Pokud Zelení Matěji Stropnického vyštvali, tak si opravdu pospíšili, protože rezignoval ještě než byly vyhlášeny konečné výsledky voleb. Když už, spíš by se dalo říci, že vyštvali Bursíka, který jako jediný předseda přivedl Zelené do Sněmovny.

Myslím si, že je to spíše tak, že voliči nemají zájem o žádný typ levicové politiky, o ten, který představoval Stropnický, mají zájem ještě menší než o ten, který představuje Foldyna a KSČM.

nemyslím si, že levice by měla být proti bohatým lidem nebo že by měla podporovat závist. Ať si každý vlastní anebo kupuje, co chce, ale ať zaplatí náležité daně a chová se sociálně a ekologicky odpovědně...

myslíte, že lidé chtějí pravicovou "totalitu" (tedy politickou scénu zaplněnou jen pravicovými subjekty)? Já myslím, že rozhodně ne.

ad 1) Nebyl by to pravicový totalitarismus, ale posun spektra.
ad 2) Ono je spíše jasné, co lidé nechtějí: komunistickou a socanskou národoveckou frázi místo levice.

Předpokládám, že o levicovou stranu bude zájem, pokud se nějaká objeví. Sotva ale bude autenticky levicová ve smyslu Pavla Krupičky.
On je to vůbec průšvih, levičáci byli vždycky v prvé řadě salonní a dokonce i ten Lenin sedával v café Voltaire. O tom kosmopolitním cápkovi Marxovi, který se stýkal se šlechtou a četl obskurní literaturu v mrtvých jazycích ani nemluvě, typickej sluníčkář.

Ať už to nazveme pravicovou totalitou nebo posunem spektra, je otázka, kolik do jaké míry voliči volí tak, aby se udržovala rovnováha mezi levicí a pravicí. Někteří možná ano, třeba já jsem s touto motivací v devadesátých letech volil ČSSD.

Dnes je ale aktuální jiná rovnováha, mezi liberální proevropskou orientací a národoveckým eurofobním autoritářstvím. Na té první straně u nás žádný relevantní politický subjekt není. Levice se ocitla na vedlejší koleji.

on je zásadní rozdíl mezi přijmy a životním stylem.

Ano, Matěj Stropnický nejspíše má nějaké peníze díky rodině -- asi nikoli, že si je nevydělal, když se podíváš na jeho životopis, tak si nejspíš vydělal sám za sebe víc než "nějaký dělník v pohraničí" vydělá za celý život. Ale měl otevřené dveře k dosti exklusivní škole a dost exklusivním přiležitostem, společenským a mediálním kontaktum, byl z domova naučen některé příležitosti bez rozpaků využít -- a má možnosti úvěru, které nemá každý. Přesto mu nemám důvod nevěřit, že mu na majetku nijak moc nezáleží. Možná právě proto.

Chodil jsem do divadel a kaváren v době, kdy mé přijmy byly hluboce podprůměrné, dnes moji mladí kolegové -- vědecký prekariát, který nevydělává zdaleka tolik , co "dělník v pohraničí" -- chodí do divadel a kaváren (mnohem více než já) a jedna mladá kolegyně mé ženy nemá sice tu a tam na jídlo, ale pravidelně jezdí do vídeňské opery (láska je láska, i když jde o tak zástupnou věc jako je opera).

Předvádět s stotisícovým čistým poslaneckým přijmem lidový životní styl je pusté pokrytectví a buranství (jako zbytečná tečka nad i vyzní, když pak tito lidoví a levicoví emaptici hlasují na rozdíl od středostavovských Pirátů pro zvyšování vlastních přijmů) a budu mnohem víc než jim levicovost věřit Stropnickému, který je sice bohemský fanfarón (a lecos tím v politice pohnojil), ale svoji pozici a plat srovnatelný s tím poslaneckým bez váhání riskoval a prohrál ve střetu o sociální bydlení.

Omlouvám se, reagoval jsem na Váš příspěvek nadepsaný "Martine". To víte, sebesředná vztahovačnost, neuvědomil jsem si, že jsme s panem Plevou jmenovci.

Inu, na wikipedii se nepodívám, Marx pojem lumpenproletariát nikdy nedefinoval (vymezení je kontextuální), ale s tím nadáváním bych byl docela opatrný. Jediná skupina obyvatel, které opravdu nenávistně spílal, byla maloburžoasie, tu jako pravý salonní snob nenáviděl z duše. Jinak oproti Engelsovi nemá takové ty připitomělé výroky o Irech, Slovanech a Indech.

Vážení pánové,
osobně mám také raději skromnější životní styl, asi to bude výchovou, a taky asi povahou. Ale to je každého věc.
POkud však jde o zámek Matěje Stropnického, interpretuji si jeho rozhodnutí odejít ( doufám, že na čas) z politiky a pořídit si zchátralý zámek jako poctivý životní program. Na jehož financování si může půjčit od matky, a není to konzumní utrácení, ale vytváření hodnot. Když člověk cítí marnost v tom, co doposud dělal ( politika), hledá pro sebe program v něčem, co má viditelné výsledky.
Zámek Martina Stropnického přece není žádné vypolstrované sídlo, ale objekt, který vyžaduje opravu. Věnovat se jí s ohledem na všechny nároky památkové ochrany může být zajímavé a je to přesně to, u čeho člověk vidí výsledky. Což se všeobecně o zelené politice říct nedá.

Pane Krupičko, to mi připomíná jednu historku, kterou mi kdysi vyprávěl M. Hekrdla. Bylo to někdy na začátku devadesátých let, tedy nedlouho po převratu, kdy se ještě dost zapáleně bojovalo o budoucí charakter státu.

On (Hekrdla) jel se svým autem někde tuším v blízkosti Ostravy - a najednou na té silnici potkal tehdejšího lídra komunistů (vzpomínám-li si dobře, byl to Grebeníček). V luxusním automobilu západní značky. (Což v té době - jak řečeno raná devadesátá léta - v zemi ještě zdaleka nebylo samozřejmostí.)

