Sněmovna nedávno vyzvala vládu, aby navrhla legislativní změny, které by znemožnily promlčení trestných činů spáchaných v rámci privatizace. Své usnesení Sněmovna odůvodnila těmito slovy:

„Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky konstatuje, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.“

Pohled na privatizaci jako na zločin

Snaha zabránit promlčení zločinů privatizace je jistě věc chvályhodná, v diskusi o škodách privatizace je však třeba postoupit o krok dál.

Privatizace viděná prizmatem korupce a zločinů tady byla například ve sloganech Miloše Zemana o „spálené zemi“ a o potřebě „akce čisté ruce“, se kterými v roce 1998 ČSSD vyhrála volby. Kriminalizace procesu privatizace je to, co Andrej Babiš říká ve svých populistických prohlášeních a co mu také významnou měrou zajišťuje největší volební zisk v naší zemi.

O excesech, chybách a zločinech mluvili i spolutvůrci privatizace Tomáš Ježek a nepřímo i Jan Stráský. I proto má o čistotě privatizačního procesu pochybnosti jistě i leckterý pravicově orientovaný volič. Popřít, že v privatizaci došlo ke zločinům a excesům s miliardovými škodami, může dnes v podstatě jen člověk odmítající přijmout realitu.

O pochybeních a zločinech totiž věděla politická reprezentace té doby, která privatizaci prováděla. Volební manažer Petr Havlík ODS sestavil v roce 1993 pro Václava Klause zprávu, v níž detailně vylíčil napojení ODS na pochybné zdroje příjmů a podivné osoby. Klaus mu tehdy na zprávu řekl: „Ale s tím se nedá nic dělat.“ Klaus nic neudělal, Havlík odešel a ODS jela dále.

O nebezpečném propojení byznysu a politiky museli vědět tehdejší novináři, kteří se kolem politiky pohybovali. Novináři si museli všimnout například toho, že se prodávají lístky na večeře s představiteli ODS, přičemž největší cenu mělo místo, které bylo nejblíže Klausovi. ODS sponzorovaly zcela otevřeně banky, které byly na politice vlády přímo závislé. Nic z toho nebylo tématem, vše se jevilo normální a v pořádku.

O tom, co se děje v podnicích, museli vědět také lidé, kteří v privatizovaných podnicích pracovali, ti, kteří tam nepracovali, to museli vědět od svých příbuzných, dětí, známých. Museli to vědět všichni, ale všichni se chovali tak, jako by nic neviděli a nevěděli.

Ideové poučky byly tím, co lidem umožňovalo některé věci nevidět, nebrat vážně, relativizovat, přitom to byly paradoxně především ony, které selhávaly a prokázaly svoji nefunkčnost v tomto procesu. Silná ideologie, která umožnila toto provést, dodnes leží hluboko v uvažování naší společnosti, stala se její téměř nevědomou předrozumovou vrstvou.

Drtivá většina mladých lidí, kteří teprve vstupují do veřejného a politického života, přichází s intuitivním pravicovým pohledem na svět. V celé společnosti například vládne hluboké přesvědčení, že všichni mají stejnou startovní čáru, a proto si svůj osud zaslouží, a pokud je přece jen trochu nerovná, není to rozhodující, dostatečná snaha překážky přemůže.

Toto chápání společenské nerovnosti opírané o zásluhovost však není něčím, co bylo pro tuto společnost typické. Je to smýšlení, které se objevilo teprve v měsících a letech po Listopadu. Proto například Václav Havel v prosincovém rozhovoru roku 1989 v rádiu říkal, že je pro sociálnější stát, než tu byl. A proto se v té době nesmělo používat slovo kapitalismus, což vydrželo donedávna.

Obyvatelstvo se mělo teprve ve svém smýšlení v dalších měsících a letech přeformovat. Tedy paradoxně v letech, kdy nic takového v realitě poučkám o rovnosti šancí neodpovídalo. Proč to společnost přijala?

Privatizace jako ideologický nástroj

Privatizace, a obzvláště ta kuponová, byla vlajkovou lodí transformace, byla změnou, na kterou si člověk mohl sáhnout. Privatizace byla ztělesněním obecných a neurčitých listopadových idejí o lepší společnosti. Teprve skrze privatizaci měla být dokončena revoluce. Na rychlý průběh privatizace proto apeloval i Václav Havel. Jako první přišla tzv. malá privatizace, která veřejnost uklidnila a ujistila, že se skutečně něco děje a mění.

Na kuponové knížky se stály fronty a lidé je nabízeli za automobily. Repro DR

Privatizace nabízela účast na nastávajících změnách a stala se předmětem našich tužeb a nadějí. Na kuponové knížky se stály dlouhé nekonečné fronty. V inzerátech novin nabízeli lidé své kuponové knížky za automobily a Václav Klaus dobře věděl, že první kolo kuponové privatizace musí přijít ještě před volbami v červnu 1992, aby volební zisk ODS byl co největší.

V tuto chvíli společnost přejala novou ideologii. Nabízí-li se mi bohatství, ať už skutečné, nebo domnělé, udělá můj rozum vše, aby zdůvodnil, proč je to spravedlivé a proč si to zasloužím. Proto ve společnosti zavládlo přesvědčení, že morální nárok na převedení státního majetku do soukromého vlastnictví je dán obecně tím, že „nejlepší vlastník je soukromý vlastník“ a metoda rozdávání majetku je přípustná, protože je ve svém jádru demokratická, každý má šanci podat svůj privatizační projekt, každý má nárok na kuponovou knížku.

Získané majetky nebyly legitimizovány penězi, které by za ně nový majitel vydal, ale společenskou dohodou o rovné šanci všech tento majetek získat. Rovná šance všech se stala předmětem kolektivní víry, spolu s vyplývajícími ideovými poučkami, že vzniklá majetková nerovnost je výsledkem boje schopných s neschopnými, líných s pracovitými, odvážných s bojácnými atd. Nerovný byl svět kádrových materiálů, třídního původu, byrokratického rozhodování, nikoli svět trhu, řízený spravedlivými silami slepých přírodních zákonů.

Každý má nárok podat svůj privatizační projekt. Kolektivní víra o rovných šancích se stala pevnou součástí převažující ideologie. Repro DR

Spor o privatizaci musí být ideologický

Po letech vidíme, že o rovnosti šancí v období transformace rozhodně nelze mluvit. Ve společnosti nicméně přetrvává víra v zásluhovost nerovností, které tento nespravedlivý privatizační proces propagoval. Privatizace tedy byla zpochybněna mnohokrát na základě zločinů, které ji provázely, ale už méně je zpochybňována na základě principů, na kterých byla postavena, tedy principů, kterými byla legitimizována a jež zároveň svým průběhem popírala. Privatizaci zcela chyběl praktický přístup, byla produktem makroekonomického myšlení vyčteného ze západní literatury neoliberálního proudu a v tom smyslu ji musíme soudit.

Do většinové společnosti musí přejít diskuse o privatizaci jako spor ideologického rázu. Měl by se překonat diskurs pouhé kriminalizace tohoto procesu. Mělo by se znovu definovat to, čím je toto období vinno možná více než ztracenými miliardami, tedy fanatickým uctíváním a vštěpováním ideologie, která české myšlení o jakémkoli problému paralyzuje, protože „nemá alternativ“.

Tato pravicová ideologie v podstatě pro své nositele není vidět, myslí si, že jde o něco přirozeného, o přirozené uvažování o všech problémech společnosti a světa. Případ privatizace může ukázat na genezi tohoto „přirozeného“ myšlení v české společnosti a odhalit toto myšlení jako ideologii.