Liberálové nepotřebují jen příběh, ale hlavně ochotu ke konfrontaci
Radek KubalaJan Moláček v Deníku N vydal úvahu, v níž volá po novém liberálním příběhu, se kterým by se ztotožnili i lidé dnes zapomenutí systémem. Příběh sám o sobě ale nestačí, pokud jej nedoprovází odvaha politicky konfrontovat ekonomickou moc.
Je jedním z průvodních jevů dnešní doby, že nutí významné postavy veřejného života, novináře či intelektuály znovu promýšlet vlastní pozice. Klimatická krize, nástup neliberálních krajně pravicových demokracií v USA, Rusku, Turecku, Polsku a Maďarsku či automatizace práce vedou k úvahám, které vybočují z nastolených rámců vlastního přemýšlení. O něco podobného se pokusil v Deníku N i Jan Moláček, který ve svém eseji promýšlí důvody klíčových proher liberalismu v současném světě.
Podle něj liberalismus prohrává, protože mu chybí mobilizující příběh, kterým v současnosti disponuje konzervativní nacionalismus. Cestu ven pak vidí v nástupu „liberálů s příběhem“, mezi které řadí lidi jako Emanuela Macrona, Zuzanu Čaputovou nebo Alexandra Van der Bellena, ale i s větší opatrností Bernieho Sanderse, případně hnutí za klimatickou spravedlnost. Ve většině věcí nelze než s Moláčkem souhlasit.
Avšak jeho úvaha nejvíce připomíná situaci tolik známou ze sportovního prostředí, kdy se útočník takzvaně zalekne prázdné brány a míč napálí dlouhým obloukem do zámezí. Na vině je zejména reduktivní interpretace historie jako boje liberalismu a konzervatismu. Což pak Moláčka vede k představě vítězného tažení liberalismu po druhé světové válce, v období zakládání Evropské unie nebo po zániku Sovětského svazu.
... což je to poslední, co se dá od liberálů čekat - aspoň soudě podle zkušeností posledních 50 let. Jak praví klasik: Nic starého nezapomněli, nic nového se nenaučili.
Čaputová a van der Bellen jsou dozajista sympatické osoby; ale že by za nimi stál - respektive s nimi přicházel - nějaký nový, opravdu nosný a inspirující "příběh" - ne, o něčem takovém mi opravdu není nic známo.
A ti, kdo do tohoto schématu nezapadají, jsou nepochybně ti zlí, kdo šéfovi jeho bohulibé snahy kazí. Viz poslední vývoj brněnské aféry:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/detektivove-narazili-na-klondajk-v-brnenskem-ano-89507?seq_no=3&source=hp&dop_ab_variant=291601&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
To ovšem taky dokazuje, že proti předchozímu brněnskému loutkářskému centru skutečné moci jsou Babišovi boys&girls zcela neschopní diletanti, když si na rozdíl od svých zavedenějších konkurentů nedokázali zajistit beztrestnost...
https://a2larm.cz/2020/02/molackovo-bloudeni-dzungli-liberalismu/
"Stesky po tom, jak se naše situace začíná podobat třicátým létům patří nejen v liberálních kruzích už pomalu k folkloru. Málokdy ale dojde na to, proč třicátá léta vypadala tak, jak vypadala. Nedůvěra v demokracii byla ve většině Evropy, zasažené hospodářskou krizí, vyvolána neschopností adekvátní reakce ze strany sebestředných elit. Nástup diktatur byl do značné míry důsledkem neřešeného konfliktu mezi liberalismem jako de iure nepodmíněnou zárukou svobod a tím, že tyto svobody byly pro velkou část de facto populace jen pohádkou... po většinu trvání liberální tradice byla deklarovaná ochrana menšiny před většinou prostě ochranou výsad bohatých před požadavky chudých..."
https://believersportal.com/christianity-has-made-the-world-better-the-lord-of-the-rings-star-john-rhys-davies/
A co se křesťanství týče, tam člověk sice není povinen věřit tomu co říká císař - ale je povinen tomu co říká papež (respektive jiná křesťanská dogmata).