A k tomu Hekrdla dodal: "Jenže když Grebeníček jede na diskusi s dělníky, aby tam vedl ohnivé řeči proti kapitalismu, tak si na to vytáhne svou obstarožní škodovku!"

Sotva je asi možno co více říci k "důvěryhodnosti" určitých levicových politiků.

Přičemž: já naprosto netvrdím, že věrohodnost levicového politika je možno definitivně měřit samotnou velikostí jeho majetku. Nejen v moderních dějinách, ale i v dávné minulosti bylo mnoho příslušníků bohatých vrstev, kteří měli skutečně hluboké a upřímné sociální cítění, a ze svého majetku nemálo rozdali na pomoc chudým.

Ta poctivost a přesvědčivost se rozpozná jiným způsobem; kromě jiného právě tím, že se navenek nic nepředstírá.

--------------------------

Co se toho "rozdání majetku chudým" týče, tak to už jsme u Ježíše. Přičemž u Ježíše vždy platí: jeho nároky na jeho spolubližní byly vždy maximalistické; ale nedá se nic dělat, mnohdy až dosti nerealistické. Je nutno je považovat spíše za ryze mravní apely, nežli návod pro reálné jednání. Totiž v tom absolutním smyslu, že by každý měl rozdat "veškerý" svůj majetek. Ono je opravdu dost na tom, když ten zámožnější těm potřebnějším rozdá alespoň č á s t ze svého bohatství.

A ostatně by nebyla tak docela nezajímavou otázka, co by vlastně Ježíš doopravdy kázal, kdyby se sám narodil v rodině dejme tomu zámožného židovského obchodníka... ;-)

Ale vždyť, pane Poláčku, Zacheus slíbil rozdat jen polovinu majetku a Ježíš se s tím spokojil. Tak jakýpak maximalista?

jelikož mne tu pan Poláček odhalil jako člověka, který se nechal polapit do fixních dogmat jedné jediné (pravicové) ideologie, mohu si snad dovolit poctít vás svým směšným útokem zprava: Vy, abyste byl levicový podle těch nejlevějších levičáků, musel byste uznat, že v té své dosavadní empatii vůči všem chudým a odstrkovaným nejste dostatečně "antisystémový". Pomoc těm nejubožejším není žádná skutečná levicová zásluha. Tou je především teoretická práce na obžalobě "systému" a na jeho odstranění.
To, že si vás vážím, by vás mělo varovat.

Matouš 19,21. Ježíš k němu pravil: "Chceš-li být dokonalým, pak jdi, prodej vše co máš, a dej to chudým, pak budeš mít poklad v nebi; a pojď a následuj mě!"

Poté co mladík ta slova slyšel, odešel od něj zarmoucen, neboť měl velké bohatství...

Lukáš 19, 8-9: Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.

To znamená, že Zacheus byl "pouze" spasen, zatímco mladík z Matoušova evangelia se chtěl stát dokonalým. To je něco jiného. Chce-li někdo být dokonalý (přičemž ho k tomu nikdo nenutí), nemůže zůstat v půli cesty.

Pane Krupičko, to Vaše porovnání (Stropnického) výdajů mnoha miliónů na opravu jakési zříceniny s osudem mnoha lidských osudů žijících (či živořících?) na hranici bídy či pod ní, to je slovo do pranice. A nelze popřít, má to něco do sebe.

Ale přece - už v rámci diskuse (jejíž podstatou je vždy zhodnocení dané věci se v š e c h jejích stran a aspektů) se teď pokusím dělat advokáta ďáblovi. A tedy zpochybnit tu o sobě nezpochybnitelnou tézi, že dokud jsou lidé kteří musí žít v bídě, dotud jde všechno ostatní stranou.

Přenesme se - abychom se osvobodili od závislosti na aktuálním dění - do středověku. Kde bylo těch bědných dozajista ještě mnohem více, a jejich bída byla mnohem tíživější, nežli je ta dnešní.

A teď si zkusme představit, co by se stalo, kdyby tehdejší majetné vrstvy - šlechtici, majitelé hradů, vysocí církevní hodnostáři, králové a velmožové - kdyby ti všechen svůj majetek rozdali na pomoc těm opravdu potřebným.

Ano, jejich bída by se bezprostředně dozajista alespoň do určité míry zmenšila, kdyby bylo více špitálů, více sirotčinců, kdyby se zavedla nějaká forma dnešní "sociální pomoci" pro každého.

Jenže: v tom případě by v celém českém království dnes nestál ani jeden jediný hrad (všechny prostředky by se přece vynaložily na pomoc chudým); nestály by paláce, nebyly by výstavné kláštery; a kromě jiného naše paní Zemanová by dnes byla bez zaměstnání, neboť by nebyly ani veřejné knihovny a žádná podobná kulturní zařízení, protože všechno beze zbytku by se vydalo na pomoc chudým a hladovým.

Takže, pane Krupičko: já opravdu nechci žádným způsobem zpochybňovat Vaši nepochybně upřímnou snahu pomáhat potřebným; a nechci ani nijak zlehčovat Vaše rozhořčení nad dramatickými majetkovými rozdíly v podmínkách kapitalismu. (Neboť jak velice správně poukazuje paní Zemanová, konec konců se jedná o problém strukturální, který jako takový nemůže být nikdy odstraněn jakoukoli charitou, dokud se neodstraní samotné příčiny z kterých toto nespravedlivé rozdělení společenského bohatství pramení.)

Na co jsem chtěl ale poukázat: nestavme p r o t i sobě kulturu a humanitu. To by opravdu nemuselo dobře dopadnout, nakonec ani pro jednu z obou stran.

Aha. Takže ke "spasení" není zapotřebí být dokonale mravným; stačí k tomu jenom být "napůl" mravným.

Ale stejně je na té historce něco podivného. "Polovinu svého jmění dávám chudým" - takže dejme tomu, že ten dotyčný měl jmění deset tisíc šekelů.

