V klimatickém příběhu Respektu chybí hlavní záporáci
Radek KubalaČasopis Respekt vydal podnětný a kvalitně zpracovaný speciál věnovaný otázce klimatické krize. Ve všech nabízených příbězích však absentují její hlavní viníci, fosilní korporace a ekonomická moc ovládající politiku.
Na začátku měsíce vydal časopis Respekt speciál věnovaný otázce klimatické krize nesoucí podtitul „o výzvách spojených se záchranou planety“. Je vždy dobře, když se v českém veřejném prostoru objeví kvalitně zpracovaný projekt, který nad rámec běžného reportování uchopí nejdůležitější téma dnešní doby. Ostatně v Deníku Referendum to tak děláme od samotného začátku jeho existence.
Jednatřicet textů nabízí poučné čtení, které otevírá i často zapomenutá témata spojená s ochranou klimatu. Mezi takové patří článek Jaroslava Spurného o uhlíkové stopě české armády a militarismu obecně, příběhy lidí potýkající se s následky klimatické krize u nás i v zemích globálního Jihu či příspěvky k reflexi environmentálního žalu popkulturou a uměním.
Respektu však v sérii článků chybí rozpoznání hlavních mocenských schémat v pozadí této krize. Pro debatu o budoucnosti politiky a společnosti jsou hlubší analýzy souvislostí a systémových příčin klimatické krize podstatné. Speciál Respektu ovšem nabízí příběh o změnách klimatu, ve kterém moc fosilních korporací a na ně navázaných politiků sehrává jen podružnou roli.
Analýza●Radek Kubala
Šedá, nikoliv zelená dohoda. Fosilní firmy sabotují plány EU na ochranu klimatu
Nejpalčivěji je to vidět na článcích, které se věnují historii politických a ekonomických souvislostí klimatické krize. Například dějiny každoročních klimatických konferencí Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu sepsané Martinem Uhlířem nejsou úplné právě bez pochopení dynamiky, kterou se největším fosilním korporacím povedlo tento proces ovládnout.
Už samotné mechanismy v rámci první vzniklé společné dohody — Kjótského protokolu — tedy zejména obchodování s emisními povolenkami — byly od začátku bezzubé a jejich účinné reformě roky bránil právě lobbing fosilních firem. Renesanci zažívá obchodování s emisními povolenkami až v současné době, a to právě díky zásahu Evropské unie, která stáhnutím části povolenek z trhu výrazně zvýšila jejich cenu.
Co v devadesátých letech a v prvním desetiletí dvacátého století fungovalo ještě ze zákulisí, je v poslední dekádě již zcela zjevné. Fosilní firmy mají od roku 2013 možnost sponzorovat klimatické konference, v Paříži se nepokrytě podílely na hlavním programu a v posledních letech mají i exkluzivní přístup k tajným vyjednáváním, která probíhají první týden konference.
Za krachem klimatických jednání nestojí zneužívání principu sdílené ale rozdílné odpovědnosti, jak podsouvá ve svém článku Uhlíř, nýbrž právě nedostatek spravedlnosti a provázanost klíčových států s ekonomickou mocí fosilních korporací. Právě pravidlo sdílené ale rozdílné odpovědnosti mělo od začátku vyjednávání zajistit spravedlivý přístup vůči chudým státům. V Paříži však tento princip rozvrátila koalice Spojených států a Evropské unie, za přispění některých nevládních organizací.
I proto Pařížská dohoda neobsahuje ani zmínku o fosilních palivech a nebavíme se o závazných cílech pro snižování emisí, nýbrž o vágní uhlíkové neutralitě a dobrovolných (nedostatečných) příspěvcích států, tedy rétorikou vyhovující velkému byznysu.
Klaus, EU a počátek uhlí
Analýza moci chybí i v dalších příběhových článcích, které jsou páteří celé série. V dějinách českého popíračství vědeckých důkazů o klimatické krizi sepsaných Andreou Procházkovou tak vystupuje Václav Klaus jako Mefistofeles, který ohnul tuzemskou debatu o klimatu do podoby, ze které jsme se dosud nevyhrabali.
Opět ale nelze Klausovu roli pochopit bez širších mocenských vztahů, které jeho myšlení utvářely. Bývalý prezident roky dochází do Cato Institute nebo Heartland Institue, tedy organizací, které celosvětově systematicky rozšiřují propagandu popíračů, na což si najímají mimo jiné bývalé lobbisty tabákového průmyslu. Není od věci si připomenout, že tyto think tanky získávají velkou část finančních prostředků od fosilních firem, mezi hlavní sponzory patřili například bratři Kochové nebo Exxon Mobile.
Bez možnosti využívat zdroje a předpřipravené zavádějící argumenty těchto think tanků by Klausova role v debatě o klimatu byla výrazně nižší, možná nulová.
