Město nerůstu: Oslo se chce rozvíjet bez imperativu zisku

Roman Kekel

Oslo patří mezi nejrychleji rostoucí města v Evropě. Pandemická zkušenost ovšem posílila přesvědčení norské veřejnosti o tom, že růst možná přináší zisky velkému kapitálu, ale zdravý život obyvatelům nezajistí.

Norský institut pro výzkum přírody (Norwegian Institute for Nature Research) zkoumal na základě dat systémů STRAVA a Google, jak se během lockdownu proměnil pohyb obyvatel Osla po městě. Z jeho studie vyplývá, že aktivita obyvatel v rekreačních oblastech v minulém roce stoupla o více než 291 procent v porovnání s předchozími třemi lety. Tento výsledek jasně dokazuje, jak významné rekreační venkovní prostory se v Oslu nachází.

Blízkost přírody byla pro Nory vždy důležitá — norské hlavní město je ohraničeno chráněnou krajinnou oblastí (Oslo Marka), která vytváří charakteristický ráz města. Navzdory některým politickým rozhodnutím, které měly nepříznivý dopad na norskou krajinu, si obecně Norové přírody velmi váží a jsou na svoji krajinu hrdí. Pobyt v přírodě zkrátka tvoří základní součást norské kultury.

Společně s 4AM vytváříme snesitelnější každodennost života ve městech. Pomozte nám v tom!
×

Již v roce 2019, kdy Oslo získalo titul Evropského zeleného města, vláda přislíbila snížit svoji uhlíkovou stopu o 95 procent do roku 2030. Tento radikální závazek se již nyní projevuje například v městské infrastruktuře: Oslo zakázalo vjezd osobních automobilů do centra a veřejná doprava využívá z většiny obnovitelné zdroje energie.

Oslo dále navrhuje a realizuje pilotní programy, které mají za pomocí technologických inovací vytvořit ekologičtější a inkluzivnější město. Jde o bezesporu pozitivní změny, nesmíme ovšem zapomínat, že by nebylo možné je realizovat bez obrovských finančních investic jak veřejného, tak soukromého kapitálu.

Jak napsal Kevin Rogan ve svém kritickém textu o rozvoji „chytrých měst“, podobné kroky si nejen vyžadují velké objemy finančních prostředků, ale zejména produkují další nové business modely. Velcí investoři zelené změny umně využívají k dalším ziskům, tedy ve svůj prospěch.

Podle výzkumu serveru BBC patří Oslo od roku 2014 mezi nejrychleji rostoucí města v Evropě. Nyní prochází svou největší a také nejkontroverznější proměnou od počátku 17. století. A právě to vyvolalo debatu o tom, zda a jak je naplňování vize ekologicky udržitelného města odvislé od ekonomického růstu.

Jak udržitelně podporovat rozvoj měst a současně dbát na potřeby životního prostředí? Jak vytvořit inkluzivní zdravé prostředí pro různorodé skupiny obyvatel? To jsou otázky, které si v posledních letech v souvislosti s tímto novým trendem v urbanismu klade řada norských odborníků.

Architektura nerůstu

Otázka „architektury nerůstu“ a s tím související ekonomické zátěže rozvoje města na životní prostředí byla klíčovým tématem konference Oslo Architecture Triennale již v roce 2019. Tehdejší kritika neudržitelného rozvoje měst vzbudila v lokální architektonické komunitě značný rozruch.

Plakát Oslo Architecture Triennale 2019. Grafika OAT

Koncept nerůstu předpokládá, že radikálním omezením naší spotřeby a produkce bychom mohli být spokojenější a schopnější starat se lépe o naši planetu i o sebe. Kurátorka Triennale Maria Smith během rozhovoru vysvětlovala, jak globální hnutí nerůstu volá po zásadní změně sociálních a ekonomických systémů od průmyslové výroby a spotřeby materiálu až po kulturní bohatství a sociální spravedlnost.

Nerůst v kontextu architektury neznamená nutně méně stavět, ale stavět jinak — podle sociální potřeby, a nikoliv pod imperativem ekonomického zisku. Architektura není profese odtržená od zbytku společenského života, a proto není pouze odpovědností architektů představovat a realizovat návrhy projektů. Je-li plánování města vnímáno jako soubor intelektuálních a sociálních oborů a vztahů pro utváření prostoru a místa, pak vyvstává otázka, kdo by se měl podílet na architektonickém návrhu. V tomto smyslu zahrnuje město s myšlenkou nerůstu formy kolektivní a/nebo participativní architektury v různých úrovních; od mikroúrovně komunální budovy, po sousedství až po metropolitní měřítko.

Architekti a urbanisté jsou v jedinečné pozici. Právě oni mohou ke změně přispět, neboť pracují v realitním průmyslu, tedy v přední linii kapitalismu, a jsou ve vztahu k politické reprezentaci měst poměrně mocnou lobbistickou skupinou.

Především se najdou i tací, pro které nejsou hlavní motivací peníze, ale spíše sociální, kulturní a umělecké problémy. Koncepci nerůstu vyznává čím dál více z nich. Snaží se zpochybnit rozvoj městských prostředí s vysokým růstem ve prospěch kultivace veřejného prostředí, která posiluje sociální propojení mezi lidmi různých tříd, generací a sociálního zázemí. Ve městech musíme podporovat rozmanitost a tím vytvářet prostor pro různé interakce mezi lidmi s jejich životním prostředím.

