↗

Část zemí EU má pro získávaní energie z obnovitelných zdrojů výhodnější podmínky, například mořské pobřeží. Pro ČR by bylo lepší toho v rámci energetické integrace využívat, než stavět vlastní fosilní elektrárny závislé na dovozu paliva z problematických států. Foto TebNad, EA.de

Ruská agrese na Ukrajině nás nutí vystoupit z komfortní zóny, hledat nová řešení nových — ale i starých a chronických — problémů a bořit dříve nedotknutelná dogmata. Jedním takovým je v České republice energetická soběstačnost státu, kterou dlouhodobě razí zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Na myšlence samotné by nebylo nic špatného, kdyby nezmutovala do bizarního pojetí, že elektrárny musí být na našem — myšleno českém — území, ale odkud pochází palivo není důležité. V praxi se to projevuje odmítáním návrhů, abychom naše energetické potřeby pokryli z části dovozem elektřiny ze zemí EU s výhodnějšími podmínkami pro obnovitelné zdroje (například mořským pobřežím), a naopak prosazováním plánů fosilních, rádoby českých — prosazováním výstavby elektráren na zemní plyn nebo jaderné palivo a zanícenou obranou zachování aut s motory na paliva z ropy.

Všechny zmíněné energetické suroviny samozřejmě dovážíme, a to zejména právě z Ruska. Problém to byl vždycky a takto pojatá energetická soběstačnost nedávala smysl nikdy. Ale kdy jindy než nyní, kdy se ruský režim stal otevřeně nepřátelským a válečným, bychom měli změnit uvažování?

Začít můžeme u zajištění náhradních dodávek zemního plynu pro případ ukončení odběru z Ruska. Podobně jako při nákupu vakcín proti covidu je správnou cestou společný postup celé Evropské unie. Společně je potřeba nakoupit a následně koordinovat dodávky i naplnění zásobníků před zimou. Nesmíme dopustit situaci, že se budou státy EU přeplácet u dodavatelů a ve výsledku budou některé státy fungovat bez omezení a jinde budou lidé mrznout.

To důležitější a strategičtější je ovšem postavit se podobně i k elektřině a začít posilovat propojení mezi státy v Evropě, postavit dálková vedení ze severního pobřeží či slunného jihu.

Země, jako je ta naše, samozřejmě musí maximálně využít potenciál obnovitelných zdrojů na svém území. Není žádný důvod, aby každá vhodná střecha nebyla osázena solárními panely, abychom nevyužili ohromný potenciál větrné energie (při respektování ochrany lidí i přírody) či abychom biologicky rozložitelné odpady dávali na skládku místo do bioplynek. Ale stejně tak není jediný důvod, abychom jako doplnění nevyužili možností dovážet levnou elektřinu z obnovitelných zdrojů z okolních i vzdálenějších států EU.

A nepůjde jen o pokrytí aktuální spotřeby. Obnovitelné zdroje jsou často kritizovány, že při nepříznivých meteorologických podmínkách nevyrábí. Ale už daleko méně se v Česku mluví o tom, že při těch příznivých vyrábí hodně a cena elektřiny rapidně klesá (někdy dokonce pod nulu).

Kdo má v takový okamžik možnost elektřinu skladovat — tedy například do baterie či zařízení na výrobu syntetického plynu — ten vydělá na pozdějším prodeji v době nedostatku (a tedy i vysokých cen). Proto má německá vláda v plánu postavit do roku 2030 továrny na výrobu vodíku, které by dokázaly zpracovat výkon pěti Temelínů.

Plynové a jaderné plány ani zbytek uhlí nás nevytrhnou. V ekonomických i bezpečnostních otázkách již nikdo rozumný nepochybuje o výhodnosti zakotvení České republiky v evropských a mezinárodních strukturách. Pro řešení energetické transformace i klimatické krize potřebujeme opravdovou Evropskou energetickou unii.