Riziko úmrtí kvůli horku se v Praze za poslední dekádu skoro zdvojnásobilo. Ukazuje to studie Akademie věd a České zemědělské univerzity publikovaná v odborném časopise Urban Climate. Obava ze zdraví nebezpečných veder se ovšem týká celého světa: vlivem klimatické krize přibývá teplotních extrémů a urbanisté musí hledat způsoby, jak ochlazovat v létě zvlášť nevlídnou městskou zástavbu.

Vědci srovnávali letní teploty a úmrtnost za roky 1982 až 2019. Zatímco v prvních třech desetiletích umíralo v souvislosti s horkem kolem padesáti lidí ročně, poslední úsek přinesl v Praze již devadesát takových smrtí za rok. Jako rekordní experti zmiňují léto 2015, kdy Praha zaznamenala přes 250 zemřelých ve spojení s vedrem — šlo o více než pět procent všech úmrtí mezi květnem a zářím.

„Četnost a intenzita vln horka v minulé dekádě byla bezprecedentní. Zatímco průměrná letní teplota v osmdesátých letech dosahovala 15,3 stupně Celsia, v letech 2010 až 2019 to bylo 16,9 stupně a výrazně přibylo také dnů s průměrnou denní teplotou vyšší než dvacet stupňů,“ vysvětlil vedoucí výzkumného týmu Aleš Urban z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd.

Z výzkumu plyne potřeba promyšleného přizpůsobení města stále teplejšímu podnebí a možným teplotním extrémům. Vědci doporučují mimo jiné pro období veder nastavit systém včasného varování. „K navyšující se mortalitě související s horkem mohl kromě meteorologických faktorů přispět i nedostatek adaptace a připravenosti na extrémní teploty, například absence systémů varování,“ píší ve studii.

Adaptace měst na větší horka je po světě dlouhodobým, leč akutním urbanistickým tématem. Města, zvlášť jejich centra a obecně hustě zastavěné čtvrti bez zeleně, se totiž za veder ohřívají podstatně více než běžná krajina a během noci se také úměrně pomaleji ochlazují. Uvádí se, že efekt zachytávání tepla budovami a ulicemi může vést k nočnímu rozdílu mezi aglomerací a venkovem až kolem deseti stupňů Celsia.

Ač se konkrétní dopady horka liší například podle místní vlhkosti, stáří populace či přizpůsobenosti obyvatel, obecně se města mohou celou řadou způsobů chránit. Od budování takzvané modrozelené infrastruktury — zahrnující zelené střechy, výsadbu stromů, další rostlinné i vodní prvky a úpravy k zadržování vody — přes využívání materiálů odrážejících sluneční záření až po zakládání parků a dalších míst plánovaných přímo s myšlenkou, že si do nich lidé přijdou odpočinout od horka.

Odborníci nicméně varují, aby se chládek nestal výsadou pro bohaté. „Města musí zaměřit úsilí o mitigaci tepla na ty nejvíce zasažené. To znamená obyvatele nízkopříjmových čtvrtí, jimž historicky scházejí parky, ulice lemované stromy a další prostory zeleně, které jsou běžnou součástí bohatších sousedství,“ připomíná loňský editorial odborného žurnálu Nature s tím, že například ve Spojených státech amerických městské plánování tradičně vystavuje většímu horku oblasti, v nichž žijí lidé jiné než bílé barvy pleti.

Klimatická krize slibuje další zhoršení

Rok 2021 byl v České republice po delší době teplotně zhruba normální, s průměrnou teplotou jen o 0,1 stupně vyšší oproti letům 1981 až 2010. Celosvětově šlo ovšem o jeden z nejteplejších roků v historii měření. Světová meteorologická organizace psala: „průměrná světová teplota se nacházela asi 1,11 stupně Celsia nad předindustriální úrovní (oproti éře 1850-1900). Rok 2021 byl podle všech našich dat sedmým v řadě, kdy rozdíl přesáhl jeden stupeň.“

Stejně tak se letošek z českého pohledu může zdát poměrně chladný a deštivý, ale v různých částech světa již stihl přinést extrémy včetně vln vedra. Hned začátkem roku Argentinu a další jihoamerické země zasáhly rekordní teploty přesahující čtyřicet stupňů Celsia.

Během jara udeřilo sucho a vůbec nejvyšší historicky zaznamenaná vedra na Indii a Pákistán, meteorologové měřili přes pětačtyřicet stupňů. Vlnu pokládají odborníci za projev klimatické krize, jež pravděpodobnost podobných událostí mnohonásobně zvyšuje. Nyní čelí předčasným horkům a suchu jihozápad Evropy.

Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že nebezpečí celosvětově posiluje a posilovat bude. V souhrnném dokumentu popisuje, jak je vlivem změn klimatu vedrům vystavena stále větší část populace, přičemž extrémní teploty přicházejí s kratší frekvencí, ve větším rozsahu a s delším trváním. Zdravotní důsledky jsou nasnadě.

„Úmrtí a hospitalizace z horka se mohou objevit extrémně rychle nebo mít efekt zpožděný o několik dní. Zvlášť v prvních dnech vln horka se pozorují úmrtí a onemocnění již dříve křehkých osob. I menší odchylky od běžných teplot jsou pak spojeny se zvýšenou nemocností a úmrtími. Teplotní extrémy mohou zhoršit chronické obtíže včetně kardiovaskulárních, respiračních, cerebrovaskulárních [souvisejících s prokrvením mozku, pozn. red.] a těch spojených s diabetem,“ vyjmenovává organizace.

Klimatická krize podle expertů neznamená jen oteplování, ale i častější, intenzivnější extrémy všeho druhu. Minulý rok je předvedl snad všechny: extrémní mrazy, záplavy, vlny veder, lesní a stepní požáry. Jiným a méně známým, ale pro vědce též znepokojivým zdravotním rizikem je rozvrat zavedených ekosystémů, migrace živočichů a s ní související možnost přenosu nových či dosud exotických nemocí.

Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (známější pod zkratkou IPCC) soustavně, ale s rostoucí razancí varuje. Stávající trend globálního oteplování a liknavosti v odklonu od fosilních paliv směřuje k průměrnému ohřátí Země o více než tři stupně Celsia, tedy scénáři pokládanému za v podstatě neslučitelný se zachováním organizované lidské civilizace.

IPCC ale současně říká, že je katastrofě možné zabránit, omezí-li se razantně další emise skleníkových plynů a přijde soustava adaptačních opatření. Zprávy mezivládního panelu, označované některými tuzemskými politiky za „alarmistické“, řada vědců naopak pokládá za notně konzervativní, ve svých výstupech ještě otupované nátlakem zemí závislých na těžbě fosilních paliv.