Letos je tomu právě sedm let, co jsme s lidmi po celé republice vycházeli do ulic proti návrhu tehdejší vlády prolomit limity těžby uhlí a předhodit rypadlům Pavla Tykače město Horní Jiřetín. Heslo protestů bylo „limity jsme my!“. A právě z této iniciativy se během následujících let vyvinulo dodnes fungující uskupení, které se stalo jednou z prvních vlaštovek hnutí za klimatickou spravedlnosti u nás — a svým způsobem tak předběhlo dobu.

Na počátku se zdál jeho požadavek ukončit těžbu uhlí přehnaný, stejně jako nejviditelnější prostředek jeho prosazování, jímž se staly nenásilné blokády samotných uhelných dolů. Vynucené odstávky povrchové těžby uhlí, odůvodňované argumentací, že nečinnost vlád tváří v tvář klimatické hrozbě představuje neobhajitelné ohrožení základních lidských práv, se opakovaly rok co rok. Mluvčí jedné z těžebních společnosti si dokonce před dvěma lety stěžovala, že se obsazování těžebních strojů „stává pro jistou skupinu mladých lidí formou zábavy“.

Nebyla to ale jen zábava. Přineslo to výsledky. „Klimakempy“, na nichž se rodící se hnutí potkávalo, pomohly připravit podhoubí studentských stávek, které v roce 2019 konečně probudily českou veřejnost do reality klimatické krize. Ta se stala dostatečně zřejmou, abychom se v roce 2020 mohli i v médiích středního proudu přečíst, že „jednou všem dojde, že krátká blokáda uhelného rypadla byla v roce 2020 velmi mírnou formou protestu.“

Posun v politicko-ekonomické realitě stvrdilo letos rozhodnutí Fialovy vlády schválit konec uhlí do roku 2033, stejně jako odpovídající plány ČEZu, jež nezměnila ani válka na Ukrajině.

Strategie českého klimatického hnutí, její úspěchy a meze

Ani my, kdo jsme v roce 2015 začínali s prvními aktivitami s ambicí nastartovat v České republice sociální hnutí za záchranu klimatu, jsme nečekali, že naroste do takové šíře a rozmanitosti jakou má dnes. Právě pluralita různých strategií — jednota v různosti — byla přitom zřejmě jedním z klíčů k úspěchu.

A nešlo jen o fungující spolupráci „pragmatického“ a „radikálního“ křídla. Souhra byla širší, od místních iniciativ zdůrazňujících lokální dopady uhlí, přes právničky vytrvale zápasící na procedurální frontě a radikální mládež obsazující rypadla až po ulice zaplněné středoškoláky a ekology v oblecích, kteří jejich požadavky dotlačili za brankovou čáru oficiální politiky státu.

Mohutnost aktivní mobilizace samozřejmě po vzepětí v roce 2019 opadla. Částečně to lze svádět na pandemii. Je však třeba si připustit, že i bez ní by mobilizační potenciál narazil na limity, které lze překonat jen trpělivou prací na dlouhodobější strategii. Většina hnutí to naštěstí chápe, a k nesmiřitelně „bojovným“, ale kontraproduktivním akcím, se tak tváří v tvář zpomalení tempa společenské změny uchylují jen malé, spíše okrajové skupiny. I díky tomu se velké části hnutí podařilo pandemický šok přečkat, ba i jemu navzdory dál růst.

To je dobře, protože jakkoli se podařilo dosáhnout důležitých posunů ve veřejné debatě, reakce české i světové veřejnosti má dosud velmi daleko do celospolečenské mobilizace, která by byla potřebná k uskutečnění oněch „dalekosáhlých a bezprecedentních změn ve všech oblastech společnosti“, jež jsou nutné k odvrácení klimatického kolapsu. Jak se k takové krizové reakci propracovat?

Šestici impulsů, jež se mohou hodit každému, kdo o této otázce uvažuje, nabízí výzkum Klimavize, který v minulém roce na základě diskusí s hnutím samotným i pestrým panelem expertek a expertů zpracovala stejnojmenná pracovní skupina kolem Hnutí DUHA a Re-setu: platformy pro sociálně-ekologickou transformaci.

Klimavize vychází z kvalitativního výzkumu a principů systémového myšlení. Je teoretickým, ale i praktickým podkladem pro strategické myšlení, a čtenářům a čtenářkám se snaží nabízet konkrétní příležitosti i tipy. Publikace výzkumu je v různých formách dostupná na webových stránkách Klimavize.cz.

K jakým závěrům výzkum dospěl?

