Metan je jako hlavní složka fosilního zemního plynu druhým nejvýznamnějším skleníkovým plynem, odpovědným za třetinu zvýšení globální teploty od začátku průmyslové revoluce. Vedle toho způsobuje také vznik přízemního ozonu, který globálně způsobil asi milion předčasných úmrtí.

Více než polovině člověkem způsobených emisí metanu je přitom možné zabránit za pomoci již existujících technologií, včasné detekce úniků plynu, jejich minimalizace či zákazem rutinního odvětrávání a spalování fosilního plynu. Tato relativně jednoduchá a levná řešení však zatím naráží na nezájem fosilních společností a slabé regulatorní prostředí.

Emise metanu byly až donedávna nejen v České republice dlouhodobě přehlíženým problémem. Snížení emisí metanu v sektoru energetiky o 75 procent do roku 2030 je přitom dle Mezinárodní energetické agentury (IEA) možné za pomoci již existujících postupů a technologií, navíc často s velmi nízkými či dokonce negativními náklady.

Metan se zároveň poměrně rychle rozpadá — v atmosféře vydrží zhruba sedm až dvanáct let, zatímco CO2 v ní zůstává stovky let. Rapidní snížení jeho emisí v energetice by tedy mohlo přinést velmi rychlé a měřitelné výsledky a pomoci dostát závazkům Pařížské dohody o klimatu.

Přes nejrůznější globální výzvy se však zatím nedaří tyto emise snižovat. Právě naopak — data ukazují, že v posledních letech emise metanu z fosilních paliv spíše mírně stoupají. Na vině jsou špatné provozní standardy v nejvíce znečišťujících státech, vykazování emisí na základě odhadů místo reálných měření, ale i nedostatečná nebo neexistující legislativa v oblasti dovozu fosilních paliv. Zlepšuje se alespoň přesnost a dostupnost dat o emisích metanu, včetně obrovských úniků způsobených haváriemi, a to zejména díky specializovaným satelitním systémům.