Novozélandská premiérka Ardernová odchází. Hvězdě levého středu „došly síly“
Petr JedličkaV čele vlády pětimilionového souostroví končí jedna z nejvýraznějších političek posledních let vůbec. Co do politické agendy držela moderní labouristický kurz. Výjimečnou byla však politickým stylem postaveným na empatii a vlídnosti.
„Neodcházím proto, že bych si myslela, že nemůžeme vyhrát (letošní) volby, ale proto, že věřím, že můžeme a taky se tak stane; na tuto výzvu však potřebujeme novou sílu (…) já cítím, že už jí bohužel nemám dost (…) že mi došlo palivo.“ Těmito slovy ohlásila svůj konec ve funkci Jacinda Ardernová, od roku 2017 premiérka Nového Zélandu a jedna z nejvýraznějších hvězd současné liberální levice ve světě. Pronesla je před velkou schůzí vedení svojí Labour Party ve čtvrtek 19. ledna.
Skončit jako premiérka chce Ardernová k 7. únoru. Poslankyní bude do chystaných říjnových voleb. I když o svém konci v úřadě mluvila v náznacích už od podzimu, čtvrteční oznámení nikdo nečekal.
„Byl to doslova blesk z čistého nebe,“ shrnula oznámení novozélandská novinářka Lauren Crimpová ve speciálu Deutsche Welle.
Komentář●Kristina Němcová
Premiérka, co se vždy snažila být laskavá. Co po sobě Jacinda Ardern zanechá?
Dnes dvaačtyřicetiletá Ardernová dovedla novozélandské labouristy nejprve po deseti letech v opozici znovu do vlády (volby 2017), a poté k jednobarevné většině v parlamentu (volby 2020). Už od začátku mandátu budila mimořádnou pozornost jako jedna z nejmladších světových premiérek vůbec.
V roce 2018 porodila během výkonu premiérského mandátu dítě. V roce 2019 zaujala pak celý svět empatickou i rázně politickou reakcí na střelecký teroristický útok v christchurchské mešitě, při němž osmadvacetiletý terorista postřílel jednapadesát lidí.
Politicky prosazovala Ardernová progresivní agendu moderního levého středu s lidskoprávními a ekologickými důrazy, podle radikálnějších levicových proudů nedůslednou. Jejím osobním velkým tématem byla pomoc dětem, které vyrůstají v chudobě. Výjimečnou byla však zejména politickým stylem postaveným na zdůrazňování vlídnosti a srdečnosti a takřka permanentní osobní kampani.
V posledních letech řešila Jacinda Ardernová zejména covidovou krizi a její důsledky. V zemi hned na počátku prosadila přístup „hard and early“, díky kterému se podařilo covidová úmrtí minimalizovat. Důsledné uzavření hranic a lokální karantény však poškodily ekonomiku a premiérce zajistily zástupy neoblomných kritiků.
I když volby v roce 2020 Ardernové labouristé s přehledem vyhráli, s nástupem zdražování a postcovidového nedostatku začala jejich podpora setrvale klesat. Od letošního léta mluvila premiérka čím dál častěji o obrovském tlaku a pochybách, co ještě zvládne unést. Rezignovat se rozhodla deset měsíců před volbami, aby měla strana ještě dost času k semknutí se za jejím nástupcem.
Upřímně řečeno, u J. Ardernové mě daleko spíše překvapovalo, že to v politice vydržela tak dlouho.
Na vzdálenost přes půl planety jsem její působení v politice ovšem nesledoval nijak podrobně; nicméně jsem u ní vždy měl jakýsi skrytý pocit nepatřičnosti. Tedy - že osoba tohoto rázu, takovéhoto charakteru, takového čistého srdce je v politické aréně (kde se vždy bojuje s tvrdými bandážemi) cizorodým prvkem.
Můj pocit je, že ona do politiky vstoupila se snad až přílišným entuziasmem, s až příliš velkou mírou dobré vůle udělat pro lidi to nejlepší. S takto čistými ideály se ale v politice nakonec vždy narazí na tvrdou realitu. Soudil bych, že ona musela projít velmi podobným procesem vystřízlivění jako svého času V. Havel; on měl jenom tu výhodu že jakožto prezident nebyl natolik zatažen do každodenních politických střetů a žabomyších bojů.