Letos je tomu právě sedm let, co jsme s lidmi po celé republice vycházeli do ulic proti návrhu tehdejší vlády prolomit limity těžby uhlí a předhodit rypadlům Pavla Tykače město Horní Jiřetín. Heslo protestů bylo „limity jsme my!“. A právě z této iniciativy se během následujících let vyvinulo dodnes fungující uskupení, které se stalo jednou z prvních vlaštovek hnutí za klimatickou spravedlnosti u nás — a svým způsobem tak předběhlo dobu.

Na počátku se zdál jeho požadavek ukončit těžbu uhlí přehnaný, stejně jako nejviditelnější prostředek jeho prosazování, jímž se staly nenásilné blokády samotných uhelných dolů. Vynucené odstávky povrchové těžby uhlí, odůvodňované argumentací, že nečinnost vlád tváří v tvář klimatické hrozbě představuje neobhajitelné ohrožení základních lidských práv, se opakovaly rok co rok. Mluvčí jedné z těžebních společnosti si dokonce před dvěma lety stěžovala, že se obsazování těžebních strojů „stává pro jistou skupinu mladých lidí formou zábavy“.

Nebyla to ale jen zábava. Přineslo to výsledky. „Klimakempy“, na nichž se rodící se hnutí potkávalo, pomohly připravit podhoubí studentských stávek, které v roce 2019 konečně probudily českou veřejnost do reality klimatické krize. Ta se stala dostatečně zřejmou, abychom se v roce 2020 mohli i v médiích středního proudu přečíst, že „jednou všem dojde, že krátká blokáda uhelného rypadla byla v roce 2020 velmi mírnou formou protestu.“

Posun v politicko-ekonomické realitě stvrdilo letos rozhodnutí Fialovy vlády schválit konec uhlí do roku 2033, stejně jako odpovídající plány ČEZu, jež nezměnila ani válka na Ukrajině.

Strategie českého klimatického hnutí, její úspěchy a meze

Ani my, kdo jsme v roce 2015 začínali s prvními aktivitami s ambicí nastartovat v České republice sociální hnutí za záchranu klimatu, jsme nečekali, že naroste do takové šíře a rozmanitosti jakou má dnes. Právě pluralita různých strategií — jednota v různosti — byla přitom zřejmě jedním z klíčů k úspěchu.

A nešlo jen o fungující spolupráci „pragmatického“ a „radikálního“ křídla. Souhra byla širší, od místních iniciativ zdůrazňujících lokální dopady uhlí, přes právničky vytrvale zápasící na procedurální frontě a radikální mládež obsazující rypadla až po ulice zaplněné středoškoláky a ekology v oblecích, kteří jejich požadavky dotlačili za brankovou čáru oficiální politiky státu.

Mohutnost aktivní mobilizace samozřejmě po vzepětí v roce 2019 opadla. Částečně to lze svádět na pandemii. Je však třeba si připustit, že i bez ní by mobilizační potenciál narazil na limity, které lze překonat jen trpělivou prací na dlouhodobější strategii. Většina hnutí to naštěstí chápe, a k nesmiřitelně „bojovným“, ale kontraproduktivním akcím, se tak tváří v tvář zpomalení tempa společenské změny uchylují jen malé, spíše okrajové skupiny. I díky tomu se velké části hnutí podařilo pandemický šok přečkat, ba i jemu navzdory dál růst.

To je dobře, protože jakkoli se podařilo dosáhnout důležitých posunů ve veřejné debatě, reakce české i světové veřejnosti má dosud velmi daleko do celospolečenské mobilizace, která by byla potřebná k uskutečnění oněch „dalekosáhlých a bezprecedentních změn ve všech oblastech společnosti“, jež jsou nutné k odvrácení klimatického kolapsu. Jak se k takové krizové reakci propracovat?

Šestici impulsů, jež se mohou hodit každému, kdo o této otázce uvažuje, nabízí výzkum Klimavize, který v minulém roce na základě diskusí s hnutím samotným i pestrým panelem expertek a expertů zpracovala stejnojmenná pracovní skupina kolem Hnutí DUHA a Re-setu: platformy pro sociálně-ekologickou transformaci.

Klimavize vychází z kvalitativního výzkumu a principů systémového myšlení. Je teoretickým, ale i praktickým podkladem pro strategické myšlení, a čtenářům a čtenářkám se snaží nabízet konkrétní příležitosti i tipy. Publikace výzkumu je v různých formách dostupná na webových stránkách Klimavize.cz.

K jakým závěrům výzkum dospěl?

1. Systémová změna: jít ke kořenu věci

Ve veřejné diskusi dosud dominuje přístup, který klimatickou krizi vykresluje jako technický problém, jež se týká čistě emisí CO2. Širší kontext, z něhož by bylo jasné, že rostoucí koncentrace CO2 v atmosféře je jen jedním z důsledků závislosti moderních ekonomik na neustálém exponenciálním růstu, s nímž narůstá také spotřeba energie a materiálů, se opomíjí.

Vzniká tak dojem, že problém lze vyřešit prostě záměnou jednoho zdroje energie za druhý. Změna se pak často čeká od jednotlivých spotřebitelů, nebo firem a investorů, kteří se mají najednou dobrovolně začít chovat „eticky“.

Tato hypotéza „zeleného růstu“ se přitom v praxi vůbec neosvědčuje. Množství energie z obnovitelných zdrojů sice roste rychle, ale ne dost na to, aby „předběhlo“ rostoucí spotřebu. Emise tak zřejmě nelze při dalším růstu snížit včas na stabilizaci oteplování pod bezpečnými limity. Bez snížení spotřeby přitom také hrozí, že poptávka po zdrojích na obnovitelnou infrastrukturu povede k expanzi těžby materiálů a další destrukci přírody — právě extrakce zdrojů totiž již dnes zodpovídá za 90 % úbytku druhové rozmanitosti.

Základní problém je v povrchní analýze. Jednotlivci mají minimální vliv, dokud podobu ekonomik definují korporace a finanční instituce. A od korporací a finančních institucí lze těžko čekat „etické“ jednání, dokud je jejich hlavním cílem čistě finanční zisk.