Stalo se, co se muselo stát. Po výprasku v komunálních volbách ČSSD utrpěla nejtěžší volební debakl od roku 2004 také v senátních volbách. Reakce jejího vedení ale naznačuje, že volební výsledek není tím nejhorším, co stranu postihlo. Tím nejhorším je ztráta kontaktu s realitou a samé schopnosti chovat se jako politická strana.

Příčiny sesuvu strany tu popisujeme dlouhodobě. Jistě, podepsalo se na něm i předcházející vedení Bohuslava Sobotky: tím, že se exemplárně nevypořádalo se zemanovskou pátou kolonou, když k tomu mělo po zmaření lánského převratu příležitost. Tím, že neprovedlo mnohem razantnější obměnu vlastních neúspěšných ministrů ve vládě. I tím, že mnohem vehementněji nevyostřilo konflikt s Babišem, když se k tomu vloni na počátku léta naskýtala příležitost. Nic z toho ale dominantní příčinou současného výsledku není.

Naopak znovu se potvrzuje, že základní příčina sesuvu ČSSD spočívá v prospěchářství regionálních funkcionářů, které poškodilo značku jako takovou. Regionální diference ve výsledcích komunálních voleb jsou toho dokladem. Bylo tomu tak už před čtyřmi lety. Sobotkovu vedení tedy lze přičíst k tíži také to, že se s nešvary ve straně nepokusilo utkat — a ony mu nakonec přerostly přes hlavu.

Takže se ještě dnes mluví o něm, jako by zapříčinil třeba pražský volební debakl, i když ve skutečnosti je to dílo proslulých tamějších šíbrů. A pokud by už se měl hledat faktor, který ČSSD celorepublikově stahuje ke dnu, před očima je tu jeden, jenž váží řádově víc nežli všechny Sobotkovy chyby dohromady.

Tím je samozřejmě trapná účast v Babišově vládě ve zcela nedůstojné roli ornamentu, který nikdo v ničem nebere vážně. ČSSD bylo třeba do vlády dosmýkat pochybně organizovaným vnitrostranickým referendem a proti vůli bezmála poloviny — spíše ale většiny — členstva.

ČSSD v senátních volbách prohrála krutě, a to i tam, kde jsme to nečekali: ztratila i obvod Domažlice, v němž vítězila pravidelně, a přišla i o vcelku skvělou senátorku Boženu Sekaninovou v Prostějově, která ještě před šesti lety dokázala svůj post uhájit i před intrikami tehdejšího okresního předsedy ČSSD, jistého Jaroslava Faltýnka. A která by svůj mandát nepochybně obhájila, kdyby kandidovala jako nezávislá.

Hamáček musí jít

Za to, že ČSSD opustila polovinu zastupitelstev v krajských městech,  i za masakr v senátních volbách nese osobní odpovědnost předseda Jan Hamáček, který na sjezdu de facto podvedl jeho delegáty, když před jeho konáním ohlásil konec jednání o vstupu do vlády, ale po něm je rychle obnovil, aniž by dosáhl čehokoli nového. Ve straně působí jako místodržící Miloše Zemana, a ne jako její předseda.

Pak přišlo tak zvané vnitrostranické referendum, v němž se ovšem nehlasovalo svobodně jako při prvním referendu v ČSSD — korespondenčně či na krajských sekretariátech. Hlasovalo se na schůzích místních organizací, na nichž si jejich předsedové mohli pohlídat účast, debatu k tématu a v nejednom případě bohužel jistě i výsledek hlasování.

To jsou okolnosti, kvůli nimž má mimořádně trapný přídech autokratických manýrů ohánět se v souvislosti se vstupem do vlády „vůlí členské základny“. A je to také ten typ obstarávání „vůle členské základny“, který vede k tomu, že počet členů ČSSD tak dramaticky klesá.

V každém případě volební výsledek vystavil účet a je na čase ho zaplatit. Skončit by měl Jan Hamáček i celé jeho vedení, protože jejich koncepce se evidentně neosvědčila. Jan Hamáček ztrapňoval sociální demokracii při jednáních s Babišem, ústupky Zemanovi a naposledy i bezděčně komickým výstupem po volbách, kdy po vzoru orientálních politických figurek označil další krok do propasti za „odraz ode dna“.

