Dny hněvu

George Monbiot

Řekněme si otevřeně, že dosavadní strategie největších a nejznámějších ekologických organizací selhala. K cíli nevede salámová metoda postupných krůčků, ale radikální vize systémové změny a zápas za její prosazení.

O čem se nemluví, s tím se nedá nic dělat. Proto chceme-li systémovou společenskou změnu, musíme o tom takto otevřeně mluvit. Opatrné metody ekologických organizací selhaly. Foto Fabrice Coffrini, AFP

Je tedy dnes už konečně možné prolomit mlčení a hovořit otevřeně o tom, čemu se většina médií a politiků tak dlouho vyhýbala? O jediném problému, na kterém vposledku záleží — o uchování života na Zemi?

I těm, kteří se otázce úzkostlivě vyhýbají, je v hloubi duše jasné, že všechno ostatní, čemu se věnují přední stránky novin a k čemu se vyjadřuje kdejaký odborník, je proti tomu nicotné. O problému vědí dokonce i redaktoři Timesů, kteří přesto dodnes píší sloupky popírající vědecký konsenzus o změně klimatu.

Vědí to i kandidáti na předsedu konzervativců, i když to navenek stále bagatelizují. Jejich mlčení ještě nikdy nebylo tak ohlušující.

Není to ale pouhé lhostejné mlčení, ba naopak: je to aktivní zakrývání skutečnosti, jemuž je vlastní snaha jakkoli odpoutat pozornost od skutečných problémů k podružnostem bez ohledu na existenční krizi, jíž čelíme. Je to prázdnota zarputile vyplňovaná trivialitami a zábavou, bulvárem a spektáklem — tlachání o všem možném, jen ne o skutečně závažných problémech.

Zatímco se však lidé ovládající sdělovací prostředky snaží ústřednímu tématu naší doby ze všech sil vyhnout, planeta křičí a její řev je nepřeslechnutelný. Dny jejího hněvu s teplotními šoky a požáry, jež jsou imunní vůči našemu nepodstatnému brebentění, bez cavyků rázně vpadly do našich životů.

V Británii jsme dosud nic takového neznali. Nebezpečná vedra sužující Anglii jsou ale v jižní Evropě už běžná. V některých částech Blízkého východu, Afrikyjižní Asie se stala setrvalým ohrožením života.

Teploty, které zažíváme nyní v Anglii, by tam patřily k chladnějším dnům horkých období. Pokud nebudou okamžitě přijata komplexní opatření, nebude trvat dlouho a takovéto planetární dny hněvu se stanou součástí naší každodennosti; a to i v našem — svého času mírném — klimatickém pásmu.

Moc vládnoucí plutokracie

Stejný způsob přehlížení destrukce života na planetě, jaký dnes předvádějí média a politici, se uplatňoval dříve ve všech případech příkoří, jež si lidé způsobovali navzájem, které však společnost z nějakého důvodu nehodlala řešit. O čem se nemluví, s tím se nedá nic dělat. Naše neschopnost zabránit katastrofálnímu globálnímu oteplování je tedy především důsledkem spiknutí vyznavačů ticha, které ovládá veřejný život: stejného spiknutí ticha, které v různých dobách provázelo všechny způsoby zneužívání a vykořisťování.

Takový úděl si ale nezasloužíme. Miliardáři ovládající tisk a jím podporovaní politici jsou možná jeden druhého hodni, ale my si to nezasloužíme — nevybrali jsme si žít ve světě, který společně vytvářejí a ve kterém žít už brzy nejspíš ani nepůjde. V pochopení závažnosti klimatického rozvratu — podobně jako v chápání mnoha jiných otázek — jsou obyčejní lidé často o světelné roky před těmi, kteří o sobě prohlašují, že je zastupují.

Politici a mediální baroni zkoušejí všechny myslitelné lsti a úskoky, aby zabránili schválení důsledných kroků na záchranu klimatu. Média a politici jednají v zájmu fosilního průmyslu, agrobyznysu, finančnictví, stavebních firem, automobilového průmyslu a leteckých společností. Ale jednají také v zájmu něčeho, co jednotlivé obory přesahuje: v zájmu udržení svých pozic.

Lidé, kteří jsou dnes u moci, se jí drží tím, že skutečné problémy — ať už mají jakoukoli podobu — zametají pod koberec. Požadavek dekarbonizace našich ekonomik tedy není jen hrozbou pro průmysl závislý na nadprodukci uhlíku, ale ohrožuje uspořádání světa, jež umožňuje mocným, aby si podrželi svá privilegia. Pokud by na požadavky ochránců klimatu přistoupili, ze svého hlediska by ztratili moc.

