Na začátku měsíce vydal časopis Respekt speciál věnovaný otázce klimatické krize nesoucí podtitul „o výzvách spojených se záchranou planety“. Je vždy dobře, když se v českém veřejném prostoru objeví kvalitně zpracovaný projekt, který nad rámec běžného reportování uchopí nejdůležitější téma dnešní doby. Ostatně v Deníku Referendum to tak děláme od samotného začátku jeho existence.

Jednatřicet textů nabízí poučné čtení, které otevírá i často zapomenutá témata spojená s ochranou klimatu. Mezi takové patří článek Jaroslava Spurného o uhlíkové stopě české armády a militarismu obecně, příběhy lidí potýkající se s následky klimatické krize u nás i v zemích globálního Jihu či příspěvky k reflexi environmentálního žalu popkulturou a uměním.

Respektu však v sérii článků chybí rozpoznání hlavních mocenských schémat v pozadí této krize. Pro debatu o budoucnosti politiky a společnosti jsou hlubší analýzy souvislostí a systémových příčin klimatické krize podstatné. Speciál Respektu ovšem nabízí příběh o změnách klimatu, ve kterém moc fosilních korporací a na ně navázaných politiků sehrává jen podružnou roli.

Nejpalčivěji je to vidět na článcích, které se věnují historii politických a ekonomických souvislostí klimatické krize. Například dějiny každoročních klimatických konferencí Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu sepsané Martinem Uhlířem nejsou úplné právě bez pochopení dynamiky, kterou se největším fosilním korporacím povedlo tento proces ovládnout.

Už samotné mechanismy v rámci první vzniklé společné dohody — Kjótského protokolu — tedy zejména obchodování s emisními povolenkami — byly od začátku bezzubé a jejich účinné reformě roky bránil právě lobbing fosilních firem. Renesanci zažívá obchodování s emisními povolenkami až v současné době, a to právě díky zásahu Evropské unie, která stáhnutím části povolenek z trhu výrazně zvýšila jejich cenu.

Co v devadesátých letech a v prvním desetiletí dvacátého století fungovalo ještě ze zákulisí, je v poslední dekádě již zcela zjevné. Fosilní firmy mají od roku 2013 možnost sponzorovat klimatické konference, v Paříži se nepokrytě podílely na hlavním programu a v posledních letech mají i exkluzivní přístup k tajným vyjednáváním, která probíhají první týden konference.

Za krachem klimatických jednání nestojí zneužívání principu sdílené ale rozdílné odpovědnosti, jak podsouvá ve svém článku Uhlíř, nýbrž právě nedostatek spravedlnosti a provázanost klíčových států s ekonomickou mocí fosilních korporací. Právě pravidlo sdílené ale rozdílné odpovědnosti mělo od začátku vyjednávání zajistit spravedlivý přístup vůči chudým státům. V Paříži však tento princip rozvrátila koalice Spojených států a Evropské unie, za přispění některých nevládních organizací.

I proto Pařížská dohoda neobsahuje ani zmínku o fosilních palivech a nebavíme se o závazných cílech pro snižování emisí, nýbrž o vágní uhlíkové neutralitě a dobrovolných (nedostatečných) příspěvcích států, tedy rétorikou vyhovující velkému byznysu.

Klaus, EU a počátek uhlí

Analýza moci chybí i v dalších příběhových článcích, které jsou páteří celé série. V dějinách českého popíračství vědeckých důkazů o klimatické krizi sepsaných Andreou Procházkovou tak vystupuje Václav Klaus jako Mefistofeles, který ohnul tuzemskou debatu o klimatu do podoby, ze které jsme se dosud nevyhrabali.

Opět ale nelze Klausovu roli pochopit bez širších mocenských vztahů, které jeho myšlení utvářely. Bývalý prezident roky dochází do Cato Institute nebo Heartland Institue, tedy organizací, které celosvětově systematicky rozšiřují propagandu popíračů, na což si najímají mimo jiné bývalé lobbisty tabákového průmyslu. Není od věci si připomenout, že tyto think tanky získávají velkou část finančních prostředků od fosilních firem, mezi hlavní sponzory patřili například bratři Kochové nebo Exxon Mobile.

Bez možnosti využívat zdroje a předpřipravené zavádějící argumenty těchto think tanků by Klausova role v debatě o klimatu byla výrazně nižší, možná nulová.

Nejinak je tomu i v případě článku Petra Horkého o historii uhlí jako energetického zdroje, která je prezentovaná opět bez mocenských souvislostí. Uhlí je zde bráno jako zdroj, který se kdysi vyplatil a dnes je potřeba se jej zbavit. Jak ale poměrně podrobně dokládá ve své knize Fosilní kapitál švédský politolog Andreas Malm, i zavádění energetických zdrojů souviselo s mocenským rozložením společnosti v devatenáctém století.

Uhlí se oproti svému největšímu konkurentovi, vodní energii, prosadilo zejména proto, že vyhovovalo majitelům tehdy vznikajících továren. Uhlí jim totiž umožnilo vyvázat se ze závislosti na přírodních podmínkách a naopak parazitovat na již existující městské infrastruktuře.

Bylo to právě při zavádění továrních parních strojů krmených uhlím, kdy oslabila pozice tehdejších prvních spolků pracujících a vznikl směnný provoz. Celý mechanismus úspěchu uhlí dobře shrnuje filosof Lukáš Likavčan.

Ani článek Kateřiny Šafaříkové o evropské Zelené dohodě nepostihuje vnitřní mocenskou dynamiku vyjednávání evropské klimatické politiky, o které se v DR snažíme psát pravidelně. Přitom zastavit snahy fosilních, ale i na zelené technologie zaměřených korporací ohnout evropskou Zelenou dohodu ve svůj prospěch je pro budoucnost zcela klíčové.