↗

Uniklé dokumenty odkryly velice organizovanou a koordinovanou strukturu globálního plynárenského průmyslu. Foto WmC

Jen málokdy může veřejnost nahlédnout pod pokličku lobbistických strategií fosilního průmyslu, jako se tomu stalo nyní. Korporátní informace tohoto druhu jsou obvykle drženy pod zámkem — a občanům nezbývá, než se vypořádávat s důsledky znovu a znovu oslabovaných klimatických politik a pokračující závislosti na fosilních palivech. Proto je zveřejnění strategických dokumentů na webu Mezinárodní plynárenské unie (IGU) zcela mimořádnou událostí.

Materiály podrobně popisují metody, které toto uskupení se 150 členy z řad plynárenských korporací a sdružení, zastupující více než devadesát procent světového plynárenského průmyslu, používá při obhajobě a propagaci spalování fosilního plynu. Nijak proto nepřekvapí, že dokumenty — neboli dezinformační příručka plynárenského průmyslu, jak je sami zástupci odvětví označují — z webu vzápětí zmizely.

V rámci iniciativy InfluenceMap, jež sleduje lobbing fosilního průmyslu v oblasti klimatické politiky, se nám desítky z nich podařilo podrobit důkladné analýze. Dokumenty pokrývající několikaleté období až do konce roku 2021 nám odhalily velice organizovanou a koordinovanou strukturu globálního plynárenského průmyslu.

„Existenční“ hrozba pro hodnotový řetězec

V posledním roce jsme byli svědky katastrofálních dopadů počasí, jež zdevastovaly Pákistán a Nigérii, zatímco Evropa zažila — opět — nejteplejší léto v dějinách. Byla to další z mnoha varování, jimiž se lidstvu ohlašují zrychlující se klimatické změny.

Také Mezinárodní plynárenská unie hovořila při přípravě svého přehledu za rok 2021 o „potenciálně existenční“ hrozbě, jakou představují klimatické změny — ovšem s jedním zásadním rozdílem. Podle plynařů se hrozba netýká lidstva, ale „globálního hodnotového řetězce zemního plynu“.

Takové „porozumění“ klimatické krizi se odráží rovněž v tom, jak na něj hodlá plynárenská unie reagovat: místo toho, aby zkoumala, jak fosilní plyn přispívá ke klimatickým změnám, naopak prohlašuje, že je třeba hledat „pozitivní poselství, které bude plyn bránit a podpoří jeho využívání“.

Jak by tedy plynaři rádi napravili pověst plynu pošramocenou „fosilními fobiky“ — jak označují kritické hlasy? Jelikož fosilní plyn spalováním a únikem při přepravě prokazatelně přispívá ke klimatickým změnám, je podle sdružení potřeba nově ho definovat a „zřetelně odlišit od ostatních fosilních paliv“.

V zájmu „lakování“ plynu nazeleno vytvořila plynárenská unie novou kategorizaci, v níž má být fosilní plyn umístěn naroveň obnovitelným, nízkouhlíkovým a dekarbonizovaným plynům. „Obnovitelné plyny“ vymezuje příloha jednoho z dokumentů takto: bioplyn, biometan, šedý vodík (vyráběný z fosilního plynu), modrý vodík (vyráběný z fosilního plynu, ale se zachycováním a ukládáním uhlíku) a zelený vodík.

I když pomineme hrubě nesprávné použití slova „obnovitelný“, je zřejmé, že prazvláštní seskupení různých druhů plynu je záměrně neujasněné a má sloužit především jako lobbistický nástroj k prosazování různých variant fosilního plynu.

Plynárenská unie sama uvádí, že tato nová, vágní definice umožňuje „širší pole pro využití“ plynu a — což je klíčové — „vládám a rozvojovým bankám nabízí silnější argumentaci pro investice do plynárenské infrastruktury“. Přitom Mezivládní panel pro změnu klimatu a Mezinárodní energetická agentura výslovně varovaly před jakýmikoli novými investicemi do plynárenské infrastruktury, mají-li být splněny klimatické cíle.

Mezinárodní plynárenská unie uvádí, že úsilí o „ozelenění“ plynu začalo v roce 2020. A existují prokazatelné důkazy, že tato snaha ovlivnila i jednu z nejdiskutovanějších politických strategií Evropské unie — taxonomii udržitelného financování.

