S tím, jak Evropou postupují brutální vedra doprovázená suchem a lesními požáry, jsme si začali i ve svém koutě světa opět všímat, že s naším společným domovem, planetou Zemí, není něco v pořádku. Alespoň na okraj veřejné debaty se vrátila otázka, jaké má klimatická krize, způsobená uhlíkovými emisemi ze spalování fosilních paliv, společenské příčiny, a jaká jsou její řešení. Bohužel, i mezi lidmi, kteří jsou rychlým postupem přehřívání planety znepokojení a chtěli by přispět k jeho zažehnání, dosud přetrvává v těchto otázkách řada omylů, založených spíše na přáních než na dostupných faktech.

Mezi tyto omyly patří představa, že klimatická krize nemá žádného jasně definovatelného viníka, že jsme tak nějak všichni „na jedné lodi“, a na řešeních potřebujeme spolupracovat i s těmi, kdo k oteplování historicky nejvíc přispěli: s fosilním průmyslem a na něj napojeným kapitálem. Souvisejícím omylem je představa, že klimatickou krizi půjde vyřešit v dnešním systému ekonomiky závislé na nekonečném růstu, převážně technologickými změnami, a že k tomu bude stačit nahradit dnešní výrobu energie z fosilních paliv obnovitelnými zdroji, aniž by se někdo ve své spotřebě musel uskromnit.

Propagace těchto omylů mrzí tím víc od lidí, kteří si přitom za své poslání kladou přispět k řešení krize právě prezentací faktů. Typickým příkladem může být vystoupení zástupce organizace Fakta o klimatu Ondráše Přibyly v nedávném rozhovoru pro podcast Deníku N.

Přibyla totiž v odpovědích na otázky moderátora odpovídá přesně v tomto smyslu. Nemáme prý hledat viníky, ale řešení. Ta jsou prý možná beze změn v dnešním ekonomickém systému. Stačí nahradit fosilní paliva obnovitelnými zdroji a následně „doufat“ (ano, skutečně toto slovo), že to, co nenahradíme, dostanou z atmosféry „technologie na zachytávání uhlíku“.

Jak rozvedu níže, ani jedna z těchto představ nemá bohužel oporu v realitě a dostupných datech. Kromě toho, že jsou fakticky nesprávné, jsou ale hlavně politicky škodlivé. Jsou to podle mě přesně ty omyly, které nám brání klimatickou krizi rychle a spravedlivě řešit, respektive omyly, jež vedou k tomu, že všichni v zodpovědných funkcích řešení předstírají, zatímco emise dál rostou.

Ba co víc, tyto představy nevyhnutelně vedou k pseudořešením, která mají velký potenciál nadělat víc škody než užitku: dále prohloubit nejen ekologickou krizi, ale i ekonomické a mocenské nerovnosti, které s ní nerozlučně souvisí, leží na jejím počátku a jsou jí dále zostřovány.

Klimatická krize má viníka. Je jím fosilní kapitál

Jsme všichni na jedné lodi? Fosilní byznys si to rozhodně nemyslí. Přes palubu nás hodil už v sedmdesátých letech, kdy ropné korporace jako Exxon a Shell přinesly první „fakta o klimatu“ a rozhodly se je uvést do praxe. Ale samozřejmě ve svůj, nikoli v náš prospěch.

Začaly se na projevy přehřívání planety samy připravovat a zabezpečovat svoji infrastrukturu. Nás ostatní ale nejenže nevarovaly — naopak. Investovaly miliardy dolarů do šíření dezinformací a lobbingu proti řešením.

Od jisté doby pochopitelně změnily taktiku: navenek se začaly tvářit, že se polepšily a chtějí se podílet na řešeních. Zejména v posledních letech tak začaly zavádět takzvané ESG politiky: netransparentní, neurčité, nezávazné přísliby jen o málo lepší než dřívější CSR, které mají v tuto chvíli zanedbatelný dopad na praxi, a přesto je pomáhají jako všespásné řešení propagovat i některé zelené organizace.

Zároveň ale i nadále dělají všechno pro zdržování klimatické politiky — a samozřejmě také pro její přizpůsobování svým zájmům. Nemají problém investovat i do řešení, jako jsou obnovitelné zdroje, vodík nebo biopaliva, ovšem v té míře, v jaké na nich mohou vydělat, nebo si zlepšit obraz. Užitečný je v tomto smyslu pohled do plánů Shellu: dál vydělávat v nezmenšené míře na fosilních palivech a současně těžit dotace na čisté technologie a využívat je pro propagační účely.