Z toho - k určitému časovému okamžiku - rozdal polovinu chudým. Jenže - Zacheus neřekl "polovinu svého jmění jsem r o z d a l - nýbrž on říká d á v á m chudým. Jedná se tedy o vid nedokonavý. Takže on by v tom rozdávání musel pokračovat i nadále. Čili za nějaký čas by z těch zbylých pěti tisíc šekelů musel rozdat dva a půl tisíce. A za další čas z těch zbývajících dvou a půl zase polovinu; a tak dále a tak dále. Až by nakonec sám byl jedním z nich.

Proč to chcete mermomocí nějak vyčíslit? Dokonalým se člověk stává láskou, nikoliv mravností.Vždyť představy o tom, co je mravné se v různých dobách i v různých kulturách lišily.
Nakonec ani zde se nemůžeme dohodnout, zda je či není mravné vlastnit zámky a milióny.

Mohl byste mi podrobněji popsat, čím podkládáte své tvrzení, že jsou mi (a Jakubovi Patočkovi) bezdomovci lhostejní. Nebo to je prostě tak, že máte ten dojem, event. že jsou určitě lhostejní každému, kdo si nemyslí, že miolinář nemůže být slušný člověk a mít levicové přesvědčení?
Opravdu se v tomto případě rád poučím.

Facebook údajně kdysi zavedl tag [satire], aby odlišil nevážně míněné příspěvky.
Něco takového by se mi tu občas hodilo. Třeba aby pan Krupička nepodlehl dojmu, že ho urážím. Je to naopak. Skutečně si ho vážím, stejně jako všech lidí, kteří nefalšovaně qsoucítí s životními outsidery.

ohledně pomoci bezdomovcům: Vidím je prakticky denně a patřím k té menšině Pražanů, kteří jim občas přispějí. Nikoli tehdy, když jdu kolem skupinky popíjejících mladíků, trávících v parku za slušného počasí celý den a noc, to bych si připadal fakt jako magor. Když mě však před samoobsluhou nebo (spolehlivě) v centru někdo osloví, deset nebo dvacet korun mu dám. Neodpustím si přitom někdy poznámku o svých dvanácti hodinách v práci, příp. nabídku, člověku zpola mého věku, že mu dám telefon, kde sežene práci. Kouká většinou stranou a čeká až mu nechám tu minci. Chci tímto říci, že odstranit bezdomovectví není v nepolicejním státě vůbec snadné a připomenout, že situace u nás není relativně špatná.

Kdybyste, pane Krupičko, hledal řešení problému např. v tlaku na pomoc ze strany hoteliérů a majitelů penzionů (mimo sezónu, za nějakou slevu z daní), nebo majitelů prázdných domů, nebo v poskytnutí vyřazených obytných přívěsů na dvorech nevyužitých továrních objektů, chápal bych to. Stejně tak, kdybyste upozorňoval na zisk bank (dohromady řekněme 50 mld. Kč ročně), stát jim v minulosti nezištně pomohl. Nebo energetických společností, aspoň v případě jejich „fosilního“ byznysu. Pochopení bych měl nemalé rovněž, kdybyste upozornil na extrémní vyhazování peněz (aktuálně např. v cizině 30 milionů za jistou jednorázovou skartovačku, nebo 25 milionů za flašku šedesátileté whisky).

Co se týče Matěje Stropnického, souhlasím zcela s paní Zemančíkovou. Proč jste si „zasedl“ zrovna na mladého politika, který odstoupil z funkce předsedy SZ, když stranu nepřivedl k úspěchu ve volbách, to mi jasné není. Matěj Stropnický pochopil a prosazoval důležité věci. Vedle agendy SZ nejvlastnější zdůrazňoval potřebu levicovější politiky, předvolební koalice a obhajoby městských témat (ochrana památek, charakteru města atd.). Dosáhl v tomto směru i důležitých úspěchů (záchrana Nákladové nádraží v Praze 3). Nejnovější výsledek voleb v Praze dal Matěji Stropnickému za pravdu, jen hlasy pro jeho stranu jsou (ne nelogicky) považovány za propadající.

Vaše příspěvky, pane Krupičko, považuji za přínosné. Zaprvé nás tu diskutuje docela málo. Já přes tři roky a mnoho "funkčně mladších" diskutérů se tu od té doby neobjevilo. Zadruhé opravdu jsme jsme trochu „inťoši“. A také konkrétně. Ukázal jste mi zde, že peníze („kumštýřské“) rodiny mohou v případě (bývalého) politika v něčích očích znamenat větší problém než divné podnikání a výdělky. Řeknu na rovinu, že by mě bez Vás něco takového vůbec nenapadlo.

Mám za to, že je škoda, když levicově orientovaní lidé se nakonec fakticky postaví proti určitému idealismu a finanční prostředky hledají, dokonce za nehorázného ekonomického růstu, ve slevení z dosažených standardů, v tom i památkové ochrany.

P.S.: Sám se považuji za natolik levicově orientovaného, že ve svém okolí (prostředí) obdobně smýšlející nenacházím. Např. s vyjádřením pana Plevy shora této diskuse souhlasit nemohu. Diskusi na téma levicovosti vítám.

za 12 milionů od matky koupil třeba byt na Starém městě či rodinný dům v Dejvicích, tak by to asi takovou pozornost nevzbudilo.

Bezdomovectví je především organizační problém, který musí řešit stát a velké organizace, kdyby na to Stropnický vynaložil rodinné peníze, moc by to nepomohlo.

Tak teď pro změnu zase musím napsat něco na obhajobu pana Krupičky.

On to sice možná nevyjádřil úplně nejšťastnějším způsobem - ale přesto, on se svou typickou přímočarostí upozornil na jeden zcela reálný problém, pro který my tady většinou asi nemáme příliš mnoho smyslu. A do toho "my" musím zahrnout i sám sebe.

