Zrod třídy služebníků: Jsme na prahu nového typu nerovnosti?

Petr Mezihorák

Pandemie posiluje nerovnost mezi těmi, co pracují z domova, a těmi, kteří jim zajišťují služby. Z rodícího se uspořádání ovšem netěží ani jedni, neboť do něj vstupují zásadnější nerovnosti. Zato na něm úspěšně parazituje soukromý kapitál.

Města jsou čím dál výrazněji tvarována honbou za rentou, která je ignoruje jako místa pro život — ať už je odsávaná v podobě nájmu, hypotečního dluhu nebo nízkého ohodnocení reprodukční práce. Foto Justin Sullivan, Getty Images

Brněnský areál bývalé textilky Vlněny, který se loni přeměnil na administrativní komplex s luxusními kancelářemi, zeje prázdnotou. Některé společnosti se už dokonce rozhodly do fyzických kanceláří ani nevracet. Výstavbu nových kancelářských budov nelze v blízké budoucnosti očekávat, otázka spíše zní, jak budou využity ty stávající či právě dokončované.

Pandemický strach a hrozba spojená s fyzickým kontaktem totiž vstoupila ve městech do mnoha oblastí života, včetně toho pracovního. Základní industriální fordistické schéma, které život ve městě časově a prostorově dělilo mezi domov, práci a spotřebu, sláblo již dlouho před pandemií. Nyní, zdá se, definitivně kolabuje. Co jej nahradí? A s jakými důsledky pro život ve městě?

Zrod třídy služebníků

Během pandemie vstupuje do vztahu jednotlivců k prostoru a času vedle tradičních sociálních a třídních nerovností nový rozpor. A to mezi těmi, kteří mohou dělat téměř vše chráněným způsobem, protože práci vykonávají v digitálně zprostředkovaném kontextu a jejich životní potřeby jsou plněny doručením přímo do domácnosti, a těmi, kteří si to nemohou dovolit.

V této perspektivě se pandemické město zjevuje jako aktualizovaná podoba toho, co již Saskia Sassen, John H. Mollenkopf a Manuel Castells nazývají ve své knize Dual City: Restructuring of New York duálním městem. Digitální rozhraní pak posiluje to, co bylo v teorii duálního města popsáno jako vztah mezi symbolickými analytiky na jedné straně a pracovníky ve službách s nízkými mzdami, které sociální geograf Allen J. Scott nazývá „novou obslužnou třídou“, na straně druhé.

Symbolicko-analytickou činnost zastávají pracovníci, kteří mají ve své práci za úkol používat specifické formy znalostí, jako jsou deduktivní schopnosti uvažování, technický vhled, komunikační schopnosti, kulturní povědomí a vizuální představivost. Práce nové služebné třídy je zaměřena na úkoly, jako je péče o děti, úklid, práce v restauracích a obchodech, zdravotní péče, údržba nemovitostí, řízení vozidel, opravy infrastruktury a tak dále (což samozřejmě neznamená, že by výše zmíněnými znalostmi nedisponovali též).

Stručně řečeno, práce „obslužné“ skupiny pracovníků je věnována především uspokojování přímých i nepřímých potřeb bohatší a mocnější vrstvy pracovní síly a zajišťování toho, aby městský systém i nadále funkčně podporoval práci a život v postfordistickém kapitalismu obecně. Lze tento nový typ nerovnosti sledovat i v českém kontextu?

Průmyslové Česko

Jak je tomu v intelektuální historii velmi často, ani v teorii města nelze západní koncepty aplikovat nekriticky na realitu střední a východní Evropy. Teorie duálního města vznikla na začátku devadesátých let v prostředí intenzivně probíhající deindustrializace. Zakládala se na představě městského jádra, v němž v kancelářích pracují symboličtí analytici a kreativci, přičemž jejichž životní potřeby jsou zajišťovány jinými pracovníky ve službách. Ti si vysokou cenu městského bydlení nemohou dovolit, a tak se do centra přesouvají za nejistou prekérní prací z čím dál vzdálenější periferie.

