Včera jsem dělal rozhovor s Martinem Veselovským v DVTV. Poté, co v Deníku N dodatečně editorsky doplňovali rozhovor se mnou, byla to další zkušenost s mainstreamovým médiem, která ukazuje, že vůči zastáncům nerůstu se zde nedodržují elementární standardy novinářské práce.

Když mi zaslali okruhy otázek, těšil jsem se, že konečně chce známější mainstreamové médium svým divákům představit kritiku naší závislosti na ekonomickém růstu a také vizi nerůstové ekonomiky, která je už dnes běžnou součástí zahraničních diskuzí a vědeckých debat o tom, jak vyřešit současné propojené globální krize. Během rozhovoru jsem ale pochopil, že cílem rozhovoru spíše bylo diskreditovat jakoukoliv kritiku ekonomického růstu, mě osobně či organizaci NaZemi, ve které působím.

Diskuze o limitech růstové závislosti a různých ekonomických alternativách je v České republice v počátcích. V západních demokraciích se debata o nerůstu vede na půdě Evropského parlamentu, je přítomna ve zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu, a o tom, jak se zbavit závislosti na růstu, se radí představitelé nejprogresivnějších zemí současnosti jako např. Nový Zéland, Skotsko, Island či Finsko v rámci takzvané Wellbeing Economy Alliance. Mediální organizace DVTV se téma rozhodla od začátku rozhovoru spojovat s přechozím režimem a takto rámovala rozhovor se mnou.

Takřka identický postup zvolila Veselovského kolegyně Daniela Drtinová, která během rozhovoru se zástupci Univerzit za klima také jejich iniciativu spojovala s předchozím režimem. Tímto zjednodušováním DVTV znemožňuje hledat sociálně, ekologicky i ekonomicky udržitelnější cesty života naší společnosti a staví se na stranu oligarchických struktur, které ze současného neudržitelného, hluboce nespravedlivého systému profitují.

Jednou z klíčových dovedností pro kritické myšlení, ve kterém už více než deset let posilujeme kompetence pedagogů během našich kurzů Kritického myšlení v globálních souvislostech, je uvědomit si, jak naše emoce a předchozí zkušenosti ovlivňují kritické myšlení, zkreslují je či mu brání. Přiznám se, že sám nevím, jak naložit s emočním traumatem z toho, co jsme si tady zažili během minulého režimu. Je ale politováníhodné, když médium reputace DVTV empiricky doloženou kritiku růstové ekonomiky emotivně dezinterpretuje, zcela nesmyslně ji klade do souvislosti s minulým režimem, a tím blokuje jakoukoliv konstruktivní diskuzi o cestách, jak dnešní krize překonat.

DVTV tvrdí, že kriticky přistupuje ke všem, ale to není pravda. Novináři DVTV nekladou svým respondentům kritické otázky ohledně ekonomického růstu, neptají se jich na režijní náklady jejich organizací či výstupy projektů, na kterých osobně nepracovali. I z dalších rozhovorů o klimatu, které v DVTV vznikly, je patrné, že organizace je velmi kritická až útočná, když někdo začne upozorňovat na limity stávajícího ekonomického systému, zatímco z hlediska klimatické krize přistupuje nekriticky ke každému, kdo říká, že k vyřešení dnešních krizí nic moc vlastně dělat nemusíme.

Jak si představuji konstruktivní dialog? Třeba tak, že si na začátku diskuze vyjasníme základní pojmy a východiska. Většina občanů České republiky se s kritikou růstu doteď prakticky nikdy nesetkala a samo slovo nerůst si spojují s mnoha zavádějícími představami.

O alternativách k růstovému ekonomickému uspořádání se v České republice tolik nemluví, i když z výzkumu České klima 2021 vyplývá, že až 57,7 % veřejnosti souhlasí s tím, že bychom měli spíše sledovat kvalitu života než HDP. Dá se předpokládat, že o tento typ diskuze tady existuje zájem.