1. Systémová změna: jít ke kořenu věci

Ve veřejné diskusi dosud dominuje přístup, který klimatickou krizi vykresluje jako technický problém, jež se týká čistě emisí CO2. Širší kontext, z něhož by bylo jasné, že rostoucí koncentrace CO2 v atmosféře je jen jedním z důsledků závislosti moderních ekonomik na neustálém exponenciálním růstu, s nímž narůstá také spotřeba energie a materiálů, se opomíjí.

Vzniká tak dojem, že problém lze vyřešit prostě záměnou jednoho zdroje energie za druhý. Změna se pak často čeká od jednotlivých spotřebitelů, nebo firem a investorů, kteří se mají najednou dobrovolně začít chovat „eticky“.

Tato hypotéza „zeleného růstu“ se přitom v praxi vůbec neosvědčuje. Množství energie z obnovitelných zdrojů sice roste rychle, ale ne dost na to, aby „předběhlo“ rostoucí spotřebu. Emise tak zřejmě nelze při dalším růstu snížit včas na stabilizaci oteplování pod bezpečnými limity. Bez snížení spotřeby přitom také hrozí, že poptávka po zdrojích na obnovitelnou infrastrukturu povede k expanzi těžby materiálů a další destrukci přírody — právě extrakce zdrojů totiž již dnes zodpovídá za 90 % úbytku druhové rozmanitosti.

Základní problém je v povrchní analýze. Jednotlivci mají minimální vliv, dokud podobu ekonomik definují korporace a finanční instituce. A od korporací a finančních institucí lze těžko čekat „etické“ jednání, dokud je jejich hlavním cílem čistě finanční zisk.

Řešení klimatické i širší ekologické krize proto vyžaduje mnohem hlubší změny, které půjdou ke kořenu věci — k cílům systému. Klimatické hnutí by mělo méně času ztrácet přesvědčováním jednotlivců a firem a víc energie investovat do politického prosazování změn v ekonomice: například do podpory sociálních podniků a firem s jinými než čistě finančními cíli či do snah o zásadní reformu finančního systému.

2. Průřezové téma: všechna politika je klimatická politika

Opožděné a dosud nedostatečné reakci na klimatickou a ekologickou krizi nepomáhá, že jsme si ji jako společnost uložili do krabičky s popiskem „životní prostředí“, kterou obvykle ignorujeme a vnímáme odděleně od všech ostatních škatulek, do nichž jsme si zvykli třídit svět. Souvisí to s vadami celého moderního náhledu na svět, který začal přírodu chápat nesmyslně jako něco lidem vnějšího, cosi „tam venku“, co se nás tak úplně netýká.

Klima se pak chápe jako problém „ochrany přírody“ a systematicky se přehlížejí jeho souvislosti se vším ostatním v našich životech, se všemi vztahy, skrze které klima měníme a klima zase mění nás. Typickým příkladem je soustavné informování o extrémním počasí a projevech klimatické krize — jako jsou sucha, povodně, výkyvy teplot a vlny veder či extrémnější bouře — bez jakékoli souvislosti k jejich příčinám. Slepota k souvislostem jde ale hlouběji — a týká se zejména společenských aspektů příčin i dopadů krize.

Změny klimatu se pojímají jako něco, co způsobilo abstraktní „lidstvo“, a přehlíží se extrémní nerovnost v tom, jak ke krizi svými způsoby života přispívají různé vrstvy a třídy. Stejně tak se přehlíží, že naopak důsledky krize dopadají v mnohem větší míře naopak obecně na ty, kdo k ní přispěli nejméně.

Důsledky pro společnost přitom již dnes mají — a ve stále větší míře budou mít — také opatření proti krizi. Jak všechny možné snahy o snižování emisí, tak pokusy přizpůsobit se extrémnějším podmínkám. Realita je tedy taková, že klimatická krize dnes již souvisí prostě se vším. Klimatické hnutí se musí naučit s tím nakládat. A ujasňovat si, na čí straně stojí.

3. Otázka moci: kdo změny blokuje — a kdo je může prosadit

Právě otázka spravedlnosti bude tedy pro řešení klimatické krize naprosto zásadní. Kdo opatření ke snížení emisí i přizpůsobení se extrémnějším podmínkám zaplatí? V čím zájmu se budou dít a na čí úkor? Komu mohou zlepšit život a kdo se bude muset omezit? Tyto otázky se stávají novým terénem tradičních konfliktů o uznání i distribuci bohatství a moci.

Extrémní nerovnosti v jejich rozložení, které v posledních desetiletích nerostly o nic méně strmě než emise, přitom pomáhají vysvětlit, proč je změna tváří v tvář hrozící katastrofě tak zablokovaná.