Je evidentní, že má-li mít ČSSD sebemenší šanci na záchranu, je nutné, aby bez okolků odešla z vlády. Jedině v opozici se může začít obnovovat na programových základech. A vést by ji měli lidé, jejichž osobní věrohodnost byla stvrzena ve volbách.

Jací lidé?

ODS i KDU-ČSL prošly podobnými krizemi před několika lety. KDU-ČSL jako celorepublikově menší strana dokonce vypadla na jedno období z Parlamentu, ODS byla všem pro smích před čtyřmi lety. Tehdy také získala jediného senátora a z radnic měst mizela v rozměru, že jí mnozí věštili konec.

Obě strany doplatily na totéž, co stahuje ČSSD ke dnu dnes. Nedůvěryhodnost představitelů, příliš velké množství různých korupčních kauz vlád, jichž se účastnily. KDU-ČSL poškodily také eskapády kolem předsedy Čunka. A ODS vypadala v roce 2013 po sedmi letech hrůzostrašných vlád Miroslava Topolánka a Petra Nečase jako boxer po knock-outu.

Obě strany ukázaly, že mají jakýs takýs pud sebezáchovy a na vzniklou situaci zareagovaly jediným možným způsobem: hlubokou personální obměnou. Nikdo netvrdí, že je na ně dnes nějaký lákavý pohled z liberálního či sociálně-ekologického pozorovacího stanoviště, ale každopádně — a to je hlavní — podařilo se jim obnovit důvěru podstatné části, přinejmenším jádra, svých voličů.

ČSSD se nemůže vzpamatovat žádnou jinou metodou. Je potřeba, aby ji převzali lidé, kteří s debakly a zklamáními po roce 2013 nemají nic společného a kteří dokázali na své úrovni uspět všem celorepublikovým nezdarům navzdory. V tom byl — jakkoli politicky už nevzbuzuje nic než děs a odpor — správný první instinkt Jaroslava Foldyny: prostě těžká porážka znamená v demokratické politice automaticky rezignaci a uvolnění prostoru pro někoho jiného, kdo zkusí jiný postup.

Otevřená — a dokonce pokud možno přátelská — soutěž je základním rysem demokratické politické strany a jedině obnovení vnitřní kultury, která ji zase začne povzbuzovat a na ní stavět může sociální demokracii přinést k slušným výsledkům. Tací lidé tu jistě jsou: hejtman Bernard, senátoři Vícha či Štěch, kandidátem ale jistě může být i předseda libovolné ČSSD v okresním městě, která nyní získala nad dvacet procent hlasů.

Kdo naopak nemůže pro ČSSD udělat vůbec nic, leda zmizet, to je sbírka politických mrtvol sdružených v orwellovsky pojmenované platformě Zachraňme ČSSD. Fotografie, na nichž se vyjímá Michal Hašek vedle Zdeňka Škromacha či Jiřího Zimoly, vypadají jak momentky z poněkud předčasně a s malým vkusem zorganizovaného halloweenského večírku.

I kdyby se nemělo podařit úspěšným komunálním, krajským a senátním politikům — jiné úspěšné politiky dnes ČSSD nemá — stranu na sjezdu příští rok na jaře převzít, je potřeba ten pokus učinit, zorganizovat se a pracovat k tomu, aby stranu vedli za dva nebo za čtyři roky. Bez formulace vnitrostranického konfliktu v ní nemá smysl zůstávat.

Jaký program?

V ČSSD se dnes vede zástupný spor o to, zda má mít kulturně liberální tvář západoevropských demokracií, anebo zda má nadbíhat segregačnímu a diskriminačnímu populismu, jehož příval zaplavuje v posledních letech český veřejný prostor, a pošilhávat po Číně, Rusku nebo visegrádských chřadnoucích demokraciích. Upřímně řečeno voliči od ČSSD primárně neočekávají ani jedno ani druhé, základní preference voličského jádra strany vždy byly sociální a ekonomické. 

