Liberálové nepotřebují jen příběh, ale hlavně ochotu ke konfrontaci

Radek Kubala

Jan Moláček v Deníku N vydal úvahu, v níž volá po novém liberálním příběhu, se kterým by se ztotožnili i lidé dnes zapomenutí systémem. Příběh sám o sobě ale nestačí, pokud jej nedoprovází odvaha politicky konfrontovat ekonomickou moc.

Je jedním z průvodních jevů dnešní doby, že nutí významné postavy veřejného života, novináře či intelektuály znovu promýšlet vlastní pozice. Klimatická krize, nástup neliberálních krajně pravicových demokracií v USA, Rusku, Turecku, Polsku a Maďarsku či automatizace práce vedou k úvahám, které vybočují z nastolených rámců vlastního přemýšlení. O něco podobného se pokusil v Deníku N i Jan Moláček, který ve svém eseji promýšlí důvody klíčových proher liberalismu v současném světě.

Podle něj liberalismus prohrává, protože mu chybí mobilizující příběh, kterým v současnosti disponuje konzervativní nacionalismus. Cestu ven pak vidí v nástupu „liberálů s příběhem“, mezi které řadí lidi jako Emanuela Macrona, Zuzanu Čaputovou nebo Alexandra Van der Bellena, ale i s větší opatrností Bernieho Sanderse, případně hnutí za klimatickou spravedlnost. Ve většině věcí nelze než s Moláčkem souhlasit.

Justin Trudeau je vzorovým příkladem dnešních limitů politického liberalismu. Foto PrinceArthurHerald.com

Avšak jeho úvaha nejvíce připomíná situaci tolik známou ze sportovního prostředí, kdy se útočník takzvaně zalekne prázdné brány a míč napálí dlouhým obloukem do zámezí. Na vině je zejména reduktivní interpretace historie jako boje liberalismu a konzervatismu. Což pak Moláčka vede k představě vítězného tažení liberalismu po druhé světové válce, v období zakládání Evropské unie nebo po zániku Sovětského svazu.

Historicky idea liberalismu sebou od svého vzniku nese vnitřní rozpor, jelikož sice požaduje individuální svobodu pro politickou, náboženskou či jinou identitu, ale stejnou volnost schvaluje i ve sféře ekonomické. Liberalismus politický byl chápán také jako liberalismus ekonomický, proto se nikdy nebyl ochoten konfrontovat s mocí kapitálu a obává se vznést požadavek systémových změn.

Naproti tomu umožnil vznik gigantických korporací a volného trhu, které z možnosti požívat politické svobody vyloučily celé zástupy lidí. Slovy Karla Polaniyho z geniální a stále platné knihy Velká transformace, „/volný trh/ ponechaný sám sobě, povede k explozi nerovností, plenění zdrojů a ekonomickým krizím, je tedy institucí, která nemůže dlouhodobě existovat, aniž by zcela zlikvidovala lidské i přírodní základy společnosti, docela člověka fyzicky zničila a jeho okolí proměnila v pustinu“.

Právě na tenhle rozpor ve své době upozorňovali myslitelé jako Proudhon, Marx nebo Podolinsky, ale i později u nás Masaryk, Kalandra nebo Peroutka. Z feministických pozic pak Olympe de Gauges nebo u nás Milada Horáková. Ze snahy vyřešit daný rozpor vzniklo socialistické hnutí a právě jeho demokratická verze, stojící v opozici i vůči perverzní bolševické autoritářské interpretaci, vedla k úspěchům, které Moláček mylně přisuzuje vítěznému tažení liberalismu.

Historický kompromis mezi prací a kapitálem, tedy vznik sociálního státu po druhé světové válce, byl způsoben zejména politickou konfrontací ekonomické moci, kterou zosobňovali kovaní socialisté jako Clement Attlee v Británii nebo Vincent Auriol ve Francii, či dozvuky New Dealu Franklina D. Roosevelta, v jehož šlépějích se snažil pokračovat i další prezident Harry S. Truman.