Je fakt, že i když tu většinou zaujímáme levicové, tedy prosociální pozice, tak že to z naší strany většinou má charakter teoretických úvah, jakéhosi všeobecného intelektuálního humanismu. A tady k nám přišel hlas, že to takhle působí nakonec přece jenom dost uměle. A že skutečný život, a skutečně palčivé problémy jsou nakonec někde úplně jinde.

Krátce řečeno: že někoho kdo nemá na nájem to naše intelektuální krasořečnění nijak nezajímá. A jestli to nebudeme my, kdo půjde k hoře - ta hora k nám nepůjde. A my pak budeme stále s intelektuálním nadhledem znechuceně potřásat hlavou nad tím, že "ti dole" jsou takoví a makoví, a že odpírají být takovými, jak my jsme jim to přece tak pěkně a teoreticky dokonale nalinkovali.

Takže takové bylo zřejmě poselství pana Krupičky. A zcela upřímně řečeno - sám dost dobře nevím, co bych na to mohl odpovědět.

Nejsem si vůbec jistý, jak bych měl definovat svůj současný sociální status (už třetím rokem v pracovní neschopnosti, v důsledku vykonávání velice neintelektuálního zaměstnání); ale nemohu popřít, že v diskusích argumentuji v prvé řadě za pomoci teoretických modelů a filozoficky fundovaných úvah. Dost těžko je možné ode mě očekávat něco jiného; je to věc kterou jsem se tak či onak zabýval víceméně celý svůj život, a určité znalosti v dané záležitosti (teorie a filozofie společnosti) snad přece jenom mám. A snad tedy mohu v daném smyslu i něčím pozitivním přispět do diskuse o aktuálních společenských tématech.

Na straně druhé, pokud tam "odspoda" přijde výtka, že tohle všechno je jenom plané teoretizování, a že skutečný život je někde jinde - opakuji znovu, dost dobře nemám, čím bych takový názor mohl vyvrátit.

Zdá se, že někde je tady opravdu nějaká chyba.

"Skutečný život a skutečné problémy jsou někde jinde" -- rozkošná fráze, ale kde tedy?

To žije skutečný život opravdu jen ta necelá pětina lídí buď zasažených či ohrožených exkludující chudobou? To musím živořit --- fyzicky a nejspíš také intelektuálně, protože pokud místo za levný chlast a cigarety utrácím za operu, tak už pana Krupičku nedojmu --- abych skutečně žil?

Jistě, intelektuální diskuse zajímají jen ty, kdo je vedou. No a co? Mne zase nezajímá např. bulvár, vrcholový sport a filatelie. To už bych musel mít interiorizované pohrdání (prožil jsem formativní část života ve společnosti, kde vládly lidé, kteří téměř nedokázali vyslovit slovo "intelekuál bez epiteta "prohnilý" -- či přesněji, bylo v jejich výslovnosti slyšet i nevyřčené), abych si proto připadal neskutečný.

A že panu Krupičkovi nevyvrátím jeho nesložité vidění společnosti? Ani nechci, proč bych to měl dělat? Zjevně mu vyhovuje a nejspíše ho chrání před zbytečným intelektuálním zmatkem.

Co byste tedy chtěl dělat, pane Krupičko, kromě charity, ke které se občas každý z nás uchyluje?
Založit novou levicovou stranu?

Ono se Vám to vyjádření ani líbit nemělo.
Ale nemá to nic společného s počtem knih, které kdo z nás přečetl. Jsou lidé, kteří přečetli kde co a používají to s neobyčejnou vynalézavostí jen k tomu, aby veškerou rozmanitost světa nacpali do přehledných škatulek.

Ježíšovo učení je veskrze praktické a proto ani nejde směstnat do jedné škatulky. Proto bohatý mladík a Zacheus jsou dva odlišné případy a životní cesty. Oba patří do života, každý jinak. Nejdokonalejší je hlásat Boží království (sociální spravedlnost, ...) a k tomu člověk nepotřebuje bohatství, je zbytečné, ba škodlivé na této cestě. To Ježíš radí idealistickému mladíkovi, avšak bohatstvím zhýčkaný mladík to nepochopil. Jiné je přivést na správnou cestu bohatého Zachea, který v důsledku dá (ne dává!) polovinu majetku chudým a napraví křivdy, které způsobil. (Kéž by to učinil Babiš!)
Jediný Josef Heller zde vytyčoval cestu, která však byla šmahem odmítána, o ní, ač chce být praktická, diskutovat nechce nikdo, tím méně ji zkusit uskutečnit. Někdy je totiž třeba mít fakta a nejen argumenty, pak teprve platí Contra factum non valet argumentum.

Já už na vznik nové, autenticky levicové strany idealistů nevěřím. Nevěřím příliš na dobrou moc proti špatné moci. Mimochodem, teď se má ustavit republiková DiEM25. Můžete se přidat. Ale, jak sám naznačujete, asi na stranickou práci moc nejste, proto byste to raději přenechal povolanějším. V tomhle jsem na tom podobně jako vy.

"Technický vývoj postupuje od primitivního přes složité k jednoduchému."

Je to už dost dávno tomu, kdy jsem četl tuto větu. A jak vyplývá už z ní samé, týkala se bezprostředně vývoje ryze technického.

Jenže: co platí pro techniku, tak to s nemalou pravděpodobností bude platit i pro dění společenské. A tedy pro to, jak společnost sama (tj. lidé v ní žijící a ji utvářející) se poznává, jaký obraz si o sobě dělá, a jaké na základě toho vytváří koncepty pro svou vlastní regulaci. A pokud možno pro svou vlastní optimalizaci.

Takže je možno vycházet z toho, že i tady na počátku všeho stojí primitivismus. Který se obvykle projevuje nesložitou, nereflektovanou vírou v rozhodující úlohu čiré moci. Tedy v tom smyslu, že nakonec všechno o co se jedná je to, aby se dostali k pákám moci "ti správní" lidé. Zcela klasickým příkladem takovéhoto naivně zjednodušujícího vidění je prastará víra ruského lidu v "dobrého cara". Který to se svým lidem bude myslet dobře, a bude se o něj starat jako dobrotivý báťuška. (Že novodobým výrazem této ruské tradice je víra v gosudara Putina, není snad vůbec zapotřebí připomínat.)

