Za novozélandskou expremiérkou, která v závěru ledna složila funkci kvůli celkové vyčerpanosti, vyšla už řada ohlédnutí. Většina z nich připomínala, čím byla Ardernová proslulá v osobní rovině — její laskavost, empatii, věčně pozitivní náboj či unikátní charisma.

Podrobně rozebírány byly též překážky, jež musela jako mladá žena-premiérka a současně matka překonávat. I u nás vyšlo jedno takové ohlédnutí, skvělé od Kristiny Němcové.

Smysl má ovšem zkoumat fenomén Jacindy Ardernové i z druhé strany — jako politickou figuru, jako inspirativně utvářenou image či způsob vystupování. Osobní vlohy a charisma Ardernové tak ustoupí více do pozadí a vynikne to, co si z jejího přístupu mohou vzít i jiní politikové.

Právě labouristce Ardernové se totiž podařilo, co se zvlášť levici v západním světě aktuálně moc nedaří: získat zpátky nižší a střední vrstvy, které mají v posledních letech sklon volívat spíše nacionálně-konzervativní populisty, a zvládnout si je i udržet, ba v dalších volbách dosáhnout historického vítězství.

Co byly tedy nejzásadnější prvky přístupu, který krom Jacindy Ardernové formoval celý její tým? Předně a neoddiskutovatelně, vystavování samotné političky do popředí — pevné propojení prezentace strany a její politiky s osobou lídryně.

Kritici Ardernové mluvili až o vytváření osobního kultu. Faktem je nicméně, že v době přehlcení informacemi a dalšími podněty se lidé mimo intelektuální kruhy snáze orientují dle jedné tváře. Dokázáno je navíc, že pokud strana stavící svoji prezentaci na lídrovi programově nerozeštvává, oslovuje voliče lépe než strana s více tvářemi.

Za druhé, v kontrastu s obvyklou chladnou serióznosti špičkových politiků se Jacinda Ardernová záměrně nestranila emotivnosti. Zvláště viditelné to bylo po velkých pohromách, jako byl výbuch sopky Whakaari či teroristický útok v christchurských mašitách (v prvním případě dvaadvacet a v druhém jednapadesát mrtvých, obojí v roce 2019).

Mnohem častěji se ale Ardernová smála a takřka neustále alespoň usmívala. Sama opakovaně uváděla, že za základ svého přístupu považuje pozitivní naladění a šíření kladných emocí, otevřenosti, úcty a vlídnosti.

I v tomto bodě lze pozorovat posun s dobou. Přitom zatímco nacionálně-konzervativní populisté staví na šíření pocitu strachu a ohrožení, tým Ardernové se programově pokoušel o opak.

Za třetí, Jacinda Ardernová proslula jako premiérka specifickým způsobem komunikace. Jednak se snažila být, tedy mimo covidové lockdowny, co nejvíce mezi lidmi — na různých veřejných akcích i všelijakých cestách a návštěvách. Mediální analytik Duncan Greive vzpomíná, že například ujít vzdálenost 200 metrů jí trvávalo hodinu, protože každý se s ní chtěl fotit. A vedle tohoto využívala velice intenzivně také sociální sítě i tradiční média, obojí však originálním způsobem.

Na sítích kupříkladu vyměnila mezi politiky populární textový Twitter za obrazový Instagram a Facebook Live, což podle znalců ještě „zlidštilo“ její image. Při práci s tradičními médií si pak zakládala na krátkých komunikačních formách — stručných odpovědích, argumentaci bez obšírného vysvětlování či poskytování malých rozhovorů se třemi nebo čtyřmi otázkami.

Programově se snažila být milá a vstřícná k novinářům a ti se zejména v začátcích nesporně spolupostarali o onu Jacinda-mánii, která jí zajistila nebývalý počet hlasů. Velká interview ovšem dávala Ardernová jen vzácně a se zahraničními médii nekomunikovala takřka vůbec. To jí a jejímu týmu dalo větší kontrolu nad sdělovaným obsahem a možnost spoluurčovat, o čem se bude v souvislosti s premiérkou mluvit nejvíce.

A za čtvrté, když chtěla Ardernová přesvědčovat, a nejen působit, bývala na doporučení poradců úsečná a věcná. Velkou popularitu si získaly její zhuštěné výčty plánů či prosazených výsledků. Ještě lépe bylo však vidět tento specifický přístup v kontrastu s projevem jiných politiků, například předešlé lídryně opozice Judith Collinsové v předvolebních debatách.