Voliče tedy neodrazuje, ani nepřipoutává ten či onen typ rétoriky v kulturních otázkách, pokud ho tedy někdo nedovádí do extrému jako Jaroslav Foldyna, nýbrž jak již bylo řečeno, voliče odrazuje, a to plošně a bez ohledu na program celková nevěrohodnost představitelů ČSSD, jejich oportunismus, mocibažnost a prospěchářství.

↗

Ačkoli se blíží Halloween, ČSSD nemůže zachránit nikdo z politických mrtvol spojených s přístupem, který ji do dnešního stavu přivedl. Foto Facebook Zachraňme ČSSD

Teprve až s věrohodnými lidmi má smysl začít mluvit o programu. Měl by jistě ve všem zásadním vycházet vstříc požadavkům odborů. Měl by jasně říct, jak zvýší příjmy státu: zejména sektorovými daněmi. Měl by jasně deklarovat, že strana bude hájit zájmy sociálně slabších: zruší soukromé exekutory a zásadně zvýší dostupnost bydlení.

I když se podaří reformovat stranu s novými lidmi a ve shodě nad těmito sociálně-ekonomickými základy, což by nemělo být tak těžké, zůstane pořád otázka, jak se stavět ke kulturním tématům, které ČSSD štěpily v minulém období: inkluze, práva menšin, přístup k uprchlíkům a podobně.

ČSSD nemá jinou volbu než ve všech těchto otázkách neustupovat ani o krapet z humanistických pozic. Jakýkoli ústupek je vodou na mlýn těm, pro něž je identitářská politika smyslem vlastní existence.

ČSSD jim ale nemusí věnovat víc pozornosti, než je nezbytně nutné, může se učit převádět je do logiky sociálně-ekonomického jazyka, který je její voličské základně srozumitelný a kterou lze v řadě takových téma uplatnit. A pracovat na tom, aby osou politické debaty byly její priority, a ne priority soupeřů.

A ještě tři věci k politické strategii. Za prvé: pro ČSSD se musí stát prioritou kvalita vzdělání: kvalita demokracie i schopnost zemí vtiskovat jí sociální rozměr je velkou měrou určena vzděláním jejích obyvatel. Příští vláda ČSSD by měla začít tím, že zdvojnásobí platy učitelů.

Za druhé ČSSD potřebuje ukázat na několika tématech, nebo alespoň na jednom ikonickém, že je stranou progresivní: ne proto, že by v daném prostoru bylo zvláště velké množství hlasů, to prozatím není, ale proto, že je v něm velké množství aktivistů, bez jejichž zápalu a terénní práce se nejspíše ČSSD znovu vlivnou volební silou nestane.

A za třetí ČSSD se musí vrátit k základnímu východisku své politiky: k přesvědčení, že společnost dokáže definovat své problémy racionální debatou, a že je pak racionálními politickými opatřeními dokáže řešit. Jinak řečeno, že demokratická regulace má přednost před libovůlí či zvůli finančních zájmů.

Prakticky to znamená například to, že pokud je problémem sesuv médií k zištnému šíření nenávistné propagandy, sebevědomá ČSSD to bude řešit souborem opatření pro podporou kvalitního novinářství po vzoru vyspělých demokracií, a nikoli nákupem mediálního prostoru v vybraných stokách, jako to v minulém období prováděly různé postavy od Michala Haška po Jana Mládka. Na jednom semináři sociálních demokratů v Německu se pro takový přístup k politice používalo pěkné slovo: leadership čili vedení.

Nic z toho samozřejmě není možné bez odchodu do opozice a jasné deklarace, že hlavními protivníky ČSSD jsou dnes politická hnutí ANO a SPD, s nimiž strana na žádné úrovni od statutárních měst výše nebude vstupovat do koalic, ani v nich nesetrvá. Opozice je totiž výsostná demokratická instituce — určená zejména politickým stranám, jimž se nedařilo ve volbách. A jako takové se jí není třeba obávat. Ztratí se v ní pouze ten, kdo neví, odkud přichází a kam jde.