Ale poněkud modernějším projevem takovéhoto zjednodušujícího, až primitivního náhledu byly socialistické státy - i ty byly založeny na o sobě zcela naivní představě, že když "lid" uchopí do svých rukou všechnu ekonomickou i politickou moc, že je pak přece nevyhnutelné, že vše co zde bude činěno bude jenom ku prospěchu tohoto lidu.

Zkrátka, tyto prvotní představy o vyřešení všech společenských problémů jedním jediným aktem, jedním jediným převzetím moci jsou natolik zjednodušené, že je zde skutečně možno hovořit o vyloženém intelektuálním primitivismu.

Když se pak postoupí o krok dále, když se to společenské dění začne zkoumat podrobněji a nezaujatěji - pak se nevyhnutelně ukáže, jak strašlivě složitý, zamotaný a nepřehlédnutelný je celý ten komplex společenských, ekonomických a politických vztahů; jak extrémně obtížné je to celé uchopit jedním jediným pojmem, jednou jedinou definicí. Jak se zde neustále prolínají - a navzájem sváří - různé zájmy, různé názory, různé koncepty. Ty příslušné analýzy tohoto stavu v tomto stadiu poznání jsou skutečně natolik vysoce složité, že jsou fakticky přístupné jenom úzké kastě profesionálních odborníků. A to většinou i z těch odborníků každý zná jenom určitou výseč své specializace: politickou, a n e b o ekonomickou, anebo sociální, a tak dále. Ale - pro "obyčejného" člověka je toto ultrasložité poznání fakticky zcela nepoužitelné, pro svou naprostou nepřehlednost. A tak nakonec není divu, že velká část těch "normálních" lidí stále zůstává (respektive se navrací) k tomu prvnímu stadiu, tedy ke stadiu politicko-společenského primitivismu. Tedy k hledání spásy v naprosto zjednodušujících řešeních fixovaných jenom na čirou otázku bezprostřední moci.

K čemuž je ještě nutno připojit, že současný systsém liberální demokracie osciluje někde mezi tou (ultra)složitostí na straně jedné, a mezi oním prvotním primitivismem na straně druhé.

Na straně jedné jak řečeno její vědecké popisy společenských faktorů a dynamismů jsou natolik složité, že jsou pro obecné použití prakticky nepoužitelné; na straně druhé ale tyto analýzy nejsou schopny proniknout k hlubší podstatě (která je o sobě vždy jednoduchá), a proto je důsledkem vždy znovu a znovu praktikovaný návrat k onomu původnímu primitivismu, kdy je při každých volbách lid obecný ujišťován, že prý přece nakonec všechno záleží na tom, aby se k pákám moci dostala "ta správná strana". Dobrý car.

Takže ty výlevy politického primitivismu, kterého jsme v poslední době v globálním měřítku svědky, jsou na jedné straně sice v rozporu s ideovým zaměřením liberální demokracie - ale na straně druhé jsou stejně tak jejím nejvlastnějším produktem.

--------------------------------------

Takový je tedy současný stav věcí. Ukazuje se tím naprosto jasně: jestli má vývoj dospět někam dál, je nutno dosáhnout toho stadia nejvyššího - tedy ten překomplikovaný současný obraz společenského dění dokázat dovést do formy jednoduchosti. Tedy do formy, která už nebude oním původním primitivismem, protože bude mít za sebou už to stadium složitého, komplexního poznání - ale která zároveň všechnu tu složitost společenského dění dokáže vyjádřit v jednoduché, přehledné, víceméně každému srozumitelné formě.

Takže, pane Krupičko, z uvedeného vyplývá, že - podobně jako paní Hájková - nevidím bohužel žádnou perspektivu v tom, zakládat nějakou novou politickou stranu.

Paní Hájková to vlastně vyjádřila dokonale: moc není možno zrušit, překonat (jinou) mocí. To by bylo jenom střídání party u vesel. Moc sama zůstane takovou, jakou byla předtím.

Já Vám tu Vaši víru v nutnost (respektive užitečnost) založení nové strany nemám nijak za zlé; musím přiznat, že ve svých mladších létech jsem také propadl této iluzi, že jediným řešením stávajícího marasmu je založení nějaké opravdu autentické, radikální levicové strany.

Ten problém je v tom: i kdyby se Vám nakrásně podařilo nějakou takovou - opravdu autentickou a ideově "čistou" - stranu založit: nedostanete do ní lidi. Takových autenticky levicových lidí je totiž ve skutečnosti velice málo.

Takže nakonec zase vždycky zůstane jenom ta věčná alternativa: buďto nějakou stranu krotkou, bezzubou, systémově konformní; jakých jsou v tomto světě k mání veletucty. Anebo stranu antisystémovou, radikální - ale fundamentalistickou, která se nevyhnutelně dřív nebo později utopí ve svém dogmatismu. Která bude žít ve víře, že jediným pravým řešením pro nespravedlivost tohoto světa je vydat se přímým krokem v boj, s revolučním praporem v jedné, a s neandrtálským kyjem v druhé ruce. Tato "alternativa" je nakonec jenom volbou mezi morem a cholerou.

Zkrátka, pane Krupičko: jakkoli Vás jak řečeno naprosto chápu, nedá se nic dělat, ale v tuhle chvíli není řešení. Ano, je to bolestné poznání; ale nejsme zdaleka ti první v dějinách, kteří se s touto skutečností musejí smířit.

P.S. Na straně druhé, malá naděje tu přece jenom je. Někdy dojde k pohybu právě v tu chvíli, kdy už člověk vzdal veškeré naděje.

Zeptali se svého času švýcarští novináři Lenina, kdy podle jeho názoru dojde k revoluci. Na to jim on odpověděl, že v současné době na něco takového naprosto nejsou vyhlídky, že to je záležitost až příštích generací.

