Je jedním z průvodních jevů dnešní doby, že nutí významné postavy veřejného života, novináře či intelektuály znovu promýšlet vlastní pozice. Klimatická krize, nástup neliberálních krajně pravicových demokracií v USA, Rusku, Turecku, Polsku a Maďarsku či automatizace práce vedou k úvahám, které vybočují z nastolených rámců vlastního přemýšlení. O něco podobného se pokusil v Deníku N i Jan Moláček, který ve svém eseji promýšlí důvody klíčových proher liberalismu v současném světě.

Podle něj liberalismus prohrává, protože mu chybí mobilizující příběh, kterým v současnosti disponuje konzervativní nacionalismus. Cestu ven pak vidí v nástupu „liberálů s příběhem“, mezi které řadí lidi jako Emanuela Macrona, Zuzanu Čaputovou nebo Alexandra Van der Bellena, ale i s větší opatrností Bernieho Sanderse, případně hnutí za klimatickou spravedlnost. Ve většině věcí nelze než s Moláčkem souhlasit.

↗

Justin Trudeau je vzorovým příkladem dnešních limitů politického liberalismu. Foto PrinceArthurHerald.com

Avšak jeho úvaha nejvíce připomíná situaci tolik známou ze sportovního prostředí, kdy se útočník takzvaně zalekne prázdné brány a míč napálí dlouhým obloukem do zámezí. Na vině je zejména reduktivní interpretace historie jako boje liberalismu a konzervatismu. Což pak Moláčka vede k představě vítězného tažení liberalismu po druhé světové válce, v období zakládání Evropské unie nebo po zániku Sovětského svazu.

Historicky idea liberalismu sebou od svého vzniku nese vnitřní rozpor, jelikož sice požaduje individuální svobodu pro politickou, náboženskou či jinou identitu, ale stejnou volnost schvaluje i ve sféře ekonomické. Liberalismus politický byl chápán také jako liberalismus ekonomický, proto se nikdy nebyl ochoten konfrontovat s mocí kapitálu a obává se vznést požadavek systémových změn.

Naproti tomu umožnil vznik gigantických korporací a volného trhu, které z možnosti požívat politické svobody vyloučily celé zástupy lidí. Slovy Karla Polaniyho z geniální a stále platné knihy Velká transformace, „/volný trh/ ponechaný sám sobě, povede k explozi nerovností, plenění zdrojů a ekonomickým krizím, je tedy institucí, která nemůže dlouhodobě existovat, aniž by zcela zlikvidovala lidské i přírodní základy společnosti, docela člověka fyzicky zničila a jeho okolí proměnila v pustinu“.

Právě na tenhle rozpor ve své době upozorňovali myslitelé jako Proudhon, Marx nebo Podolinsky, ale i později u nás Masaryk, Kalandra nebo Peroutka. Z feministických pozic pak Olympe de Gauges nebo u nás Milada Horáková. Ze snahy vyřešit daný rozpor vzniklo socialistické hnutí a právě jeho demokratická verze, stojící v opozici i vůči perverzní bolševické autoritářské interpretaci, vedla k úspěchům, které Moláček mylně přisuzuje vítěznému tažení liberalismu.

Historický kompromis mezi prací a kapitálem, tedy vznik sociálního státu po druhé světové válce, byl způsoben zejména politickou konfrontací ekonomické moci, kterou zosobňovali kovaní socialisté jako Clement Attlee v Británii nebo Vincent Auriol ve Francii, či dozvuky New Dealu Franklina D. Roosevelta, v jehož šlépějích se snažil pokračovat i další prezident Harry S. Truman.

Ostatně i vznik Evropské unie byl spíše motivován snahou zajistit mír a ekonomicky podvázat vojenské ambice Německa vytvořením jednotného trhu s uhlím a ocelí. A o vítězství liberalismu v roce 1989 se dají také vést sáhodlouhé debaty, pro něž se pro účely tohoto textu ztotožním s esejem Jakuba Patočky Třicet let opuštěný československý sen.

Příběh bez konfrontace nestačí

Příklady jako Emanuel Macron, Justin Trudeau, ale i Francois Hollande ukazují, že mít příběh nestačí, pokud vám chybí odvaha prosadit ho i za cenu konfrontace s kapitálem. Ve Francii jsou výsledkem této neochoty dvou posledních prezidentů mohutné stávky odborů a hnutí Žlutých vest. V Kanadě pak neustálé Trudeaovo ustupování choutkám fosilního průmyslu stavět novou infrastrukturu.

Pokud tedy liberálové chtějí zachránit svobodu, potřebují si osvojit vůli k politické konfrontaci, kterou v současnosti zosobňuje například hnutí okolo Bernieho Sanderse nebo hnutí za klimatickou spravedlnost, na které se nesměle odkazuje i Moláček. Není však nutné chodit za hranice, stačí se začíst do Peroutkova Demokratického manifestu nebo jeho publicistických textů z mezidobí mezi druhou světovou válkou a nástupem bolševiků.

Spolu s Peroutkou by pak liberálové měli sami sobě položit otázku: „Vy, kteří dnes pilně uvádíte ty a ony přednosti kapitalismu, řekněte, jak jste řešili sociální otázku, dokud trval váš vlastní systém? Ačkoliv každý, kdo měl tak jemné nervy, jak se sluší na pozorovatele veřejných věcí, cítil, že sociální otázka je tak výbušná jako dynamit, nedovedli jste překonati svou lhostejnost.”

Zkázou liberalismu je především to, že na onu sociální otázku zná věrnější odpověď jak polské Právo a spravedlnost, tak Orbánův Fidesz. Nadějí je, že na ní nezná odpověď Trump, ale Sanders, nebo spíše hnutí kolem něj.

S vědomím výše řečeného tak nelze než souhlasit s jednou z Moláčkových posledních vět, tedy že „možná právě nová verze liberalismu, zahrnující tentokrát i ty, na něž předchozí verze příliš nemyslely, a citlivější k životnímu prostředí, by mohla být velkým příběhem, který vezme vítr z plachet jeho odpůrcům.“

Nový příběh a otevřenou politickou imaginaci určitě potřebujeme. Nicméně je nutné druhým dechem dodat, že spolu s tím musí jít v ruku v ruce také konfrontace se strukturami ekonomické moci, což v první řadě znamená zpochybnit představu nutného propojení mezi kapitalismem a demokracií. Ostatně Čína je hezkým příkladem toho, že ekonomická „svoboda“ může nejlépe prosperovat v místech, kde politická svoboda zcela chybí.