S tím, jak koncentrovaná ekonomická moc prorůstá do politiky a západní demokracie se „oligarchizují“, třímá otěže v rukou stále pevněji právě úzká elita, která z dnešního nastavení profituje. „Únos státu“ oligarchy — včetně těch fosilních — i jejich vliv na média pak brání vytvořit celospolečenskou shodu na „záchranném programu“ a prosadit změny, které by byly potřeba. Ti, kdo mají moc neudržitelnou situaci změnit, jsou stále častěji ti samí, kdo ji způsobují. Klimatické hnutí dělá chybu, když se zaměřuje na jejich přesvědčování fakty a argumenty o stavu klimatu.

Racionálnější strategií, k níž se hnutí i v zahraničí stále častěji kloní, je snažit se zorganizovat zbytek společnosti do politické síly, schopné znovu prosazovat veřejné zájmy proti těm soukromým, zvrátit únos státní moci a obnovit demokratickou politiku sloužící potřebám většiny. To se podle všeho neobejde bez mnohem větší míry regulací a veřejných zásahů do ekonomik, než bylo v posledních letech běžné.

To neznamená, že nové formy podnikání nejsou součástí řešení nebo že spojencem v různých situacích není i část byznysu, které skutečně na udržitelnosti záleží. Jen to, že ochrana klimatu nutně půjde proti mocným zájmům a veřejný sektor proto musí určovat priority.

4. Spravedlivá transformace: bez rovnosti to nepůjde

Je přitom zřejmé, že žádné kritické množství k potřebné akci nepůjde ve společnosti získat, nebude-li její většina považovat opatření na záchranu klimatu za spravedlivá. Proti změnám se pak snadno mohou postavit i ti, kdo s nimi v zásadě souhlasí, ale obávají se jejich sociálních důsledků.

Klimatická krize sama souvisí s nerovnostmi a dále je prohlubuje. Naopak ve více „rovnostářské“ ekonomice by bylo dle výzkumů snižování emisí snazší, protože dekarbonizovat základní potřeby — jako topení či svícení — je snazší, než je tomu v případě luxusní spotřeby.

Klimatická politika se tak musí stát také politikou „sociálně-ekologické soudržnosti“ a prosazovat takový proces přechodu k udržitelné ekonomice, který se bude dít v zájmu kvality života běžných lidí a nikoli na jejich úkor.

To se zdaleka nezužuje na problematiku uhelných regionů a týká se to celé společnosti. Nelze se tak vyhnout otázkám jako je například rozložení daní — snahy o zdanění uhlíkových emisí zpravidla narážejí na odpor, protože daňová zátěž se v posledních desetiletích do velké míry přenesla z korporací a bohatých na spotřebitele a pracující.

Aktuálním se stává téma dostupnosti energií, které dobře ilustruje, jak může klimatické hnutí principy spravedlnosti uplatnit v praxi. Transformaci energetiky lze uchopit jako šanci řešit dnešní nedostatky systému, v němž miliardy za energie odcházejí na účty zahraničních korporací či domácích uhlobaronů v daňových rájích, zatímco tisíce domácností v České republice trpí energetickou chudobou.

Podaří-li se zateplování budov či instalaci obnovitelných zdrojů zpřístupnit všem domácnostem a obcím ve venkovských regionech, můžeme pomoci potřebným, udržet peníze „doma“, a řešit tak sociální i ekologické problémy současně.

5. Strategická spojenectví: vyjít z bublin, zapustit kořeny

Navzdory svému rapidnímu růstu v posledních sedmi letech je klimatické hnutí v České republice dosud spíše okrajovou a značně izolovanou silou. Má-li uspět, musí na svou stranu získat nejen alespoň pasivní podporu většiny, ale také vybudovat a rozvinout silnější vlastní struktury aktivní podpory i spojenectví, skrze které bude schopné potřebné změny prosadit.

Zapotřebí je přitom jistá flexibilita: různá dílčí spojenectví jsou možná v konkrétních tématech či projektech, jako je transformace energetiky, dopravy či zemědělství, ale i širšího ekonomického systému, které klimatické hnutí musí prosadit.

Základní výzvou přitom je zbavit klima punce tématu, které je do značné míry „snobské“, komunikované nepřístupným jazykem, a spojené s prosazováním zájmů elit spíše než širších vrstev obyvatelstva. Jde mimo jiné o to vzdorovat nutkání nechat diskusi o klimatu zatáhnout do zákopů kulturních válek — a napojovat ji naopak cílevědomě na otázky, ve kterých jde o zájmy, potřeby a důstojnost běžných lidí, pro něž je jinak téma příliš abstraktní.

