V prvním červnovém týdnu proběhly v deštivém Stockholmu dvě výroční mezinárodní konference k životnímu prostředí. Obě se prvně konaly před padesáti lety. Jak jsme mohli posoudit, těžko mohly být odlišnější: ukázaly krizi ekologického multilateralismu, ale současně i naději na znovuoživení idejí civilizační politiky.

Konference O životním prostředí člověka

Po čtyřech letech příprav, vědeckých fór a diplomatických půtek se začátkem června 1972 na půdě neutrálního Švédska schází zástupci 122 členských států OSN. Ve Stockholmu se koná konference s názvem O životním prostředí člověka.

Přes polovinu delegátů přijíždí ze států globálního Jihu. Situace je napjatá. Konference je po chuti málokomu — o životním prostředí se nechce mluvit ani státům globálního Jihu, které se obávají odklonění pozornosti od otázek ekonomického a sociálního rozvoje, ani průmyslovým evropským zemím, které pod vedením Velké Británie usilují o co nejslabší závěry setkání. Obávají se totiž, že environmentální regulace zasáhnou jejich obchodní zájmy. Zásadně také odmítají financovat další multilaterální agenturu.

Sovětský svaz a státy Varšavské smlouvy konferenci bojkotují kvůli patu ve vzájemném uznání dvou německých států (do OSN vstoupily až o rok později). Čerstvý člen globálního klubu, Čína — a také Pákistán, Peru nebo Chile — vydávají v době konference silná protikoloniální prohlášení. Spojené státy, ve kterých probíhají statisícové protiválečné protesty, se snaží zabránit tomu, aby se válka ve Vietnamu na konferenci jakkoliv tematizovala.

Ta se tak stává tématem jen na paralelní konferenci pořádané švédskými Přáteli Země, kterou monitoruje velké množství agentů tajných služeb.

Program Spojených národů pro životní prostředí

Výsledek konference se ze zpětného pohledu zdá být téměř zázračným. Tím spíš, že v šedesátých letech bylo životní prostředí okrajovým tématem politiky i veřejné debaty, daleko víc rezonoval boj za dekolonizaci, lidská práva a proti rasismu.

Výstupem téměř dvoutýdenní konference bylo přijetí deklarace o šestadvaceti principech a akčního plánu o stodevíti krocích. Coby garant jejich naplňování byl ustaven Program Spojených národů pro životní prostředí (UNEP).

Většina principů, smluv a multilaterálních iniciativ, o které se dnes ekologické hnutí a ekologické politiky opírají, má svůj původ právě zde. Ať už je to princip předběžné opatrnosti, pravidlo, že znečišťovatel platí anebo princip dělby globální odpovědnosti mezi státy globálního Jihu a Severu. Dnes jej známe jako princip „společné, ale diferencované odpovědnosti“ (Common But Differentiated Responsibilities), který potvrzuje společný cíl, ale také zavazuje státy s většími prostředky k vyšší míře zapojení.

Pod vedením UNEP vznikla posléze řada mezinárodních úmluv, z nichž některé jsou úspěšnými příklady mnohostranné ekologické spolupráce — zejména Vídeňská úmluva, Ramsarská úmluva o mokřadech nebo Montrealský protokol, díky němuž se na určitou dobu podařilo zvrátit rozšiřování tzv. ozonové díry.

Díky Programu Spojených národů pro životní prostředí také vznikly dvě největší vědecké mezinárodní platformy: v roce 1988 Mezivládní panel pro změnu klimatu a v roce 2012 Mezivládní panel pro biodiverzitu a ekosystémové služby, které jsou dnes klíčovými institucemi monitorujícími stav našeho životního prostředí.

Upadající elán mezinárodní spolupráce měly v devadesátých letech obnovit mezinárodní megakonference. Summit Země v Riu de Janeiru v roce 1992 přinesl Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC), která dala strukturu mezinárodním klimatických jednáním (první z protokolů, který úmluvu naplňuje, je Kjótský z roku 1997).

V roce 2012 přinesl summit Rio+20 zahájení procesu, který v roce 2015 vyústil v přijetí Agendy 2030 s jejími sedmnácti tzv. Cíli udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs). Agenda 2030 a koncept tří pilířů udržitelného rozvoje koncepčně navazuje na desetiletí vedenou diskusi o propojení problémů chudoby a životního prostředí, kterou na stockholmské konferenci a v jejích principech prosazovala například Indíra Gándhíová.

Globální proces ovlivnil také legislativu formujícího se evropského společenství — v roce 1973 vzniklo v Evropské komisi Ředitelství pro životní prostředí a ochranu spotřebitele a také první akční program pro životní prostředí.

