Privatizace byla zločin. Tento pohled je známý a nikam nás neposune

Martin Kohout

Snaha zabránit promlčení zločinů privatizace je chvályhodná, v diskusi o napáchaných škodách je však třeba postoupit ještě dál: zpochybnit diskurs fanatického uctívání a vštěpování pravicové ideologie, který nám byl v tomto období vnucen.

Sněmovna nedávno vyzvala vládu, aby navrhla legislativní změny, které by znemožnily promlčení trestných činů spáchaných v rámci privatizace. Své usnesení Sněmovna odůvodnila těmito slovy:

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky konstatuje, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.“

Pohled na privatizaci jako na zločin

Snaha zabránit promlčení zločinů privatizace je jistě věc chvályhodná, v diskusi o škodách privatizace je však třeba postoupit o krok dál.

Privatizace viděná prizmatem korupce a zločinů tady byla například ve sloganech Miloše Zemana o „spálené zemi“ a o potřebě „akce čisté ruce“, se kterými v roce 1998 ČSSD vyhrála volby. Kriminalizace procesu privatizace je to, co Andrej Babiš říká ve svých populistických prohlášeních a co mu také významnou měrou zajišťuje největší volební zisk v naší zemi.

O excesech, chybách a zločinech mluvili i spolutvůrci privatizace Tomáš Ježek a nepřímo i Jan Stráský. I proto má o čistotě privatizačního procesu pochybnosti jistě i leckterý pravicově orientovaný volič. Popřít, že v privatizaci došlo ke zločinům a excesům s miliardovými škodami, může dnes v podstatě jen člověk odmítající přijmout realitu.

O pochybeních a zločinech totiž věděla politická reprezentace té doby, která privatizaci prováděla. Volební manažer Petr Havlík ODS sestavil v roce 1993 pro Václava Klause zprávu, v níž detailně vylíčil napojení ODS na pochybné zdroje příjmů a podivné osoby. Klaus mu tehdy na zprávu řekl: „Ale s tím se nedá nic dělat.“ Klaus nic neudělal, Havlík odešel a ODS jela dále.

O nebezpečném propojení byznysu a politiky museli vědět tehdejší novináři, kteří se kolem politiky pohybovali. Novináři si museli všimnout například toho, že se prodávají lístky na večeře s představiteli ODS, přičemž nevětší cenu mělo místo, které bylo nejblíže Klausovi. ODS sponzorovaly zcela otevřeně banky, které byly na politice vlády přímo závislé. Nic z toho nebylo tématem, vše se jevilo normální a v pořádku.

O tom, co se děje v podnicích, museli vědět také lidé, kteří v privatizovaných podnicích pracovali, ti, kteří tam nepracovali, to museli vědět od svých příbuzných, dětí, známých. Museli to vědět všichni, ale všichni se chovali tak, jako by nic neviděli a nevěděli.

Ideové poučky byly tím, co lidem umožňovalo některé věci nevidět, nebrat vážně, relativizovat, přitom to byly paradoxně především ony, které selhávaly a prokázaly svoji nefunkčnost v tomto procesu. Silná ideologie, která umožnila toto provést, dodnes leží hluboko v uvažování naší společnosti, stala se její téměř nevědomou předrozumovou vrstvou.

Drtivá většina mladých lidí, kteří teprve vstupují do veřejného a politického života, přichází s intuitivním pravicovým pohledem na svět. V celé společnosti například vládne hluboké přesvědčení, že všichni mají stejnou startovní čáru, a proto si svůj osud zaslouží, a pokud je přece jen trochu nerovná, není to rozhodující, dostatečná snaha překážky přemůže.

Toto chápání společenské nerovnosti opírané o zásluhovost však není něčím, co bylo pro tuto společnost typické. Je to smýšlení, které se objevilo teprve v měsících a letech po Listopadu. Proto například Václav Havel v prosincovém rozhovoru roku 1989 v rádiu říkal, že je pro sociálnější stát, než tu byl. A proto se v té době nesmělo používat slovo kapitalismus, což vydrželo donedávna.

Obyvatelstvo se mělo teprve ve svém smýšlení v dalších měsících a letech přeformovat. Tedy paradoxně v letech, kdy nic takového v realitě poučkám o rovnosti šancí neodpovídalo. Proč to společnost přijala?

