Je tedy dnes už konečně možné prolomit mlčení a hovořit otevřeně o tom, čemu se většina médií a politiků tak dlouho vyhýbala? O jediném problému, na kterém vposledku záleží — o uchování života na Zemi?

I těm, kteří se otázce úzkostlivě vyhýbají, je v hloubi duše jasné, že všechno ostatní, čemu se věnují přední stránky novin a k čemu se vyjadřuje kdejaký odborník, je proti tomu nicotné. O problému vědí dokonce i redaktoři Timesů, kteří přesto dodnes píší sloupky popírající vědecký konsenzus o změně klimatu.

Vědí to i kandidáti na předsedu konzervativců, i když to navenek stále bagatelizují. Jejich mlčení ještě nikdy nebylo tak ohlušující.

Není to ale pouhé lhostejné mlčení, ba naopak: je to aktivní zakrývání skutečnosti, jemuž je vlastní snaha jakkoli odpoutat pozornost od skutečných problémů k podružnostem bez ohledu na existenční krizi, jíž čelíme. Je to prázdnota zarputile vyplňovaná trivialitami a zábavou, bulvárem a spektáklem — tlachání o všem možném, jen ne o skutečně závažných problémech.

Zatímco se však lidé ovládající sdělovací prostředky snaží ústřednímu tématu naší doby ze všech sil vyhnout, planeta křičí a její řev je nepřeslechnutelný. Dny jejího hněvu s teplotními šoky a požáry, jež jsou imunní vůči našemu nepodstatnému brebentění, bez cavyků rázně vpadly do našich životů.

V Británii jsme dosud nic takového neznali. Nebezpečná vedra sužující Anglii jsou ale v jižní Evropě už běžná. V některých částech Blízkého východu, Afriky a jižní Asie se stala setrvalým ohrožením života.

Teploty, které zažíváme nyní v Anglii, by tam patřily k chladnějším dnům horkých období. Pokud nebudou okamžitě přijata komplexní opatření, nebude trvat dlouho a takovéto planetární dny hněvu se stanou součástí naší každodennosti; a to i v našem — svého času mírném — klimatickém pásmu.

Moc vládnoucí plutokracie

Stejný způsob přehlížení destrukce života na planetě, jaký dnes předvádějí média a politici, se uplatňoval dříve ve všech případech příkoří, jež si lidé způsobovali navzájem, které však společnost z nějakého důvodu nehodlala řešit. O čem se nemluví, s tím se nedá nic dělat. Naše neschopnost zabránit katastrofálnímu globálnímu oteplování je tedy především důsledkem spiknutí vyznavačů ticha, které ovládá veřejný život: stejného spiknutí ticha, které v různých dobách provázelo všechny způsoby zneužívání a vykořisťování.

Takový úděl si ale nezasloužíme. Miliardáři ovládající tisk a jím podporovaní politici jsou možná jeden druhého hodni, ale my si to nezasloužíme — nevybrali jsme si žít ve světě, který společně vytvářejí a ve kterém žít už brzy nejspíš ani nepůjde. V pochopení závažnosti klimatického rozvratu — podobně jako v chápání mnoha jiných otázek — jsou obyčejní lidé často o světelné roky před těmi, kteří o sobě prohlašují, že je zastupují.

Politici a mediální baroni zkoušejí všechny myslitelné lsti a úskoky, aby zabránili schválení důsledných kroků na záchranu klimatu. Média a politici jednají v zájmu fosilního průmyslu, agrobyznysu, finančnictví, stavebních firem, automobilového průmyslu a leteckých společností. Ale jednají také v zájmu něčeho, co jednotlivé obory přesahuje: v zájmu udržení svých pozic.

Lidé, kteří jsou dnes u moci, se jí drží tím, že skutečné problémy — ať už mají jakoukoli podobu — zametají pod koberec. Požadavek dekarbonizace našich ekonomik tedy není jen hrozbou pro průmysl závislý na nadprodukci uhlíku, ale ohrožuje uspořádání světa, jež umožňuje mocným, aby si podrželi svá privilegia. Pokud by na požadavky ochránců klimatu přistoupili, ze svého hlediska by ztratili moc.

