Na závěr letošního roku nás čekají dvě akce celosvětového významu. V Kataru v druhé půlce listopadu začne Mistrovství světa ve fotbale a v egyptském Šarm aš-Šajchu už v neděli 6. listopadu započne každoroční klimatická konference COP 27.

Ač se to na první pohled nezdá, obě akce mají mnoho společného. Sjedou se na ně lidé z celého světa, kteří se budou brodit po kolena v krvi nevinných lidí, před kamerami však budou s úsměvem na tváři předstírat, že přes všechny rozdíly je nejdůležitější zachovat ducha fair play.

O smrti minimálně šesti a půl tisíce dělníků při stavbách honosných katarských fotbalových stadionů ale budeme hovořit jindy. Mediální pozornost bude totiž od příštího týdne poutat každoroční klimatická konference pořádaná Egyptem. Byla by mi hanba věnovat se politickým vyhlídkám summitu, aniž bych zprvu nepohovořil o nuzných poměrech, které v hostitelské zemi panují.

Egypt patří podle všech lidskoprávních organizací k nejbrutálnějším režimům na celém světě. Přitom mezi léty 2011 až 2013 měl Egypt nakročeno k poměrně lepší budoucnosti, když revoluce svrhla režim Husního Mubaraka a do popředí se dostávaly hlasy volající po demokratizaci státu. Energie z náměstí Tahrir se tehdy přelévala do ostatních arabských zemí, ale i do západního světa, kde po vzoru svých egyptských kolegů začali lidé okupovat náměstí.

Většina hlavních představitelů demokratických sil je však dnes buď již po smrti nebo ve vězení. V roce 2014 se v Egyptě chopil moci Abd al-Fattáh as-Sísí a ze severoafrické země vytvořil brutální policejní stát. V Egyptě se v současnosti nesmí protestovat, veřejně kritizovat vláda a za získání grantu od zahraničního dárce vám hrozí trest smrti. Ekologické organizace režim pronásleduje už několik let v kuse a výzkumy pojednávající o skutečném stavu životního prostředí v zemi jsou pro jistotu také zakázány.

Lidskoprávní organizace evidují přibližně šedesát tisíc (sic!) politických vězňů, mnoho z nich podstoupilo mučení. Sísí v zemi vybudoval tucet nových věznic a tamní policii uvolnil ruce, aby mohla páchat brutální násilí. Nic z toho se pochopitelně v oficiální egyptské prezentaci nedozvíte.

Naopak Sísího režim se snaží klimatické konference využít ve svůj prospěch a od začátku tvoří veřejný obraz, ve kterém je Egypt vykreslený jako lídr v ochraně klimatu. V Šarm aš-Šajchu se staví Potěmkinova vesnice, která má budit zdání demokratičnosti Egypta. Pečlivě vybraní zástupci veřejnosti budou budit zdání existence domácí občanské společnosti, ve skutečnosti ale budou recitovat Sísího propagandu, jinak by skončili ve vězení.

Delegáti a delegátky zemí bohatého severu budou mluvit o nutnosti chránit klima a lidská práva, zatímco jejich státy budou nadále vypouštět emise a jen pár kilometrů od nich bude egyptský fízl mučit nebohého vězně. Oficiální propagační videa plná mladých lidí prožívající ekologický sen v kulisách tropického Egypta jsou daleko za hranou obyčejného greenwashingu.

Jak píše ve strhujícím long readu kanadská novinářka a aktivistka Naomi Kleinová, nejedná se ovšem o obyčejný greenwashing znečišťovatele, ale o pokus o greenwashing policejního státu. Každý účastník letošní klimatické konference by si měl být vědom toho, že se účastní také šarády režimu, který pravdě nasazuje pouta, jak zpívá v jedné slavné písni Ivan Hoffman. A pokud možno pomoct tuto pravdu odkrývat.

Lidská práva jen pro některé

Egyptské ekologické organizace, většinou operující z exilu, nevolají po bojkotu letošní klimatické konference. Tuto strategii zvolily ve víře, že COP 27 naopak bude pro spoustu státníků i celé klimatické hnutí šancí mluvit o otázce lidských práv v Egyptě a tím i tlačit na Sísího, aby propustil mučené politické vězně.

Jen pár dnů před začátkem konference to vypadá, že se přepočítali. Část klimatického hnutí lidská práva v Egyptě sice tématizuje, například na poslední pražské stávce Fridays for Future byly jedním z hlavních témat a zároveň na ní vystoupil i disident Kareem Taha.

Větší ekologické organizace však téma často přehlížejí. Egyptské lidskoprávní organizace například obvinily Greenpeace, že vyměnila přístup na konferenci za mlčení k poměrům Sísího režimu.