Privatizace jako ideologický nástroj

Privatizace, a obzvláště ta kuponová, byla vlajkovou lodí transformace, byla změnou, na kterou si člověk mohl sáhnout. Privatizace byla ztělesněním obecných a neurčitých listopadových idejí o lepší společnosti. Teprve skrze privatizaci měla být dokončena revoluce. Na rychlý průběh privatizace proto apeloval i Václav Havel. Jako první přišla tzv. malá privatizace, která veřejnost uklidnila a ujistila, že se skutečně něco děje a mění.

Na kuponové knížky se stály fronty a lidé je nabízeli za automobily. Repro DR

Privatizace nabízela účast na nastávajících změnách a stala se předmětem našich tužeb a nadějí. Na kuponové knížky se stály dlouhé nekonečné fronty. V inzerátech novin nabízeli lidé své kuponové knížky za automobily a Václav Klaus dobře věděl, že první kolo kuponové privatizace musí přijít ještě před volbami v červnu 1992, aby volební zisk ODS byl co největší.

V tuto chvíli společnost přejala novou ideologii. Nabízí-li se mi bohatství, ať už skutečné, nebo domnělé, udělá můj rozum vše, aby zdůvodnil, proč je to spravedlivé a proč si to zasloužím. Proto ve společnosti zavládlo přesvědčení, že morální nárok na převedení státního majetku do soukromého vlastnictví je dán obecně tím, že „nejlepší vlastník je soukromý vlastník“ a metoda rozdávání majetku je přípustná, protože je ve svém jádru demokratická, každý má šanci podat svůj privatizační projekt, každý má nárok na kuponovou knížku.

Získané majetky nebyly legitimizovány penězi, které by za ně nový majitel vydal, ale společenskou dohodou o rovné šanci všech tento majetek získat. Rovná šance všech se stala předmětem kolektivní víry, spolu s vyplývajícími ideovými poučkami, že vzniklá majetková nerovnost je výsledkem boje schopných s neschopnými, líných s pracovitými, odvážných s bojácnými atd. Nerovný byl svět kádrových materiálů, třídního původu, byrokratického rozhodování, nikoli svět trhu, řízený spravedlivými silami slepých přírodních zákonů.

Každý má nárok podat svůj privatizační projekt. Kolektivní víra o rovných šancích se stala pevnou součástí převažující ideologie. Repro DR

Spor o privatizaci musí být ideologický

Po letech vidíme, že o rovnosti šancí v období transformace rozhodně nelze mluvit. Ve společnosti nicméně přetrvává víra v zásluhovost nerovností, které tento nespravedlivý privatizační proces propagoval. Privatizace tedy byla zpochybněna mnohokrát na základě zločinů, které ji provázely, ale už méně je zpochybňována na základě principů, na kterých byla postavena, tedy principů, kterými byla legitimizována a jež zároveň svým průběhem popírala. Privatizaci zcela chyběl praktický přístup, byla produktem makroekonomického myšlení vyčteného ze západní literatury neoliberálního proudu a v tom smyslu ji musíme soudit.

Do většinové společnosti musí přejít diskuse o privatizaci jako spor ideologického rázu. Měl by se překonat diskurs pouhé kriminalizace tohoto procesu. Mělo by se znovu definovat to, čím je toto období vinno možná více než ztracenými miliardami, tedy fanatickým uctíváním a vštěpováním ideologie, která české myšlení o jakémkoli problému paralyzuje, protože „nemá alternativ“.

Tato pravicová ideologie v podstatě pro své nositele není vidět, myslí si, že jde o něco přirozeného, o přirozené uvažování o všech problémech společnosti a světa. Případ privatizace může ukázat na genezi tohoto „přirozeného“ myšlení v české společnosti a odhalit toto myšlení jako ideologii.

    Diskuse
    June 22, 2019 v 11.53
    jde to i bez ideologizace
    Praktický posun je už v tom že se to přiznává nahlas, dokonce usnesením sněmovny. Vzteklá reakce u institutu Václava Klause to potvrzuje.
    Sám jsem už před lety vyslovil názor, že ne-li přímo cílem, pak v každém případě reálným efektem privatizace bylo zkorumpování společnosti.

    Výsledkem tohoto dramatického procesu, který převrátil všechny majetkové poměry, byla svým způsobem "negativní metanoia" - hluboký přerod a přeměna obecné morálky, od principu společně sdíleného hospodaření k principu individuální, kapitalistické dravosti. Nutno uznat, že v daném smyslu se z hlediska pravice jednalo o vyloženě geniální počin, korunovaný víceméně naprostým úspěchem.