No - a už o dva týdny ten samý Lenin seděl ve vlaku, směřujícím přes Německo do Ruska. Bylo to v roce 1917.

Ano a nejjednodušší formy, jak svět přehlednit je ostnatý drát (dnes žiletkový), který každému vymezí jeho místo. dobře také funguje rasové rozdělení anebo -- pokud je už příliš zkompromitované -- pak třídní rozdíly pochopené s rasistickou jednoznačností: Matěj Stropnický je, bez ohledu na to, coé dělá, darebný člověk, protože pochází z blahobytné rodiny.

Proč bych měl na Vaše názory zvysoka kašlat? Kdyby tomu tak bylo, neměl bych důvod na ně reagovat.

Ale myslím si, že je zaujímáte promyšleně jako dospělý a svéprávný člověk a že rostou z Vaší životní zkušenost, tudíž vás na rozdíl od pana Poláčka nechci přesvědčovat, abyste je změnil a rozhodně nechci hledat nějaká "zjednodušení", s jejichž pomocí bych do hlavy jako pinzetou zkoušel nacpat nějaké "správné poznání".

Určitá stanoviska jste zveřejnil a já na ně reagoval. Neberu vám Vaše právo být přesvědčen, že nejdůležitější charakteristikou Matěje Stropnického je majetek jeho rodiny a jeho používání k jiným než charitativním účelům (jiné výhrady jste argumentovaně neuvedl). Nenutím Vás, abyste věděl nebo považoval za významné, že Stropnický prosadil radikální navýšení pražského fondu sociálního bydlení a nechci od Vás, abyste zvažoval, že systémová pomoc, kterou tak nastartoval může změnit stav pražského bezdomovectví mnohem významněji než případná charita ve výši 12 mil. Jen ty vaše postoje s podobnými údaji konfrontuji, toť vše.

Já jsem to nemyslela tak, že politická moc (tedy moc jedněch lidí nad druhými lidmi) je věčná, že ji nelze vůbec nikdy překonat.

Věřím také v duchovní moc, což ovšem není totéž, jako moc duchovních.

Chtěl vysvětlení, proč si to o bezdomovectví myslíte. Neodpověděl jste. A hájit se proti tomu, že Vy "máte dojem" a proto jste mne cosi podsunul opravdu nemá smysl. A bavit se s člověkem, který se cítí být dotčen kdečím a sám jako lopatou rozdává osočení typu: "demogogický plácáte" je nejen zbytečné, ale mimořádně nudné, tudíž mě nadále omluvte.

A takto levice pravidelně vždy končí: naprostou interní rozhádaností.

A to mnohdy jenom o kozí chlup.

A tak je možno konstatovat: nikdy nedokáže tento svět skutečně změnit k lepšímu ten, kdo nedokáže v prvé řadě ovládnout sám sebe.

V tom s vámi úplně souhlasím, pane Poláčku.

Karel Skalický se v útlé knížečce "Blochova filosofie naděje" spolu s Blochem zabývá úvahami nad duší tzv. "rudých hrdinů", kteří bez váhání pokládali své životy za lepší svět (aniž mohli doufat v posmrtný život). A neustále z něj cituje:
"To znamená, že on už předem přestal své Já považovat za důležité, on má třídní vědomí. Osobní vědomí bylo tak pohlceno třídním vědomím, že oné osobě už nikterak nepřipadá důležité, zda na cestě k vítězství, v den vítězství se na ni vzpomene, či ne."

Já myslím, že se tím dá částečně vysvětlit, proč se vlastně komunisté dostali k moci. Oni to Já dali prostě stranou.

Samozřejmě si dnes už nemyslím, že to byla správná cesta. Přes ty hrdiny se pak dostali k moci úplně jiní lidé.

Cituji z článku: "Politická levice v České republice nechápe, že když děláte poctivou a autentickou politiku, jste blízko k lidem, reálně s nimi mluvíte a umíte bojovat, tak to ve volbách ocení."

Nejen že to nechápe, ale velmi pravděpodobně s ničím takovým nikdy nepřišla do styku a nikdy žádnou "poctivou a autentickou" politiku ve prospěch obyčejných lidí neráčila provozovat.

Osobně jsem se díky bohu nikdy nedostal do víru dluhů a exekucí, ale je fakt, že tento fenomén požírá a ničí statisíce lidí v tomto státě a nikde v Evropě nic podobného nenajdeme. Exekuční byznys je schopen generovat zisky v řádu miliard korun pro vyvolené, kteří se do značné míry podíleli na jeho zavedení, a přežívání bez perspektivy pro statisíce, zničené rodiny, totální vyhoření... - a v drtivé většině se jednalo na začátku o částky menší než průměrný měsiční plat.

Když jsem se nedávno o exekuce začal víc zajímat a vyhledal si informace, rozevřel se přede mnou katastrofální obraz působení ČSSD v této věci.

ČSSD by minimálně na republikové úrovni měla být bez milosti rozprášena.

Od opoziční smlouvy dál je to elitářská protilidová sekta prospěchářů a vychcanců...

Tolik k tzv. demokratické levici v ČR. Žádná neexistuje.

Ano, paní Hájková, já jsem na ty rané komunisty také myslel. A šel jsem dokonce ještě dál - až k raným křesťanům.

Protože tam právě tohle bylo, ta síla ideje, pro níž lidé byli schopni a ochotni měnit i svou vlastní "přirozenost". Tedy své sklony, své emoce, které jim byly tak nějak dány - je možno říci přirozeně, je ale také možno říci "živelně", nahodile.

A oni najednou pod silou té ideje si dokázali vytvářet nové zaměření své osobnosti, nové životní cíle, svým způsobem nový charakter.

Samozřejmě že tento proces "přeorientování osobnosti" nebyl nijak jednorázový, a nijak snadný (jak je možno snadno vyčíst například z dopisů apoštola Pavla jeho ovečkám); ale přece jenom je podle všeho jak historickou, tak psychologickou skutečností, že - v každém případě u těch silně a upřímně věřících - docházelo k tomu, že svůj vlastní charakter neustále poměřovali na tom, co od nich vyžaduje jejich Bůh.