Ostatně i vznik Evropské unie byl spíše motivován snahou zajistit mír a ekonomicky podvázat vojenské ambice Německa vytvořením jednotného trhu s uhlím a ocelí. A o vítězství liberalismu v roce 1989 se dají také vést sáhodlouhé debaty, pro něž se pro účely tohoto textu ztotožním s esejem Jakuba Patočky Třicet let opuštěný československý sen.

Příběh bez konfrontace nestačí

Příklady jako Emanuel Macron, Justin Trudeau, ale i Francois Hollande ukazují, že mít příběh nestačí, pokud vám chybí odvaha prosadit ho i za cenu konfrontace s kapitálem. Ve Francii jsou výsledkem této neochoty dvou posledních prezidentů mohutné stávky odborů a hnutí Žlutých vest. V Kanadě pak neustálé Trudeaovo ustupování choutkám fosilního průmyslu stavět novou infrastrukturu.

Pokud tedy liberálové chtějí zachránit svobodu, potřebují si osvojit vůli k politické konfrontaci, kterou v současnosti zosobňuje například hnutí okolo Bernieho Sanderse nebo hnutí za klimatickou spravedlnost, na které se nesměle odkazuje i Moláček. Není však nutné chodit za hranice, stačí se začíst do Peroutkova Demokratického manifestu nebo jeho publicistických textů z mezidobí mezi druhou světovou válkou a nástupem bolševiků.

Spolu s Peroutkou by pak liberálové měli sami sobě položit otázku: „Vy, kteří dnes pilně uvádíte ty a ony přednosti kapitalismu, řekněte, jak jste řešili sociální otázku, dokud trval váš vlastní systém? Ačkoliv každý, kdo měl tak jemné nervy, jak se sluší na pozorovatele veřejných věcí, cítil, že sociální otázka je tak výbušná jako dynamit, nedovedli jste překonati svou lhostejnost.”

Zkázou liberalismu je především to, že na onu sociální otázku zná věrnější odpověď jak polské Právo a spravedlnost, tak Orbánův Fidesz. Nadějí je, že na ní nezná odpověď Trump, ale Sanders, nebo spíše hnutí kolem něj.

S vědomím výše řečeného tak nelze než souhlasit s jednou z Moláčkových posledních vět, tedy že „možná právě nová verze liberalismu, zahrnující tentokrát i ty, na něž předchozí verze příliš nemyslely, a citlivější k životnímu prostředí, by mohla být velkým příběhem, který vezme vítr z plachet jeho odpůrcům.“

Nový příběh a otevřenou politickou imaginaci určitě potřebujeme. Nicméně je nutné druhým dechem dodat, že spolu s tím musí jít v ruku v ruce také konfrontace se strukturami ekonomické moci, což v první řadě znamená zpochybnit představu nutného propojení mezi kapitalismem a demokracií. Ostatně Čína je hezkým příkladem toho, že ekonomická „svoboda“ může nejlépe prosperovat v místech, kde politická svoboda zcela chybí.

    Diskuse
    JK
    February 18, 2020 v 23.16
    Autorovi
    "...spolu s tím musí jít v ruku v ruce také konfrontace se strukturami ekonomické moci..."

    ... což je to poslední, co se dá od liberálů čekat - aspoň soudě podle zkušeností posledních 50 let. Jak praví klasik: Nic starého nezapomněli, nic nového se nenaučili.
    Nečetl jsem ten Moláčkův text; ale je mi dost nejasné, s jakým pak "příběhem" podle něj přicházejí, Čaputová, van der Bellen, či dokonce Macron!!

    Čaputová a van der Bellen jsou dozajista sympatické osoby; ale že by za nimi stál - respektive s nimi přicházel - nějaký nový, opravdu nosný a inspirující "příběh" - ne, o něčem takovém mi opravdu není nic známo.
    JK
    February 20, 2020 v 8.15
    Pavlu Krupičkovi
    "Vypadá to, že v Česku se lidem nejvíce líbí příběh, který jim naservíroval Andrej Babiš: skvělý manažer, který bude řídit stát výborně jako firmu, člověk, který má už všeho dost, takže nepotřebuje krást..."