Česká republika je především díky zahraničním investicím a nízkým mzdám stále industriální zemí — ve větších či menších vzdálenostech od center měst se nachází průmyslové zóny, které zaměstnávají velké množství lidí dojíždějících z blízkého venkova, ale i jiných měst. Jedná se jak o dělnice a dělníky, tak i management, obchodníky, případně vývojové pracovníky a pracovnice. Ono fordistické schéma dělby života mezi práci, domov a spotřebu tak stále spíše platí.

Dnes na český průmysl dopadají efekty pandemie, které ale nejsou bezprostředně spojeny se změnami v podobě časoprostorového přeskupení — přestože v blízké budoucnosti se dá očekávat stagnace i českého průmyslu, případně oslabování jeho významu. Zaměstnanost ve výrobě bude klesat, zatímco v logistice poptávka po pracovní síle poroste.

Význam logistiky se i díky rozvoji digitálních platforem zásadně zvýšil již teď a investice do její infrastruktury výrazně rostou i u nás. Příkladem svědčícím o tomto trendu může být plánovaná výstavba skladu Amazonu v Kojetíně u Přerova. Z dostupných informací není zřejmé, zda toto distribuční centrum bude obsluhovat český trh. Spíše se dá očekávat orientace na Německo, stejně jako v případě již existujícího distribučního centra v Dobrovízi u Prahy, což dále dokresluje semi-periferní postavení Česka z hlediska globálního kapitalismu.

Dosavadní ne-duální uspořádaní českých měst a relativní absence bezprostředně patrné polarizace pracujících ve městě ale neznamená, že není potřeba důsledně sledovat pracovní podmínky na nově vznikajících pracovištích. Právě naopak.

I v České republice lze očekávat rozvoj a zhuštění městské logistiky. Propast mezi sebeprezentací logistických firem a platforem jako Wolt, Amazon nebo Rohlik.cz a mizernými pracovními podmínkami jejich pracujících, navíc často formálně sebezaměstnaných, svědčí o tom, že mnohé jevy spojené s teorií „obslužné třídy“ jsou více než relevantní i v našem prostředí.

Přesto nelze dichotomii mezi třídou služebníků a obsluhovaných tak úplně přijmout. Ani ti druzí totiž z proměny práce v dnešním světě neprofitují.

Home-office není žádná výhra

Přestože v České republice velké množství lidí stále pracuje v průmyslu, deset až čtrnáct procent lidí pracuje primárně z domu, s home-officem alespoň v částečné formě má zkušenost dokonce čtyřicet procent lidí. Trh s kancelářskými nemovitostmi momentálně stagnuje, ceny zatím neklesají, vzrostl ale zájem si prostory pouze pronajímat, a to na krátké období jednoho až tří let. Symbolem toho, že firmy vyčkávají, je zmíněný brněnský areál Vlněna.

Podle české pobočky globální společnosti obchodující s komerčními nemovitostmi CBRE firmy dospěly k závěru, že do budoucna nebude nutné poskytovat zaměstnancům tolik individuálního pracovního prostoru. Z kanceláří plánují vytvořit „komunitní platformy“ určené k setkávání, jejichž kvalitu nelze online formou zcela nahradit.

Za inspiraci budoucí prostorové organizace kancelářské práce CBRE považuje coworkingová centra. Hybridní forma práce, kdy část týdne tráví pracující doma a část v kanceláři, povede pravděpodobně k zásadnímu zmenšení kancelářských prostor a přeměně jejich vnitřního rozložení.

Lidé na home-office byli během pandemie vykreslování spíše jako privilegovaní, ale to je značné zjednodušení. První poznatky naznačují, že mnozí z nich trpí očekáváním managementu být takřka neustále k dispozici online, což vede k prodlužování pracovní doby, zkracování přestávek a vyhoření.

Ještě méně pozornosti se věnuje potenciálnímu dopadu práce na dálku na pracovněprávní vztahy — konkrétně pravděpodobnému vzniku nových forem „smluvního odstupu“, například fakturací služeb místo pracovního poměru, mezi firmou a jejími „vzdálenými“ pracovníky.