    A nemýlím-li se, byl to Petr Pithart (nebo Václav Žák?...), který zrovna nedávno prohlásil, že pravým účelem privatizace bylo právě toto. Tedy ani ne tak samotná redistribuce majetku, jako hlavně vyprodukování té soukromovlastnické, kapitalistické mentality.
    Ovšem, s tím "zločinem privatizace" je nutno zacházet dosti opatrně.

    Ne že by v souvislosti s ní nebylo provedeno obrovské množství krádeží a jiných špinavostí; ale je velice problematické tvrzení, že tím byla společnost okradena o miliardy.

    Nedá se nic dělat, ale tento paradox kapitalismu je skutečně platný: i když si kapitalista přisvojuje (tedy: "krade") především pro sebe, přesto i tak je konečný výsledek jeho aktivit i pro obecnou ekonomiku prospěšný.

    Ano, ti dravci privatizace si pro sebe samé urvali daleko více, nežli by jim po právu příslušelo; ale to ještě neznamená, že by to byly zcela ztracené peníze, oni s nimi - většinou! - nezmizeli někde na Bahamách, ale reinvestovali je do domácí ekonomiky.

    Dalo by se říci: privatizace byl zločin z morálního hlediska; ale z hlediska čistě ekonomického to - nedá se nic dělat - nebyl nijak neúspěšný projekt.
    Ostatně si Vás tu, pane Dolejši, dovoluji přivítat po poněkud delší absenci. Už jsem si skoro začínal myslet, že jste na nás z nějakých důvodů zanevřel. ;-)

    Váš věcný a střízlivý úsudek zde přece jenom leckdy chyběl, a to nejen v záležitostech ryze ekonomických.
    PT
    June 22, 2019 v 16.43
    1) V souvislostí s transformací východního bloku určitě stojí za to přitomenout, že to byly právě a pouze tyto vlády, které doslova bezhlavě a bezezbytku aplikovaly všechna doporučení propagandistických tezí Washingtonského konsensu (1988)
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Washingtonsk%C3%BD_konsenzus

    2) Dalším deficitem porevoluční politické diskuse je také zamlčování historických reálií největších kapitalistických ekonomik, totiž faktu že i v USA stát masivně znárodňoval strategická ekonomická odvětví (před válkou) a to samé (po válce) činily i vlády Velké Británie, Francie, Německa...znárodňování (legitimní opak privatizace) je v českém kontextu stále ještě vnímáno jako unikátní bolševický vynález a tudíž sprosté slovo

    3) Spíše pro pobavení zde uvádím brilantní charakteristiku tehdejší společnosti ve vztahu k transformaci na kapitalistickou ekonomiku. Ač nejsem příznivcem současného prezidenta musím objektivně uznat, že v 90.letech minulého století mu to pálilo https://youtu.be/npdwj7MipjA
    PT
    June 22, 2019 v 17.28
    panu Poláčkovi
    "závidím" jeho víru v zázračnou ekonomickou (po)moc porevolučních oligarchů. Pokud se pozorněji podíváme na nejbohatších 30 Čechů vypadne Vám z toho následující schéma:
    1) za hubičku případně za peníze, které nebyly jejich, získali podniky monopolních hráčů ve strategických odvětvích, kupř. největší státní pojišťovna ČP (Kellner - jeho otec vysoký funkcionář KSČ),
    Babiš (člen KSČ, konfident StB - krádež podniku zahraničního obchodu s agrochemií, jehož byl v té době ředitelem),
    Vítek (nepřátelské ovládnutí spotřebního družstva Včela), distribuce plynu (Komárek - otec v KSČ, v době revoluce ředitel velkých státních podniků a Českého svazu výrobních družstev), těžba strategických surovin, které jsou v kapitalistických ekonomikách zpravidla polo/státním subjektem (Tykač, Bakala)

    2)těmito podniky začali ručit v bankovních úvěrech a s kapitálem ze státních bank začali skupovat všechny ostatní strategické subjekty i v dalších odvětvích - ani u jednoho z nich (čest výjímkám) nelze doložit, že by přišli s nějakou inovací produktů, služeb, vynálezy atp., naopak bylo pravidlem, že levně kupovali a draze prodávali (např. zahraničním investorům)

    3) V současnosti disponují tak masivním investičním kapitálem, že vyskytne-li se v českých luzích a hájích cokoliv nového a prosperujícího, okamžitě to skupují

    K tomu všemu jim dopomohli Klaus (rodiče v OV KSČ, tchán pracovník ÚŠtB a vysoký funkcionář KSS)
    Dyba (KSČ), Dlouhý (KSČ) atd.

