že ČSSD je svojí účastí v koalici s ANO a v důsledku mnoha kompromisů, které s ním musí uzavřít, výrazně tlačena k reduktivnímu sebepojetí jako „strany sociálních dávek“.

V Sobotkově koaliční vládě, kde byla ČSSD dominantní stranou výrazně ovlivňující její strategii, bylo možné toto reduktivní sebepojímání jakž takž ještě brzdit. Jako nejsilnější vládní strana mohla razantněji posazovat své priority na širší programové škále. V druhé koaliční vládě s ANO, ve které ČSSD byla výrazně slabším partnerem, však hrozilo, že se toto reduktivní sebepojetí prosadí v celé jeho destruktivní podobě.

Jinými slovy, ochota ČSSD jít po předchozích negativních zkušenostech opět do vlády s ANO, byla svědectvím, že vedení strany přestalo chápat její politiku v dlouhodobé hodnotové a programové perspektivě; kdy cílem její politiky není primárně politika sociálních dávek, ale svobodná, solidární, spravedlivá a egalitární demokratická společnost.

Pokud sociální demokracie ztrácí ze zřetele tento raison d'être, její sociální politika logicky dostává redukovaný tvar „strany dávek“. A vystavuje se riziku, že si tuto politiku lehce přisvojí jakákoli jiná strana. Sociální dávky, jakkoli na jejich efektivní a spravedlivé vyplácení musí sociální demokracie vždy dohlížet, jsou přitom se vznikem sociálního státu jeho samozřejmou součástí, které musí více méně respektovat každá demokratická strana, včetně pravicové.

Konečně, argument, že svým vstupem do vlády ČSSD ubrání demokracii před extrémisty, měl slabiny v tom, že stále mělo jít o vládu menšinovou, která se bude muset opírat o toleranční podporu ze strany komunistů; a v mnoha případech i o podporu SPD, pro kterou byla populistická politika ANO mnohem přijatelnější než politika pravicově-liberální opozice. Bylo možné očekávat, že SPD bude vládu za mnohé tvrdě kritizovat, ale nevyužije žádnou příležitost, aby se ji pokusila ohrozit. Tohle jistila její dohoda se Zemanem.

ČSSD a KSČM si vykopaly hrob

Tyto argumenty proti vstupu ČSSD do Babišovy vlády však vedení ČSSD nechtělo slyšet a babišovsko-zemanovský politický kartel opřený o koaliční vládu ANO a ČSSD s podporou KSČM — a nakonec i SPD — slavil úspěch. ČSSD a KSČM si tím však vykopaly hrob.

Začaly být vnímány jako dvě další politické divize Agrofertu a ve volbách v roce 2021 nezískaly podporu ani pěti procent voličů. Ti, kteří s takovým projektem souhlasili, odešli k ANO, ti, kteří nesouhlasili, volili protibabišovské strany anebo nevolili vůbec. Tím, že ztratila svůj raison d'être, ocitla se česká levice mimo sněmovnu a na okraji politické propasti.

Všechny argumenty, které byly vzneseny na podporu opakovaného vstupu ČSSD do Babišovy vlády, se tak nakonec ukázaly jako scestné. Otázkou je, jakou měla ČSSD alternativu. Lze namítnout, že pokud nepomohlo komunistům to, že zůstali ve formální opozici a vypadli ze sněmovny, stejný osud by stihl ČSSD, pokud by zvolila stejnou taktiku. To je jistě vážná námitka.

Problém ale je, že tato námitka nás stále nutí zvažovat alternativy chování demokratické opozice v pokřiveném klausovsko-zemanovském opozičně-smluvním způsobu myšlení. Ten si totiž nedokáže představit toleranci vlády ze strany opozice jinak než tak, že se opozice zbaví svého práva vyslovit vládě nedůvěru; jinými slovy, že přestane být opozicí.

Pokouší se nám namluvit, že jen opozičně smluvní formát je zárukou politické stability, a alternativou je naopak politický chaos. To ale není pravda.

Zkušenosti ze zaběhnutých liberálních demokracií fungujících v poměrném volebním systému ukazují časté případy menšinových vlád, které vládnou vcelku stabilně a bez opozičně smluvní pojistky. Pokud nemají opoziční strany samy schopnost sestavit vládu, tak vznik menšinové vlády tolerují, aniž by se zavazovaly, že ji po celé volební období nevysloví nedůvěru.

