Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se vždycky vynořila v temnotách, napsala Milena Jesenská v článku „Co zbývá z KSČ“, který vyšel v Peroutkově Přítomnosti 26. října 1938.

Komunistické strany ze současného politického spektra skutečně zmizely, svou mocenskou pozici v rozděleném poválečném světě ztratily, státní socialismus sovětského ražení selhal. Ale selhala tím také celá levice, jak se nám to snaží namlouvat zvykový, a nejen český, antikomunismus? Není na čase, aby se otázka práva a svobody pro všechny znovu vynořila z temnot?

Zatímco ale debatujeme o krizi levice a hledáme její příčiny, žijeme ve světě, kde se doslova před našima očima rozkládá jiný společenský systém: na celé čáře selhává neoliberální globální kapitalismus, který po rozpadu takzvaného východního bloku ovládl jako politicko-ekonomická mocenská ideologie celý svět.

Bez vlivu ovšem tento rozpad socialistického bloku nezůstal ani na neoliberální ideologii samu. Zbavil ji hluboce zakořeněného strachu kapitalistického západu ze socialismu, který si svým způsobem vynutil koncepci sociálně tržního hospodářství a dosud brzdil tendence k neoliberální přestavbě společnosti, jež se v západních zemích začaly objevovat kolem roku 1983.

Teď už atributu sociální nebylo potřeba a tržnímu fundamentalismu, jinak řečeno: proměně světa v trh a jeho absolutizaci jako základního principu pro uspořádání společnosti, již nestálo nic v cestě.

↗

Neviditelná ruka trhu zná jen jediné kritérium, míru zisku. Kolik ale státy ve skutečnosti zaplatily za procesy privatizace a deregulace trhů? Ilustrace Public Domain Pictures

Být „špatný“ a „šikovný“

Zatímco na evropském Západě byl tento nástup neoliberalismu zmírňován čtyřiceti lety žité demokracie a sociálně tržního hospodářství, v zemích bývalého východního bloku, zmatených údajnou svobodou a demokracií, kterou jim liberalismus přinesl, byl zvlášť razantní a nevybíravý, ovšem na základě zkušenosti s právě odcházejícím režimem poměrně rychle akceptovaný.

Jestliže klasický liberalismus, jenž se v první polovině devatenáctého století vymezoval vůči absolutismu s jeho feudální společenskou strukturou, viděl svobodu především v jejím pozitivním významu jako právo individua na osobní rozvoj a svobodu k něčemu, pak neoliberalismus se svým tržním fundamentalismem ji umožnil chápat v jejím negativním aspektu jako svobodu ode všeho — tedy zodpovědnosti, povinnosti a morálky.

Dobrým se stalo to, co se osvědčuje a vyplatí v konkurenčním boji o místo a úspěch na trhu i za cenu suspendování obvyklých morálních zásad. Člověku se otevřela možnost být „špatný“ a ještě z toho profitovat a za tuto svou „šikovnost“ být i obdivován. Ne bez důvodu označil rakousko-britský filosof Karl Popper (1902—1994) princip svobodného samoregulovaného trhu za modlu.

(Neo)liberální ekonomové ale trh povýšili na nadčasový mechanismus provázející celé dějiny lidstva, kde tržní síly v podobě neviditelné ruky trhu působí v přirozené harmonii. V každém případě se pro ně trh stal absolutní kategorií, něčím jako svého druhu sekularizovaným božím hlasem. Zcela přitom pominuli jeho společenskou podmíněnost. Ve svých důsledcích to znamenalo redukci všeho lidského konání, ať už ekonomického, nebo jiného, na zbožní vztahy vyjádřitelné v penězích.