Nejinak je tomu i v případě článku Petra Horkého o historii uhlí jako energetického zdroje, která je prezentovaná opět bez mocenských souvislostí. Uhlí je zde bráno jako zdroj, který se kdysi vyplatil a dnes je potřeba se jej zbavit. Jak ale poměrně podrobně dokládá ve své knize Fosilní kapitál švédský politolog Andreas Malm, i zavádění energetických zdrojů souviselo s mocenským rozložením společnosti v devatenáctém století.
Uhlí se oproti svému největšímu konkurentovi, vodní energii, prosadilo zejména proto, že vyhovovalo majitelům tehdy vznikajících továren. Uhlí jim totiž umožnilo vyvázat se ze závislosti na přírodních podmínkách a naopak parazitovat na již existující městské infrastruktuře.
Bylo to právě při zavádění továrních parních strojů krmených uhlím, kdy oslabila pozice tehdejších prvních spolků pracujících a vznikl směnný provoz. Celý mechanismus úspěchu uhlí dobře shrnuje filosof Lukáš Likavčan.
Ani článek Kateřiny Šafaříkové o evropské Zelené dohodě nepostihuje vnitřní mocenskou dynamiku vyjednávání evropské klimatické politiky, o které se v DR snažíme psát pravidelně. Přitom zastavit snahy fosilních, ale i na zelené technologie zaměřených korporací ohnout evropskou Zelenou dohodu ve svůj prospěch je pro budoucnost zcela klíčové.
Řešit klima bez politického konfliktu nejde
Již před časem jsem v reakci na úvahu Jana Moláčka z Deníku N psal, že čeští liberálové nepotřebují jen příběh, ale hlavně ochotu ke konfrontaci s ekonomickou mocí. Řešení klimatické krize se neobejde bez podobné konfrontace s těmi, kteří na zachování statu quo vydělávají miliardy.
Právě proto je při všech analýzách současného stavu potřeba vnímat mocenskou dynamiku, která nás ke klimatické krizi přivedla. Pochopit, jak je současný ekonomický systém propojen se závažností klimatického rozvratu. Teprve s tím lze vést smysluplně debatu o reálných cestách ven.
Bez příslušné analýzy můžeme lehce dojít k závěrům, jako Jiří Sobota v článku „Začátek velkého dobrodružství“ nebo v jeho souhrnu debaty o ekonomickém růstu. Tedy že máme v podstatě tři srovnatelné cesty vpřed — zchudnutí a propad životní úrovně, výměnu zdrojů se zachováním všeho tak jak je (Bůh ví proč zde Sobota řadí také Green New Dealy), nebo využití nových technologií k ještě větší prosperitě.
Právě třetí cesta by měla mít podle Soboty nejlepší možnost získat na svou stranu podporu lidí.
Pro budoucnost společnosti jsou však mnohem důležitější otázky, než jestli ekologická transformace sníží, zachová nebo zvýší HDP. Ostatně měřit kvalitu života pomocí ukazatelů, jako je HDP, je v dnešní době pochybné, protože nezahrnují právě například kvalitu životního prostředí, čistotu vzduchu nebo společenskou nerovnost. O proměnu vnímání světa skrze tyto ukazatele se úspěšně snaží například na Novém Zélandu tamější premiérka Jacinda Ardernová.
Potřebujeme řešit i jiné otázky, konkrétně jestli bude transformace spravedlivá a pokusí se vyřešit i sociální nerovnost (kam ve skutečnosti étos Green New Dealů spadá), kdo bude vlastnit technologie potřebné k uskutečnění proměny ekonomiky a jakého materiálního pohodlí se budeme ochotní vzdát například ve prospěch fungujících veřejných služeb a zvýšení nemateriální kvality života — třeba pomocí zkrácení pracovní doby nebo zvýšení dostupnosti péče, bez které by se naše společnost rozpadla.
Chceme-li pracovat s klimatickou krizí jako s příběhem, musí přijít řeč i na viníky současného stavu. A také se nesmí zatajovat, že posun dopředu bude předpokládat i změnu mocenských poměrů ve společnosti a redistribuci moci mezi chudší část populace. Jinak se nepodaří pro daný transformační projekt získat podporu mezi většinou společnosti.
Bez pojmenování viníků a s ignorací mocenské dimenze budou snahy o ekologickou politiku narážet dále na lidový odpor, jako v případě hnutí žlutých vest ve Francii. Lidé pak budou nadále dávat najevo bezmocnost, jak popisuje v reportáži z Jihlavska Ivana Svobodová.
S jedním závěrem se ovšem můžeme s Jiří Sobotou z Respektu shodnout. Konkrétně, že „lidstvo je na počátku dobrodružství, které nakonec promění nejen podobu ekonomiky, ale posune také hranice lidského uvažování. Nevíme přesně jak, nevíme přesně jak rychle.“ Já jen dodávám, že bez naší aktivní snahy zamezit fosilnímu byznysu a velkým ekonomickým hráčům, aby podobu této změny utvářeli, nebudeme mít z výsledku radost.