Také západní státníci, bijící se v prsa při každém porušení lidských práv v Rusku nebo Číně, nyní mlčí. Zastání nenašli političtí vězni ani u zelené německé ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové, která do funkce vstupovala s ambicí založit německou zahraniční politiku na „hodnotách a ochraně klimatu“. Místo toho letos v červnu poskytla Sísímu příležitost vést greenwashingovou kampaň přímo v Berlíně během Petersberského klimatického dialogu, který německé ministerstvo zahraničí spolupořádalo.

Za vším lze jako obyčejně hledat byznys. Německo patří k největším exportérům zbraní do Egypta, těší se na dodávky plynu odtam a německá firma Siemens plánuje v Egyptě investovat do vysokorychlostní tratě skrze celou zemi. Britská vládní investiční společnost (BII) plánuje investovat sto milionů liber do egyptských start-upů, které mají v této zemi „rozjet zelený růst“.

U nejvýznamnějších světových státníků bychom tak hledali slova odsouzení pro Sísího režim těžko. Hanebné je ale i mlčení představitelů České republiky, která na klimatickou konferenci povede Evropskou unii jako země předsedající Evropské radě. Lidská práva zřejmě podle Petra Fialy patří jen někomu. Egyptskému brutálnímu režimu patří hlavně zbraně z českých zbrojovek.

Přitom tlak západních zemí by mohl i pomoct leccos změnit. Egypt totiž kromě inflace a energetické krize bojuje s rozsáhlou korupcí a špatnou veřejnou správou. Kvůli tomu je na hraně bankrotu a COP 27 chce místní vláda využít k přilákání zahraničních investicí a napravení své reputace před mezinárodními investory. Většina států si však evidentně vybrala cestu posilování Sísího režimu namísto jeho destabilizace.

Klimatická konference planetu nezachrání

Z výše popsaných důvodů nebudou klimatickou konferenci přímo na místě doprovázet mohutné protesty nebo paralelní summity. Snad se dají očekávat alespoň menší snahy o revoltu a akce odhalující pravou tvář egyptského režimu. Takové gesta odvahy si samozřejmě zaslouží solidaritu a velký obdiv.

Co se naopak příliš očekávat nedá, tak to jsou výrazné posuny v politice ochrany klimatu. Na poslední klimatické konferenci v Glasgow si státy uložily za cíl přepracovat své plány pro snižování emisí a přijít s ambicióznějšími záměry. Jak ukazují všechny relevantní vědecké studie — například zde, zde a zde — nic z toho se nestalo. A planeta se tudíž čím dál rychleji blíží klimatickému kolapsu.

Analýza mapující klimatické plány velkých firem ukazuje, že úspěchem egyptského summitu by bylo už to, pokud se byznys nerozhodne své cíle ochrany klimatu začít snižovat. Hlavní sponzor konference Coca-Cola bude dál planetu zamořovat plasty a lobbisté velkých fosilních firem si budou na konferenci podávat dveře s delegacemi z celého světa.

Jelikož se COP 27 koná na africké půdě, měl být důležitým tématem také mechanismus náhrady škod způsobených změnami klimatu v zemích globálního jihu. Vzhledem k drastickému suchu a hrozbě hladomoru v Africkém rohu či letošním devastujícím záplavám v Pákistánu bude toto téma obzvlášť aktuální.

Chudé státy budou obviňovat ty bohaté z nedodržování slibů. Podle předchozích dohod měla rozvojová pomoc na opatření pro snižování emisí a adaptaci na měnící se počasí dosahovat výše sto miliard dolarů ročně, což se ale neděje.

Přitom jen v roce 2021 státy z celého světa dotovaly fosilní průmysl částkou 697 miliard dolarů. I v tomto případě však pozorovatelé neočekávají významnější posuny.

Můžeme tedy očekávat jen drobné příznivé zprávy, jako například změny v klimatické politice australské vlády, která po konci konzervativního premiéra Scotta Morrisona a nástupu labouristy Anthonyho Albanese zpřísňuje své klimatické závazky, ačkoliv jako stát stále patří k nejvíce závislým na uhlí. Posuny v Indii, která ve velkém staví obnovitelné zdroje a přehodnocuje své plány na stavby uhelných elektráren.

Budou to však pouhé kapky v oceánu zmaru, kterými každoroční klimatické konference jsou. Sám jsem už několik let zastánce názoru, že klimatické hnutí svých největších úspěchů dosáhlo mimo konference pořádané OSN a nemá valného smyslu se jimi zabývat více, než je nutné. Letošní krvavé pozadí konference a pokrytectví západních vlád směrem k ochraně klimatu i lidským právům by ale nemělo přejít bez naší pozornosti.