Klimatická krize se stupňuje

Padesát let mezinárodní politiky životního prostředí přineslo řadu výsledků. Na největší a propojené krize současnosti — krizi biodiverzity a klimatickou krizi — ale odpovědět nedokáže.

Ač klimatická diplomacie přijímá další a další závazky, emise skleníkových plynů dále rostou, v roce 2021 dokonce nejrychleji v historii. Ani tolik citovaný úspěch mezinárodní spolupráce v podobě Montrealského protokolu se nedá v klimatické politice jednoduše zopakovat, protože problém změn klimatu a jejich řešení je podstatně komplikovanější, komplexnější.

Kýžená řešení nepřinesl ani koncept udržitelného rozvoje — byť dílčí úspěchy jeho municipální formy v podobě Agendy 21 nelze v řadě zemí přehlédnout. Udržitelný rozvoj je dnes především floskulí mezinárodních agentur a firem, protože za údajným řešením často skrývá mocenské zájmy a nedůvěryhodným způsobem představuje rozvoj v nerovném světě jako strategii, v níž vítězí všichni.

Stockholm po padesáti letech

Po padesáti letech se obě konference nyní konaly znovu. Možnost obě porovnat v nás zanechala silný dojem. Na People's Forum se sešly všechny generace ekologických aktivistek a aktivistů. Silně byla zastoupena generace sedmdesátníků a osmdesátníků. Srovnání s Českou republikou nešlo pominout. Kde je tato generace v ČR a vedeme s ní vůbec dialog? Ve Stockholmu jsme se právě jich ptali na to, kde vidí naději a jak se jim podařilo nenechat se paralyzovat sílícími problémy.

Na pódiu se mluvilo, zpívalo, hrálo divadlo, malovalo, frustrovaně křičelo i dojatě jihlo. Na setkání jsme se nebránili emocím, které současná globální situace vyvolává, a přirozeně docházelo k jejich sdílení. Hoříme kvůli vám, váš rasismus, vaše hodnoty a váš konzum nás zabíjejí, zněla častá zpráva od přátel z globálního Jihu.

Cesta na oficiální konferenci OSN vedla střeženým koridorem vysokých plotů, za kterými postávaly s megafony hloučky lidí protestujících proti probíhajícím genocidám ve světě. Setkání se konalo v prostorách vhodných pro obchodní veletrh. V neosobních, uhlazených místnostech probíhala pléna uchvácená švédskými korporacemi jako je IKEA či H&M, stěžujícími si na „neuvědomělé zákazníky“ a nespolupracující vlády globálního Jihu.

Do úplného umrtvení smyslů nás přiváděly zglajchšaltované projevy delegátů a delegátek, jejichž absurditu pomohla odlehčit jen partička „bullshit binga“ — hry spočívající v tom, že si sepíšete očekávaná slovní spojení a usilujete o to zaznamenat je v projevech jako první, a tak zvítězit. Technokratické ptydepe mezinárodní komunity, bez jediné emoce, s minimem příběhů, humoru či jakékoliv polidšťující výstřednosti…

Prostředí a klima konference tak bohužel vedlo k autocenzuře panelistů a panelistek, kteří po veřejné diskusi prezentovali v osobních rozhovorech o poznání radikálnější názory — mluvilo se třeba o konfliktu mezi právy původních národů a extraktivismem nebo o konfliktu mezi udržitelností a růstem ekonomiky.

V této podobě zkrátka multilateralismus nemá naději stát se prostorem změny, kterou potřebujeme. Má proto smysl vážně otevřít debatu o jeho reformě, například navázáním na návrhy Josefa Vavrouška z 90. let.

Nová naděje

Za padesát let opsala diskuze o životním prostředí pomyslný oblouk. Švédský filosof, politik a aktivista Thomas Wallgren popsal v úvodním panelu letošního People´s Forum sedmdesátá a osmdesátá léta environmentálního aktivismu jako roky „nevinné naděje“: důvěry v to, že všichni vidí hluboké problémy moderního rozvoje, které povedou k hledání nového společenského modelu za rámec studenoválečného soupeření socialismu a kapitalismu.

Od konce osmdesátých let se však bohužel postupně prosadila představa, že tento typ rozvoje je v zásadě možný, pokud dochází ke zvýšení jeho efektivity a zmírnění dopadů technologickým pokrokem a tržními nástroji.

Po desetiletí jsme pracovali na mnoha staveništích a lepili dílčí problémy, kde se dalo. Úsilí o novou politiku, spojenou s hlubokou proměnou hodnot a ekonomického systému, se však nyní znovu objevuje. Civilizační politika dnes opět ožívá v různých částech společnosti — například v nerůstovém nebo klimatickém hnutí.