Co je mimo náš domov, uniká i z našeho dohledu

Merve Bedirová

Hongkong, Istanbul, Rotterdam. Tři města, ale jedno je spojuje: kde selhává vláda, nastupují korporace. Co proti nim zmůžeme? Izolování, unavení, neschopní se sdružovat, ale přeživší.

Moje kamarádka mi popisovala, jak proseděla ve svém domě v Rotterdamu dva roky u počítače a jak se přitom proměňovala v obojživelníka, který ztratil své přirozené schopnosti. Foto Merve Bedir

Když na jaře roku 2020 vypukla globální pandemie koronaviru, byla jsem právě v Hongkongu. Koronavirus se tam ve srovnání se zbytkem světa objevil velmi brzy. Souběžně s ním navíc probíhalo protestní vzedmutí. Rok 2019 byl neklidný nejen v Hongkongu, ale i v mnoha dalších městech a zemích celého světa. Řešila se témata zastupitelské demokracie, lidských práv, sociální spravedlnosti a životního prostředí.

Protestní hnutí formující se v mnoha různých městech se globálně propojovala a otřásala národními institucemi a ovlivňovala politiku celých států. Ve vzduchu byl cítit nepokoj, ale zároveň naděje, že by se věci mohly změnit k lepšímu.

S příchodem koronaviru protestní hnutí v Hongkongu téměř přes noc změnilo svůj cíl, lidé si v zájmu zdraví a veřejného blaha nasadili roušky a vrátili se do svých domovů. V následujících dnech a týdnech se hnutí zaměřilo na zastavení pandemie, začalo distribuovat roušky a dezinfekční prostředky nebo pořádat osvětové kampaně pro rodiny s nízkými příjmy.

Evropská města v časech covidu

Pandemický lockdown proměnil to, jakým způsobem se ve městech pohybujeme a na jakých místech trávíme čas. Řada lidí si uvědomila, jak důležité jsou zelené plochy či široké chodníky, na nichž lze udržovat rozestupy. Zatímco centra měst, náměstí a obchodní ulice se vyprázdnily, parky a okraje měst zaplnily lidé toužící uniknout ze svých domovů. Veřejný prostor ale také utrpěl: převážná část našich životů se přesunula online, ulice zaplnily kurýři rozvážející balíky či jídlo, protesty se odehrávaly namísto náměstí na sociálních sítích.

Jak se pandemická zkušenost zapíše do městského prostoru a jeho plánování? Z čeho si vzít inspiraci pro úsilí o trvalejší změny? Poznatky ze svých měst představí v seriálu textů odborníci a odbornice žijící v zahraničí.

Pro Hongkong je typické velké množství intenzivně klimatizovaných vnitřních prostor a velmi malé obytné plochy. Na jednu osobu připadá průměrně pouhých patnáct metrů čtverečních, což je nejméně na celém světě. Jsou zde obrovská nákupní centra a řada veřejných budov, jako třeba školy a sportovní centra, ale také značný nedostatek veřejných prostranství.

Stísněné obytné plochy nepříznivě působí na psychiku lidí. Zdejší obyvatelé sice tráví hodně času mimo domov, ale většinou stále ve vnitřních prostorách. S příchodem pandemie se využívání městského prostoru radikálně změnilo. Lidé se začali vydávat do přírody, do lesů na okolních kopcích a do parků, jen aby mohli pobývat venku. V důsledku přísných vládních opatření se každodenní život rozdělil na dvě části: na komunikaci přes obrazovku počítače a na pobyt v přírodě.

Čtyři vlny pandemie se podařilo zvládnout relativně dobře. Jen málo lidí muselo být hospitalizováno, úmrtnost se nadále drží na nízké úrovni a počet nových případů nákazy je dnes v Hongkongu téměř nulový. Pokračuje ovšem přísný karanténní režim, kvůli kterému je město s výjimkou zásobování téměř izolováno od okolního světa.

V lednu 2021 jsem kvůli jednomu stavebnímu projektu odcestovala do Istanbulu. Vzhledem k nestabilní finanční situaci země a vysokému počtu lidí zaměstnaných ve službách a ve stavebnictví nezavedlo Turecko od počátku pandemie téměř žádná restriktivní opatření.

Každý den jsem odcházela z domova a setkávala se s lidmi na stavbě i jinde. Vzdělávání a kancelářská práce přešly v maximální možné míře na online platformu, muzea a kulturní centra se nikdy nezavřela, i když byla přijata nařízení týkající se shromažďování lidí ve vnitřních prostorách. Všechny činnosti spojené se stavebnictvím a obchodem pokračovaly i nadále bez omezení, přestože počet lidí nakažených virem neustále rostl a počet úmrtí neklesal.

Díky tomu, že se země nikdy skutečně nezavřela, lámalo istanbulské letiště světové rekordy v počtu odbavených cestujících a prázdninová letoviska na západě a jihu Turecka jela na plné obrátky. Sociální a environmentální nespravedlnost se jen prohloubila.

Minulý měsíc jsem se přestěhovala do Rotterdamu, kde jakoby stále ani žádná pandemie nebyla. Žádné povinné používání roušek ani požadavek dodržovat na veřejných prostranstvích odstup od ostatních lidí.

V celé Evropě platí značná omezení cestování, ale v Nizozemsku a okolních státech tomu tak není. Když chtěla vláda vůbec poprvé loni zavést víkendový lockdown, nastaly po celé zemi nepokoje. Úplný lockdown se tak ani dnes nikdo zřejmě neodváží zavést. Osobně jen doufám, že to opět neodnesou kulturní centra a muzea, která uzavřena byla.