Potřeba radikálního řešení

Během několika posledních let jsem si začal uvědomovat, že zavedené ekologické organizace udělaly strašnou chybu. Teorie změny, s níž dodneška pracuje většina zavedených ekologických organizací, je naprosto chybná. Ačkoli ji zřídkakdy formulují otevřeně, stojí za strategií prakticky všech velkých organizací.

Formulovat bychom ji mohli asi takto: „Problém je příliš velký a na pokus o celkovou změnu systému je příliš málo času. Lidé na ni nejsou připraveni. A jelikož nechceme odradit naše členy, nesmíme vyvolat konflikt s vládou.

Jediným realistickým přístupem je tedy metoda drobných kroků, pozitivní obdoba salámové metody. Povedeme kampaň krok za krokem, odvětví po odvětví, abychom dosáhli alespoň dílčích zlepšení. Po letech vytrvalosti se drobné výdobytky sečtou a vytvoří komplexní změnu, o kterou usilujeme: přinesou svět, v jakém chceme žít.“

Zatímco tedy velké ekologické organizace takto postupovaly s nekonečnou trpělivostí, mocní na nic nečekali, nedbali na fakta a postupující devastaci a dál si mastili kapsu. A současně tažení radikální pravice smetlo vše, co mu stálo v cestě: rozdrtilo veřejnou správu, zrušilo regulace chránící společnostuchvátilo soudnictví. Zmocnilo se i volebního systému a vládní infrastruktury a potlačilo právo protestovat i právo žít. Zatímco jsme si namlouvali, že o změnu systému lidé nestojí, radikální pravice změnila všechno a dokázala nám, jak jsme se mýlili.

Problém totiž nikdy nespočíval v tom, že by změna systému byla příliš náročná nebo že by trvala příliš dlouho. Problém tkví v tom, že salámová metoda nikam nevede. Nejenže nestačí k tomu, aby vyvolala žádoucí transformaci, ale není ani schopna čelit vzestupu revoluční vlny valící se z opačného směru; a nedokáže ani prolomit spiknutí ticha.

Pouze požadavek na systémovou změnu, tedy přímá konfrontace s mocí, která nás žene do planetární zkázy, je přiměřený závažnosti problému. A pouze takový požadavek může inspirovat a mobilizovat miliony lidí, které jsou zapotřebí, aby se věci daly do pohybu.

Po dlouhou dobu ekologové lidem tvrdí, že čelíme bezprecedentní existenční krizi, a zároveň je žádají, aby recyklovali víčka od lahví a nepoužívali plastová brčka. Ekologické skupiny se ke svým stoupencům chovají jako k idiotům. A domnívám se, že někde v hloubi duše to jejich sympatizanti vědí.

Bázlivost, neochota vyjádřit vlastní myšlenky a touhy, mylné přesvědčení, že lidé nejsou připraveni slyšet nic ambicióznějšího než opatrné spotřebitelské rady, nesou značný díl viny na tom, že stojíme na prahu celosvětové katastrofy.

Ve skutečnosti salámová metoda nikdy nebyla vhodnou cestou. Není to žádná zkratka ke změně, jak jsme si namlouvali: je to bahno, ve kterém se utápějí skutečné ambice. Systémová změna, jak ukázala pravice, je a vždy byla jediným rychlým a účinným prostředkem transformace.

Mnozí z nás vědí, čeho chtějí dosáhnout: osobního dostatku a veřejného blahobytu, věnečkové ekonomiky, participativní demokracieekologické civilizace. Žádný z uvedených požadavků není smělejší než ty, které vznesl miliardářský tisk a kterých neoliberální revoluce z velké části dosáhla; přičemž smetla účinnou správu věcí veřejných, účinné zdanění bohatých, účinné omezení moci podniků a oligarchů a dnes stále více ničí i demokracii jako takovou.

Přestaňme mlčet. Přestaňme si nalhávat a přestaňme předstírat, že malá opatření přinesou zásadní změny. Zanechme bázlivosti, dost bylo symbolických opatření. Přestaňme nosit kbelíky s vodou, když požár můžeme zkrotit jen za pomoci hasičských vozů.

Snažme se naši kampaň za systémovou změnu směřovat ke kritické hranici pětadvacetiprocentní společenské přijatelnosti, po jejímž překročení nastává podle řady vědeckých studií sociální zvrat.