    A ti, kdo do tohoto schématu nezapadají, jsou nepochybně ti zlí, kdo šéfovi jeho bohulibé snahy kazí. Viz poslední vývoj brněnské aféry:
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/detektivove-narazili-na-klondajk-v-brnenskem-ano-89507?seq_no=3&source=hp&dop_ab_variant=291601&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null

    To ovšem taky dokazuje, že proti předchozímu brněnskému loutkářskému centru skutečné moci jsou Babišovi boys&girls zcela neschopní diletanti, když si na rozdíl od svých zavedenějších konkurentů nedokázali zajistit beztrestnost...
    JK
    February 20, 2020 v 8.33
    Další reakce na Moláčka:
    https://a2larm.cz/2020/02/molackovo-bloudeni-dzungli-liberalismu/

    "Stesky po tom, jak se naše situace začíná podobat třicátým létům patří nejen v liberálních kruzích už pomalu k folkloru. Málokdy ale dojde na to, proč třicátá léta vypadala tak, jak vypadala. Nedůvěra v demokracii byla ve většině Evropy, zasažené hospodářskou krizí, vyvolána neschopností adekvátní reakce ze strany sebestředných elit. Nástup diktatur byl do značné míry důsledkem neřešeného konfliktu mezi liberalismem jako de iure nepodmíněnou zárukou svobod a tím, že tyto svobody byly pro velkou část de facto populace jen pohádkou... po většinu trvání liberální tradice byla deklarovaná ochrana menšiny před většinou prostě ochranou výsad bohatých před požadavky chudých..."
    PK
    February 20, 2020 v 9.54
    K tomu jenom dodejme
    Jan Moláček je nepochybně jeden z naších nejlepších současných komentátorů, a tato jeho esej je mrazivě přesná.
    February 20, 2020 v 11.47
    Zajímavý názor na liberální svobodu má herec Rhys-Davies z Pána prstenu: "To, čeho si vážíme, jako je právo na svobodný projev a právo na individuální svědomí, se vyvinulo v římském křesťanství prvního a druhého století, kdy křesťan jakožto jedinec prohlásil: "Mám právo věřit tomu, čemu věřím, a ne tomu, co mi říká císař."
    https://believersportal.com/christianity-has-made-the-world-better-the-lord-of-the-rings-star-john-rhys-davies/
    JK
    February 20, 2020 v 11.55
    Až ředitelé zeměkoule všechno rozkradou, příběhy budou to jediné, co zbude a co budou politici lidem schopni nabídnout. Dolní lid se jimi jistě nasytí a zahřeje.
    Paní Hájková, to právo na vlastní názor ovšem vzniklo už mnohem dříve, a to sice v antické (aténské) demokracii.

    A co se křesťanství týče, tam člověk sice není povinen věřit tomu co říká císař - ale je povinen tomu co říká papež (respektive jiná křesťanská dogmata).
    V dnešním Právu má docela zajímavý článek V. Bělohradský, snad tam nemluví přímo o liberalismu (to by musel útočit na svou vlastní ideologii), ale on mluví o emancipaci, totiž především o emancipaci individualistické, která je ovšem jádrem liberalismu. A on tu dokládá, jak tato individualistická emancipace je jenom specifickou strategií kapitalismu, jak si podřídit člověka, jeho mysl. (Bělohradský pro tento stav používá termín "paternalismus".) Bělohradský se v těchto úvahách - což není zcela bez zajímavosti - odvolává na myšlenky Marxe i Engelse.

    Celkem vzato jak řečeno docela zajímavá úvaha; jenomže na konci Bělohradský zase hledá spásu v jakýchsi nezávislých občanských komunitách - čili fakticky opět v liberalismu, jenom že pro změnu kolektivistickém.

