Vyrůstat v éře podnikatelského baroka člověka předurčí k nekončící sérii životních deziluzí. Moji rodiče naštěstí nezvládli naplno rozjet tehdejší sen o stěhování do satelitních bazénových řadovek a spokojili se s pořízením třetí televize, hráškově zelené fasády a plastových oken. Díky tomu jsem prožila normální dospívání: z hospody jsem jezdila rozjezdem, do školy chodila pěšky a do sámošky pro chleba, když došel — týdennímu nákupu v Globusu navzdory.

Zhruba v té době jsem nabyla dojmu, že řešit bydlení znamená rozhodovat se mezi domkem za městem a bytem ve městě. A že „to“ samozřejmě není zadarmo, ale když si „to“ oddřu, bude všechno fajn. Fajn bylo na vysoké — od té doby bydlím podobně, jen za víc peněz.

Napříč generacemi hojně užívaný argument „já jsem si to taky musel oddřít“ maskuje banální skutečnost, že si — aspoň pokud jde o bydlení — prakticky nikdo nic neoddřel. Vlastníkům mého věku koupili byt rodiče v rámci takzvaných výhodných investic (dnes už prý frčí obrazy). Sami přitom svůj byt získali za pár šupů při hromadném rozprodávání bytových fondů nebo oběhali pár koleček, aby po novém přírůstku do rodiny vyjednali výměnu garsonky za 2+1.