Evropský plán vodíkové energetiky: neokoloniální omyl a malá domů korporacím

Chloé Mikolajczaková, Pascoe Sabido

Plán, kterým Evropská komise hodlá ukončit závislost na ruském plynu, je koncipován zcela chybně. Není realistický, udržuje energetiku v područí fosilního průmyslu, neřeší klimatickou krizi a ignoruje sociální situaci v Evropě i ve světě.

Plán Evropské komise REPowerEU je zcela mimo realitu, poslouží korporacím, ale lidem a klimatu ne. Foto Facebook European Commission

Než přišla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová představit plán REPowerEU novinářům shromážděným na tiskové konferenci, nechala je čekat takřka hodinu. Ne že by ale bylo tolik o co stát. Ohlášený plán deklaruje záměr do roku 2027 zbavit Evropskou unii závislosti na ruském plynu.

Hlavním tahákem bylo sdělení o „ohromujících ambicích“ v oblasti energetické účinnosti a podpory obnovitelných zdrojů. Uvolněno má podle jejího návrhu být tři sta miliard eur — v realitě se tu ovšem nejedná o nic jiného než o přerozdělení stávajících finančních prostředků.

Když se ale na ohlášený plán podíváme podrobněji, zjistíme, že se velmi podobá tomu, oč usiloval ropný a plynárenský průmysl, aby si pojistil své budoucí zisky: základem má být přechod k jiným dodavatelům plynu a k vodíku. Mezi nové dodavatele mají patřit i represivní režimy, jako je Ázerbájdžán, Izrael a Alžírsko. K dovozu a přepravě plynu se mají zbudovat nové přístavní terminály a plynovody. Kdo tedy rozhoduje o tom, jaké projekty se budou realizovat?

Jak odhalila organizace Corporate Europe Observatory, plány Evropské unie ve velké míře formoval fosilní průmysl. Jeho zástupci si vyjednali účast v platformě Evropské unie pro společný nákup plynu, včetně zkapalněného zemního plynu a vodíku.

Šéfové šesti společností obchodujících s fosilními palivy se v březnu s Ursulou von der Leyenovou hned několikrát sešli. Dohodli se na vytvoření pracovní skupiny „odborníků“ zaměstnávaných průmyslovými podniky, kteří mají Komisi mimo jiné:

  • poskytovat „podrobné informace o trzích“,
  • projednávat, „odkud mohou pocházet další dodávky plynu“,
  • identifikovat „potenciální překážky“,
  • a zejména stanovovat, „která z plánovaných opatření jsou uskutečnitelná“.

Korporace jako BP, Shell, Total a Eni tak budou Evropské unii radit, kde a jak nakupovat zemní plyn — samozřejmě včetně trhů, na nichž mohou samy působit. To bude mít velký dopad na jejich vlastní hospodářské výsledky. Budou také radit, jakou infrastrukturu vybudovat. I z toho budou moci později profitovat. Je to do nebes volající střet zájmů.

Přes všechny řeči o obnovitelných zdrojích energie má jít deset miliard eur na dokončení toho, co von der Leyenová nazvala „chybějícími spojkami pro zemní plyn, včetně zkapalněného“. To je deset miliard eur, které mohly být místo toho vynaloženy například na zateplení domů či v jiných opatřeních proti energetické chudobě.

Neokoloniální transformace plynárenského průmyslu

Kromě přechodu k jiným dodavatelům chce Evropská unie nahradit ruský plyn obnovitelným vodíkem — tvrdí, že z Evropy vytvoří „vodíkovou ekonomiku“. Je to zcela nerealistické, ale plynárenský průmysl v tom vidí fantastickou příležitost pohlídat si své profity.

Plán REPowerEU zvyšuje unijní cíle v oblasti vodíku čtyřnásobně — z 5,6 milionu na dvacet milionů tun do roku 2030, přičemž polovina z uvedeného množství se má dovážet. Jak vyplývá z dříve uniklého návrhu REPowerEU, který má Corporate Europe Observatory k dispozici, zvláštní místo v evropských plánech zaujímá severní Afrika, která by měla pokrývat až osmdesát procent dovozu.

Studie plánovaného využití obnovitelného vodíku v severní Africe, kterou si nechaly vypracovat organizace Corporate Europe Observatory a Transnational Institute, však ukazuje, že Evropskou komisí stanovené cíle jsou z hlediska nákladů a energie zcela nerealistické. Navíc mají ve své podstatě neokoloniální charakter. A již nyní fakticky vedou k vyššímu využívání fosilních paliv.

Evropská unie říká, že obnovitelný vodík by se měl vyrábět z nově instalovaných obnovitelných zdrojů energie. Jenomže větrná i solární energie z definice poskytují dodávanou energii s výkyvy. To znamená, že pro výrobu vodíku nebude k dispozici stálý přísun zelené elektřiny. A to značně zvýší náklady na jeho výrobu.

Problém lze řešit připojením k rozvodné síti elektrické energie v příslušných zemích. Ale pokud ji vyrábíte z fosilních paliv — jako v Maroku, Alžírsku či v Egyptě — deklarované ekologické úsilí Evropské unie se brzy ukáže jako hodně krátkodeché.

Například italská ropná a plynárenská společnost Eni plánuje vyrábět zelený vodík z gigawattové solární elektrárny v Alžírsku. Autor nové studie Michael Barnard odhaduje, že náklady na vyrobený vodík by tu byly na jednotku energie jedenáctkrát vyšší než náklady při použití fosilního plynu.

