Přístup Jacindy Ardernové jako inspirace pro evropskou levici?
Petr JedličkaO odstoupivší novozélandské premiérce se psalo zejména jako o empatické, vlídné, a přitom silné ženě-političce. Smysl má ale zkoumat i to, co není tolik svázáno s její osobností — například její práci s image či způsoby komunikace.
Za novozélandskou expremiérkou, která v závěru ledna složila funkci kvůli celkové vyčerpanosti, vyšla už řada ohlédnutí. Většina z nich připomínala, čím byla Ardernová proslulá v osobní rovině — její laskavost, empatii, věčně pozitivní náboj či unikátní charisma.
Podrobně rozebírány byly též překážky, jež musela jako mladá žena-premiérka a současně matka překonávat. I u nás vyšlo jedno takové ohlédnutí, skvělé od Kristiny Němcové.
Smysl má ovšem zkoumat fenomén Jacindy Ardernové i z druhé strany — jako politickou figuru, jako inspirativně utvářenou image či způsob vystupování. Osobní vlohy a charisma Ardernové tak ustoupí více do pozadí a vynikne to, co si z jejího přístupu mohou vzít i jiní politikové.
Právě labouristce Ardernové se totiž podařilo, co se zvlášť levici v západním světě aktuálně moc nedaří: získat zpátky nižší a střední vrstvy, které mají v posledních letech sklon volívat spíše nacionálně-konzervativní populisty, a zvládnout si je i udržet, ba v dalších volbách dosáhnout historického vítězství.
Co byly tedy nejzásadnější prvky přístupu, který krom Jacindy Ardernové formoval celý její tým? Předně a neoddiskutovatelně, vystavování samotné političky do popředí — pevné propojení prezentace strany a její politiky s osobou lídryně.
Kritici Ardernové mluvili až o vytváření osobního kultu. Faktem je nicméně, že v době přehlcení informacemi a dalšími podněty se lidé mimo intelektuální kruhy snáze orientují dle jedné tváře. Dokázáno je navíc, že pokud strana stavící svoji prezentaci na lídrovi programově nerozeštvává, oslovuje voliče lépe než strana s více tvářemi.
Ano, bylo by to krásné i v našich - severních - zeměpisných šířkách moci zažít a zakusit natolik spontánně, lidsky a sympaticky působící političku jakou zřejmě byla Jacinda Ardernová. Ale - tak nějak mě to upomíná na náš rok osmašedesátý, na dobu reformního Pražského jara. Nejen Alexander Dubček, i jiní tehdejší reformisté, ale především on působil velmi sympatickým dojmem, byl vstřícný vůči lidem, požíval nesrovnatelného charismatu. Jenže - nakonec neustál (a ustát nemohl) tlaky systému jehož byl součástí.
A u Jacindy Ardernové se zdá, že došlo k velmi podobnému efektu. I když v rámci jiného společenského uspořádání, ale i tady se zřejmě systémové faktory odosobněných mechanismů kapitalistického společenského uspořádání principiálně nesnášely s chováním politika "s lidskou tváří". V případě Jacindy Ardernové se jeví, že nakonec "stokrát nic umořilo osla". Ona se snažila čistě kouzlem své osobnosti zlidštit systém, který je sám o sobě odlidštěný, odosobněný. Tato její osobní energie jí vydržela po dobu pěti a půl let; ale nakonec podlehla v marném boji.
Proto by pro nás spíše nežli příkladem hodným následování její osud měl být poučením, že negativní sílu systému není natrvalo možno zlomit čirým kouzlem osobnosti. A že je napřed nutno změnit základní nastavení celého společenského uspořádání, aby to samo mělo autenticky lidský charakter - a teprve potom bude příznivou, živnou půdou pro politické aktéry typu Jacindy Ardernové.
Anebo to celé jednou větou: kapitalismus "s lidskou tváří" může fungovat stejně tak málo, jako totalita s tímtéž predikátem.