Celkem vzato jak řečeno docela zajímavá úvaha; jenomže na konci Bělohradský zase hledá spásu v jakýchsi nezávislých občanských komunitách - čili fakticky opět v liberalismu, jenom že pro změnu kolektivistickém.
(Mimochodem, centrálním heslem toho textu je vlastně "konzervativní socialismus".)
(To napsal klasik, kterého lze jen těžko obvinit z propagace marxistické veteše, protože zemřel dva roky po vydání Komunistického manifestu. V jeho ideové společnosti se zase cítím dobře já...)
Navíc, víra je velmi osobní věc, kterou lze zvenčí obtížně pozorovat.
Jen o liberalismu tohle neplatí. Když budete zastávat postoj, který je s liberálními myšlenkami v rozporu, liberálem pochopitelně už nebudete.
Je sice fakt že dnes už mnoho křesťanů nevěří ani na neposkvrněné početí, ani na zmrtvýchvstání, ale dokonce ani na božský původ Ježíše (!); ale tady je opravdu nutno se ptát, do jaké míry jsou to ještě doopravdy křesťané, a jestli v křesťanském svazku nezůstávají ve skutečnosti jenom z jakési setrvačnosti, respektive v důsledku sociálního tlaku svého okolí.
Víra je svobodné rozhodnutí.
Jste si jistá? Nevěřící, které znám a které jejich rodiče nebo prarodiče nechali pokřtít u římských katolíků, si tu práci s odpadnutím od církve podle kanonického práva nedali. Možná nevědí o takové možnosti ani o tom, jak je ta procedura jednoduchá a že jim příslušný církevní orgán - tentýž, který je pokřtil - musí vyhovět.
V konkrétním případě křesťanství to tedy znamená, že to, zda jste či nejste křesťanem, nezávisí na tom, čemu věříte, ale na tom, zda křesťanem být chcete a zda si tuto identitu zvolíte.
- 20 procent nevěří v Boha !!
- 18 procent si není jisto, v co má vlastně věřit
- 40 procent věří v nějakou "vyšší bytost"
- a pouze 22 procent věří v "osobního Boha".
Takže téměř čtyřicet procent německých evangelíků buďto už vůbec nevěří v Boha, anebo neví v co má vlastně věřit.
-----------------------------
Podle jiné zprávy mnoho těch, kteří už ztratili víru v Boha, i nadále chodí do kostela a zúčastní se života církevní komunity - a to zčásti právě pro ten čirý pocit vzájemné pospolitosti, anebo na základě sociálního tlaku (především ve venkovských oblastech).
Ovšem - jak vyplývá z právě citovaného výzkumu - to nakonec až tak výjimečný stav není. Mnoho lidí navenek zaujímá (respektive předstírá) identitu křesťana, ačkoli v Boha už dávno nevěří. - Nejste tedy i Vy sám nakonec jenom maskovaný ateista?...
Protože ale z hlediska liberalismu nemusím přijmout žádný (tedy ani tento liberální) recept (abych se stal třeba liberálem), jsem maskovaným konzervativcem.
V zemích, kde lidé převážně členy církví jsou, je jejich charakteristika zhruba taková, jak nastínil pan Poláček. V dnešním světě nakonec ani nejsou podmínky, aby se míra skutečné religiozity dalekosáhle lišila, a to i v rámci jedné země, nebo zemí si blízkých jako je třeba Česko na jedné straně, a Slovensko či Polsko na straně druhé.
V zemi jako je Česko tomu ovšem může být i obráceně. Samozřejmě i zde věřící nejsou vzoroví, nýbrž pochybují. Výsledky jako výše by ovšem možná vykazovali spíše lidé, kteří se k církvím u nás nehlásí.
Dělící čára zde bude vždy sporná. Někdo věřit chce, a spíše se mu to nedaří, jinému je víra proti mysli, ale ne k neuvěření, zvlášť když mu je "ouvej".
Otázka ovšem je, jak až daleko jsou tyto "pochybnosti" u křesťana opravdu povoleny.