Česká republika v čele dekarbonizačního maratonu. Největší úkol čeká vládu doma

Dana Balcarová, Mikuláš Peksa

České předsednictví Rady EU bude coby jednu z priorit řešit energetiku. Největším nepřítelem budou hluční konzervativci, jež z klimaticko-energetické politiky dělají nesmyslnou kulturní válku. Ani v českém parlamentu jich bohužel není málo.

Výsledkem našeho osmiletého ignorování klimatických plánů je, že potřebná veřejná debata u nás probíhá se zpožděním. Klimatické plány minulých kabinetů byly napsané jen naoko a reálně se v posledních letech v modernizaci energetiky neudělalo nic. Foto Pixource, pixabay

Česká republika se už za pár dní ujme předsednictví Rady Evropské unie. Agendě českého předsednictví bude dominovat energetika — a to hned ze dvou důvodů. Za prvé je potřeba bezprostředně vyřešit přípravu na letošní topnou sezonu a je nutné domluvit společný postup pro případ jakýchkoliv problémů v dodávkách plynu. Za druhé — a to především — je potřeba pohnout s plány na postupný odklon evropské ekonomiky od fosilních paliv a jejich nahrazení moderními nízkoemisními technologiemi.

Plány na ústup od fosilních paliv a jejich nahrazení moderními zelenými technologiemi se na půdě Evropského parlamentu a Rady Evropské unie diskutují už víc než osm let. Vycházejí totiž ze závazků Pařížské dohody z roku 2015, jejímž prostřednictvím se Evropská unie i jednotlivé členské státy zavázaly ke snížení objemu emisí potřebného pro to, aby průměrná teplota na planetě nestoupla o víc než dva stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.

V Pařížské dohodě jsou úspory emisí přímo rozpočítané na jednotlivé regiony. Na Evropu tak připadá takový podíl, který odpovídá velikosti její dosavadní emisní stopy. Vychází to na pětapadesát procent úspory emisí oproti roku 1990. Na evropské půdě se proto nyní hledají nejvhodnější způsoby, jak se potřebného snížení emisí dobrat.

Znamená to v podstatě postupné vyřazení ropy, plynu a uhlí ze všech významných oblastí energetiky, průmyslu, zemědělství nebo dopravy. Evropská komise vloni představila balíček konkrétních opatření, která promítají snižování emisní zátěže férově do všech sektorů. Zahrnuje i leteckou a námořní dopravu, ale klíčová opatření směřují do energetiky, která je z hlediska uhlíkové stopy nejvýznamnější.

Energetika projde transformací, jde jen o to, jak rychle

Zjednodušeně by se dalo říct, že evropská energetika má do roku 2030 výrazně zvýšit podíl obnovitelných zdrojů, včetně zeleného vodíku, který může posloužit místo plynu. Obrovské investice mají jít do modernizace technologií a energetických úspor, ale také do decentralizace energetiky nebo do zkapacitnění přenosové soustavy a jejích inovací.

Do konce dekády by mnohem významnější roli měla hrát i komunitní energetika. Její rozmach by současně měl vést k využívání úsporných a chytrých technologií, jež sníží spotřebu energie, a lidé tak v důsledku ušetří. Na investice pro běžné domácnosti pamatuje nový speciální fond, který jim má s potřebnými změnami finančně pomoci.

Je celkem pochopitelné, že snahy o prosazení tohoto energeticko-klimatického balíčku ještě zesílily po vypuknutí války na Ukrajině. Ruská invaze totiž mnohým otevřela oči. Definitivně například padl mýtus o energetické soběstačnosti České republiky. Energetická závislost na ruském plynu a jaderném palivu je ve skutečnosti velký problém, který se s námi vleče už třicet let.

