Stalo se, co se muselo stát. Po výprasku v komunálních volbách ČSSD utrpěla nejtěžší volební debakl od roku 2004 také v senátních volbách. Reakce jejího vedení ale naznačuje, že volební výsledek není tím nejhorším, co stranu postihlo. Tím nejhorším je ztráta kontaktu s realitou a samé schopnosti chovat se jako politická strana.

Příčiny sesuvu strany tu popisujeme dlouhodobě. Jistě, podepsalo se na něm i předcházející vedení Bohuslava Sobotky: tím, že se exemplárně nevypořádalo se zemanovskou pátou kolonou, když k tomu mělo po zmaření lánského převratu příležitost. Tím, že neprovedlo mnohem razantnější obměnu vlastních neúspěšných ministrů ve vládě. I tím, že mnohem vehementněji nevyostřilo konflikt s Babišem, když se k tomu vloni na počátku léta naskýtala příležitost. Nic z toho ale dominantní příčinou současného výsledku není.

Naopak znovu se potvrzuje, že základní příčina sesuvu ČSSD spočívá v prospěchářství regionálních funkcionářů, které poškodilo značku jako takovou. Regionální diference ve výsledcích komunálních voleb jsou toho dokladem. Bylo tomu tak už před čtyřmi lety. Sobotkovu vedení tedy lze přičíst k tíži také to, že se s nešvary ve straně nepokusilo utkat — a ony mu nakonec přerostly přes hlavu.

Takže se ještě dnes mluví o něm, jako by zapříčinil třeba pražský volební debakl, i když ve skutečnosti je to dílo proslulých tamějších šíbrů. A pokud by už se měl hledat faktor, který ČSSD celorepublikově stahuje ke dnu, před očima je tu jeden, jenž váží řádově víc nežli všechny Sobotkovy chyby dohromady.

Tím je samozřejmě trapná účast v Babišově vládě ve zcela nedůstojné roli ornamentu, který nikdo v ničem nebere vážně. ČSSD bylo třeba do vlády dosmýkat pochybně organizovaným vnitrostranickým referendem a proti vůli bezmála poloviny — spíše ale většiny — členstva.

ČSSD v senátních volbách prohrála krutě, a to i tam, kde jsme to nečekali: ztratila i obvod Domažlice, v němž vítězila pravidelně, a přišla i o vcelku skvělou senátorku Boženu Sekaninovou v Prostějově, která ještě před šesti lety dokázala svůj post uhájit i před intrikami tehdejšího okresního předsedy ČSSD, jistého Jaroslava Faltýnka. A která by svůj mandát nepochybně obhájila, kdyby kandidovala jako nezávislá.

Hamáček musí jít

Za to, že ČSSD opustila polovinu zastupitelstev v krajských městech,  i za masakr v senátních volbách nese osobní odpovědnost předseda Jan Hamáček, který na sjezdu de facto podvedl jeho delegáty, když před jeho konáním ohlásil konec jednání o vstupu do vlády, ale po něm je rychle obnovil, aniž by dosáhl čehokoli nového. Ve straně působí jako místodržící Miloše Zemana, a ne jako její předseda.

Pak přišlo tak zvané vnitrostranické referendum, v němž se ovšem nehlasovalo svobodně jako při prvním referendu v ČSSD — korespondenčně či na krajských sekretariátech. Hlasovalo se na schůzích místních organizací, na nichž si jejich předsedové mohli pohlídat účast, debatu k tématu a v nejednom případě bohužel jistě i výsledek hlasování.

To jsou okolnosti, kvůli nimž má mimořádně trapný přídech autokratických manýrů ohánět se v souvislosti se vstupem do vlády „vůlí členské základny“. A je to také ten typ obstarávání „vůle členské základny“, který vede k tomu, že počet členů ČSSD tak dramaticky klesá.