A obdobně skutečně i u těch prvotních komunistů: ti sice nevěřili v Boha, ale i ti měli svůj určitý "revoluční" étos. Protože sice jak řečeno nebyl zde nějaký konkrétní Bůh, který by od nich žádal takové a takové osobní vlastnosti; ale byla zde stejně tak velice silná idea, která směřovala k lepšímu lidstvu, a tedy i k lepšímu člověku. A i tady platí: ti silně a upřímně věřící (komunisté) se snažili už svou vlastní osobnost změnit, vytříbit tak, aby byla v souladu s tím velkým ideálem příštího lidstva.

Pane Krupičko, pokud Vám - jako zde přece jenom "délesloužící" mohu dát nějaké doporučení, pak asi v tomto smyslu: pan Profant je krajně zapálený diskutér, který v ohni polemických zápasů skutečně velice rychle ztrácí smysl pro míru.

V podstatě jsou jenom dvě možnosti, jak se k tomu postavit: buďto přistoupit na tento boj; pak je ale nevyhnutelným důsledkem, že zde naprostou většinu času, ale především i energie a pocitu smysluplnosti vlastního konání utopíte v těchto nakonec zcela prázdných a bezobsažných polemikách.

Anebo je možno vůči této svérázné charakterové vlastnosti pana Profanta zaujmout určitý nadhled, a většinu jeho výpadů nechat prostě vyznít do prázdna. A jasnou vlastní pozici zaujmout jenom tehdy, když už je to skutečně naprosto nezbytné.

Jenže se zdá, že ta nadměrná polemická ohnivost není jenom na straně pana Profanta, nýbrž stejně tak i na straně Vaší. Takže si opravdu vůbec nejsem jistý tím, do jaké míry pro Vás mé rady budou praktikovatelné.

Já se ještě jednou vrátím k tomu ranému křesťanství. A k těm střetům, které v něm existovaly. A že jich - jak řečeno - nebylo vůbec málo. A to dozajista už uvnitř samotného Ježíšova houfce. Nějaké ozvuky těchto názorových (i ryze osobních) střetů je možno nalézt i v evangeliích.

A byla to právě přítomnost té velké nosné ideje, která nakonec dokázala tyto osobní a názorové střety uhlazovat, mírnit, ve jménu toho velkého společného cíle.

Zatímco dnes - ty věčné názorové střety uvnitř levice jsou jenom dalším dokladem toho, jak naprosto tady chybí nějaká takováto velká idea. Velká, strhující myšlenka, která by - přes všechny dílčí názorové i osobní rozdíly - mohla všechny upnout k jednomu společnému cíli.

"Bylo tu není tu
havrani na plotu
Bylo víno v sudě
teď tam voda bude

Není, není tu..."

Tohle se svého času zpívalo v jedné z krásných písniček krásného filmu "Nikola Šuhaj loupežník". Bylo to v oněch beznadějných létech sedmdesátých; ale zdá se, že co se přítomnosti nějaké společné naděje týče, nejsme na tom dnes o mnoho lépe.

Není, není tu...

Problém je, pane Poláčku, že ty ideje mohou u některých lidí vést až k fanatismu. Poslechněte si pořad s Ivanem Štampachem:
https://vltava.rozhlas.cz/ke-korenum-fanatismus-7638864#player=on

Ale jistě, paní Hájková, že (jakékoli) ideje mohou vést k fanatismu. Respektive fundamentalismu. Od "ideje" k "ideologii" je principiálně jenom nepatrný krůček. A každá ideologie to má ve své podstatě, že se může převrhnout ve fanatismus.

Svým způsobem právě tohle je prubířským kamenem pro každou (novou) ideu, která by si chtěla činit nárok na to, být vůdčí ideou opravdu lepší společnosti: že v sobě bude mít zabudován zcela spolehlivý mechanismus proti svému vlastnímu zneužití jako fundamentalistické ideologie.

Na to "Diem 25" bych ostatně příliš nespoléhal; tam se zdá být příliš dalece přítomná právě ta složka ideologického fundamentalismu.

Já na něj nespoléhám, pane Poláčku. Ale prosím vás, jak chcete do ideje zakódovat cosi proti fundamentalismu? To můžete rovnou chtít nějakého nového člověka, který bude vůči tomu odolný.

Tohle dost souvisí s Popperem. Ať ten byl jaký byl, v jedné věci měl přece jenom pravdu: že za (trvale) pravdivou může být považována jenom taková teorie, která má v sobě samé zabudovánu možnost své vlastní falzifikace.

Myslím že to byl samotný Buddha-Siddhartha, který prohlásil, že ani jeho vlastní myšlenky nejsou věčné, že časem budou příštími pokoleními docela jistě změněny, vystřídány jinými.

Jistě, sám buddhismus jako takový má své limity, své nepřekročitelné meze, své základní kánony jejichž opuštěním by přestal být sám sebou.

Ale - ten osobní postoj Buddhy samotného, ten naprosto přesně vyjadřuje to, o co se tu jedná: naprostou otevřenost vůči dalšímu vývoji, a to i za cenu zcela základní revize vlastních výchozích axiomů. Jenom a jedině s takovýmto postojem je možno vyhnout se pasti dogmatismu, a tedy vlastního umrtvení. A tedy také pasti fundamentalismu.

Samozřejmě: žádná idea nemůže být naprosto imunní vůči tomu, aby se jí nezmocnil ten či onen fundamentalista, jako konkrétní jedinec.

Ale přesto: existuje naprosto zásadní rozdíl mezi tím, jestli je nějaká idea od samotného počátku formulována jako absolutní, platná a nevývratná pro všechny časy - anebo jestli už ve svých zcela základních větách má v sobě obsaženu tuto nejen možnost, ale dokonce i výzvu k vlastní relativizaci, k nikdy nekončícímu hledání pravd nových.