Zároveň se ukázalo, že se Evropa nebude moci spoléhat na ruský zemní plyn jakožto přechodné palivo při ústupu od uhlí. Ačkoliv je zemní plyn v emisích CO2 asi o polovinu šetrnější než uhlí, stále se jedná o fosilní zdroj energie. Ruská invaze tak u evropské veřejnosti jen posílila rozhodnutí vypořádat se se zastaralými technologiemi „z gruntu“. Když už investujeme do modernizace energetiky, udělejme to pořádně a s dlouhodobým výhledem.

Česká republika má v otázce klimatu pověst zmateného podivína

V minulých týdnech prošla první část zmíněného balíčku Evropským parlamentem a nyní ho má schválit Rada Evropské unie. Jednotlivé návrhy, které má Rada na stole, jsou poměrně podrobné a leckdy vyžadují skutečně dobrou orientaci v tématu. Nejde jen o znalost fyzikálních zákonů, ale také o celkový přehled o tom, jaký je stav energetických technologií v jednotlivých členských státech, kde můžeme rychle najít synergii, a kde by se naopak nová opatření protáhla, protože by vyžadovala například masivní investice do liniových staveb.

České předsednictví bude muset z pozice vyjednavače zaujmout k jednotlivým problémům jasný postoj a hledat u svých protějšků z jiných zemí potřebný kompromis. Už teď je jasné, že nemáme silnou pozici. Česká politická reprezentace se totiž posledních osm let do příprav návrhů příliš nezapojovala. Důvod je jednoduchý — mezi českými politiky dlouhodobě převažuje ideologické pojetí, podle kterého je klimatická změna jakýsi vymyšlený strašák v rukou šílených zelených aktivistů.

Zbytek Evropy — a vlastně i celého světa, jak se ukazuje při jednáních s africkými zeměmi nebo Indií — naléhavost adaptace na změny klimatu dlouhodobě vnímá. Česká republika připomíná pomatence, který na klimatickém summitu světového významu vykřikuje něco o emisních povolenkách. S takovou pověstí se předsednické debaty nepovedou snadno a vládu bude stát velké úsilí, aby nepromarnila kredit, který získala svou výraznou pomocí Ukrajině.

Změna není jen na vládě

Výsledkem osmiletého ignorování klimatických plánů je, že potřebná veřejná debata u nás probíhá se zpožděním. Klimatické plány minulých kabinetů byly napsané jen naoko a reálně se v posledních letech v modernizaci energetiky neudělalo nic.

Proto je také mnohem náročnější najít efektivní řešení tvrdých dopadů současné energetické krize, ačkoli máme k dispozici rekordní objem investičních prostředků. Vláda tak bude muset rychle dohnat to, co předchozí dva kabinety zanedbaly. A co je ještě důležitější, bude muset také přesvědčit Parlament. A to je největší kámen úrazu.

Český parlament je dlouhodobě podstatně konzervativnější, než by odpovídalo reálnému postoji české veřejnosti. Průzkumy opakovaně ukazují, že většina občanů České republiky vnímá klimatickou změnu jako problém a chce, aby ji politici řešili. Nejde přitom samozřejmě jen o klima, česká veřejnost je také dlouhodobě nakloněná například manželství pro všechny. Je to však konzervativní Parlament, tedy Poslanecká sněmovna a Senát, kdo zmíněná témata uchopuje ideologicky, a spouští tak kulturní války.

Místo aby nám volení politici pomáhali pochopit, co se v evropské a světové politice a ekonomice děje a jaký postoj k tomu zaujmout, z české konzervativní scény trvale slyšíme jen ideologické výkřiky, urážky a strašení, které někdy hraničí až s konspiračními teoriemi.

Výsledkem je stagnace a hrozící ostuda v časech, kdy se Evropa potýká s válkou. Pokud to chceme změnit, je potřeba volit lidi, kteří místo strachu budou šířit informace a své voliče budou jednoduše respektovat. První takovou příležitost přinese už volební maraton, který startuje letos na podzim komunálními a senátními volbami a skončí příští rok volbou prezidenta.

advertisment
advertisment