Českou debatu o klimatické změně formoval z pozice prezidenta dlouhou dobu Václav Klaus. Bezmála deset let po jeho prezidentství dochází k proměně klimatického „skepticismu“ směrem k subtilnějším strategiím zpochybňování klimatických změn. Jejich důsledky jsou ovšem neméně závažné.

Aktuální stav poznání ukazuje, že lidská společnost disponuje dostatkem zdrojů k tomu, aby klimatické krizi čelila. Mobilizace potřebných zdrojů je nicméně závislá na politických rozhodnutích, opírajících se o širokou podporu veřejnosti, jejíž postoje významně ovlivňuje převládající mediální diskurs. Analýza toho, kdo a jak tento diskurs ovlivňuje, je proto důležitá i pro lepší pochopení dosud nedostatečné reakce na současnou klimatickou krizi.

Ve svém výzkumu jsem proto mapoval dekádu počínající rokem klimatické konference v Kodani (2009—2018) z hlediska komunikačních strategií a zastoupení klimatických skeptiků na titulních stranách čtyř hlavních českých deníků (Mladá fronta DNES, Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny), které významně formují český mediální diskurs.

Výsledky ukázaly, že Václav Klaus starší byl po dobu svého druhého prezidentství nejen nejviditelnějším skeptikem, ale také nejreprezentovanějším aktérem vůbec. Klaus umně využil své mocenské pozice a v mediálním diskursu etabloval narativ, který ochranu klimatu líčí jako „progresivistickou agendu“. Ta je podle něj vynucovaná aliancí kosmopolitních elit — které tvoří Evropskou unii a směřují k uniformizujícímu „super-státu“, zaprodané vědecké komunity, konformistickými mainstreamovými médii a antisystémovou menšinou environmentálních hnutí.

Klaus mísením populismu s konzervativními hodnotami navazuje na anglo-americký klimatický skepticismus. Zatímco populismus proti sobě staví „dobrý obyčejný lid“ a „zkažené elity“, konzervatismus přináší důraz na národní suverenitu a volně-tržní ekonomiku. Ideologie „klimatismu“ není v tomto podání ničím menším než přímým útokem na základy prosperity a standardní demokracie, opírající se o individuální svobody a rozumnost většiny běžných občanů.

Dominantní komunikační strategií byl útok na kolektivní charakter zastánců ochrany klimatu. Cílem strategie je znedůvěryhodnit jednotlivé vědce, aktivisty, politiky nebo novináře na základě jejich kolektivní identity, o níž „víme“, že je pochybná — vědci jsou zkorumpovaní, aktivisté a politici zideologizovaní a novináři politicky korektní.

Přestože po konci Klausova druhého prezidentského období lze v seriózním tisku sledovat markantní ústup této strategie, včetně popírání existence či příčin klimatických změn, neznamená to, že klimatický skepticismus zmizel úplně. V souladu s obecným trendem se klimatičtí skeptici přesunuli ke zpochybňování možnosti a především účelnosti reakce na změny klimatu. Těžištěm tohoto diskursu je obhajoba protahování či oddalování kroků vedoucích k dekarbonizaci společnosti.

V českém kontextu se jedná především o technooptimismus, tedy přesvědčení, že technologické inovace a tržní pobídky jsou dostatečnými nástroji pro řešení klimatické krize. S tím souvisí přílišný důraz na adaptaci a také vtažení klimatické agendy do probíhající kulturní války. Úspěchu diskursu oddalování přitom napomáhá také struktura mediálního pokrytí, které se z převážné části zaměřuje na lokální dopady, typicky v podobě extrémních projevů počasí, a navazující adaptační opatření.

Tento posun je provázen zvyšující se viditelností expertů, jejichž vstupy do debaty jsou ovšem zpravidla technicistní povahy. Spíše se proto dočteme, že někde vznikla malá vodní nádrž jako adaptace proti suchu, než abychom se dozvěděli, proč Česko ve své snaze o redukci emisí skleníkových plynů výrazně zaostává za evropským průměrem. Méně prostoru se tak dostává hlubší reflexi příčin klimatické krize, jejím širším společenským dopadům i řešením.

Jak ve své studii České klima 2021 ukázali kolegové z Katedry environmentálních studií, česká veřejnost vnímá změny klimatu jako závažný problém, což se projevuje i zvýšeným zájmem o její mediální pokrytí. Na úrovni konkrétních opatření, jako je rozvoj obnovitelných zdrojů nebo nízkoemisní dopravy, nicméně podobná shoda chybí. Lze předpokládat, že významný podíl na tomto stavu má právě strategie oddalování, zpochybňující význam a urgenci snižování emisí.

Účinná odpověď tedy vyžaduje, aby společenské síly usilující o razantnější přístup k ochraně klimatu rovněž viditelněji vstupovaly do mediální debaty. Kromě klimatického hnutí se jedná také o zástupce nových technologických odvětví, akademickou sféru a „pro-klimatickou“ politickou reprezentaci. Žádoucí je přitom posun od lokálního a technokratického rámování směrem k ucelenější vizi dekarbonizace společnosti s větším důrazem na socioekonomické souvislosti dopadů klimatických změn. Čím dříve diskurs oddalování porazíme, tím lépe.

Článek vychází ze studie „Climate change scepticism in the Czech newspaper front-page coverage: A one man show“ publikované ve sborníku The Handbook of Anti-Environmentalism.