Poradenská společnost McKinsey předvídá trend dalšího nárůstu freelancerů, kteří převezmou agendu dřívějších zaměstnanců — se všemi riziky, které s sebou práce na volné noze nese, zejména nebezpečí osamělosti a přepracovanosti.

V proměně práce, kterou během pandemie zažíváme, mnozí vidí šanci na to prosadit zkrácení pracovní doby. Její zásadní překážkou je ovšem skutečnost, že náklady na bydlení ve městě rostou rychleji než odměna za práci — tedy to platí u těch, kteří nevlastní nemovitost. Právě nerovnost mezi třídami těch, co vlastní a nevlastní, je dnes ve skutečnosti tou nejzásadnější.

Mluvit o duálním městě je příliš zjednodušující, ale kombinace příjmové a zejména majetkové nerovnosti opravňuje hovořit o rozděleném městě. Hlavním determinantem socioekonomického postavení městských obyvatel i podoby města v současnosti není výše pracovního příjmu, ale vlastnictví nemovitosti.

Lidé pracující z domu, kteří bydlí ve vlastním, případně mají i investiční byty (a při své víře v meritokracii už zapomněli, že jim na jejich první byt přispěli rodiče nebo jim ho rovnou koupili), mají jinou perspektivu města, života v něm i práce než ti, kteří nemovitost nevlastní.

Zaměstnanci platící nájem, ať už pracující z domu nebo ne, lidé pracující na živnost, což jim komplikuje vzít si hypotéku, ať už jsou freelancery z nutnosti nebo vlastní vůle, agenturní dělníci v ubytovnách, lidé bez stabilního domova — ti všichni vidí město a život v něm též velmi různě, ale mají společný zájem dostupného bydlení.

Parazitismus finančního kapitálu

Technoromantický příběh vykresluje digitální technologie jako nástroje propojení napříč těmito rozmanitými světy. V takto nerovném prostředí je ale třeba spíše mluvit o propojení bez vztahu. Nerovnosti uvnitř takové interakce jsou technologiemi zneviditelněny, tak aby na nich mohl finanční kapitál parazitovat a zhodnocovat se.

Městské elitě zejména západních měst umožnily platformy více než dříve využívat jiné osoby k tomu, aby místo nich dělaly vše, co je schopen dělat každý, zejména veškerou práci označovanou jako „reprodukce“.

Nakupují služby, které jim umožní ušetřit čas, i když zajištění těchto služeb zabere více času, než kolik ho průměrný člověk ušetří jejich používáním. Ostatně Deliveroo vzniklo v roce 2013 poté, co jeden ze zakladatelů Will Shu zjistil, že si nemá jak nechat doručit jídlo během své noční práce v londýnské pobočce investiční banky Morgan Stanley — banky, která po finančním krachu v roce 2008 způsobeném financializací bydlení, na níž se výrazně podílela, dostala největší federální záchranou půjčku ze všech amerických investičních bank.

Naprostá většina platformových společností přitom ani po letech svého fungování nikdy nedosáhla zisku. Při životě je udržována finančním kapitálem, který dotací jejich aktivity spekuluje s budoucností, již zároveň tvaruje. Deliveroo se do černých čísel nedostalo ani během pandemie. Cílem zakázkové ekonomiky je monopolizovat danou oblasti činností a proměnit města a vzorce chování tak, aby se těžko vracelo zpět — za tím účelem společnosti sbírají obrovské množství dat, jejichž využití a zpeněžení očekávají zejména v budoucnu.

Samy restaurace, které si navzdory vysokým provizím placeným platformám, již nemohou dovolit nebýt v jejich nabídce. Podobně malé a střední firmy byly během pandemie nuceny prodávat přes internet. Často to pro ně znamenalo dávat drahé provize například Amazonu, který vydělává díky agresivní expanzi, jíž se snaží vytlačit veškerou konkurenci integrací celého řetězce od e-shopu až po doručení.

Města jsou tak čím dál výrazněji tvarována honbou za rentou, která je ignoruje jako místa pro život — ať už je odsávaná v podobě nájmu, hypotečního dluhu nebo nízkého ohodnocení reprodukční práce.