Nejde ale jen přímo o fosilní firmy. Překážkou řešení je celý obří ekonomický blok, popisovaný jako „fosilní kapitál“. Do něj je třeba počítat také většinu bank, personálně i finančně propojených s fosilním průmyslem.

Nebo mamutí investiční fondy jako Blackrock a Vanguard, které dnes mají i ve Spojených státech či Evropské unii nad ekonomikou do značné míry větší moc než demokraticky volené vlády, a klimatická politika obou západních velmocí se tak de facto dělá „s jejich svolením“.

Tento kapitál má ve fosilních palivech uloženy ne miliardy, ale biliony dolarů, často v investicích s životností daleko přesahující rok 2030, kdy bychom podle IPCC potřebovali snížit emise téměř o polovinu, chceme-li zadržet oteplení pod limitem 1,5 stupně. Skutečně rychlá dekarbonizace by znamenala vzít většinu těchto peněz, a prostě je vymazat — krok, který má v dějinách paralelu snad jen v osvobození otroků během americké občanské války, a který by bez intervence vlád podle expertů vedl k finanční krizi.

To však fosilní kapitál samozřejmě nechce: za závojem lží o svých dobrých úmyslech a za zástěrkou potěmkinovských investic do alternativ se naopak chystá expandovat. Plánuje investovat miliardy do nových nalezišť, která by v souhrnu znamenala definitivní konec šancí na splnění cílů pařížské dohody. Ale vlády „proti němu zasahují“ tak, že jej dnes naopak politicky i finančně podporují: v roce 2020 jej dotovaly částkou 5,9 bilionu dolarů, což znamená necelých 7 % světového HDP.

Řekněme si to na rovinu: jde o plány na úrovni zločinů proti lidskosti. A zamlčet, kdo za nimi stojí, by znamenalo umožnit viníkům uniknout odpovědnosti.

Klimatická krize v dnešním systému řešení nemá. Brání mu nadspotřeba a závislost na růstu

Výsledky klimatické politiky dělané tak, aby se fosilní kapitál neurazil, a ještě na ní mohl vydělávat? Třicet let mlácení prázdné slámy na summitech, už teď se rozplývající šance udržet oteplení pod aspoň trochu snesitelnými hranicemi, už teď zbytečné utrpení a devastace pro miliony lidí především v globálním Jihu, a každým rokem rychleji narůstající pravděpodobnost kolapsu.

A dokud fosilní kapitál nezastavíme, bude hůř a hůř. Problém je ale ve skutečnosti ještě hlubší: v řešení nám brání také závislost naší ekonomiky na biofyzikálním i ekonomickém růstu — to znamená na neustálém zvětšování a zrychlování peněžní ekonomiky a s ním spojeným navyšováním výroby a spotřeby materiálů a energie i produkce odpadů na úkor našeho hostitelského ekosystému.

Právě kvůli růstu emise dál stoupají i navzdory expanzi obnovitelných zdrojů a růstu energetické účinnosti. Právě kvůli růstu technický pokrok nevede k úsporám, ale jen k další expanzi.

Dosavadní klimatická politika je postavená na předpokladu, že naši stoupající spotřebu je třeba brát prostě jako danou a najít čistě technologické způsoby, jak ji naplnit obnovitelnými zdroji. Investice se mají hladce přelít z jednoho byznysu do druhého, jeden zdroj nahradit druhým a pojede se dál, tak jako doposud.

Tato představa je ale krajně nerealistická: potřebné snižování emisí by při dalším, byť i jen mírném růstu globální ekonomiky muselo být tak rychlé, že to podle dostupných studií zaměřených na to, jak rychle lze ekonomiku dekarbonizovat, není technicky proveditelné. Naznačuje to i poslední studie Hnutí Duha a Greenpeace o možnostech dekarbonizace české energetiky, podle níž je „nutné zabývat se otázkou, zda je dosažení úplné dekarbonizace v roce 2050 možné při současném zachování ekonomiky postavené na trvalém růstu“.

Dostatečně rychlé dekarbonizace je možné dosáhnout jen výrazným snížením spotřeby a omezením ekonomické aktivity. Toto jsou fakta: proč se o nich nebavíme?

Přidejme k tomu to, že ani podle dnešních růstových scénářů není pravděpodobné, že by se potřebné míry investic do obnovitelných zdrojů dosáhlo spoléháním na soukromý kapitál. Problém ekonomiky obnovitelných zdrojů je i v tom, že jejich dosavadní nízká cena paradoxně způsobuje krizi profitability v energetice: marže nejsou dost vysoké na to, aby se přechod ke slunci a větru kapitálu vyplatil.

