Komunální a senátní volby zpravidla nebývají natolik vzrušující podívanou, která by zasluhovala výraznější pozornost. Ani ty letošní nepřinesly nic, co by vybočovalo z trendu posledních let. Včetně pro řadu lidí smutné zprávy o dalším oslabení levice. Respektive stran, které označujeme za tradiční levici: KSČM a ČSSD.

Komunisté sice mohou být nejmasovější stranou na české politické scéně. Jsou také velmi úspěšní v sestavování vlastních kandidátních listin. Ale jde o vlastnosti, které dnes volby prostě nevyhrávají. KSČM byla po celou dobu od Sametové revoluce protestní stranou, stavící se proti kapitalistickému systému, a tudíž i politickému režimu, který jej udržuje. Díky absenci přímého podílu na polistopadových vládách měli punc čisté strany, oprávněně kritizující nepravosti, kterých se demokratické vlády dopouští.

A nějaké by se zajisté našly. Kupříkladu velice jemně řečeno „nepovedená" privatizace, jejíž dopad na materiální i psychologický stav společnosti vidíme dodnes. Anebo neschopnost zastavit zvyšování sociálních rozdílů. A hlavně všudypřítomná korupce. Vše bylo vodou na mlýn straně, která svou značku vystavěla na étosu minulého režimu, kde vládly jasné pořádky a malá domů představovala stavební materiál na domek, nikoliv miliony ze státních firem vyvedené do soukromých rukou.

Jenže se ukazuje, že i protestní charakter má své limity. Když jich dosáhnete, je jen otázkou času, kdy vyvstane konkurence. Tou je nyní SPD, což je na první pohled možná paradox.

Obdobně překvapující může být pro vnějšího pozorovatele, když sleduje počínání hnutí ANO. Politický projekt oligarchy přebírá voliče sociálním demokratům v tak masivním měřítku, že je vymazal z politické mapy velkých měst. A tváří se přitom jako autentická levice. Mezitím někteří sociální demokraté zaujímají velmi zvláštní taktiku, jak čelit predátorskému chování Andreje Babiše: Osočování minulých předsedů, nulová sebereflexe a zejména neustálá střelba do vlastních řad. Každopádně i kdyby byla strana jednotná, nástupu hnutí ANO by nezabránila, nedělejme si iluze. A pravděpodobně ne ani odlivu hlasů. Proč? A je cesta ven?

↗

Levice by si měla přivlastnit si téma ekonomické roviny globalizace. Ta je totiž pro její voliče skutečnou hrozbou. Ilustrace Davide Bonazzi

Odpověď na to, co se nyní děje s tradičními politickými stranami, možná nalezneme za pomoci teorie štěpných linií, která je sice desítky let stará, ale stále dle mého názoru platná. ČSSD a do značné míry i KSČM se po celá 90. léta profilovaly na klasickém konfliktu vlastníci versus pracující. Pro voliče je to čitelné dělení stran na levici a pravici. Příznačná je za takové situace dominance ekonomických témat. Sociální demokraté i komunisté mají díky podmínkám, ve kterých se etablovaly, více či méně vydefinované postoje k ekonomické politice. I když u ČSSD i zde vidíme někdy nejisté našlapování.

Jenže „čo bolo, to bolo“… Dnes celosvětově posiluje konfliktní linie globalizace, pro levici naneštěstí ve své kulturní rovině dělící politiku na liberální a konzervativní v kombinaci s vítězi a poraženými. A na to žádná z českých levicových stran nebyla očividně vůbec připravená.

Zatímco si měly čas vyjasnit postoje ve vztahu k redistributivní politice státu a regulaci trhu, tápou v otázce migrace nebo postoje k takzvaným tradičním hodnotám. Zatímco komunisté se umí minimálně navenek shodnout v jednotném postoji, sociální demokraté se štěpí. Nadávají si do liberálů nebo konzervativců, někteří ve vztahu k migraci hnědnou, jiní naopak z pocitu nedostatku pomoci uprchlíkům stranu opouští.