Martin Veselovský v DVTV ale vedl takřka celý rozhovor o otázce soukromého vlastnictví, potažmo post-růstovém podnikání a ekonomické demokracii, což je samozřejmě klíčové téma, nicméně v České republice s naší minulostí samozřejmě krajně kontroverzní. Jsem rád, že jsme se jí dotkli, nicméně během padesátiminutového rozhovoru jsme se nedostali takřka k ničemu kromě zpochybňování našeho financování. „Rozhovor“ byl nadto veden tak, že jsem většinou nedostal ani možnost dopovědět myšlenku či vystavět argument.

Bylo to svévolné novinářské rozhodnutí znemožnit divákům dovědět se, čemu se akademická diskuze o nerůstu věnuje, vysvětlit strukturální závislosti naší ekonomiky na růstu nebo oblasti veřejných politik, jako je například zkracování pracovní doby, nepodmíněná základní služba či monetární suverenita, které takovouto závislost mohou řešit. Záměrně dehonestační způsob vedení rozhovoru tak znemožnil pokrýt, byť i jen základní témata, které jsem původně dostal v okruzích, o nichž jsme se měli bavit.

Při jakýchkoli pokusech o rozšíření diskuse o takováto témata, tazatel Martin Veselovský výklad neurvale přerušil a stahoval debatu zpět k otázce vyvlastňování. Evidentně jeho záměrem bylo účelově nás tímto způsobem spojovat s minulým režimem.

Z empirických dat je jasné, že další ekonomický růst nevyhnutelně povede k překročení planetárních mezí, tedy prohloubení ekologických, sociálních i geopolitických krizí. Pokud další růst není řešením, musíme se skutečně vážně zabývat faktem, že současné soukromé mocenské zájmy majitelů firem leží v další a nikdy nekončící expanzi výroby. Zájmy majitelů korporací jdou přímo proti zájmům veřejným.

Pokud nechceme opakovat chyby minulosti, potřebujeme se poučit nejen z tragédií předchozího režimu, ale také ze skutečnosti, že jednou ze základních příčin mnoha civilizačních kolapsů byla nadvláda oligarchie. Jak píše historik Kevin MacKay v knize Radikální transformace: Kolaps, oligarchie a krize civilizace, kontrola nad rozhodováním společnosti malou elitou, která má vlastní zájmy, nám principiálně ztěžuje přijímání správných rozhodnutí tváří v tvář existenčním hrozbám.

Potřebujeme proto ne totalitu — ani stranickou, ani oligarchickou —, ale demokratické způsoby rozhodování o tom, co se má vyrábět, co skutečně zlepšuje kvalitu života. Pokud Martin Veselovský nyní tvrdí, že jsem neodpověděl na otázku, jak to udělat demokraticky, nemluví pravdu. Uvedl jsem hned několik konkrétních řešení, která, zdá se, nechtěl slyšet:

• Demokraticky lze změnu prosadit tím, že můžeme podpořit neziskové firmy, například nižšími daněmi či zvýhodňováním při veřejných zakázkách, aby měly na trhu výhodu před korporacemi, které privatizují zisky a socializují náklady;
• zmínil jsem se také o možnosti zapojení dalších stakeholderů do rozhodování na úrovni firem — tedy nejen jejich majitelé, ale i zaměstnanci, lidi z dodavatelských řetězců, či zástupci komunit, ve kterých firma působí, je to de facto prohloubení toho, k čemu směřuje odborářské hnutí;
• zmínil jsem se také o důležitost měřítka, obrovské korporace jako například Shell by měly být pod mnohem větší demokratickou kontrolou, než lokální pekař či jiní živnostníci;
• a zmínil jsem se občanských shromážděních, ve kterých Evropané hned v několika zemích přišli s doporučením zmenšování konkrétních sektorů ekonomiky jako řešení klimatické krize.