Investice do obnovitelných zdrojů stagnují, o potřebné infrastruktuře jako je přenos a akumulace nemluvě. Na zázračný moment, kdy se náhle záchrana planety stane dobrým byznysem a soukromý kapitál nás zachrání, čekáme už pět desetiletí. Marně. Budeme čekat dál?

Klimatická krize se nesmí řešit výměnou za prohloubení globální nespravedlnosti

Zde ovšem problémy růstových scénářů dekarbonizace nekončí. Přidejme, že snaha dekarbonizovat dnešní systém s jeho mírou spotřeby energie bez ohledu na další ekologické problémy má potenciál ještě prohloubit další aspekty ekologické krize, na které máme kvůli klimatu tendenci k vlastní škodě zapomínat: především úbytek biodiverzity stejně jako globální nerovnost a nespravedlnost. Tak jako samotné důsledky klimatické krize, i tato „řešení“ dopadnou především na bedra většiny obyvatel světa v chudších zemích globálního Jihu.

Jak přesně? Ukažme si některé příklady. Problém je už těžba materiálů nezbytných pro obnovitelnou infrastrukturu. Poptávka po nich má v různých dnešních scénářích dekarbonizace spojené s dalším ekonomickým růstem narůst až na šestinásobek, a to v situaci, kdy právě těžba zdrojů vede již dnes k 90% úbytku druhové rozmanitosti. Evropská unie má přitom již dnes materiálovou stopu oproti férové a udržitelné úrovni dvojnásobnou, zatímco destruktivní těžba rud pro elektromobily bohatých obyvatel Evropy, kteří se nechtějí vzdát svých SUV, se bude samozřejmě koncentrovat v globálním Jihu.

Ještě horší jsou pak zmiňované „technologie pro zachytávání uhlíku z atmosféry“, v něž musí ve svých scénářích — kvůli neochotě zpochybnit posvátnou krávu růstu — „doufat“ i IPCC. Pod tímto lákavě znějícím heslem se dnes skrývá především BECCS — Bioenergy plus Carbon Capture and Storage (bioenergie a zachytávání a skladování uhlíku). To by v praxi mělo znamenat pěstování obřích množství biomasy a jejich spalování v elektrárnách vybavených odlučovači oxidu uhličitého, který by se následně vedl obřími plynovody do podzemních zásobníků, takže by se uhlík z atmosféry odváděl čistě.

Nechme stranou, že sama technologie CCS, spočívající v zachytávání a skladování oxidu uhličitého, dnes funguje jen v experimentálních provozech a že existují pochybnosti o tom, zda je možné bezpečné skladování zachyceného plynu v dostatečném množství, aniž by zároveň neunikal zpět do atmosféry. Její propojení s energií z biomasy by navíc znamenalo buď konkurenci pěstování potravin pro lidskou spotřebu, s rizikem prohloubení světového hladu, nebo nahrazování dnešních přirozených ekosystémů plantážemi rychle rostoucích dřevin, opět především v zemích Jihu.

Jinak řečeno: plány dekarbonizace, propagované i některými občanskými organizacemi v České republice coby „řešení“ klimatické krize, jsou postavené na technologiích, u kterých nemáme jistotu, že vůbec budou fungovat. Zato máme jistotu, že i kdyby fungovaly, budou založené na dalším koloniálním plenění a nadvládě nad částmi planety obývanými většinou světového obyvatelstva.

Nasadili jsme si zkrátka na oči „uhlíkové klapky“ a ke klimatické krizi se stavíme na úkor jiných problémů a mimo její sociální příčiny a souvislosti. A hledáme technokratická pseudořešení, která v důsledku jen prohloubí problémy, které ke krizi v první řadě vedly.

Volba mezi globálním apartheidem a spravedlností. Na čí straně stojíme?

Celá klimatická politika Evropské unie, a nikoli jen některé její části, je v tomto smyslu ve slepé uličce. A ač obsahuje i užitečné věci, jako celek je vedená především snahou zachovat stávající systém, jaký je.

Má ještě nějakou dobu udržet zdání, že problémy se řeší a že systém funguje. „Zelený růst“, oficiální cíl politiky západních států, přitom ve skutečnosti zřejmě vůbec není možností: narazí totiž na biofyzikální limity planety dlouho předtím, než se byť jen přiblížíme k „uhlíkové neutralitě“.