Z anglického originálu Days of Rage publikovaného na webu Monbiot.com a deníkem The Guardian přeložil OTAKAR BUREŠ.

Diskuse
JP
July 31, 2022 v 11.26
Vyhlásit ekologickou revoluci koncernům?

"Zatímco jsme si namlouvali, že o změnu systému lidé nestojí" - nenamlouvá si ale teď náš dobrý George Monbiot naopak, že lidé o změnu systému stojí?...

Daleko spíše pravdě bude asi jiný jeho výrok: "Mnozí z nás vědí, čeho chtějí dosáhnout: osobního dostatku a veřejného blahobytu". A především onen "osobní dostatek" stojí v pořadí priorit na s odstupem nejvyšším místě.

Ano, lidé by si - snad - přáli (ekologickou) systémovou změnu; ale jenom tehdy když je to nic nebude stát. Když přitom zůstane zachován jejich osobní blahobyt. Monbiot - jako klasický levičák - všechnu vinu za klimatickou krizi odsouvá jenom na koncerny a na bohaté; ale o vině docela obyčejného "člověka dole" nechce nic slyšet.

Monbiot má pravdu v tom, že řešení nespočívá v (pouze) recyklování víček od láhví. Jenže jsou to právě ty velké masy konzumentů, kteří nechtějí dělat nic víc, nežli jenom pár víceméně symbolických gest pro uklidnění vlastního svědomí. Aby pak mohli rok co rok takto uklidněni létat letadlem na dovolenou na Mallorcu nebo do Egypta. Když jeden jediný takový let zanechává řádově zřejmě tisícinásobnou, možná desetitisícinásobnou ekologickou respektive uhlíkovou stopu, nežli oněch pár ušetřených uzávěrů od láhve.

Změnit tuto mentalitu těchto velkých mas je ovšem daleko obtížnější, nežli vyhlašovat "revoluční boj" velkým koncernům. Které tak jako tak nikdo nemá v lásce. Takto je možno velice snadno budit dojem radikálního činu, víceméně nic to jednoho nestojí.

----------------------------

Nechci tím nijak snižovat či bagatelizovat (spolu)vinu kapitalismu na devastaci životního prostředí. Je dozajista legitimní na to poukazovat. Ale - je to jenom jedna stránka celé věci, je to jenom jedna příčina, a podle všeho dokonce ani ne ta hlavní. Koncerny mohou vydělávat i na ekologické produkci, principiálně to pro ně není problém. Prostě by jenom zvýšily ceny. Je to ale koncový spotřebitel respektive konzument, který tyto vyšší ceny nechce platit; respektive který se nechce vzdát pohodlností které mu nabízí konzumní způsob existence.

Takže když nepomůže ani salámová metoda, ani celosvětová enviromentální revoluce, zbývá už jen jediná možnost -- bitva Titánů. Kapitál proti Kapitálu. Moc proti Moci.

Nicméně spoléhat na to, že svět zachrání uvědomělí kapitalisté, kteří v bitvě na krev zničí své fosilní třídní bratry při zachování sociální stability ve třídě vykořisťovaných ........... ech.

-------------------------

Smůla je, že tomu, co přichází, nedokážeme zabránit. A nedokážeme tomu zabránit proto, že budoucnost nepramení z tohoto okamžiku, ale z celého stopadesáti letého rozvoje ekonomiky postavené na fosilních palivech. Reálný odhad říká, že v roce 2030 bude svět produkovat zase o 14% více skleníkových plynů než teď...

A to, že v okamžiku, kdy se globální klimatická změna začne viditelně projevovat, už bude na její odvrácení pozdě, věděli v Exxonu už v roce 1978!!!

A dnes už se projevovat začíná. Zprvu to bude asi hlavně o extrémním počasí, ale třeba zprávy o dění v oceánech a mořích začínají být vyloženě děsivé. Rozvrat a zkáza celých obrovských ekosystémů se blíží a brzy příjde, stejně jako přišlo extrémní počasí. Důsledky si vůbec nedokážeme představit...

--------------------------------------

"Jsem nevyhnutelný", říká titán Thanos v příbězích superhrdinů Avengers. A svá slova dokáže. Poražení Avengers ho nakonec přelstili díky cestování časem ........... ale to my fakt nemáme.

P.S. Vlastně zbývá už jen věřit, že má Bůh dobrý timming u doby ledové.