Přístup Jacindy Ardernové jako inspirace pro evropskou levici?
Petr JedličkaO odstoupivší novozélandské premiérce se psalo zejména jako o empatické, vlídné, a přitom silné ženě-političce. Smysl má ale zkoumat i to, co není tolik svázáno s její osobností — například její práci s image či způsoby komunikace.
Za novozélandskou expremiérkou, která v závěru ledna složila funkci kvůli celkové vyčerpanosti, vyšla už řada ohlédnutí. Většina z nich připomínala, čím byla Ardernová proslulá v osobní rovině — její laskavost, empatii, věčně pozitivní náboj či unikátní charisma.
Podrobně rozebírány byly též překážky, jež musela jako mladá žena-premiérka a současně matka překonávat. I u nás vyšlo jedno takové ohlédnutí, skvělé od Kristiny Němcové.
Smysl má ovšem zkoumat fenomén Jacindy Ardernové i z druhé strany — jako politickou figuru, jako inspirativně utvářenou image či způsob vystupování. Osobní vlohy a charisma Ardernové tak ustoupí více do pozadí a vynikne to, co si z jejího přístupu mohou vzít i jiní politikové.
Právě labouristce Ardernové se totiž podařilo, co se zvlášť levici v západním světě aktuálně moc nedaří: získat zpátky nižší a střední vrstvy, které mají v posledních letech sklon volívat spíše nacionálně-konzervativní populisty, a zvládnout si je i udržet, ba v dalších volbách dosáhnout historického vítězství.
Co byly tedy nejzásadnější prvky přístupu, který krom Jacindy Ardernové formoval celý její tým? Předně a neoddiskutovatelně, vystavování samotné političky do popředí — pevné propojení prezentace strany a její politiky s osobou lídryně.
Kritici Ardernové mluvili až o vytváření osobního kultu. Faktem je nicméně, že v době přehlcení informacemi a dalšími podněty se lidé mimo intelektuální kruhy snáze orientují dle jedné tváře. Dokázáno je navíc, že pokud strana stavící svoji prezentaci na lídrovi programově nerozeštvává, oslovuje voliče lépe než strana s více tvářemi.
Za druhé, v kontrastu s obvyklou chladnou serióznosti špičkových politiků se Jacinda Ardernová záměrně nestranila emotivnosti. Zvláště viditelné to bylo po velkých pohromách, jako byl výbuch sopky Whakaari či teroristický útok v christchurských mašitách (v prvním případě dvaadvacet a v druhém jednapadesát mrtvých, obojí v roce 2019).
Mnohem častěji se ale Ardernová smála a takřka neustále alespoň usmívala. Sama opakovaně uváděla, že za základ svého přístupu považuje pozitivní naladění a šíření kladných emocí, otevřenosti, úcty a vlídnosti.
I v tomto bodě lze pozorovat posun s dobou. Přitom zatímco nacionálně-konzervativní populisté staví na šíření pocitu strachu a ohrožení, tým Ardernové se programově pokoušel o opak.
Za třetí, Jacinda Ardernová proslula jako premiérka specifickým způsobem komunikace. Jednak se snažila být, tedy mimo covidové lockdowny, co nejvíce mezi lidmi — na různých veřejných akcích i všelijakých cestách a návštěvách. Mediální analytik Duncan Greive vzpomíná, že například ujít vzdálenost 200 metrů jí trvávalo hodinu, protože každý se s ní chtěl fotit. A vedle tohoto využívala velice intenzivně také sociální sítě i tradiční média, obojí však originálním způsobem.
Na sítích kupříkladu vyměnila mezi politiky populární textový Twitter za obrazový Instagram a Facebook Live, což podle znalců ještě „zlidštilo“ její image. Při práci s tradičními médií si pak zakládala na krátkých komunikačních formách — stručných odpovědích, argumentaci bez obšírného vysvětlování či poskytování malých rozhovorů se třemi nebo čtyřmi otázkami.
Programově se snažila být milá a vstřícná k novinářům a ti se zejména v začátcích nesporně spolupostarali o onu Jacinda-mánii, která jí zajistila nebývalý počet hlasů. Velká interview ovšem dávala Ardernová jen vzácně a se zahraničními médii nekomunikovala takřka vůbec. To jí a jejímu týmu dalo větší kontrolu nad sdělovaným obsahem a možnost spoluurčovat, o čem se bude v souvislosti s premiérkou mluvit nejvíce.