    (Mimochodem, centrálním heslem toho textu je vlastně "konzervativní socialismus".)
    MP
    February 22, 2020 v 15.21
    Přesně tak, p. Kolaříku,
    a nejlepší na Moláčkově eseji je, že na konci dává za pravdu (byť nesměle) levici...
    February 22, 2020 v 15.25
    Pane Poláčku,
    křesťan není povinen věřit tomu, co říká papež. Ba ani dogmatům. To se pletete.
    February 22, 2020 v 15.57
    A k tomu článku Václava Bělohradského, na který jste upozornil, už jsem něco napsala, protože mě to téma zajímá. Snad to brzy vyjde.
    PK
    February 22, 2020 v 17.21
    Ujišťuji vás, s. Plevo
    že i Jan Moláček zcela jistě odmítá marxistickou veteš o "ukradené nadhodnotě".

    Takže podle vás "indické a bangladéšské děti proti němu vznášejí morální obžalobu".

    Je to opravdu dobrá společnost, ve které jsem se to octnul. B. Obama, papež František, Jan Moláček, moje maličkost, a mnoho dalších - proti kterým podle vás "indické a bangladéšské děti vznášejí morální obvinění".
    JK
    February 22, 2020 v 21.57
    "Za každým velkým majetkem se skrývá zločin."

    (To napsal klasik, kterého lze jen těžko obvinit z propagace marxistické veteše, protože zemřel dva roky po vydání Komunistického manifestu. V jeho ideové společnosti se zase cítím dobře já...)
    Paní Hájková, opravdu není křesťan povinen věřit dogmatu o božském původu Ježíše Krista? O jeho Zmrtvýchvstání? O Neposkvrněném početí?...
    February 23, 2020 v 13.1
    Není. Katolíci možná mají stanoveno, čemu mají věřit. Nebo spíš, co mají vyznávat. Každý křesťan ale není katolík.
    Navíc, víra je velmi osobní věc, kterou lze zvenčí obtížně pozorovat.
    February 23, 2020 v 13.25
    Na druhé straně, pokud někdo nevěří v Ježíšovo božství (pokud byl podle něj jenom člověkem) je otázkou, do jaké míry lze ještě mluvit o křesťanství.
    JN
    February 24, 2020 v 12.48
    Z hlediska liberalismu můžete být čímkoliv chcete a věřit můžete také v cokoliv chcete,
    takže klidně, pane Poláčku, můžete být i křesťanem nezávisle na tom, v co věříte či nevěříte.

    Jen o liberalismu tohle neplatí. Když budete zastávat postoj, který je s liberálními myšlenkami v rozporu, liberálem pochopitelně už nebudete.
    Právě tohle mám na mysli, paní Hájková. Věřící křesťan prostě m u s í uvěřit na božský původ Ježíše; jinak by přestal být křesťanem. Nejde o to jestli mu to někdo nařídí nebo ne; ale křesťanství jako takové je nerozlučně spojeno s celou řadou dogmat.

    Je sice fakt že dnes už mnoho křesťanů nevěří ani na neposkvrněné početí, ani na zmrtvýchvstání, ale dokonce ani na božský původ Ježíše (!); ale tady je opravdu nutno se ptát, do jaké míry jsou to ještě doopravdy křesťané, a jestli v křesťanském svazku nezůstávají ve skutečnosti jenom z jakési setrvačnosti, respektive v důsledku sociálního tlaku svého okolí.
    February 24, 2020 v 14.11
    Ale, pane Poláčku, ten kdo nevěřil, odešel z církve přece už dávno, jako třeba kdysi moji rodiče. Přes tlak svého okolí. Protože žádný tlak nikoho nikde dlouho neudrží, když tam nechce být.
    Víra je svobodné rozhodnutí.
    JK
    February 24, 2020 v 18.33
    "...ten kdo nevěřil, odešel z církve přece už dávno..."

    Jste si jistá? Nevěřící, které znám a které jejich rodiče nebo prarodiče nechali pokřtít u římských katolíků, si tu práci s odpadnutím od církve podle kanonického práva nedali. Možná nevědí o takové možnosti ani o tom, jak je ta procedura jednoduchá a že jim příslušný církevní orgán - tentýž, který je pokřtil - musí vyhovět.
    JN
    February 24, 2020 v 21.22
    Pane Poláčku, kulturní (levicový) liberalismus znamená mimo jiné svobodu identity.
    Identita je v tomto pojetí čistě vlastní volbou, projevem svobodné vůle, nezávislé na omezujících faktorech přírody, kultury či náboženství. To, čím člověk je, je pouze jeho vlastní volba, aniž by přitom měl být omezován očekáváním okolí, že v souladu se zvolenou identitou bude i vypadat, že v souladu s ní bude vystupovat, že v souladu s touto identitou bude mít očekávatelné názory a postoje.

