Přístup Jacindy Ardernové jako inspirace pro evropskou levici?

Petr Jedlička

O odstoupivší novozélandské premiérce se psalo zejména jako o empatické, vlídné, a přitom silné ženě-političce. Smysl má ale zkoumat i to, co není tolik svázáno s její osobností — například její práci s image či způsoby komunikace.

Jacinda Ardernová vládla Novému Zélandu od podzimu 2017 do letošního ledna. Ve volbách 2020 získala nevídanou podporu dosahující až padesáti procent. Foto Michael Bradley, AFP

Za novozélandskou expremiérkou, která v závěru ledna složila funkci kvůli celkové vyčerpanosti, vyšla už řada ohlédnutí. Většina z nich připomínala, čím byla Ardernová proslulá v osobní rovině — její laskavost, empatii, věčně pozitivní náboj či unikátní charisma.

Podrobně rozebírány byly též překážky, jež musela jako mladá žena-premiérka a současně matka překonávat. I u nás vyšlo jedno takové ohlédnutí, skvělé od Kristiny Němcové.

Smysl má ovšem zkoumat fenomén Jacindy Ardernové i z druhé strany — jako politickou figuru, jako inspirativně utvářenou image či způsob vystupování. Osobní vlohy a charisma Ardernové tak ustoupí více do pozadí a vynikne to, co si z jejího přístupu mohou vzít i jiní politikové.

Právě labouristce Ardernové se totiž podařilo, co se zvlášť levici v západním světě aktuálně moc nedaří: získat zpátky nižší a střední vrstvy, které mají v posledních letech sklon volívat spíše nacionálně-konzervativní populisty, a zvládnout si je i udržet, ba v dalších volbách dosáhnout historického vítězství.

Co byly tedy nejzásadnější prvky přístupu, který krom Jacindy Ardernové formoval celý její tým? Předně a neoddiskutovatelně, vystavování samotné političky do popředí — pevné propojení prezentace strany a její politiky s osobou lídryně.

Kritici Ardernové mluvili až o vytváření osobního kultu. Faktem je nicméně, že v době přehlcení informacemi a dalšími podněty se lidé mimo intelektuální kruhy snáze orientují dle jedné tváře. Dokázáno je navíc, že pokud strana stavící svoji prezentaci na lídrovi programově nerozeštvává, oslovuje voliče lépe než strana s více tvářemi.

×
Diskuse
JP
February 12, 2023 v 10.28
Charismatem proti systému?

Ano, bylo by to krásné i v našich - severních - zeměpisných šířkách moci zažít a zakusit natolik spontánně, lidsky a sympaticky působící političku jakou zřejmě byla Jacinda Ardernová. Ale - tak nějak mě to upomíná na náš rok osmašedesátý, na dobu reformního Pražského jara. Nejen Alexander Dubček, i jiní tehdejší reformisté, ale především on působil velmi sympatickým dojmem, byl vstřícný vůči lidem, požíval nesrovnatelného charismatu. Jenže - nakonec neustál (a ustát nemohl) tlaky systému jehož byl součástí.

A u Jacindy Ardernové se zdá, že došlo k velmi podobnému efektu. I když v rámci jiného společenského uspořádání, ale i tady se zřejmě systémové faktory odosobněných mechanismů kapitalistického společenského uspořádání principiálně nesnášely s chováním politika "s lidskou tváří". V případě Jacindy Ardernové se jeví, že nakonec "stokrát nic umořilo osla". Ona se snažila čistě kouzlem své osobnosti zlidštit systém, který je sám o sobě odlidštěný, odosobněný. Tato její osobní energie jí vydržela po dobu pěti a půl let; ale nakonec podlehla v marném boji.

Proto by pro nás spíše nežli příkladem hodným následování její osud měl být poučením, že negativní sílu systému není natrvalo možno zlomit čirým kouzlem osobnosti. A že je napřed nutno změnit základní nastavení celého společenského uspořádání, aby to samo mělo autenticky lidský charakter - a teprve potom bude příznivou, živnou půdou pro politické aktéry typu Jacindy Ardernové.

Anebo to celé jednou větou: kapitalismus "s lidskou tváří" může fungovat stejně tak málo, jako totalita s tímtéž predikátem.