Potřeba radikálního řešení

Během několika posledních let jsem si začal uvědomovat, že zavedené ekologické organizace udělaly strašnou chybu. Teorie změny, s níž dodneška pracuje většina zavedených ekologických organizací, je naprosto chybná. Ačkoli ji zřídkakdy formulují otevřeně, stojí za strategií prakticky všech velkých organizací.

Formulovat bychom ji mohli asi takto: „Problém je příliš velký a na pokus o celkovou změnu systému je příliš málo času. Lidé na ni nejsou připraveni. A jelikož nechceme odradit naše členy, nesmíme vyvolat konflikt s vládou.

Jediným realistickým přístupem je tedy metoda drobných kroků, pozitivní obdoba salámové metody. Povedeme kampaň krok za krokem, odvětví po odvětví, abychom dosáhli alespoň dílčích zlepšení. Po letech vytrvalosti se drobné výdobytky sečtou a vytvoří komplexní změnu, o kterou usilujeme: přinesou svět, v jakém chceme žít.“

Zatímco tedy velké ekologické organizace takto postupovaly s nekonečnou trpělivostí, mocní na nic nečekali, nedbali na fakta a postupující devastaci a dál si mastili kapsu. A současně tažení radikální pravice smetlo vše, co mu stálo v cestě: rozdrtilo veřejnou správu, zrušilo regulace chránící společnost a uchvátilo soudnictví. Zmocnilo se i volebního systému a vládní infrastruktury a potlačilo právo protestovat i právo žít. Zatímco jsme si namlouvali, že o změnu systému lidé nestojí, radikální pravice změnila všechno a dokázala nám, jak jsme se mýlili.

Problém totiž nikdy nespočíval v tom, že by změna systému byla příliš náročná nebo že by trvala příliš dlouho. Problém tkví v tom, že salámová metoda nikam nevede. Nejenže nestačí k tomu, aby vyvolala žádoucí transformaci, ale není ani schopna čelit vzestupu revoluční vlny valící se z opačného směru; a nedokáže ani prolomit spiknutí ticha.

Pouze požadavek na systémovou změnu, tedy přímá konfrontace s mocí, která nás žene do planetární zkázy, je přiměřený závažnosti problému. A pouze takový požadavek může inspirovat a mobilizovat miliony lidí, které jsou zapotřebí, aby se věci daly do pohybu.

Po dlouhou dobu ekologové lidem tvrdí, že čelíme bezprecedentní existenční krizi, a zároveň je žádají, aby recyklovali víčka od lahví a nepoužívali plastová brčka. Ekologické skupiny se ke svým stoupencům chovají jako k idiotům. A domnívám se, že někde v hloubi duše to jejich sympatizanti vědí.

Bázlivost, neochota vyjádřit vlastní myšlenky a touhy, mylné přesvědčení, že lidé nejsou připraveni slyšet nic ambicióznějšího než opatrné spotřebitelské rady, nesou značný díl viny na tom, že stojíme na prahu celosvětové katastrofy.

Ve skutečnosti salámová metoda nikdy nebyla vhodnou cestou. Není to žádná zkratka ke změně, jak jsme si namlouvali: je to bahno, ve kterém se utápějí skutečné ambice. Systémová změna, jak ukázala pravice, je a vždy byla jediným rychlým a účinným prostředkem transformace.

Mnozí z nás vědí, čeho chtějí dosáhnout: osobního dostatku a veřejného blahobytu, věnečkové ekonomiky, participativní demokracie a ekologické civilizace. Žádný z uvedených požadavků není smělejší než ty, které vznesl miliardářský tisk a kterých neoliberální revoluce z velké části dosáhla; přičemž smetla účinnou správu věcí veřejných, účinné zdanění bohatých, účinné omezení moci podniků a oligarchů a dnes stále více ničí i demokracii jako takovou.

Přestaňme mlčet. Přestaňme si nalhávat a přestaňme předstírat, že malá opatření přinesou zásadní změny. Zanechme bázlivosti, dost bylo symbolických opatření. Přestaňme nosit kbelíky s vodou, když požár můžeme zkrotit jen za pomoci hasičských vozů.

Snažme se naši kampaň za systémovou změnu směřovat ke kritické hranici pětadvacetiprocentní společenské přijatelnosti, po jejímž překročení nastává podle řady vědeckých studií sociální zvrat.

Z anglického originálu Days of Rage publikovaného na webu Monbiot.com a deníkem The Guardian přeložil OTAKAR BUREŠ.