Pokud by Alžírsko hodlalo přejít ve svém vývozu plně z fosilního plynu na vodík, což alžírská vláda a Evropská unie skutečně navrhují, muselo by instalovat 500 GW solárních elektráren — tedy více než tisícinásobek současného stavu. To by ovšem mělo zásadní dopady na využití půdy, vody i surovin nezbytných k výrobě solárních panelů a související infrastruktury.

Kromě vysokých výrobních nákladů jsou velmi vysoké i náklady na dopravu, ať už tankery, nebo potrubím. Jako řešení rostoucích cen Evropská unie a Německo navrhují dotace pro evropské spotřebitele. Je to však nejlepší využití veřejných prostředků, když se lidé na kontinentě potýkají s rostoucími cenami základních potřeb i s prudce rostoucími účty za energie?

Zadní vrátka k plynovým kohoutkům

Méně než jedno procento vodíku, který se dnes v Evropě spotřebuje, je skutečně ekologické, sedmadevadesát procent se vyrábí z fosilního plynu. Proto ropný a plynárenský průmysl vždy podporoval „vodíkovou ekonomiku“: vidí v tom zadní vrátka k zachování odbytu pro zemní plyn.

Strategie je jasná: nejprve vychválí vodík, počkají, až po něm vzroste tržní poptávka, a pak — až nastane nedostatek zelené elektřiny nebo se vyčerpá kapacita elektrolyzérů pro dodávky „zeleného vodíku“ — nastoupí vodík vyráběný z fosilních paliv.

V Alžírsku a Egyptě zkoumá společnost Eni možnosti využití vodíku jak z fosilního plynu, tak z obnovitelných zdrojů. Tvrdí přitom, že pomocí krajně problematické a nákladné technologie zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) může vyrobit „nízkouhlíkový“ neboli „modrý“ vodík.

Jenže emise při výrobě modrého vodíku jsou až o dvacet procent vyšší, než kdybychom použili přímo zemní plyn. Znepokojující je, že Evropská unie přesto již poskytuje fosilnímu vodíku podporu doma i v zahraničí, a to subvencemi i regulacemi. Ve skutečnosti to není nic jiného než nákladné financování klimatické katastrofy, které sice může prodloužit život fosilnímu průmyslu, ale v žádném případě by se nemělo těšit podpoře z veřejných zdrojů.

Splnění vysokých cílů v oblasti obnovitelných zdrojů vodíku bude vyžadovat velké množství elektřiny z obnovitelných zdrojů. Mají snad Maroko, Alžírsko a Egypt využívat své omezené obnovitelné zdroje právě k produkci vodíku pro Evropu: Jak by přitom mohly plnit i své vlastní cíle v oblasti přechodu na obnovitelnou elektřinu? Musely by tedy obětovat své současné plány, k nimž se zavázaly v rámci Pařížské dohody, aby se Evropa mohla přiblížit k splnění svých cílů vlastních.

Přesto popsaný vývozní model v severní Africe nyní zkoumá řada evropských firem. To také vysvětluje, proč Evropská unie a Německo tak rádi dotují výrobu vodíku. Evropské firmy totiž stojí na obou stranách transakce — jak na straně produkce, tak na straně spotřeby.

Snaha vybudovat trh pro zelený vodík ovšem není ničím jiným než nejnovějším příkladem neokoloniálního plundrování zdrojů v severní Africe, které se děje ve spolupráci s tamějšími elitami. Pentlí se to zelenými frázemi. Vodíkový přelud tak dnes přebírá štafetu po neúspěšném programu s vývozem solární elektřiny Desertec. Zcela evidentně se tu upřednostňují zájmy evropského plynárenského průmyslu před potřebami lidí jak v Evropě, tak všude jinde po celém světě.

Namísto dalšího zabetonovávání neokoloniálního energetického modelu založeného na vykořisťování zemí globálního Jihu by měla Evropská unie svůj plán na využití vodíku přepracovat a úplně opustit své hrubě nadsazené importní cíle. Chceme-li, aby energetická politika Evropské unie sloužila občanům, kteří se potýkají s vysokými účty za energie, a ne fosilním korporacím, které způsobily klimatickou krizi a nyní hodlají profitovat i z reakce na ni, musíme odříznout politiku od fosilního průmyslu: korporace by se zkrátka rozhodování o její podobě propříště už neměly účastnit.

Z anglického originálu EU hydrogen targets—a neo-colonial resource grab publikovaného na webu Social Europe přeložil OTAKAR BUREŠ. Text vychází s podporou Friedrich Ebert Stiftung Praha. Podrobnější verzi analýzy si lze přečíst na webu Corporate Europe Observatory.

advertisment
advertisment
Diskuse
JP
June 18, 2022 v 13.38

Je skutečně obtížné zjistit, jaké vlastní návrhy na řešení aktuální energetické krize předkládají autoři tohoto podivného elaborátu. (O nějaké objektivní "studii" se v daném případě sotva dá mluvit.)

Ani nemá vůbec smysl zabývat se nějak blíže názory někoho, kdo dokáže postavení velkých energetických projektů na saharském písku (což by ovšem tamějším zemím přineslo velké ekonomické výhody) vydávat za "akt neokolonialismu"!... Kde jinde je zapotřebí stavět solární elektrárny, nežli právě pod žhavým africkým sluncem?!... A kde budou zabírat méně úrodné půdy, nežli právě na písku afrických pouští?!...