Vytrvalý nátlak

Taxonomie udržitelného financování měla podnikům a investorům poskytnout seznam ekologicky udržitelných činností, které jsou v souladu s unijním cílem dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Odborná skupina Evropské komise doporučila horní hranici při výrobě energie ve výši 100 gramů ekvivalentu CO2 na kilowatthodinu, což využití fosilního plynu fakticky vyloučilo.

Následoval vytrvalý nátlak plynárenského průmyslu a záhy i první prověrka toho, jak úspěšná se ukáže strategie plynových lobbistů při lakování plynu nazeleno.

Například v říjnu 2020 zaslalo padesát sedm plynárenských sdružení a firem — mezi nimi IGU, Shell, BP a TotalEnergies — Evropské komisi dopis, v němž se zasazují o zahrnutí fosilního plynu do taxonomie udržitelného financování.

V dopise, který nás v kontextu zveřejněných dokumentů dnes už nemůže překvapit, se uvádí, že fosilní plyn by údajně mohl pomoci splnit cíle klimatické neutrality „rozšířením způsobů dekarbonizace … včetně zemního, obnovitelného a dekarbonizovaného plynu“.

Komise neposlechla své vlastní odborníky a raději se postavila na stranu plynárenského průmyslu. Porušila tak vlastní závazky vyplývající z Pařížské dohody a také evropského zákona o klimatu, který nařizuje snížit čisté emise uhlíku do roku 2030 nejméně o 55 % a do roku 2050 je snížit na nulu. Za toto porušení ji zažalovala skupina občanských klimatických organizací — a také Rakousko.

John Cook, odborník na dezinformace o klimatu, konstatuje, že právě objasňování dezinformací a způsobů, jakými se šíří, nás před nimi může účinně chránit. Kdyby tak měla Evropská komise při svém rozhodování o taxonomii k dispozici strategické dokumenty plynárenské unie, nejspíš by nešla plynařům na ruku.

Bohužel však její rozhodnutí poskytlo precedens pro další kroky Evropské unie v oblasti klimatu. V důsledku trvalých útoků plynárenského průmyslu byly během projednávání znatelně oslabeny směrnice o energetické náročnosti budov, směrnice o energetické účinnosti a nařízení o metanu v energetice.

Lobbisté za fosilní paliva

„Ozeleňovací“ strategie plynárenského průmyslu však nesklízí úspěchy jen v Evropské unii. Na listopadové Konferenci OSN o změně klimatu (COP27) v Šarm aš Šajchu bylo akreditováno 636 fosilních lobbistů, což zásadně zpochybňuje důvěryhodnost COP jako fóra pro diskuzi o klimatických opatřeních.

Do závěrečného prohlášení byly na poslední chvíli včleněny „nízkoemisní“ zdroje energie — mnozí pozorovatelé přitom upozorňovali na spřízněnost s jazykem používaným plynárenským průmyslem. Nemálo účastníků proto vyjádřilo skepsi ohledně příští klimatické konference, kterou mají v Dubaji hostit ropné Emiráty.

Vedle klimatické konference vypočítává Mezinárodní plynárenská unie i další cíle své propagace plynu: Světovou banku, několik rozvojových bank, skupinu G20, Evropskou hospodářskou komisi OSN, Program OSN pro životní prostředí a politiky ve Spojených státech a Číně.

Pro podporu plynu neváhala využít ani Cíle udržitelného rozvoje OSN a vypracovala komunikační strategii, která má „udržitelný rozvoj“ spalování plynu představit jako řešení energetické chudoby a znečištění ovzduší.

Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) označuje za hlavní příčinu nedostatečného pokroku v klimatické politice právě „etablované“ zájmy fosilního průmyslu, který po celém světě uplatňuje svůj politický vliv.

Zveřejněné dokumenty plynárenské unie jsou pozoruhodné tím, že odhalují rozsah a koordinaci tohoto úsilí, jehož cílem je prosazení dalšího spalování plynu. Přinášejí přitom nový pohled na rafinované dezinformační strategie, které jsou k tomuto účelu používány.

Přehlédneme-li politická vítězství, jichž průmysl po celém světě dosáhl, vypadá to, že strategie Mezinárodní plynárenské unie sklízí své otrávené plody. Doufejme však, že zveřejnění dokumentů pomůže tvůrcům politik nahlédnout za „ozeleňující“ kouřovou clonu jejich lobbistických taktik — a začnou se seriózně zabývat naléhavě potřebnými klimatickými opatřeními.

Z anglického originálu ‘Gaslighting’ Europe on fossil fuels publikovaného internetovým magazínem Social Europe přeložil OTAKAR BUREŠ.