Návrhy řešení i s konkrétními příklady z praxe tedy padly a budu rád, když o nich jako společnost budeme diskutovat, jakož i o dalších demokratických nástrojích a procesech, které nám těžkou otázku překonání zhoubné závislosti na růstu, pomohou rozhodnout. Nicméně ani jedno z uvedených opatření nevyzývá k totalitě, se kterou se DVTV zastánce nerůstu rozhodlo spojovat. Právě naopak. Snaží se rozšiřovat pole demokratického rozhodování tak, abychom sladili veřejný zájem se zájmem soukromým.

Poslední poznámku mám k způsobu, jakým DVTV uvedlo „rozhovor“ na sociálních sítích a v perexu. Citace implikuje, že lžu: „...říká zastánce nerůstu Tadeáš Žďárský z neziskové organizace NaZemi, která čerpá milionové granty z veřejných rozpočtů. ‚Z těch peněz jsem neviděl takřka nic, většina mé práce je dobrovolnická,‘ tvrdí, po chvíli ale přiznává, že všichni v organizaci mají stejnou mzdu.”

Věci se mají takto. Milionové granty jsme neměli na nerůstové projekty. Jediným větším projektem na nerůst byl projekt Erasmus+ (v rámci něj jsme organizovali konferenci a připravili nerůstový web), který skončil v březnu 2023. Od té doby v rámci současného sedmičlenného nerůstového týmu nemáme dostatek zdrojů na dlouhodobé pokrytí ani jednoho úvazku dohromady, od dubna proto ani nejsem v NaZemi zaměstnaný a veškeré mé aktivity momentálně vykonávám v rámci dobrovolnické neplacené práce.

A ano, lidé, kteří jsou v NaZemi zaměstnaní, mají stejnou mzdu v přepočtu na úvazek. Sám mezi nimi dnes ale nejsem, ačkoli v NaZemi vynakládáme kapacity na shánění zdrojů na pokrývání i naší práce. Na mail, ve kterém toto vysvětluji a žádám redakci DVTV o změnu perexu, jsem doteď nedostal odpověď.

Přijde mi úsměvné, že zatímco Martin Veselovský z nás implicitně dělá podvodníky, kteří se obohacují na veřejných rozpočtech, naprostá většina práce nerůstového týmu je neplacená. Nejenže tedy neřešíme, co udělat s miliony z veřejných peněz, ale naopak se bavíme o tom, jestli množství času věnované naší činnosti nehraničí se sebevykořisťováním. Suplujeme přitom práci veřejného, státního i soukromého sektoru, který ignoruje nejnovější vědecké poznatky a lpí na neudržitelných mantrách.

Asi si dokážete představit, že sehnat jakékoliv finance na nerůstové aktivity v českém prostředí je extrémně náročné. Nesmírně si proto vážím skupiny dvaatřiceti pravidelných dárců a dárkyň, kteří posílají pravidelné příspěvky od 100 Kč až do 3000 Kč. Díky těmto penězům můžeme například dělat přednášky o nerůstu pro školy či organizace, které na ně nemají peníze, financovat psaní článků o nerůstu v českém jazyce, informovat o nerůstu na sítích a podobně.

Je alarmující, když se DVTV pokouší občanskou iniciativu a občanský sektor diskreditovat prostřednictvím poukazování na zdroje peněz. Máme veřejné zdroje peněz, kontrola jejich využívání je na místě a děje se zcela dle pravidel donorů, organizace má také transparentní účet.

Martin Veselovský říká, že se bojí ztráty demokracie. Nicméně jeho rétorika bohužel připomíná rétoriku vládních představitelů v Polsku, Maďarsku či na Slovensku, i tam se útoky na občanský sektor útočí na demokracii jako takovou.

Věřím, že pro demokratickou debatu bude dobré, povedeme-li ji konstruktivně. Pokud by Martin Veselovský chtěl své profesní selhání napravit, mohl by i on zvážit, že se stane pravidelným dárcem naší organizace. Jen díky podpoře lidí, kterým záleží na tom, abychom nalezli cestu ke zvládnutí současných civilizačních krizí, můžeme například zaplatit náklady na vlak do Prahy, abychom se tam účastnili „rozhovoru“, ze kterého nemáme ani korunu, zatímco to cosi, co vzniklo, je za paywallem.