Je třeba usilovat o širokou koalici napříč různými společenskými třídami a vrstvami. Zásadní jsou a budou vztahy na nejnižší, nejlokálnější úrovni obcí a regionů — kořeny, které musí hnutí posílit. Kontroverzním partnerem je soukromý sektor, v jehož případě je nutné uvážlivě rozlišovat mezi spojenci (malými a zelenými podniky) a protivníky (korporacemi, jejichž ekologické strategie jsou čistým „greenwashingem“) i šedou zónou uprostřed.

Podceněnými potenciálními spojenci s velkým potenciálem mohou být odbory i církve. U obou by se mělo hnutí více snažit o dialog, který by jeho téma dostatečně propojil s jejich hodnotami a zájmy.

6. Instituce a veřejná správa: vrátit lidem obce a státy

Jakákoli účinná klimatická politika se bude muset prosadit skrze veřejnou správu: města a obce, regiony a státy, nadstátní útvary Evropské unie či OSN. Neschopnost účinně řešit klimatickou krizi souvisí také s tím, že veřejná správa je nepřipravena komplexním výzvám účinně čelit, protože je řadou dynamik posledních desetiletích nejen v České republice oslabená.

Nejde zdaleka jen o zmiňované prorůstání ekonomických zájmů do veřejné správy, které vede k „únosu státu“ a přizpůsobení jeho politiky zájmům korporací a oligarchů. Přispěla k tomu také ideologie „štíhlého státu“, který se nemá do ničeho moc plést, stejně jako snaha zavádět do veřejné správy postupy ze soukromého sektoru („řízení státu jako firmy“), které ale neodpovídají specifickým cílům a potřebám veřejných institucí.

Výsledkem je začarovaný kruh: čím víc veřejná správa nezvládá smysluplně reagovat na potřeby lidí, tím víc ji lidé vnímají jako něco nepřátelského či nepotřebného a spíše slyší na volání po dalším oslabování státu. Klimatické hnutí by tak dlouhodobě mělo řešit nejen obsah, ale i formy prosazování politiky. A spojit se s dalšími proudy usilujícími o reformu a oživení veřejného sektoru.

Působit lze přitom na různých úrovních. Na rovině personální je třeba se spojovat a účinně pracovat s již dnes zajímavými úředníky či úřednicemi a podporovat je nebo se snažit do veřejné správy dostat další spřízněné lidi na klíčová místa. Na rovině institucionální dává smysl podporovat vznikání specializovaných útvarů typu „ministerstva pro klimatickou krizi“ či „ekologickou transformaci“, jež dnes mají třeba Rakousko či Španělsko a které budou ekologickou politiku průřezově koordinovat napříč resorty.

Smysl dává nakonec, zvláště na lokální úrovni, zapojovat v mnohem vyšší míře než dnes do utváření politiky veřejnost různými metodami participace — a proměňovat tak samotnou roli a charakter veřejné správy.

Řešení je na nás všech

Co si s těmito problémy počít? Šest témat „Klimavize“ lze nakonec chápat jako souvislý celek, v němž do sebe jednotlivé principy zapadají. První dvě témata se týkají chápání a rámování klimatické krize a jejích příčin. Druhá dvě témata se týkají povahy projektu, který by mohl vést k rozhodnému obratu v dosavadním směřování. A poslední dvě témata souvisejí s politickými metodami a strategiemi, jež by k jeho prosazení byly nezbytné.

Stručně řečeno: klimatická krize je systémový problém prolínající se všemi oblastmi společnosti a hluboce zakořeněný ve struktuře dnešní společnosti a ekonomiky. Nejde v ní jen o fakta a informace, jde o moc a instituce. Řešení musí být spravedlivá, aby získala většinovou podporu a vytvořila se potřebná spojenectví. A společenská poptávka se musí promítnout do politiky veřejného sektoru, který společný zájem na ochraně klimatu prosadí.

O řešení těchto výzev se nyní budou muset pokusit další debaty a experimenty, k nimž doufejme Klimavize poslouží jako startovní výstřel. Zájemce o jejich hlubší promýšlení a odkazy na další zdroje tak lze odkázat k výsledné publikaci či strategickým worskhopům, které autorský tým skupinám usilujícím o řešení klimatické krize nabízí.

Článek, původně publikovaný v Sedmé generaci 2/2022, v Deníku Referendum vychází v rámci spolupráce obou médií. Článek vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.