Město jako spolupráce

Jak lze ilustrovat rozvojem logistiky, platformové ekonomiky, financializace bydlení nebo coworkingu, hlavní místo zhodnocovaní kapitálu se v současnosti nenachází ve sféře produkce, ať už symbolizované továrnou nebo kanceláří, ale v oblasti propojení míst a lidí. Dominantním zdrojem akumulace pak není zisk jako rozdíl mezi výnosem a nákladem produkce statku nebo služby, ale renta stržená za kontrolu tohoto propojení.

Koncept home-office a coworkingu tuto problematiku nasvěcuje ještě z další perspektivy. Fakt, že lidé pro danou firmu mohou pracovat z domu a v kooperativní autonomii bez přímého dohledu nadřízeného, znovu pokládá věčnou otázku kapitalismu: co vlastně přináší vlastník firmy nebo její akcionář do produkce, tedy co jej ospravedlňuje si z výsledků společné práce strhnout rentu?

První coworkingové prostory vznikaly v oblasti San Francisca po roce 2005 a byly postaveny na myšlence, že sociální vztahy jsou hlavními faktory produktivity a znalosti vznikají v komunikaci a interakci. Je tedy nespravedlivé výsledky této spolupráce privatizovat.

Idea coworkingu byla velmi rychle převzata korporátním světem, který pochopil, že bude-li do určité míry pěstovat kooperativní autonomii pracujících a nehierarchii, dá se na ukořistění výsledků společné práce ještě více vydělat. Původní myšlenka coworkingu postavená na antiindividualistických hodnotách open source filozofie, rovnosti a spolupráce byla tak snadno zneužitelná i proto, že se zaměřovala především na onu symbolicko-analytickou a kreativní část práce.

Nicméně takzvané reprodukční činnosti jsou pro fungování této sféry duálního města klíčové a nízké odměny za reprodukční činnost jsou fakticky renta, kterou si strhává mocnější část pracujících z práce ostatních.

Chápání celého města jako propojené výrobní jednotky, nehledě na charakter vykonávané činnosti, teoretizovali od šedesátých let minulého století zejména autoři v Itálii. Když se v červenci 1962 dělníci turínského Fiatu střetli s pořádkovými silami na Piazza Statuto, nepožadovali pouze zvýšení mezd a zrušení platových kategorií dle kvalifikace, ale i dostupné důstojné bydlení. Tento střet je často považován za symbolický počátek dvou desetiletí bojů, které probíhaly v celé Evropě a jejichž cílem bylo definitivně odstranit přetrvávající hierarchické uspořádání společnosti.

Zejména zkušenosti ze spolupráce rozmanitých městských sociálních hnutí vedly postupně k chápání města jako „společenské továrny“, jež zviditelnilo i doposud zcela přehlíženou reprodukční práci žen a propojilo pracovní vztahy a podmínky uvnitř továren se vztahy a životními podmínkami za jejich branami.

Tyto teorie se posléze staly plodnou půdou pro rozmanité debaty o tom, do jaké míry jsou výsledky naší práce produktem komplexní sítě vztahů a interakcí, které nemusí být na první pohled významné, ale v konečném důsledku mají obrovskou roli, přičemž nejsou nijak ohodnoceny.

Dá se říct, že město bylo opět uchopeno jako místo rovnosti. To jej zajímavým způsobem vrátilo ke svým počátkům. Jak totiž ukázali historici raného středověku jako Jacques Le Goff nebo Marc Bloch, současná evropská města vzešla z horizontální solidarity svobodných lidí žijících ze své práce vykonávané ze svého domu. Města sdružovala lidi sobě rovné, a to v opozici k feudálnímu smýšlení, postaveném na pevné hierarchii určené pozemkovým vlastnictvím a z něj odvozené věrnosti „nižších“ k „vyšším“.