Opoziční strany se tak nechtějí dopředu zbavit možnosti menšinovou vládu vyslovením nedůvěry změnit, pokud pro to vzniknou vhodné politické okolnosti. Jinými slovy, jde o typ pragmatické tolerance za situace, kdy si opoziční aktéři uvědomují, že momentálně neexistuje demokratická alternativa k dané parlamentní konstelaci.

Politické stability je tak možné dosahovat, aniž by byla umrtvena stranická politická soutěž, jinak řečeno: aniž by se opozice zbavovala svého výsostného práva odvolat vládu, a tak přestala být opozicí. Zemanovsko-klausovská opozičně-smluvní optika v České republice natolik pokřivila pohled na takzvanou politickou stabilitu, že ti, kteří jsou pod jejím vlivem, nedokážou perspektivu fungování politického systému, běžnou v zaběhaných liberálních demokraciích, docenit.

To je český — zemanovsko-klausovský — „tvůrčí“ přínos k fungování liberální demokracie. Ve skutečnosti je to její podkopávání a ničení. Je dokladem její nedospělosti a neschopnosti zbavit se „národně-frontovní“ optiky předlistopadového režimu.

ČSSD přivedl ke krachu Zeman a opozičně-smluvní mentalita

Máme ale dostatek zkušeností, jaké důsledky má české opozičně-smluvní vládnutí s jemu vlastním politicko-ekonomickým klientelismem na politické strany, které na něj přistoupí. V roce 1998 na něj ve volbách doplatila vládní ODS, v letech 2002 na něj málem doplatila vládní ČSSD — nebýt předvolebního slibu jejího nového předsedy Špidly, že po volbách opoziční smlouvu neobnoví. A ve volbách 2021 na tento formát doplatily ČSSD a KSČM, kdy vypadly ze sněmovny. Nakonec na to doplatilo i hnutí ANO, které nebylo schopno sestavit většinovou vládu.

Je jisté, že kdyby se Hamáčkovo vedení ČSSD na jaře 2018 nedostalo opět pod vliv Zemana, ČSSD by do vlády s ANO nevstoupila. Umožnila by svým odchodem ze sněmovny Babišově vládě získat důvěru, přičemž následně by zůstala v plnohodnotné opozici, pod hrozbou vyvolání nedůvěry ji držela v šachu a prováděla její tvrdou kritiku. Navíc mohla využít času v opozici k uskutečnění potřebných demokratických vnitrostranických reforem.

S mnohem větší pravděpodobností by se tak ČSSD v roce 2021 do sněmovny dostala a jako reformovaná strana systematickou kritikou pravice dále posilovala své politické postavení. Politický systém by nepřišel o potřebný levicový pól a užitečnou demokratickou opozici.

Tu dnes rozhodně nepředstavují sněmovní populisté pod vedením Babiše nebo Okamury. Demokracie v České republice si tak mohla uchovat pevnější základ. Na tom ale neměl Zeman zájem. Na rozdíl od vedení ČSSD si dokázal spočítat, že se strana ve vládě s Babišem definitivně znevěrohodní, a přitom dobře poslouží jeho a Babišovým zájmům.

Koneckonců ani v průběhu vlády s hnutím ANO to Zeman ČSSD nikterak neulehčoval. Pokud u ní pociťoval nedostatečnou loajalitu vůči své osobě, respektive náznaky nezávislého politického myšlení nezapadajícího do jeho politické strategie, otevřeně se jí stavěl do cesty — to jsou případy odmítnutí jmenovat sociálnědemokratické ministry.

Stejně jako Babiš ani Zeman neměl zájem, aby se ČSSD ve vládě s ANO chovala jako sebevědomý a nezávislý politický partner. A, bohužel, povolné Hamáčkovo vedení tomu šlo mnohdy naproti.

V roce 2021 si tak náš Zorro mohl definitivně odškrtnout svůj úkol zničit ČSSD za její „zradu“ z roku 2003. A zde také můžeme náš příběh o Zemanovi s maskou Zorra mstitele ukončit. Ještě ale upozorníme na některé významné aspekty jeho politické dráhy v její vrcholné prezidentské etapě.