Proč však ANO i SPD takové problémy nemají? Jednak se nemusí zatěžovat ideologií. Samy se nikdy primárně nedefinovaly na mizící škále levice-pravice. Od počátku vznikaly jako hnutí protestní, která přinášejí nové tváře a dynamiku. Nabízejí jednoduchá řešení plynoucí z nulové ideové ukotvenosti a oproti tradičním stranickým strukturám mají obrovskou výhodu pro dnešní svět: jsou neuvěřitelně flexibilní a dokáží se maximálně přizpůsobit požadavkům politického trhu.

To je u SPD například vidět ve vztahu ke komunistům. Obě strany jsou protestní a s minimálním koaličním potenciálem. Obě do určité míry vzývají doby minulé, protože panoval jasný řád. Ale SPD na rozdíl od komunistů záměrně příliš nezmiňuje ekonomickou rovinu. Není třeba. Stačí místo toho zavzpomínat na staré dobré časy, kdy Češi byli opravdu Češi — tedy převážně bílí, uniformní, nevybočující ze zaběhlých norem a pořádků.

Konfliktní linie kulturní globalizace je pro dnešní levici u nás i ve světě výzvou. Krokem číslo jedna musí být definování vnitřního postoje stran k tématům, která na dané štěpné linii vznikají.

Jak? Poctivou prací s členskou základnou, jejím vzděláváním. Například německé strany i jejich mládežnické organizace vynakládají nemalé prostředky i úsilí do projektů vnitrostranického vzdělávání. Dává to smysl, zvláště u sociální demokracie, která je i v teoretické rovině značně rozkročená. Nadto investice a zájem o členskou základnu se odrazí i ve větší kvalitě „kádrů". A vzhledem k tomu, že politika začíná vždy doma, tedy od lokálu, dává to stranám i větší šance uspět v komunální politice.

Jakmile dosáhnete únosné míry shody uvnitř organizace, je načase přejít do protiútoku. Přivlastnit si téma globalizace, zejména její ekonomické roviny, která je skutečnou hrozbou. Pro levici jde o návrat ke kořenům. Jde o témata, na kterých se definovala a měla by se zde cítit jako ryba ve vodě.

Možná to zní až příliš akademicky a kdejaký politik si řekne, že vysvětlovat hrozby ekonomické globalizace voliči z Havířova je nesmysl. To opravdu je. Ale zajisté i „Pepa z hospody“ pochopí, že není spravedlivé, aby bohatí bohatli rapidním tempem, zatímco všichni ostatní přešlapují na místě. Anebo aby velké zahraniční firmy dojily český stát — jako to dělají například ve vodárenském průmyslu.

I „Pepa v hospodě“ určitě bude chtít, aby všichni, a tedy i ti mocní, platili férově daně a neschovávali se v daňových rájích. A stát tak mohl nám všem zajistit bezplatnou zdravotní péči, dostupné sociální služby a kvalitní vzdělání našim dětem. I on si určitě dělá starosti s bydlením pro sebe nebo své děti. A pravděpodobně i jemu bude vadit, že z bydlení se stal obyčejný byznys.

Převedeme-li řeč na negativní dopady ekonomické globalizace, levice bude mít šanci na budoucnost. Ostatně i u ČSSD se nyní ukazuje, že její cesta, jak čelit Andreji Babišovi, je lidem prokázat, že jen ona je autentickou levicí. Spor o karenční době byl toho jasným důkazem. Jsou prostě témata, na kterých se podnikatel-premiér bude muset stočit jasně doprava nebo doleva. Jen jej k tomu sociální demokracie musí dotlačit. A ministryně Jana Maláčová má velmi dobře našlápnuto.

Říká se, že minulé století bylo stoletím sociální demokracie. Že už odvyprávěla veškeré velké příběhy. Ty pravé boje ji však teprve čekají. Musí strhnout masku na první pohled neškodné ekonomické globalizaci a přesvědčit občany, že zde se pro ně skrývá pravé ohrožení. Musí přimět voliče, aby upustili od konfliktu liberálního a konzervativního smýšlení a vrátili se zpět k definování sama sebe na základní škále pravice-levice. Bude to těžké. Ale nikoliv nemožné.