Současné koncepty jako smart city nebo kreativní města do určité míry čerpají z myšlenek městských sociálních hnutí konce minulého století. Na rozdíl od nich ovšem hledají cestu, jak tvarovat a zpeněžovat vrstvy husté sítě formálních a neformálních vztahů tvořících městské prostředí. Zakrývají strukturální majetkové nerovnosti, které připomínají spíše neofeudální uspořádání mezilidských vztahů a brání vzniku jakékoliv představě městského společenství.

Jako extrémní ilustraci takového parazitismu spojeného s gentrifikací můžeme použít výstavbu na Bratislavské ulici v Brně, kde developer pojmenoval svůj projekt „klubového bydlení s bohatou nabídkou služeb dostupných výhradně pro rezidenty” jako Pekárenský dvůr. Otevřeně odkazuje na historii místa spojeného s družstevní pekárnou založenou anarchosyndikalistickými pekaři, kteří se před první světovou válkou ocitli kvůli své politické činnosti na černých listinách majitelů brněnských pekáren, takže nebyli jinak zaměstnatelní, a zároveň byli příliš autonomní, aby byli chráněni tehdejšími odbory.

Jejich družstvo mělo být místem, v němž uvnitř extrémně nerovného světa vzniká nová rovnostářská společnost. Nyní na tomto místě developer, zaklínající se pojmem „komunita“, buduje komplex nemovitostí, v nichž se nachází více než dvě stě obytných jednotek a naprostá většina z nich jsou garsonky. Jinými slovy investiční byty pro lidi, kteří chtějí zhodnocovat svůj finanční kapitál, nikoliv budovat jakékoli společenství.

O opětovné zviditelnění propojení, díky nimž vzniká město, a proto nemůže být privatizováno, usilují různí aktéři. To, co je pro ně typické, je propojování problematiky práce, bydlení a městského prostoru. Může jít o městské odbory organizující pracující dle jejich bydliště, progresivní coworkingy, autonomní prostory, platformy fungující na družstevním principu nebo freelancerské organizace usilující o důstojné pracovní podmínky ve městě.

Tito aktéři, a především jejich koalice se pokouší spekulovat s jinou budoucností než tou, která je nám momentálně vnucovaná jako jediná možná a která město postupně udusí, protože podrývá jeho podstatu jako svobodného, tedy o rovnost usilujícího, prostoru.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

advertisment

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
advertisment
Diskuse

Možná zajímavý článek - možná bych si ho byl býval i přečetl - nebýt těch (dnes už zcela bezobsažných) slov „rovnost“ a „nerovnost“.

Ta slova už mi lezou krkem, jejich vyprázdněnost vyvolává prudkou imunitní reakci, je mi z nich na blití. Rozhodl jsem se proto, že tahle slova plná „éček“ už konzumovat nebudu. Myslím, že ani můj lékař by mi mi to nedoporučil. Doba, kdy ta slova měla smysluplný obsah, už je pryč, dneska je ve všem nějaká chemie.

PK
April 1, 2022 v 2.20

Skvělý článek, který se nebojí používat ty správné výrazy popisující zvrácenost dnešní doby plné zničujících nerovností a bezohledných "dobyvatelů" renty.

Namátkou: "parazituje soukromý kapitál", "nový rozpor třídních nerovností", "život v postfordistickém kapitalismu", "dělníci turínského Fiatu (se) střetli s pořádkovými silami"... Samozřejmě již ten nadpis je sám o sobě skvělý.

Deník Referendum možná ještě je schopen opravdové žurnalistiky.

Konotace slova „služebník“ (emoce, které v nás to slovo vyvolává) mohou, pane Krupičko, být jak pozitivní, tak i negativní. V dnešním kontextu bohužel převažují ty negativní, čehož bylo dobře využito k vytvoření populisticky znějícího titulku.

Pravděpodobně byste totiž žádnou pozitivní emoci u slova „služebník“ nepředpokládal, na první pohled se to přece zdá být v rozporu s osobní svobodou - respektive s tím jejím současným chápáním. I podle marxismu je ale svoboda poznanou nutností. Zdá se to svazující, ale může to být i osvobozující. Je v tom možná větší moudrost, než si sám Marx byl schopen vůbec uvědomit. On se totiž domníval, že tu nutnost už sám poznal.