    V konkrétním případě křesťanství to tedy znamená, že to, zda jste či nejste křesťanem, nezávisí na tom, čemu věříte, ale na tom, zda křesťanem být chcete a zda si tuto identitu zvolíte.
    Právě že ne, paní Hájková. Mám tu k dispozici opravdu velice zajímavé výsledky z výzkumu, na co věří příslušníci německé evangelické církve. A ty výsledky jsou přinejmenším zčásti opravdu ohromující. Z těchto příslušníků německé evangelické církve

    - 20 procent nevěří v Boha !!

    - 18 procent si není jisto, v co má vlastně věřit

    - 40 procent věří v nějakou "vyšší bytost"

    - a pouze 22 procent věří v "osobního Boha".

    Takže téměř čtyřicet procent německých evangelíků buďto už vůbec nevěří v Boha, anebo neví v co má vlastně věřit.

    -----------------------------

    Podle jiné zprávy mnoho těch, kteří už ztratili víru v Boha, i nadále chodí do kostela a zúčastní se života církevní komunity - a to zčásti právě pro ten čirý pocit vzájemné pospolitosti, anebo na základě sociálního tlaku (především ve venkovských oblastech).
    Takže, pane Nusharte, Vy si "zvolíte identitu křesťana", aniž byste byl věřícím křesťanem. To je skutečně zajímavé.

    Ovšem - jak vyplývá z právě citovaného výzkumu - to nakonec až tak výjimečný stav není. Mnoho lidí navenek zaujímá (respektive předstírá) identitu křesťana, ačkoli v Boha už dávno nevěří. - Nejste tedy i Vy sám nakonec jenom maskovaný ateista?...
    JN
    February 25, 2020 v 20.6
    Maskovaný ateista, pane Poláčku, nejsem z toho důvodu,
    že já sám tento liberální recept na svobodnou volbu identity pochopitelně neuznávám a považuji ho za nesmyslný.

    Protože ale z hlediska liberalismu nemusím přijmout žádný (tedy ani tento liberální) recept (abych se stal třeba liberálem), jsem maskovaným konzervativcem.
    IH
    February 25, 2020 v 20.28
    Většina se vytváří (a udržuje) tak, že se lidé připodobňují většině.

    V zemích, kde lidé převážně členy církví jsou, je jejich charakteristika zhruba taková, jak nastínil pan Poláček. V dnešním světě nakonec ani nejsou podmínky, aby se míra skutečné religiozity dalekosáhle lišila, a to i v rámci jedné země, nebo zemí si blízkých jako je třeba Česko na jedné straně, a Slovensko či Polsko na straně druhé.

    V zemi jako je Česko tomu ovšem může být i obráceně. Samozřejmě i zde věřící nejsou vzoroví, nýbrž pochybují. Výsledky jako výše by ovšem možná vykazovali spíše lidé, kteří se k církvím u nás nehlásí.

    Dělící čára zde bude vždy sporná. Někdo věřit chce, a spíše se mu to nedaří, jinému je víra proti mysli, ale ne k neuvěření, zvlášť když mu je "ouvej".
    JN
    February 25, 2020 v 21.58
    "Věřící nejsou vzoroví"
    Farář při kázání říkal, že vzorový věřící v žádném případě nemá být vzorový. Vzorový věřící má být otevřený pochybnostem...
    Máte opravdu dobrého faráře, pane Nusharte. S někým takovým bych byl snad opravdu ochoten si podiskutovat.

    Otázka ovšem je, jak až daleko jsou tyto "pochybnosti" u křesťana opravdu povoleny.
    + Další komentáře