Pod pláštíkem oficiální zelené politiky se tak utužuje systém „globálního apartheidu“ oddělující bohaté jádro globální ekonomiky od chudé většiny, který je udržovaný ostnatými dráty a militarizací hranic, do níž ekonomiky „vyspělého světa“ investují více než dvakrát tolik peněz, co do pomoci chudým státům zvládat dopady klimatické krize. Tato nespravedlnost, která se nachází v samém centru klimatické krize, přitom ale vůbec neplatí jen globálně: nerovnosti jsou obří i v jádru světového systému, kde široké vrstvy lidí doplácejí na stoupající ceny energií a potravin, zatímco nebe dál brázdí soukromé tryskáče superbohatých, jejichž jediné procento má v posledních pětadvaceti letech na svědomí dvakrát více emisí, než celá chudší polovina lidstva.

Rámování klimatické krize, které tento extrémní nepoměr v odpovědnosti opomíjí, je tedy nesmyslné nejen fakticky: pomáhá proti neférově rozložené dekarbonizaci štvát velkou část evropského obyvatelstva, které do velké míry oprávněně vnímá její dnešní podobu jako elitní projekt vedený snahou zachovat privilegia mocných, a nikoli zájmem většiny. Zamlčovat tato fakta nikomu nepomůže.

Všichni, kdo jsou v naší části světa znepokojení klimatickou krizí a chtějí přispět k jejímu řešení, by si měli odpovědět na otázku, na čí straně vlastně stojí a čí zájmy pro ně mají prioritu. A neměli by stát ani na straně zájmů Blackrocku a Vanguardu, ani na straně zájmů úzké vrstvy hyperkonzumentů z bohaté menšiny světového obyvatelstva dál konzumovat a opatřovat si při tom čisté svědomí technologickými hračičkami typu automobilu Tesla za cenu dalšího koloniálního vykořisťování.

Měly by to být zájmy většiny světového obyvatelstva i přírody, bez níž není život možný. Zájmy, které se promítají do požadavků ekologických a sociálních hnutí ve většinovém světě. Vyjádřené jsou v dokumentech jako Balijské principy klimatické spravedlnosti, dohoda z Cochabamby nebo pozice mezinárodních Přátel Země, organizace s miliony členek a členů v zemích globálního Jihu.

Jaké to jsou požadavky? Skutečná a rychlá dekarbonizace založená na snížení spotřeby energie i materiálů, jíž nepůjde dosáhnout bez „nerůstových scénářů“: záměrné ekonomické kontrakce a plánované přestavby ekonomik v jádru dnešního ekonomického systému. Systémová změna, vedoucí ke konci vykořisťování většiny planety i přetěžování ekosystémů tak, aby se i zbytek světa mohl svobodně rozvíjet a naplňovat své potřeby. Tedy to, co se v posledních letech pojmenovává jako nerůst.

Je to změna, jež je historicky možná bezprecedentní. Jednoznačně je však realističtější než spoléhání na chiméru zeleného růstu, a oproti kolapsu, do kterého nás vede fosilní kapitál, rozhodně preferovaná.

Šlo by o transformaci ne nepodobnou mobilizaci v zázemí spojeneckých států za druhé světové války. Mobilizaci, která by podobně jako její vzor — a tím spíš, že by byla mírová — nemusela vůbec znamenat pro většinu lidí v naší části světa, kde jsou předpoklady pro dostatek základních potřeb pro všechny v podstatě vybudované, žádnou nouzi či příkoří.

Mohla by naopak znamenat obohacení: v materiální jistotě pro ty, kteří dnes vlivem nerovnosti v rozdělení zdrojů trpí neospravedlnitelným nedostatkem. V množství volného času, který by šlo rozšířit omezením výroby a s ní i potřebné práce. Ve zpomalení a osvobození se od neustálého spěchu s jeho dopady na duševní zdraví i vztahy. Nebo v omezení nerovností rozkládajících společenskou soudržnost i demokracii.

Prvním krokem ke změně je přestat opomíjet „fakta o klimatu“, která se nám nehodí do iluzorní představy zelené transformace, na které všichni vydělají a obejde se bez konfliktu se zájmy současné mocenské elity. Pokud nechceme nepromyšleně „zachraňovat klima“ na úkor lidí i planety, naším cílem by nemělo být snažit se technokraticky vymyslet transformaci tak, aby byla přijatelná i pro viníky krize.

Naším cílem by mělo být společně s většinou dalších lidí, kteří na dnešní systém doplácejí, vybudovat politickou moc, která fosilní (a další neudržitelný) kapitál jeho kontroly nad našimi společnostmi zbaví, globální apartheid zruší a nahradí ho globální spravedlností. Jen tak můžeme prosadit skutečně spravedlivou transformaci a prosadit náš společný zájem žít dobře v možnostech naší planety.