A já si zase myslím, že spolehlivou obranou proti fundamentalismu a fanatismu je láska.
Ocituji zde kousek z knihy A. Grüna "Víra, naděje a láska" (teď si nejsem úplně jistá, jestli jsem to tu už neuvedla, tak snad to podruhé nebude vadit).
"Ve 13. kapitole 1. listu Korintským neopěvuje apoštol Pavel ani lásku k bližnímu ani lásku muže a ženy ani lásku k Bohu, ale hovoří prostě jen o agapé, o lásce jako takové. Tu chápe jako dar Ducha, jako duchovní sílu, která člověka proměňuje a dodává jeho životu novou chuť. Nevztahuje se tedy v prvé řadě k druhému člověku nebo k Bohu, nýbrž znamená kvalitu bytí a samostatnou sílu působící v lidském srdci a ovlivňující jeho slova i skutky. Jde koneckonců o božskou moc a tu člověk potřebuje k vydařenému životu. Ona - božský dar - uvádí lidský život na novou rovinu a vytváří v člověku předpoklady, aby dokázal spásným způsobem přijmout sám sebe.
Pavel uvádí charakteristiku lásky, k níž nás uschopňuje Boží Duch - láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, láska nezávidí, nevychloubá se, láska nedělá, co se nepatří, nemyslí jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se děje něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Stěží lze vyjádřit krásnějšími slovy, jak láska dokáže člověka proměnit a vyzařovat z něj do okolí. Nejde o nějaký výkon, nýbrž o projev zkušenosti. Kdo se jí stal, chová se přesně podle apoštolova popisu.
Láska je jako sloup nesoucí celý dům našeho lidství a chránící jej před nepřízní a závistí."

Tady se ovšem zdá, že Pavel to slovo či určení "láska" obdařuje celou řadou všech možných pozitivních atributů, které ve skutečnosti pramení z něčeho jiného, respektive mají svou vlastní existenci.

Ono je to celkem vzato dost pochopitelné: znovu musím vzpomenout moudrého Lao-c' s jeho ponaučením, že ty nejhlubší věci vůbec není možno pojmenovat.

A tak si Pavel pro To, co vůbec není možno pojmenovat, vzal jako zástupný pojem či symbol tu "lásku", a na ni pak navěsil všechny možné pozitivní atributy.

Ta "láska" pak sice vytváří určitý jasný, pevný, viditelný základ, jakýsi kmen, na nějž je pak možno jako větve připojit i všechny ty ostatní, o sobě správné a potřebné atributy a vlastnosti; ale nedá se nic dělat, cenou za toto zviditelnění je právě to, že se tím rozplývá a do mlh ztrácí to Jedině pravé.

Někdy se agapé překládá jako Boží láska k lidem. Ta pak skrz lidi, které Bůh miluje a proměňuje, vyzařuje do okolí, jak napsal Grün.

Ono je to těžké. Když lidé pod určitými pojmy nerozumějí totéž, může být mezi nimi těžká domluva.
Já myslím, že lidé se spolu musí nějak sžívat, pokud si chtějí rozumět.

Proč to komplikovat, když je to jednoduché a samozřejmé. Kdo druhého miluje, má jej rád, je trpělivý, skromný, nevystupuje povýšeně, neuráží, je laskavý, atd. Na tom není nic nesrozumitelného ani nepojmenovatelného. Je to prosté lidské jednání milujícího.

Jo, a já pořád, co mi v tom Piťhově kázání chybělo.

A zdál se vám Piťha spíš jako znějící zvon nebo jako dunící kov, pane Profante?

Zdál se mi v první řadě jako hodně starý muž, kterého tak vyčerpává boj se stařeckou zatrpklostí, že mu už nezbývá sil pro lásku k bližnímu. Ten boj je hodný respektu, každý z nás -- pokud se toho dožijeme -- ho jednou podstoupí. Jenže i tak slova, protože je pronesl z kazatelny prvního chrámu české země, rezonují -- abych odpověděl na Vaší otázku -- jako dunění a řinčení kovu, zvuk děsivý a výhružný ohlašující svár a násilí.

Více se ale mrzím na ty, kteří odpověděli stejně. Žaloba Ženské lobby, podaná, aby ji náhodou nepřehledli, mísí ovšem do děsivého dunění kovu cinkání bláznových rolniček.

Já jsem si kdysi myslela, že lidi se můžou nějak rozumně domluvit.

Kdysi jsem znala jednu paní, která v mladším a středním věku vůbec nebyla špatná. Ale když zestárla, najednou začala druhým připisovat zlé úmysly. Čím více ztrácela kontrolu sama nad sebou a nad svým okolím, tím bizarnější a paranoidnější byly její představy o zlých úmyslech a plánech druhých lidí (jen některých).
Možná se něco podobného může dít ve velkém, tedy u větších skupin lidí.
Možná teď velké množství lidí ztrácí kontrolu ani ne tak nad sebou, jako nad svým okolím, tedy vlastně nad myšlením a chováním jiných lidí. A je pravděpodobné, že ji už nikdy mít nebude.
Myslím si, že by v tom člověku mohla pomáhat víra.

Musím říct, že se s vaším pohledem na věc plně shoduji pane Profante.
Přečetl jsem si Istanbulskou úmluvu i dodatky a musím souhlasit - věcně je jistě správná, nicméně právníci z ní nadšení být nemůžou.
Dovedu si představit její přijetí, stejně jako že ji odmítneme.
Důležitější ovšem je, aby se snížila míra sexuálního obtěžování a násilí, kterému ženy nepochybně čelí.

Piťhovo kázání je katastrofa, za kterou by se katolíci měli omluvit. Tady se nedá o ničem polemizovat.

A žaloba feministek je trapárna, která umožňuje lidem jako katolík Ovčáček (smajlík mlátící hlavou do zdi) vykřikovat, že je a jemu podobné chtějí feministky a homosexualisté zplynovat...