Zkušenosti s kancelářskou prací a vzděláváním jsou však v Rotterdamu stejné jako v Hongkongu — obojí může pokračovat online, když je třeba. Nutnost home officu odhalila chybějící veřejnou infrastrukturu: například některé školy využili příležitosti a zavedli online výuku, neboť jim dlouhodobě chybí přednáškové místnosti. Práce z domova je v Nizozemsku už od finanční krize v roce 2009 samozřejmostí, ale zdá se, že pandemie ji posunula na novou úroveň.

Moje kamarádka mi popisovala, jak proseděla ve svém domě v Rotterdamu dva roky u počítače a jak se přitom proměňovala v obojživelníka, který ztratil své přirozené schopnosti. My, kteří pracujeme online nepřetržitě, jsme začali pozorovat, jak se z nás stávají sebestředná „dividua“, které ztělesňuje několik pixelů na obrazovce, kteří jsou traumatizovaní kvůli sociální izolaci, vyčerpaní kvůli tomu, že pracují ještě víc hodin než před pandemií, a narcističtí kvůli tomu, že se na sebe musí neustále dívat na obrazovce počítače. Navyšujeme „objemy, vzorky, data, trhy, banky“, zatímco kapitalismus přepnul na vzdálený mód a infiltroval naše obrazovky, skrze něž udržuje svou kontrolu. My sami mezitím odhazujeme svůj idealismus ve snaze konkurovat všem dalším uvězněným v našem modulu. Nadějí je ale v posledku vždy kolektivní akce. Člověk nemůže doufat sám.

Nikdy předtím se lidé nemuseli organizovat v takové míře sami — ve srovnání s tím se i anarchie jeví zábavou. Vlády se totiž ukázaly být zcela nefunkční. Současně nikdy předtím nebylo tak naléhavé, aby se státy přihlásily ke své zodpovědnosti. Pokud oni chybí, spojujícím článkem společnosti se stávají korporace. Online komunikace, online nakupování, online vzdělávání — to vše dnes umožňují korporace, které si tak zajišťují svoji budoucnost na planetě Zemi.

Přihlašovací heslo se stává klíčem ke každému online setkání a zároveň umožňuje přístup ke znalostem a informacím. Mezitím my, lidé neboli uživatelé, poletujeme na oběžné dráze, chyceni v síti a neustále připravováni na řešení dalších mikro úkolů.

Města se smrskla na vnitřní prostory, naše domovy. A to, co je dnes mimo náš domov, uniká i z našeho dohledu. Pokud nevycházíte ven, pokud se neprocházíte, pokud se nedíváte, nic nevidíte. Ti, kteří chtějí vidět, vidí následující: daňové úlevy, výkyvy Bitcoinu, kontaminaci půdy a vody, spekulace s městskými pozemky a řadu dalších věcí.

Vezměme si Rotterdam. Město dnes bojuje s nedostupností bydlení a investory, kteří skupují stávající bytový fond. Většina lidí problém ignoruje nebo o něm nemá informace. Investoři jsou akcionáři, kteří jen skupují další a další akcie. Důsledky jejich obchodů se tak v celé své velikosti obnaží až ve chvíli publikace novinářské analýzy, podle níž je v Rotterdamu více než sedmdesát procent bytového fondu v rukou soukromých vlastníků. A to je v Nizozemsku, zemi kdysi proslulé svou sociální bytovou politikou, velmi zarážející.

Pro korporace jde jen o nové způsoby investování a nakládání s penězi. Pro nás jde o věci, které již dnes ovlivňují každodenní život a začnou brzy drasticky formovat i naši budoucnost. Jedna z nejdůležitějších otázek se týká slabosti nebo síly občanské společnosti a organizací, které jsou závislé na sdružování a společném jednání, jako jsou odbory, nevládní organizace, družstva. Budou schopny se přizpůsobit, nebo je vystřídají nové formy odporu?

Pandemie ještě neskončila, ale většina z nás už roušky sundala. Jsme unavení. Přežili jsme pandemii, válečnou paniku. Naše radary se ovšem porušily. Podráždění z přílišné blízkosti nastupuje do přeplněných letadel. Ale podívejte se na to panorama — drápy budov sahají až k mračnům. Už se nemůžeme setkávat s cizími lidmi. Musíme vědět, s kým jsme se viděli. Potřebujeme trasovat.

Každý z nás fantazíroval o tom, jaké to bude, až pandemie skončí. Ale časem se naše představy budoucnosti změnily nebo se dokonce vytratily, protože se nám za oknem našeho domova ztratil horizont, anebo jsme dokonce se změnili my sami.

V průběhu depresivního lockdownu jsme se stali jinými bytostmi. Stali jsme se obojživelníky, protože jsme se přizpůsobili, ale možná jsme již také ztratili schopnost udržet si svoje schopnosti. Naše vzpomínky jsou vymazány, jsme zahlceni nejrůznějšími věcmi, s nimiž přicházíme do fyzického kontaktu. Stali jsme se divnými a ostatní lidé taky. Naše reakce se staly extrémně individuálními, specifickými jen pro naše vlastní já.

Těšíme se, až se zase vrátíme do nějakého normálu, ale naše problémy zůstávají stejné. Planeta vhodná k životu, udržitelná ekonomika, sociální začlenění, tedy schopnost žít v pospolitosti — to vše zůstává vzdálené, prozatím ztělesněné jen v lokálních bojích.

Z angličtiny přeložil Radek Šimek.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

advertisment

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
advertisment