Skandinávský model

Pandemie koronaviru způsobila bezprecedentní změny v ekonomické aktivitě, mobilitě a související ekologické stopě ve městech. Důvodem jsou zejména vládní opatření ke snížení přenosu covidu a ochraně veřejného zdraví, jako bylo omezení dopravy a mobility. Během prvního lockdownu se v Oslu zavřela většina veřejných kulturních a sportovních institucí tak jako ve většině států.

Tato náhlá změna, kdy se občané již nemohli scházet ve vnitřních prostorech, vyústila ve vlnu venkovních aktivit při dodržování pokynů pro sociální distancování. Obyvatelé Osla začali znovu objevovat a chránit si svůj veřejný prostor. Tento charakter norského lockdownu nastoluje otázku, zda městská zeleň hrála významnou roli ve způsobu, jakým se občané přizpůsobovali opatřením na omezení pandemie. Více času v přírodě trávili zřejmě právě proto, že jim to urbánní charakter Osla umožňoval.

Ve vědecké práci o hodnotě urbánních ekosystémů, Erik Gómez-Baggethun a David N. Barton popisují, že urbánní prostředí musí poskytnout „pojistnou hodnotu“ a tím zvýšit odolnost měst v době krize. Tato „pojistná hodnota“ je chápána jako přírodní systém, který nám dává ochranu před klimatickými výkyvy počasí, poskytuje biologickou rozmanitost nebo reguluje teplotu ve městech. V tomto ohledu má městská zeleň potenciál posílit zdraví a životní úroveň města.

V Norsku, stejně jako jinde, mají občané tendenci přikládat velký význam každodenní chůzi v zeleném prostředí, jako jsou parky a lesy. Pochopení role zeleného prostoru pro rekreační využití je proto zásadní pro všechny plány k dosažení cílů udržitelného rozvoje měst. Pro tento účel má Oslo rozsáhlou síť digitálních interaktivních map, které informují obyvatele na možnosti pobytu v přírodě v nejbližším okolí.

Zastavěnou zónu Osla tvoří ze 47 procent zeleň, přičemž na jednoho obyvatele připadá minimálně 131,5 m2 regulované zeleně (městské parky v zastavěné zóně). S porovnáním s Prahou vyplývá z indexu HUGSI za rok 2020, že české hlavní město obsahuje 56 procent zeleně. To je ovšem dáno především velkorysým rozšířením hranic města v roce 1974, kdy se rozloha Prahy zvětšila o dvě třetiny, a to převážně o plochy volné krajiny, včetně hospodářských lesů, polí a lesoparků.

Rekreační infrastruktura se také skládá ze 1400 kilometrů lesních cest a 2100 kilometrů značených stezek. Tato rozsáhlá infrastruktura propojuje urbánní prostředí s více přirozeným zeleným prostředím a hraje významnou roli pro každodenní život obyvatel hlavního města.

Charakter urbánního rozvoje Osla je tvořen propojenou hranicí, kde městská výstavba přirozeně vytváří ekosystém jak pro lidi, tak další živé obyvatele města. Tento princip koexistence se stále rozvíjí a má ambice pro budoucí rozvoj příměstských oblastí Osla.

V tomto ohledu představuje strategie nerůstu způsob, jak během probíhající pandemické krize vstoupit do budoucího pojetí plánování města. Zachování a obnova ekosystémových služeb v městských oblastech může snížit ekologické dluhy měst a současně zvýšit odolnost, zdraví a kvalitu života jejich obyvatel.

Instalace Henryho Lefroy Brookse pracuje s představou sdílené prádelny: centrum náměstí, kde se lidé setkávají, představuje amfiteátr z praček. Foto free cad download center

Již nyní se v Oslu realizují projekty pod záštitou „FutureBuilt“. Pilotní projekty jako například nová budova Národního muzea, Munch museum nebo veřejná knihovna Deichman Bjørvika experimentují s cirkulární ekonomikou materiálů nebo drastickým snížením energetické náročnosti výstavby ve velkém měřítku se zachováním architektonické kvality.

Město „nerůstu“ není utopickým ani nostalgickým snem z předchozí éry. Naopak uznává globální charakter současného světa. Snaží se omezit některé ze svých nejškodlivějších sociálních a environmentálních aspektů, aby umožnilo vznik prostoru pro nová propojení mezi lidmi a jejich každodenní zdravý život.

Toto nové směřování v plánování měst a jejich veřejného prostoru bylo dokonce jedno z hlavních témat letošních voleb do norského parlamentu. Politici se napříč stranami shodli na důležitosti ve změně v přístupu k životnímu prostředí ve městech. Výsledek voleb, kdy norský parlament bude tvořit koalice sociálně-environmentálních stran, dokazuje, že si Norové přejí obrat od ekonomicky pravicově orientované politiky předchozí vlády.

Oslo má před sebou dlouhou a ambiciózní cestu: přinést širokou socio-ekologickou transformaci a tím inspirovat další města, které se rozhodnou skandinávský model následovat.

Diskuse