    Ne nadarmo vyprávěl již před 10 lety profesor Keller vtip o tom, že když se sečtou majetky 100 českých oligarchů, dostáváme se k číslu 1,5 bilionu v transformaci zpronevěřeného státního majetku...

    JK
    June 22, 2019 v 18.31
    Pavlu Tučkovi
    "Ne nadarmo vyprávěl již před 10 lety profesor Keller vtip..."

    To není vtip, to je bohužel holá skutečnost; jiné odhady uvádějí dokonce 2 bilióny.

    JK
    June 22, 2019 v 18.34
    Josefu Poláčkovi
    "...pravým účelem privatizace bylo ... vyprodukování té soukromovlastnické, kapitalistické mentality."

    Autor toho výroku byl vůči Otcům Privatizace příliš shovívavý. Oni sami se nechali vícekrát slyšet, že jejich hlavním cílem bylo (znovu)vytvoření společenské třídy vlastníků.
    IH
    June 23, 2019 v 0.11
    Privatizační separace
    Naše privatizace nebyla jedinou cestou ke kapitalistickému statu quo. V jiných zemích (třeba Maďarsku, Polsku, nebo i Rusku) proběhly změny jinak (ne lépe), ale dospěly do podobných konců.

    V roce 1990-1992 byla pozice ODS coby "pravého" dědice a dovršitele OF neotřesitelná. Lidé privatizaci jednoznačně přáli.
    Lze tedy říci, že vedle dílčích zločinů byla tím hlavním "zločinem" nespravedlivost, či nadměrná nespravedlivost privatizačních skutků. A to i při vědomí, že generály je snadné být až po bitvách...

    Konkrétně, česká rodina měla úspory řekněme 100 tisíc Kčs. To bylo roku 1989 na novinku favorita a ledničku a pračku k tomu. Roku 1991 byly vklady úročeny více než 30%, ale liberalizace cen zvedla cenu spotřebního zboží v průměru o nějakých 60%. Tuto ztrátu úspor taktak dorovnal zisk z kuponové privatizace, na níž však šla ohromná část veřejného majetku!

    Posléze přišla, mj., privatizace bytů. Za 50 až 200 tisíc Kč byly některé byty ke koupi. Celkem brzy kolikrát leckomu, kdo v nich nebydlel, vynášely 6-10 tisíc Kč měsíčně z pronájmu. Přitom lidé, kteří třeba v obdobných bytech desetiletí bydleli, nejenže je nezískali, ale ještě to rostoucí nájemné někomu, kdo kolikrát ani nevěděl, jak k deseti či dvaceti takovým přišel, platili. Mezi dvěma bývalými nájemníky, platícími dříve shodně každý měsíc tak 150 Kčs, byl záhy rozdíl, na který ten chudý nemohl vydělat ani za 200 hodin měsíčně.

    Privatizační zločin tedy charakterizuje nejen záměrné vytvoření třídy bohatých, často nezasloužených vlastníků, ale stejně tak funkčně potřebné třídy bezdůvodně obraných a zchudobněných.
    K tomu videu se Zemanem: ano, to je doklad toho, že dokonce i Zeman skutečně měl své (mnohem) lepší časy.

    Pan Tuček: ta poválečná znárodňování "strategických ekonomických odvětví" byla na Západě většinou už zase dávno zrušena. To jest, ta odvětví byla zase privatizována. A to docela prostě z důvodů vyšší efektivity (čili: menší nákladovosti).

    Za druhé: zřejmě jste ne dost pozorně četl, co jsem napsal: samozřejmě že si celá řada (dnešních) oligarchů v průběhu privatizace přivlastnila mnohem více, nežli kolik by jim po právu náleželo. Ale - to nic nemění na tom, že tyto prostředky zůstaly v české ekonomice, a dozajista se podílely na tom, že tato ekonomika celý proces transformace nakonec zvládla docela úspěšně. (To jestli investovali zrovna do oborů s průmyslovou či jinou inovací, či do jiných odvětví, tady nehraje zásadní roli. Ekonomika potřebuje prostě i své "velké hráče", s velkými projekty. Kdyby ty peníze zůstaly rozdělené mezi velkým množstvím drobných vlastníků, jejich ekonomický efekt by byl minimální.)
    + Další komentáře