A za čtvrté, když chtěla Ardernová přesvědčovat, a nejen působit, bývala na doporučení poradců úsečná a věcná. Velkou popularitu si získaly její zhuštěné výčty plánů či prosazených výsledků. Ještě lépe bylo však vidět tento specifický přístup v kontrastu s projevem jiných politiků, například předešlé lídryně opozice Judith Collinsové v předvolebních debatách.
Ve volbách to funguje
Jacinda Ardernová nebyla důsledně levicová politička, která by převrátila systém naruby. Oceňována je dodnes nejvíce za to, jak spořádaně a citlivě provedla zemi obdobím pohrom, a z velké části též covidem, byť během něj jí vyrostli i ti nejzavilejší odpůrci — pětimilionové souostroví totiž opakovaně zavřela.
Nicméně díky politické síle, jíž získala právě svým specifickým stylem, mohla na ostrovech dělat pět a půl roku moderní sociální a ekologickou politiku.
Ardernová vládla nejprve po volbách 2017 s nouzovou koalicí se zelenými a protestní stranou New Zealand First, která se potom už do parlamentu nedostala. Ve volbách 2020 byla pak odměněna jednobarevnou většinou, ale pokračovala ve vládnutí se zelenými. Tradiční labouristické voliče neztratila, ani když nešetřila jak zelenými, tak kulturně-liberálními důrazy.
Jak připomínají obšírně Virginia Harrisonová z Guardianu nebo Gavin Butler z Vice News, chybou by bylo brát Ardernovou jako premiérku, jíž vše pod rukama kvetlo. Svou hlavní vysněnou reformu — zkrocení realitního trhu a zdostupnění bydlení — nezrealizovala. Účinek opatření pro boj s chudobou zase přebily výpadek dodavatelských řetězců a postcovidová recese.
Přesto je způsob dělání politiky v podání Jacindy Ardernové něčím, co vybízí ke studiu. Úspěšnější strany sociálně demokratického typu v západním světě se snaží v posledních letech přetlačovat s nacionálně-konzervativními populisty buď další profesionalizací v oblasti píár a kampaní, nebo celkovým zcivilněním a přiblížením se touhám svých voličů — viz úspěch SPD Olafa Scholtze v roce 2021 či dánské Socialdemokratiet Mette Frederiksenové minulý rok.
Vážit má ale smysl i jiné možnosti. Jestliže přístup nacionálně-konzervativních populistů stojí mimo jiné na nabídce siláckého lídra, antiestablishmentové rétorice a podněcování pocitů ohrožení a rozkladu, jeví se logické nabízení opaku. Přístup Jacindy Ardernové byl právě takový — vlídná vnímavá lídryně se zdůrazňováním vzájemnosti a posilování naděje, ovšem i s reformním programem a faktickými argumenty.
Otázkou zůstává, do jaké míry by mohlo totéž fungovat u méně charismatického politika. Dobré je ale mít na paměti, že i taková cesta tu je.
Ano, bylo by to krásné i v našich - severních - zeměpisných šířkách moci zažít a zakusit natolik spontánně, lidsky a sympaticky působící političku jakou zřejmě byla Jacinda Ardernová. Ale - tak nějak mě to upomíná na náš rok osmašedesátý, na dobu reformního Pražského jara. Nejen Alexander Dubček, i jiní tehdejší reformisté, ale především on působil velmi sympatickým dojmem, byl vstřícný vůči lidem, požíval nesrovnatelného charismatu. Jenže - nakonec neustál (a ustát nemohl) tlaky systému jehož byl součástí.
A u Jacindy Ardernové se zdá, že došlo k velmi podobnému efektu. I když v rámci jiného společenského uspořádání, ale i tady se zřejmě systémové faktory odosobněných mechanismů kapitalistického společenského uspořádání principiálně nesnášely s chováním politika "s lidskou tváří". V případě Jacindy Ardernové se jeví, že nakonec "stokrát nic umořilo osla". Ona se snažila čistě kouzlem své osobnosti zlidštit systém, který je sám o sobě odlidštěný, odosobněný. Tato její osobní energie jí vydržela po dobu pěti a půl let; ale nakonec podlehla v marném boji.
Proto by pro nás spíše nežli příkladem hodným následování její osud měl být poučením, že negativní sílu systému není natrvalo možno zlomit čirým kouzlem osobnosti. A že je napřed nutno změnit základní nastavení celého společenského uspořádání, aby to samo mělo autenticky lidský charakter - a teprve potom bude příznivou, živnou půdou pro politické aktéry typu Jacindy Ardernové.
Anebo to celé jednou větou: kapitalismus "s lidskou tváří" může fungovat stejně tak málo, jako totalita s tímtéž predikátem.